Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám
bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to
nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká
Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s
týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik
let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.
Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo -
náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale
obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj CHMI o síle větru -
nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš
pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že
budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou,
zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme
nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním
jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli
jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou
spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali
hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním.
Na start jsme doběhli tak akorát.
Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale
byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý
dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO
GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců,
vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou
vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc
nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak
neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak
jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít
lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš
optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju
a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do
hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem
pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus
se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři
stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a
zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych
neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec
pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě
copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení
cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší
rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout,
takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.
Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více
vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím
zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si
to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak
jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí
obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu.
Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc
kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem
zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat),
lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem
šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem
se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost,
protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na
rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A
alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal
za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ...
takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)
Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil
nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou
šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí,
jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě
šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako
neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel
pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat
z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím,
jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu
nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi
lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou
„LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem
si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný
nový rok!!!
Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)
19. Stoszek Jan
30. Krejčiříková Denisa
76. Krejčiříková Ivona
77. Letko Miroslav
87. Munk Rudolf
133. Hegedüs Robert
141. Wojtyla Jaromír
153. Orlíková Pavla
191. Koudelka David
199. Paříková Eva
222. Schwarzová Petra
223. Fajkus Tomáš
227,5. Filip Homola (bez chipu)
259. Janečka Rostislav
278. Böhmová Michaela
280. Stočková Olga
282. Beremlijski Petr
