12. 10. 2019
Rychlebský ultramaraton Zapomenuté hory
Zatímco před týdnem během Memoriálu Michala Pětroše vládl nevlídný a studený Podzim, o týden později mělo navrch rozzářené a teplé Babí léto. V takový den se člověk nebojí vyjet ani na Konec světa do Račího údolí poblíž Javorníku a Uhelné v Rychlebských horách.
Pokud jste v Rychlebskýh horách nikdy nebyli, vřele doporučuji. Je to sice zapadlý kout naší země, ale o to krásnějsí a půvabnější plný nádherných kopců i staveb. Mě třeba uchvacuje
Tančírna v Račím údolí. Tato stavba ale uchvátí nejen milovníky secesních staveb. Vždyt je v ní kavárna, ve které vaří skvělé cappuccino nebo latté, a také taneční sál se skvělou akustikou a hlavně klavírem, na který si mohou návštěvníci zahrát. Mimochodem nechybělo mnoho a Tančírnu jsme měli v Ostravě u Hradu. Tančírna totiž zažila mnoho temných let, kdy byla téměř zničena, a v jednu chvíli se snažila o její koupi, rekonstrukci a převoz i naše Ostrava. Nakonec, ale dopadlo vše jak má, a omlazená a svěží Tančírna stojí i nadále na svém místě pod Čertovou kazatelnou v Račím údolí.
Ale pojďme se vrátit zpět na Konec Světa. Zde se konal již třetí ročník rychlebského ultramaratonu Zapomenuté hory, který má v nabídce výběr tras z bohatého menu - 26 km, 46 km, 76 km a 101 km.
Z našeho oddílu jsme volili dietně! Já, Django a Deni jsme si vybrali trasu, kterou by naše týmová jednička asi nazvala "pro houbaře", tzn. 26 km. Míša, Ruda a navíc Marián chtěli bohatší krmi a proto zvolili výživnější 46 kilometrovou trasu.
Protože Rychlebské hory jsou přece jen z Ostravy dál, vyjeli jsme už v pátek. Pamatuji si, že týmová jednička vždy říkala, že je třeba dodržovat pitný režim, ale netřeba to přehánět s pivem, a tak jsem ho poslechl na slovo.
I přesto jsem ani já ani většina ostatních nebyli v sobotu ráno před startem v nejlepší kondici. Mě bolela hlava už od pátku a bylo mi divně. Deni si na bolest hlavy stěžovala od čtvrtka. Míša si stěžovala, že pořád v noci mlaskala, a díky tomu moc nespala. Marián si stěžoval, že ho budilo mlaskání. Snad jediný si nestěžoval Django. Zda si stěžoval i Ruda, ví jen Majda nebo Bertík. Bydleli totiž jinde. Aspoň je nebudilo mlaskání.
K samotnému závodu mohu říci, že byl krásný, trasa nádherná, i když těžká. Téměř všichni s výjimkou mě navíc bloudili. Já sice nebloudil, ale dobře mi moc nebylo. Trasa totiž byla nejen těžká, ale i dlouhá, navíc mě zaskočily kopce. Zvlášť některé. Nejvíce ten, který byl 2 kilometry před cílem a byl opravdu hodně do kopce. Kopec byl zakončený zříceninou hradu Rychleby, ale nebyla to zdaleka jediná zřícenina, kterou jsem cestou viděl. Pamatuji si jen, že jsem vůbec nechtěl běžet, ani jít. Ale pak se vedle mě objevil závodník, který úplně zastavil a jen opakoval "Necítím bolest, necítím bolest". Co bylo s ním dál, nevím. Já si naštěstí vzpomněl na další výrok naší týmové jedničky "Kdo nezvrací, běhá pod své možnosti" a nějak jsem zrychlil. I když o běh už rozhodně nešlo. Nakonec jsem se do cíle dostal (3:28:01 a 15. v kategorii starších), tam již na mě čekal zchvácený Django (3:19:13 a 59. v kategorii mladíků) a také již dávno vymydlená a voňavá Deni, která suverénně vyhrála v ženách (2:31:00). Já si v cíli nakonec ještě jednou vzpomněl na týmovou jedničku a dokázal, že i když jsem měl tragický čas, tak jsem pod své možnosti neběžel.
Poté se objevil Marian na skvělém 4. místě ve své kategorii (5:35:34). Poté Míša, která byla v kategorii 6. za 5:54:55. Ale jak neopomněla zdůraznit, kdyby byla o 3 měsíce starší, mohla být v kategorii druhá. Škoda. A nakonec doběhl Ruda jako 39. ve své kategorii (6:10:46), kterému bylo 46 km ještě stále málo a tak si to natáhl téměř na 50 kiláků. Asi se taky inspiroval týmovou jedničkou.
A co říci na závěr? I přes drobné zmatky během vyhlašování vítězů a o něco větší problémy se značením trasy, jsou Zapomenuté hory nádherný závod v nádherném prostředí, kam bychom se mohli v příštím roce vrátit, a třeba i ve větším zastoupení. A ať nám všem to Babí léto ještě chvíli vydrží. No, a samozřejmě poslouchejte týmovou jedničku! :-D
Výsledky
