Týden utekl jako voda a už zítra nás čeká visalajská etapa. Ale bylo by škoda aspoň pár řádků o předešlé úvodní javorníkové etapě nepřidat...
Uběhlo mnoho měsíců (dokonce i let!) od mého posledního závodního LC startu. Covidový (pupkatý) ročník jsem využila po svém :), rok poté jsme fandili Dannymu a ostatním z domova ve dvou na dálku, a loňskou jedinou etapu (chodeckou s kočárkem) do klasických běžeckých etap asi počítat nemohu :D.
Proto se mi možná i chtělo. Do rána... Bo fest lilo! Nicméně nejsme z cukru, a navíc nefoukalo a nebyla ukrutná zima, takže bylo vlastně ještě hezky :D. Možná některé plačtivé počasí odradilo, ale my z VZS nejsme žádné bábovky, a tak se nás nakonec na startu sešlo dost.
Každý běží to svoje, postartovní sprinty opět nestíhám (to ještě netuším, že to ve finiši doženu) a cítím se dobře i po druhých schodech a teprve začínám běžce přede mnou dohánět. V posledním kopci předbíhám i dvě holčiny, dostávám na druhé místo mezi běžkyněmi, ale o pozici musím do posledních metrů bojovat.
V cíli mě čeká již odpočatý Danny, spolu se Stošou a Pokym bodovali za tým.
Do cíle dobíhá Deni, která toho za cestu stihla fakt hodně: sbírala rukavice, čepici, vázala tkaničky, řešila bolavé lýtko. Ale věřím, že se i tak hezky proběhla, stejně jako další oddílovci: Jarek, Malča, LenkaČlenka, Filip, Berďa a Peťa.
A kdo ví... Třeba nás zítra na startu bude z VZS stát ještě více, a třeba obnovíme také kouzlo poetapovách článků :)...
Dlouho jsem žádný článek nesepsala. Zaprvé jsem neuměla utříbit myšlenky do
žádného smysluplného tvaru, který by měl hlavu a patu. A taky nebylo možná ani moc
co sepisovat, od Lysacupu jsem se zúčastnila dvou komornějších závodů – Bolatická dvacítka a Silniční běh na Lysou. Ani ne tak kvůli zdraví a času. Ale zkrátka
chyběla chuť závodit. Poslední dobou se čím dál častěji známí ptali, kde jsem
se vytratila... Jak to, ženezávodím... A běháš vůbec ještě???
Běhám, jezdím na kole, lítám po lese, po horách, od podzimu do jara pak
ještě sem tam skotačím v gymnastické tělocvičně. Hýbu se pořád, a
nepřestává mě pohyb bavit, ale přestávají mě motivovat závody. Asi nejsem vůbec
závodní typ. V druhé polovině Lysacupu cítím značnou únavu a vyhlížím
konec celého seriálu, nemůžu se dočkat volného víkendu, kdy se proběhnu jen tak
sama po lese a to i přesto, že vím, že mi bude po skončení Lysacupu stejně smutno
a budu vyhlížet další ročník.
Dlouhé ultra závody jsem si odžila už dávno a vzhledem k možnosti obnovením
bývalých zranění a taky velkému vyčerpání, se mi do nich teď už vůbec nechce.
Na takové závody bych musela nastupovat 100pro fit, být odpočatá a mít na ně
chuť. A hlavně tu teď nemám. Naopak krátké a těžké horské závody na jaře, které bych si s chutí odběhala,
pro mě zůstávají zakleté – na jaře mě každoročně nepustí laryngitidy a následná
rekonvalescence.
Létu pak patřilo hlavně kolo, naše hory a chuchelenský les, a pak nádherné výlety
do přírody, kdy neřešíš čas a skoro nejsi doma. A závody? Ty se sem tak nějak letos
nevešly...
Léto se pomalu lámalo ke konci a mě čekalo pár volných dní, kde jinde, když
ne v horách... Táhlo mě to tradičně do Tater, Deni mi ale v létě stihla
zamávat z GrossVenedigeru, a přesvědčila mě o tom, že zamávat si z GrossGlockneru
bude ještě větší jízda. A myslím, že sama ani nečekala, jak velká jízda to bude!!!
Ve čtvrtek vyrážíme kolem půl páté a auto vypadá, že asi brzo praskne. Honza
se nezapřel a jediný v minimalistickém duchu nasáčkoval vše do jediné
krosny. Zbývající posádka (Deni, Jarek a já) myslela na vše možné i nemožné,
ale vzhledem k prudce se měnící předpovědi, jsme aspoň byli velmi dobře připraveni.
Liják nás chytá už v polovině cesty a vyhlídky nejsou zrovna blankytně
modré. Zima a déšť. Cesta mi rychle ubíhá, kolem jedné jsme v kempu Kals
am GrossGlockner. Ráno nás budí kapičky deště bušící do stanů, rozhodujeme se
co dál a pevně věříme v bezdešťové zítřky. Přes nejistotu balíme, do toho
se zahříváme polívkou, a chceme to aspoň zkusit.
Stoupáme do mraků, cesta je chodecká
protkaná střídavě slábnoucím a zesilujícím deštěm, až na jednu kratší
přestávku před lijákem nezastavujeme, zanedlouho jsme tak ve 2800 ve Stüdlhütte.
Počasí nás pustilo sice sem nahoru, ale tady nám cestu jasně zatarasí. Mokré kluzké
skály a špatná viditelnost nás nutí měnit páteční plány. Odpoledne se výstup do
další chaty do 3400 odkládá - na sobotu, bude-li líp. Jdeme se alespoň pokochat
výhledy v blízkosti Stüdlhütte a stojí to za to. Koukáme na nádherné obří
masivy, připadám si tak malilinkatá...
Ráno se obloha protrhává a původní černé chmurné scénáře se rychle vytrácí,
ve tvářích se nám rýsují úsměvy. Vyrážíme. Výstup do 3400 směrem k chatě
Erzherzog
Johann Hütte bude už trochu jiné kafe. Ale já kafe ráda! :-)
Cesta
jde dobře, vzhledem k různým představám o postupu se brzo dělíme. Honza
pokračuje sólo přes ledovec až nahoru, s odvahou, která mi naprosto chybí.
Asi potřebuju více záchytných bodů a to nejen na horách, ale i celkově v životě,
než je třeba pro tebe běžné, a pokud je nemám nebo ztrácím, pak bojuju s nejistotou
a panikařím. Zvlášť, když pode mnou cosik zlověstně praská. Pokračuju tak dál
spolu s Deni a Jarkem hezky navázána na laně. Stoupáme v Honzových stopách
k odtrhové trhlině, přes ni postupně dál ke skalám, kde už je na „hraničních“
úsecích možnost jištění. Lezeme v klidu až k chatě, z dáli hřmí,
sněžná bouře se stáčí směrem k nám. Dorazíme tak akorát, zanedlouho se na chatu
sype hromada sněhu. To už se ohříváme u kafe a polívky. Tušíme, že vzhledem k počasí
- sněhu, nulové viditelnosti a vichru si ze samotného vršku Glossglockner dnes
určitě, a pravděpodobně ani zítra ráno, nezamáváme. Samotný zítřejší sestup
bude náročný i tak.
V noci se často budíme, málokdo z nás je schopný spát, změna
nadmořské výšky s námi trochu zahoupala. Rozhodně toho naspíme ale o dost víc, než
další 3 Američani, kteří s námi jako jediní nocují na chatě. Leni díky :-)
tvé uspávací léky nám hodně pomohly!!! Vydatně snídáme, kuklíme se a pomalu se
vydáváme na sestup. Cestou potkáváme stoupat tříčlennou skupinu, mají toho fakt
plné zuby. Sněhu tak o 50-70 čísel více než před pár hodinami, brodíme se jím
po kolena, v některých úsecích po pás. Okamžitě poznáváme, že sestup nám
dá zabrat. Netušila jsem, že na začátku září budu vítat zimu, ale je to tak. Nevím,
kdy naposled jsme se válela v takovém množství sněhových vloček. Možná
jako malá holka! :-)
Sestup po skalách šel bez problémů, v rychlém postupu nás zastavuje až
skála před ledovcem. Navazujeme se, Jarek jistí, postupně slaňujeme k plácku před
odtrhovou trhlinou. Dostáváme se úzkou spojkou přes a postupujeme ledovcem. Sníh
zakryl mnoho mostečků, kterými jsme trhlinky překračovali, teď v některých
úsecích nevidíme nic a můžeme jen hádat, na čem stojíme. Postupujeme pomalu,
všichni navázáni na dlouhém laně, Honzík v čele, my dvě, na konci Jarek, všichni
vyhlížíme konec ledovce. Konečně se odvazujeme a těšíme se na chatu. Jak se
říká, na horách poznáš nejvíc sám sebe a stejně tak i ty ostatní, v ryzí čisté
podobě, do poslední buňky. Poznáš, na koho se můžeš spolehnout, koho tam v těch
horách budeš chtít mít vedle sebe i příště. A já byla fakt ráda, že tam mám ty,
které tam mám...
Zbývající část cesty ke Stüdlhütte byl opět už jen choďák, tak se šťastně
fotíme a opět si s troškou větší bezstarostností užíváme sněhové podmínky.
Na Stüdlhütte přeskládáme věci a fičíme dolů až k autu, sníh ustává,
otepluje se a my se těšíme domů...
A už teď, s odstupem
pár dní, se těším zase někam dál... a třeba příště i výš... ;-)
Účast: já a Deni, Beskydští Nomádi (Hanka, Tom, Martin)
Tento závod se díky dobré propagaci vrývá nenásilně do povědomí úplně všem.
I těm, kteří se ho snaží z nějakého důvodu neregistrovat - tedy i mně. Ještěd,
Perun, Čtyřlístek. Nebude toho moc? Únava s končícím LysaCupem myšlenkám
na závodění příliš nenahrává, Ještěd SkyRace se tak beznadějně vyprodává, moje
jméno ve startovní listině chybí. Váhat se v tomto případě nevyplácí. Březnová
viróza mě vnitřně utvrzuje v tom, že na Ještěd si budu muset rok počkat. Zlomená a demotivovaná z neschopnosti se
zase rozběhat sleduju z povzdálí přibývající info a sama sebe přesvědčuju,
jak je vlastně dobře, že nebudu startovat...
Týden před závodem mě z melancholie nenápadně vytrhává Deni: koukni,
někteří prodávají startovky... Forma, neforma, najednou je těch důvodů proč jet
tak moc!!!
Den před startem. Telefonuju na všechny možné pobočky České pošty,
centrální sklad, dokonce volám i samotnému řidiči rozvážející balíčky. Hodinu
před domluveným odvozem do Liberce vyzvedávám ztracený balíček s botami.
No nic, tak si je rozběhám během závodu. Mám na to 24 km. Obouvám je aspoň na
cestu. V autě pak zjišťuju, že podobně jsme na tom hned 4 z 5tičlenné
posádky. My z Beskyd se toho nebojíme! :-)
Cesta s Beskydskými Nomády mi i Deni rychle a příjemně utíká. Hanka,
Martin a Tom nejsou jen skvělí běžci, ale především fajn lidi, kteří se naštěstí
nezavírají jen do bubliny běhu, a tak se ze společné cesty na závod stává
krásný výlet zpestřený návštěvou kavárny v Litomyšli, nedělním pozávodním
výšlapem na Ještěd s ochutnávkou tamní kávy a nostalgickou zastávkou na
kávu v Olomouci při cestě zpět. Ano, máme rádi kávu :-).
Předzávodní pohodu dotváří perfektní zázemí kilometr od místa startu. Večer
stíháme ještě krátkou procházku, zkoukneme část prvního stoupání, pak už jen
šetříme síly. Ranní mírný deštík nás nemůže nijak rozhodit, po rozběhání
zjišťujeme, že je navíc celkem teplo a z hlediska počasí se není čeho bát.
Na start se vydávám přesto s velkými obavami, fakt se bojím, a i když reálně
vlastně není čeho, o nic nejde. Cíl je jen dokončit, sen je první desítka žen,
a když to nepůjde vůbec, tak aspoň potrénuju přece na Peruna. Je zvláštní, jak
si sama dokážu udělat z radosti stresující záležitost, a vlastně úplně
zbytečně.
Vybíháme. Míříme širokou pozvolnou cestou ke skokanským můstkům,
následující úvodní větší stoupání dává tušit, že závod nebude zadarmo. Po
kilometru sbíháme po sněhovém podkladu opět dolů a napojujeme se na lesní
pěšinu. Trasa pokračuje nezvykle dlouhou skoro „atletickou“ pasáží, příjemný
běhatelný trail mi ale dává celkem zabrat. První polovina vedoucí po zpevněných
cestách nebo lesních pěšinkách je opravdu hodně běžecká a pocitově mi moc
nesedí, na to nejsem fakt asi pořádně rozběhaná. Zbytky sněhu na hřebenech mě
zavedou ve vzpomínkách do Beskyd. Druhá „skyrunnerská“ polovina, ve které se dvakrát
objevíme na Ještědu, je opravdu krásná. Možná ji tak vnímám díky větší fyzické
pohodě, ale bavila mě mnohem víc. V závěru stoupání se dostáváme na kamenitou
suť, po čtyřech lezeme vzhůru a je jen dobře, že přes mlhu nevidíme, jak moc vysoko
se musíme dostat. Seběh je příjemnou změnou, navíc i v Beskydech máme
mnohem drsnější úseky, takže si tyhle části celkem užívám. Asi by bylo dost zajímavé, kdyby trasa byla vedena
opačně a my bychom museli slézat strmé pasáže, kterými jsme stoupali. Druhý výběh,
v mém případě výstup, je výživnější, závěrečná pasáž je delší a zaručuje
intenzivní prožitek každému závodníkovi. Poslední pár kilometrů a seběh strmě
dolů po travnaté sjezdovce tělo už snadno nepřijímá, ozývají se lehce křeče, přesto
je to paráda - vím, že se do cíle dostanu.
Dobíhám jako 8. žena v čase 2:41:36, celkově 95. místo. Deni s Hankou
dobíhaly téměř společně, pyšní se 5. a 6. nejlepším ženským umístěním s časy
2:34:07 a 2:34:10 (celkově 71. a 72. místo). Tom si vybojoval 10. místo časem 2:08:46,
Martin se na závod hodně těšil a nastoupil i přes virózu s odhodláním to
zkusit, kdyby to přece jen šlo. Nakonec to i běželo, ale ne úplně podle
představ, a tak zvolil rozumné rozhodnutí – dát prostor tělu k úplnému uzdravení
a pošetřit síly na jiný závod.
My tři beskydské ženy jsme se brzo setkaly v prostoru cíle a všechny
jsme jen zářily a byly opravdu šťastné, že jsme to zvládly :-). Tom může být
taky víc než jen spokojený. Navíc, oficiálně vyhlášenou soutěž mezi běžeckými oblastmi (každý závodník měl možnost zastupovat Prahu, Liberec nebo Beskydy) vyhráli Beskyďáci, kteří si to aspoň na pódiu pořádně užili a následně to oslavili (výhrou byla piva a taky třílitrová vodka) ;-).
Radost z výkonů a všudypřítomná pohoda, která se mezi závodníky linula,
byla asi tou největší vizitkou dobré akce. Skvělé jídlo, vyhlášení nejlepších a
pozávodní program byl příjemnou tečkou celého závodu. Samozřejmě, chyby byly (ač
naši skupinu neovlivnily), ale zpětná vazba a hlavně vůle a schopnost organizátorů
na zpětnou vazbu reagovat posune určitě celou akci ještě o level výše.
Večer před etapou pročítám Honzíkův článek, který
mě opět naplno vtahuje do krásné atmosféry LC závodů, sleduju předpověď počasí a
tuším, že tentokrát nebudu muset sušit boty do poloviny dalšího týdne a místo bahna
mě budou zdobit větrem ošlehané tváře. Je to super, protože každá
etapa získává díky větru, sluníčku, mrazu, sněhu, mlze, dešti úplně jiný výraz,
a tak se, nejen díky odlišnému místu startu, můžu pokaždé těšit na originální
etapu. Lysacup se tak nemůže nikdy omrzet. Není divu, že se nás na start sjíždí
tolik. Sama jsem zvědavá, jak se mi poběží. Mazák patřil
vždycky k mým oblíbeným etapám, přestože prvotní celkem dlouhý úsek vede
po asfaltové silnici. Nikdy jsem jej ale nijak dobře nezaběhla. Opět se řadím s Deni lehce dopředu, schovaná za řadami těch nejlepších.Vybíháme, každý si hledá v davu svoje místo, těžko
odhaduju tempo, aby mi v závěru nechyběly síly. Vbíháme konečně do terénu,
postupně se dostáváme k Butořance, kde začíná první ze změn původní trasy.
Pěšinku skrz louku obíháme, zatím se běží dobře, baví mě to. Celkem rychle se
dostaneme k Lukšinci, Deni je na dohled, ale vím, že k cíli je to ještě
daleko a budu mít co dělat, abych rozestup udržela. Ve stoupání před Větry přecházím do chůze. Úsek,
se kterým bojuju pokaždé a strašně si přeju, aby to bylo jednou jinak. Míjím
Rudu s Majdou, rozbíhám se opět až na Větrech a moc bych se chtěla udržet do
70. místa. Okouším další novinku, vbíhám na dlážděný chodníček a trošku víc mi
i tady schází klasika minulých let, kamenité strmé schůdky, které stále
ještě zachovávaly přírodní ráz Lysé, který se teď už vytrácí snad ze všech
stran. Už jen poslední serpetiny, hledím jen pod nohy a
tak málem vrazím do zábran, trasa nás tentokrát vynáší k vrcholu z opačné
strany. Chci přidat, zrychlit, sprintovat, ale nejde to, peru se sama se sebou.
Nedokážu pozici udržet, borci mají při posledním výběhu na rovinu více sil, k Luďovi
a Vlaďce tak dobíhám 72. v celkovém pořadí. Lehce chvíli zklamaná, ale co není
teď, může být příště. Smutno mi být dlouho nemůže, v Kameňáku je nádherně, užívám si setkání s ostatními
a loučím se s růžovým trikotem, který naštěstí zůstane v rodině. Od příští etapy ho bude hrdě nosit moje
sestra, a mě tak nezbývá než pořádně makat, abych jednou měla zase příležitost
si ho obléct. ;-)
Tentokrát si se
ségrou prohazujeme role, po delší době startuju já a naopak Deni, ze
zdravotních důvodů a nutnosti doléčení zranění, start vynechává. Ani jsme
netušily, kolik běžců a organizátorů bude zmateno :-). Doufám, že na další akci
se už v běžecké roli objevíme obě dvě a způsobíme zmatek třeba ještě větší
:-D. Ale popořádku. Lysohorský
čtyřlístek byl v roce 2013 nádhernou akcí a díky snaze o minimalizaci
asfaltových úseků mě lákal letos ještě víc. Zároveň se jednalo o 1. MČR Ultra
SkyMarathon, a tak proč nejet! :-)
V pátek k večeru
si tak užívám klidnou jízdu s Koudym, Hankou a Jarkem a doufám, že bude podobně
hezky zataženo až deštivo i zítra. Ráno se však probouzím a koukám na jasnou
oblohu bez jediného mráčku. Hezky bude až moc a nás závodníky
grilování nemine. Po jarním
marodění jsem ze sebe stále celkem v rozpacích, zvlášť když ráno vidím
všechny ty naspeedované borce, kteří netrpělivě přešlapují před Švarnou Hankou.
Sice poslední měsíc nožky celkem klušou a protáčí se sem tam v pedálech,
ale vůbec nevím, co od sebe můžu čekat. Uklidňuju se tím, že to tu mám celkem
proběháno, a tak mi 99 % trasy není cizí. Utáhnout dobře batoh,
zkontrolovat zavázání botek, poslední doušky vody a je to, klidně se dáváme do běhu. No, nebyla bych to já, kdybych po pár kilometrech batoh nesundávala a
nedopínala zip (fakt nechápu), v prvním kopci pak vázala tkaničku (už
vůbec nechápu!!!). Slunko se proti
nám spiklo, je jasné, že bude chtít udávat dneska tempo. Znalost trasy přestávám
tak trochu vnímat jako výhodu, možná bych někdy radši nevěděla, co se ve
zbývajících kilometrech skrývá přede mnou, ale teď nezbývá nic jiného, než
valit do kopce.
Potkávám taťku a
spoustu známých, na Lysé skoro rodinná atmosféra a raut jako nikde jinde! Cola
teď chutná jak nejlíp vůbec může, anticrampy jsou jistotou, banán se solí je
nejvděčnější kombinací a to, že bych pomeranče kvůli atopii vůbec jíst neměla, mě
tak nějak netankuje. "Zakázané ovoce chutná nejlépe" platí fakt doslova, a tak se
cpu oranžovými plátky, co to jde. Nějaké ještě do ruky a rychle dolů. Těším se,
že trošku nožky protáhnu a budu rychle dole. Ale ono nic! Nohy jsou těžké, stehna
neposlouchají, a tak zkusím seběhy úplně pustit. Málem se přizabiju, nezbývá než
se stylem nestylem skutálet nějak dolů a doufat, že se rozběhnu. Na konci seběhu
cucnu gel, který chutná jako přesnídávka, a tak si vlastně obžerství celého
závodu vychutnávám. Seběhy jsou pro mě po celou dobu nečekaným trápením, a tak
se nemůžu dočkat až zas budu cupitat trošku po vlnkách a ťapat zase nahoru. V Krásné
čeká Deni, mávnu rukou a pak rychle spěchám vstříc Lysé.
Cesta celkem ubíhá,
organizátoři na občerstvovačce jsou úžasnou podporou, Sam dává info o pořadí,
stále všichni dostáváme perfektní servis. Opět si vychutnávám ovocnou nálož
rozšířenou o meloun, pod heslem „když hřešit, tak pořádně“ se opět vyřádím na
pomerančích. A zase dolů. A pak zase nahoru. A znovu dolů. A znovu nahoru. A
proč ne třeba vloženou sjezdovkou, že :-). Vzhledem k tomu, že partu
organizátorů trochu znám, vůbec mě to nepřekvapuje :-). Nahoře jsem
vděčná za všechny tváře, ale už bych se popravdě nejraději viděla 12 km jinde,
a tak úkoluju Klárku s Deni, měním ponožky a nějak se opět kutálím dolů.
Příliš se mi nechce věřit, že je zrušeno očko před cílem, zrada se ale opravdu nekoná.
Dobíhám jako 2. žena, 32. celkově. Těch 8 hodin, 53 minut a 58 sekund uteklo nakonec ani
nevím jak. Zdravím se s taťkou, Stošou, Samem a vítězkou Aničkou, která všem
jasně ukázala, jak se má běhat. Na kole přijíždí Deni s Klárkou, sundávám
botky a užívám si pocit, že už nikam nemusím. Postupně se scházíme celá VZS parta,
na většině tváří se rýsuje spokojený výraz a je nám fajn. Stupně vítězů jsou krásnou
třešničkou na dortu, ale moc dobře vím, že je stále co zlepšovat. Celý závod se
v mých očích povedl a hlavní zásluhu na tom mají samozřejmě pořadatelé,
kteří si vzali na triko nelehký úkol a pak všichni ti, kteří nás povzbudivými
slovy hnali do cíle. Velké DÍKY! A za rok zase na startu! :-)
