LC 2024 - Velký Javorník

Týden utekl jako voda a už zítra nás čeká visalajská etapa. Ale bylo by škoda aspoň pár řádků o předešlé úvodní javorníkové etapě nepřidat...

Uběhlo mnoho měsíců (dokonce i let!) od mého posledního závodního LC startu. Covidový (pupkatý) ročník jsem využila po svém :), rok poté jsme fandili Dannymu a ostatním z domova ve dvou na dálku, a loňskou jedinou etapu (chodeckou s kočárkem) do klasických běžeckých etap asi počítat nemohu :D. 

Proto se mi možná i chtělo. Do rána... Bo fest lilo! Nicméně nejsme z cukru, a navíc nefoukalo a nebyla ukrutná zima, takže bylo vlastně ještě hezky :D. Možná některé plačtivé počasí odradilo, ale my z VZS nejsme žádné bábovky, a tak se nás nakonec na startu sešlo dost. 

Každý běží to svoje, postartovní sprinty opět nestíhám (to ještě netuším, že to ve finiši doženu) a cítím se dobře i po druhých schodech a teprve začínám běžce přede mnou dohánět. V posledním kopci předbíhám i dvě holčiny, dostávám na druhé místo mezi běžkyněmi, ale o pozici musím do posledních metrů bojovat. 

V cíli mě čeká již odpočatý Danny, spolu se Stošou a Pokym bodovali za tým. 

Do cíle dobíhá Deni, která toho za cestu stihla fakt hodně: sbírala rukavice, čepici, vázala tkaničky, řešila bolavé lýtko. Ale věřím, že se i tak hezky proběhla, stejně jako další oddílovci: Jarek, Malča, LenkaČlenka, Filip, Berďa a Peťa. 

A kdo ví... Třeba nás zítra na startu bude z VZS stát ještě více, a třeba obnovíme také kouzlo poetapovách článků :)...

  

Memoriál Michala Pětroše

12. ročník, 7. 10. 2023

 

Milý Majkle,

Může se zdát, že je to již dlouho. Je také pravda, že se za těch 12 ročníků změnilo mnohé... 

Někteří do oddílu vstoupili, jiní se vzdálili. Také společný web, který jsi sám založil, pod vlivem moderních komunikačních médií lehce upadnul...

Ale troufám si říct, že duch VZS se i díky tobě nemění!

Věřím, že ses v sobotu dobře bavil. Dokonce si myslím, že jsi v té popletené trati měl tak trochu prsty a směješ se ještě teď :D 

Majkle, vzpomínáme 




Maratonský a půlmaratonský výlet do Lublaně


Už je to skoro týden , co jsme běželi maraton nebo půlmaraton v Lublani a nikdo příspěvek nenapsal. :-( Tak aspoň stručný nabízím já.

Do Lublaně jsme se chystali dlouho. Tím nemyslím trénink. Tím už se zbytečně nezatěžujeme, že. :-D

Ale mám na mysli výběr hotelů, vymýšlení trasy, plánování restaurací, přípravu outfitů.


Z Ostravy jsme vyjeli v počtu patnácti mužů či žen v pátek 25. 10. a nebáli jsme se jet až do Mikulova, kde jsme trochu pojedli, prošli se a dobře se vyspali (například v této posteli spali Honza s Jarkem :-) ).


Další den následoval přejezd do Lublaně, kde jsme se zaregistrovali, prošli se a samozřejmě také najedli.


No, a v neděli už jsme běželi maraton a půlmaraton.


Někdo běžel líp, někdo hůř. Někdo se připravoval více, někdo méně. Někoho nohy bolely, někoho ne. Někdo šel na start hubený, někdo ne. Někdo byl v cíli spokojený, někdo ne. Jako obvykle. V každém případě všichni doběhli. Zvláště bychom měli vyzdvihnout usmívající se maratonce v cíli! :-)


Pak jsme se prošli po městě.


Samozřejmě jsme se také najedli a napili.


V pondělí následovalo závěrečné focení a odjezd do Ostravy.


Teda cestou jsme se ještě stavili na oběd.

Doufám, že i příští výlet na maraton a půlmaraton nás zastihne dobře připravené jako tento. :-D

Jo, a výsledky jsou zde.

Víkend v trojce


čtvrtek - parkoviště Wiesenkreuz (1490m) - Defreggerhaus-winter room (2962m)
pátek - Defreggerhaus-winter room (2962m) - ledovec Schlatenkees - sedlo Rainertörl (3421m) - Grossvenediger (3666m)
sobota - Defreggerhaus-winter room (2962m) - ledovec Schlatenkees - sedlo Frosnitztörl (3114m) - ledovec Schlatenkees - chata Badener (2608m)

Foto

Zapomenuté hory aneb týmová jednička je můj vzor

12. 10. 2019
Rychlebský ultramaraton Zapomenuté hory

Zatímco před týdnem během Memoriálu Michala Pětroše vládl nevlídný a studený Podzim, o týden později mělo navrch rozzářené a teplé Babí léto. V takový den se člověk nebojí vyjet ani na Konec světa do Račího údolí poblíž Javorníku a Uhelné v Rychlebských horách.
Pokud jste v Rychlebskýh horách nikdy nebyli, vřele doporučuji. Je to sice zapadlý kout naší země, ale o to krásnějsí a půvabnější plný nádherných kopců i staveb. Mě třeba uchvacuje Tančírna v Račím údolí. Tato stavba ale uchvátí nejen milovníky secesních staveb. Vždyt je v ní kavárna, ve které vaří skvělé cappuccino nebo latté, a také taneční sál se skvělou akustikou a hlavně klavírem, na který si mohou návštěvníci zahrát. Mimochodem nechybělo mnoho a Tančírnu jsme měli v Ostravě u Hradu. Tančírna totiž zažila mnoho temných let, kdy byla téměř zničena, a v jednu chvíli se snažila o její koupi, rekonstrukci a převoz i naše Ostrava. Nakonec, ale dopadlo vše jak má, a omlazená a svěží Tančírna stojí i nadále na svém místě pod Čertovou kazatelnou v Račím údolí.

Ale pojďme se vrátit zpět na Konec Světa. Zde se konal již třetí ročník rychlebského ultramaratonu Zapomenuté hory, který má v nabídce výběr tras z bohatého menu - 26 km, 46 km, 76 km a 101 km.

Z našeho oddílu jsme volili dietně! Já, Django a Deni jsme si vybrali trasu, kterou by naše týmová jednička asi nazvala "pro houbaře", tzn. 26 km. Míša, Ruda a navíc Marián chtěli bohatší krmi a proto zvolili výživnější 46 kilometrovou trasu.

Protože Rychlebské hory jsou přece jen z Ostravy dál, vyjeli jsme už v pátek. Pamatuji si, že týmová jednička vždy říkala, že je třeba dodržovat pitný režim, ale netřeba to přehánět s pivem, a tak jsem ho poslechl na slovo.


I přesto jsem ani já ani většina ostatních nebyli v sobotu ráno před startem v nejlepší kondici. Mě bolela hlava už od pátku a bylo mi divně. Deni si na bolest hlavy stěžovala od čtvrtka. Míša si stěžovala, že pořád v noci mlaskala, a díky tomu moc nespala. Marián si stěžoval, že ho budilo mlaskání. Snad jediný si nestěžoval Django. Zda si stěžoval i Ruda, ví jen Majda nebo Bertík. Bydleli totiž jinde. Aspoň je nebudilo mlaskání.

K samotnému závodu mohu říci, že byl krásný, trasa nádherná, i když těžká. Téměř všichni s výjimkou mě navíc bloudili. Já sice nebloudil, ale dobře mi moc nebylo. Trasa totiž byla nejen těžká, ale i dlouhá, navíc mě zaskočily kopce. Zvlášť některé. Nejvíce ten, který byl 2 kilometry před cílem a byl opravdu hodně do kopce. Kopec byl zakončený zříceninou hradu Rychleby, ale nebyla to zdaleka jediná zřícenina, kterou jsem cestou viděl. Pamatuji si jen, že jsem vůbec nechtěl běžet, ani jít. Ale pak se vedle mě objevil závodník, který úplně zastavil a jen opakoval "Necítím bolest, necítím bolest". Co bylo s ním dál, nevím. Já si naštěstí vzpomněl na další výrok naší týmové jedničky "Kdo nezvrací, běhá pod své možnosti" a nějak jsem zrychlil. I když o běh už rozhodně nešlo. Nakonec jsem se do cíle dostal (3:28:01 a 15. v kategorii starších), tam již na mě čekal zchvácený Django (3:19:13 a 59. v kategorii mladíků) a také již dávno vymydlená a voňavá Deni, která suverénně vyhrála v ženách (2:31:00). Já si v cíli nakonec ještě jednou vzpomněl na týmovou jedničku a dokázal, že i když jsem měl tragický čas, tak jsem pod své možnosti neběžel.

Poté se objevil Marian na skvělém 4. místě ve své kategorii (5:35:34). Poté Míša, která byla v kategorii 6. za 5:54:55. Ale jak neopomněla zdůraznit, kdyby byla o 3 měsíce starší, mohla být v kategorii druhá. Škoda. A nakonec doběhl Ruda jako 39. ve své kategorii (6:10:46), kterému bylo 46 km ještě stále málo a tak si to natáhl téměř na 50 kiláků. Asi se taky inspiroval týmovou jedničkou.

A co říci na závěr? I přes drobné zmatky během vyhlašování vítězů a o něco větší problémy se značením trasy, jsou Zapomenuté hory nádherný závod v nádherném prostředí, kam bychom se mohli v příštím roce vrátit, a třeba i ve větším zastoupení. A ať nám všem to Babí léto ještě chvíli vydrží. No, a samozřejmě poslouchejte týmovou jedničku! :-D

Výsledky  

Memoriál Michala Pětroše


5.10.2019
Memoriál Michala Pětroše - 8. ročník


Čas je neúprosný a tak se i silné léto musí sklonit před přicházejícím podzimem. Udeřil naplno a přejímá dočasnou nadvládu. Příroda vydala svoji úrodu, připravuje se na zimu a období zasloužené rehabilitace před jarem J Možná už za pár stále kratších dní a delších nocí, se celý les, i ten bobrovnický u Hošťálkovic, rozjasní paletou barev. Oblohu dokreslí pestří draci, které každoročně vháníme vzhůru do oblak a koukáme se, jak se s táhlými mraky perou o vítr a své místo na nebi. Možná jsou blíže těm, které jsme tady na zemi ztratili a chybí nám. Byli jste už letos pouštět draka? 
Dnes je ale cítit chlad, déšť halí stromy do mlhoviny a melancholik je šťasten. Rozervaný podzim ukazuje svoji druhou, stejně krásnou, surovější tvář.

A my všichni jsme dnes niterně podzimní. Po roce se opět scházíme ve velkém počtu s úsměvy na tvářích, a přesto víme, že to, co dnes všechny pojí, je naopak smutek někde v nás. Jeden z nás už navždy chybí. Majkl. Dnes je den, kdy společně vzpomínáme, máváme do nebes, a kdy běžíme i za Tebe Majkle.

Myslím, že o něco více vnímáme, že naše přítomnost není jistá a samozřejmá. Určitě i cítíme, že mnohé věci přicházející životem neovlivníme, nezvrátíme, a taky některé, které jsme zapříčinili, už nikdy nebudeme moci vzít zpět. Možná nás tyto dny učí větší zodpovědnosti k ostatním i sobě samým, pokoru, empatii, přímost i vlídnosti. Majk by si to jistě přál. A my nezapomínáme.



Silvestrovská etapa 2018

       Dnes nás čekala silvestrovská etapa se startem od Rajské boudy. Těšil jsem se hodně, protože po pauze se opět přidal i synáček. Navíc jsme tam byli předevčírem lehce potrénovat, abychom zjistili jaká je forma a jestli hroty nebo gripy atd. Sníh se ovšem sypal z oblohy téměř denně, takže se dalo předpokládat, že na trase ho bude moc. Etapa startovala již v devět hodin a to znamená, že se musí vyrazit o hodinku dříve. Ráno jsem si trošku přispal a vstával lehce před sedmou, Filip  dokonce až po sedmé a v 7:30 jsme měli v plánu odjezd. Tož jsme si navařili hlavně termosku čaje, snídani jsem vynechal, Filip je ve vývinu tak se stihl i najíst, oblékli jsme se, hlavně jsme nezapomněli čipy a šli k autu. Vyzvednout jsem měl jen Martina ve Výškovicích a pak rovnou do Malenovic k Rajské.
       Parkoviště u Rajské Boudy již bylo plné, tak se řadíme do fronty aut podél cesty, přitom jsme tam dorazili kolem čtvrt na devět. Ovšem jako každý silvestr, tak i letos bude na kopci těsno, pomyslel jsem si. V pohodě jsme poseděli v autě, dali jsme si čajík a kolem půl jsme se šli rozběhávat, pozorovat letošní masky a pozdravit se s ostatníma z oddílu. Jako vždy všichni různě pobíhali v povznesené náladě. Drtivá většina se určitě těšila na pořádnou porci sněhu a zážitky v pravém zimním království. Přiblížila se hodina startu, tak jsme se seřadili v obvyklém místě a Hudy to raději rychle odstartoval ať  nebrzdíme silniční provoz. První kilometr byl prostě totálně mokrý, uježděná břečka cákala na všechny strany a po všech běžcích. Posléze nad korýtkem jsme přešli na nově vyštěrkovanou cestičku, kde už byl sníh pevnější a ušlapaný. Běžel jsem si v solidním tempu, sledoval jsem jen něčí nohy a pěšinu, abych zbytečně nevrávoral v hlubším sněhu. Byl jsem spokojen, že hrotů není potřeba a že to celkem drží. Nějak rychle mi to uteklo až po Lukšinec, obíhali jsme celkem dost turistů, ale dalo se to ohleduplně zvládat. Za Lukšincem jsem už cítil, že rubu naplno, ale že bych to mohl vydržet. Tam jsem ještě zaregistroval Toma Bohatého, buřil to fest s hůlkama, dal do toho sílu a úplně mi utekl, fakt frajer příští rok už šedesátník. Já se vlastně skoro celou trasu snažil držet tempo s Tomem Kostkou, který mi cuknul až na větrech. Závěr jsem nějak udržel, chvilku mě napadlo oběhnout tuhnoucího Adama Ondrucha, ale nerad bych zkolaboval, tak jsem to nehrotil. Na vrcholek jsem doběhl do třicítky, takže opět spokojen. Z našich už byl v cíli na 12. místě Martin Turek a kousek za mnou 42. Deniska čili převedeno na body 1211 a krásné 7. místo v týmové soutěži a na 5.místo nám chyběly pouhé 4 bodíky. Celkově v seriálu jsme poskočili na šesté místo. Další individuální umístění byly takto: 61. Míša, 73. Jarek, 87. Sokol Marek(kdo to je?), 89. Miro, 145. Filda, 190. Homoláč, 205. Evka, 212. Keňan, 220. Koudy, 221. Django, 231. Ulča a pak doprovodci 283. Ivonka a 296. Berdík.
       Tož děcka větší půlku máme letos hotovou a v novém roce nám zbývá osm etap. Takže Vám všem přeji všechno nejlepčí v roce 2019, za prvé pravidelnou, nejlépe plnou účast na etapách, za druhé co největší bodový zisk v každé té etapě, no a za třetí hlavně buďte zdraví ať možete rubat. Užijte si všichni krásný silvestr a v sobotu za rok zase na viděnou.

Štěpánský běh Porubou 2018

       Ve středu 26.12.2018 se konal 41. ročník Štěpánského běhu Porubou. Pro některé členy našeho oddílu je to jeden z nejčastějších běhů, kterého se účastní. Například pro mě to bylo již po deváté. Začínal jsem v roce 2009 a šel čtyřikrát v řadě do roku 2012, 2013 jsem vynechal a pak od roku 2014 až do 2018. A doufám, že v příštím roce budu absolvovat jubilejní desátou účast.
       V posledních letech nám počasí dopřává spíše jarní či podzimní podmínky a nebylo tomu jinak ani letos. Před startem byly příjemné 3st. nad nulou, vítr nefoukal, cesty a chodníky byly docela suché. Za oddíl VZS jsme se objevili v hojném počtu: já, Rudík, Bobík, Filip, Koudy, Lenia, Django, Peťka, Berďa, Ulča a Kačenka. Před startem jsme se různě rozběhávali a rozcvičovali. Pokud jde o oblečení tak jsme všichni zvolili dlouhý rukáv a dres a dlouhé nohavice, ono totiž chladno přece jen trochu bylo. Před desátou jsme se začali houfovat k bráně ze stadionu a minutku po desáté bylo odstartováno. Začal jsem v přiměřeném tempu a byl moc zvědavý jak se poperu se střední částí závodu, neboli s dlouhým táhlým stoupáním z Martinova na Pustkovec. Ovšem již na rovince v Třebovicích jsem pocítil, že to dnes nějak moc netáhne a postupně mě předběhlo několik lidí. Rozladěn jsem z toho nebyl, spíše jsem se snažil držet nějaké tempo, stále jsem viděl na někoho před sebou a co se dělo za mnou mě stejně moc nezajímalo. Kolem Báňské mě předběhl ještě jeden borec, tak jsem si pomyslel, že to už stačí a zkusím rubat ten seběh kolem nemocnice k domovu sester a přes křižovatku finiš do cíle. Tam už jsem to silou vůle nějak udržel, dokonce někoho mírně stahoval, ale nic extra to už nebylo. V cíli jsem byl celkově 27. a v kategorii až osmý, ale zase je fajn, že tam byla dobrá konkurence k porovnání. Čas 53:53 je přesně dvě minutky za osobákem na této trase a můj čtvrtý nejlepší, takže jsem celkem spokojen. Pod hodinku se ještě dostal Rudík a těsně nad hodinu běžel Bob. Úspěch v kategorii žen nad 45 let zaznamenaly Lenia 2. místo a Peťka 3. místo. Berďovi v první půlce otekl zraněný kotník, musel sice zpomalit, ale statečně dokončil závod až do cíle. Jako obvykle organizátoři připravili výborný teplý čajík, který nám pohladil rozhoupané žaludky a zahřál tělo. Rychle jsem vychladl, tak jsem nešel ani výklus a raději se převlékl rovnou do suchých věcí. Chvíli jsem si povídal s ostatníma, ale čas tlačil, tak jsem oželel tombolu, předal lístky jako i někteří od nás a fičel pro rodinku a na chalupu na sváteční kačicu. Tak zase za rok.