LC 8. etapa, noční, z Ostravice – očima Pražáka
Po časovce před čtrnácti dny, kdy mi to moc nesedlo a neběželo, jsem si dal minulý víkend pauzu. Nohy dostaly možnost trošku zregenerovat už přes rok trvající “prodlouženou“ sezónu, a hlava zase srovnat si myšlenky na noční etapu z Ostravice. Protože s tou strašlivou rychtou co na LC zatím dostávám, už musím konečně něco dělat. I když je to pocitově neskutečná jízda, a oproti nudnému českému poháru v převážně asfaltových bězích do nekopců, mě tohle opravdu chytlo a hrozně baví, tak by výsledky přeci jen měli trochu odpovídat možnostem.
Cesta do Ostravy, tentokrát netradičně ranně dopolední, proběhla překvapivě v pohodě a prakticky bez zpoždění (těch 7 min se dá u našeho národního dopravce s úsměvem přehlédnout v rámci jakéhosi ekvivalentu akademické čtvrthodinky), takže jsem na svůj premiérový svoz z rondlu dorazil s dostatečným předstihem. Zanedlouho se objevil i Poky, a v tom už u nás brzdil Ruda a frčeli jsme.
Cestou jsme debatovali o tom, že to tentokrát bude vzhledem k absencím, zejména vlaštovek vcelku racionálně odlétnuvších do teplých krajin, ale i dalších členů teamu, bodově ležet na bedrech nás chlapů. Následně jsme došli i k tomu, že díky tmě a zejména očekávanému větro-dešťo-hnusnu, ...to asi tentokrát nejspíš nebude žádná lehká "na pohodu“ kochačka. Já osobně jsem běhat po tmě s čelovkou docela zvyklý, chodím tak veškeré druhé fáze, neb po setmění nám v Praze rapidně klesá molární koncentrace úhlavních nepřátel – plechovek a pejskařů. Ale ostrý závod po tmě, to bude nová zkušenost. Vzhledem k teplotě nad nulou jsem k lehkému údivu ostatních směle uvažoval o konfiguraci krátké+bezrukáv. Ovšem po vystoupení u větrem slušně bičovaného pivovárku jsem to rychle přehodnotil na celorukáv. Brrr, a to teda tak, že dlouhý.
Mezitím už se sjížděli i další borci, včetně Berdi hlásícího výsadek Stoši rovnou na start ke hřišti. Rozklusáváme stejným směrem, kde ještě stíhám prohodit par slov s prezidentem oddílu i Stošou, a dozvídám se, že už má v nohách dopolední svižnou šestku na rozběhání. Tedy samozřejmě Stoša, ne Koudy. Ještě dáváme kousek klusu tam a zpět, šup do lajny, kapky deště zlověstně visí ve vzduchu a mračí se na nás, fofrem ať už běžíme. Lehce zmatečný start v podání dvojice Hudy+Koudy ve stylu "Hele tak nás odstartuj" - "Tak jo, teď" - "No počkej, ještě néé" - "Tak už? Teď? Tak ne, tak jo" a to už nás Hudy pohromadě neudržel, takže jsme to tak nějak živelně rozpálili po asfaltu. (Mimochodem pořád lepší než bývaly starty pohárového závodu po stejné trase, které bývaly zevnitř areálu hřiště, a ta ostrá zatáčka ve vchodové brance, tak ta bývávala vskutku "vostra".
Na asfaltu se frčelo docela solidní tempo, ale mé odpočaté nohy to v klidu akceptovaly, a běželi jsme s Pokym kolem 15-20 místa. V náběhu do kopce to bez váhání řežu skrz skupinku kopcem zpomalených chrtů před námi a s Honzou Žídkem se dolepujeme na Vladana, Lukáše a Romana. Pod nohama to už začínalo klouzat, ale to jsem čekal, holt ten kilák, dva, se to musí vydržet. Skupinka se po pár stovkách metrů natahuje a já běžím s Honzou a Vladanem asi patnáct metrů za těmi ostatními. Následně se ukazuje, jak je důležité míti Vladana, který zná trasu velmi dobře i po tmě a kluky před námi energicky koriguje při veškerých pokusech zabloudit. Kolem Ostré hory to už klouže fest, místy trošku ztratím a na několika sušších místech se zas vracím jako jo-jo. Přiznám se bez mučení, že si vážně nepamatuji, kdy naposled jsem tak rád viděl asfalt :-D Nad sjezdovkou, kterou jsem měl sice na pohárovém závodě nejraději, ovšem v těchto podmínkách mi zas až tolik nechyběla, byl pár desítek metru skoro holý asfalt. Takže, i když se zrovna trochu víc rozprší, zkouším těm dvěma okamžitě kousek poodejit. Ó, jak pošetilé. Jakmile se po asi sto metrech pod nohama znovu objevuje hnusné bílé blátíčko na zmrzlém podkladu, mají mě velmi rychle zpět. Hergot, ale co to? S tímhle jsem už tak nějak nepočítal, vždyť jsme vysoko, tady už má být kompaktní sníh! A je to čím dál horší. Nejen, že mi utekli ti dva, utíkají mi postupně i další dva, a tři, a čtyři... Světélka za mnou i přede mnou blikají jak na Matějské pouti a já snad častěji ležím než běžím. Je to zmar, ale s vědomím ,že jsem kluky nahecoval a oni určitě běží dobře, jsem se s tím pral jak Sisyfos s
šutrem – no přece jim to nemůžu zkazit! Beznaděj ale dosahuje maxima a mé veškeré myšlenky se ubírají k tretrám ...ležícím doma, v teple, v Praze, v předsíni. To už vzduchem létalo všelicos od lehkých dívek až po různé orgány, lidské i zvířecí. Když mě doběhl David, napadla mě v tom zoufalství paradoxně jen vtipně-jízlivá poznámka, že v noci tu těch svých "překážejících turistů“ snad tolik nepotká, jenže než stihnu vůbec otevřít, už zase běžím po čtyřech a David mi utíká. Utrpení se stupňovalo v exponenciále a nebralo konce. A v tom, konečně, naděje? Když už mě z toho krasobrusleni krom vzteku z jalově promarněné energie začali brát i solidní křeče do lýtek, ucítil jsem konečně pod nohami něco vzdáleně se podobající sněhu, o co se dalo trošku opřít. Tak pojď, zaber, zatáčka, ještě jedna, chata, lidi, levá nahoru, "Luďkůů, kde jsi", píp, fuj, hotovo. Sedím na zemi, držím se za špičky snažíc se povolit kroutící se lýtka, a koukám že jen kousíček za mnou dobíhá Poky. No super! A dva kousíčky za nim se vynořuje ze tmy i Stoša, kluci běželi fakt parádně, respekt! Nahoře pár konverzačních koleček s Ondrou, už s úlevou a v hlubším sněhu, a fofrem seběh s Avou. ...No seběh, místy spíš něco mezi něco mezi skluzem, sjezdem, a krasobruslařskou exhibicí, koukaje pod nohy ani nevnímám kdo mě míjí vzhůru a tímto se omlouvám všem, které jsem nepovzbudil. Dolů jsme šli přejezdem, a upřímně, ještě že se tudy neběžela dnešní etapa. Místy čistý led, navíc mokrý, a k tomu se už i fest rozpršelo. Ale to už jsme tak dva kiláčky od kýženého tepla. Šťastní jsme dočvachtali skrz Ostravici do pivovárku.
Po rozmrznuti částečně podpořeném grogem jsem stihl prostřednictvím Berdi a jeho telefonního přístroje zkouknout fotky vlaštovek skotačících na slunné pláži, prohodit par slov s absentujícím Jarkem, a razili jsme zpět do Ovy. Tam jsem ještě stihl vyzvednout reproduktor vyhraný ve čtvrtek na aukru, a teď po přejití skoro celé Ostravy (jak jinak pěšky:-O ...musel jsem protáhnout ta lýtka) tu tak sedím na nádraží a píšu. Čekaje na “euronajt“ ve 2:19 přemýšlím, jestli si mám pustit do uší Dona Giovanniho nebo Tři sestry, a jak tak píšu, zpětně si říkám že to nakonec asi nebylo až tak zlý. Vlastně to bylo dobry. Bylo to dost dobry!
Tak zase příště TÝME, a nezapomeňte si sváteční oblečení! ...A hřebíky!
