Dnes nás čekala silvestrovská etapa se startem od Rajské boudy. Těšil jsem se hodně, protože po pauze se opět přidal i synáček. Navíc jsme tam byli předevčírem lehce potrénovat, abychom zjistili jaká je forma a jestli hroty nebo gripy atd. Sníh se ovšem sypal z oblohy téměř denně, takže se dalo předpokládat, že na trase ho bude moc. Etapa startovala již v devět hodin a to znamená, že se musí vyrazit o hodinku dříve. Ráno jsem si trošku přispal a vstával lehce před sedmou, Filip dokonce až po sedmé a v 7:30 jsme měli v plánu odjezd. Tož jsme si navařili hlavně termosku čaje, snídani jsem vynechal, Filip je ve vývinu tak se stihl i najíst, oblékli jsme se, hlavně jsme nezapomněli čipy a šli k autu. Vyzvednout jsem měl jen Martina ve Výškovicích a pak rovnou do Malenovic k Rajské.
Parkoviště u Rajské Boudy již bylo plné, tak se řadíme do fronty aut podél cesty, přitom jsme tam dorazili kolem čtvrt na devět. Ovšem jako každý silvestr, tak i letos bude na kopci těsno, pomyslel jsem si. V pohodě jsme poseděli v autě, dali jsme si čajík a kolem půl jsme se šli rozběhávat, pozorovat letošní masky a pozdravit se s ostatníma z oddílu. Jako vždy všichni různě pobíhali v povznesené náladě. Drtivá většina se určitě těšila na pořádnou porci sněhu a zážitky v pravém zimním království. Přiblížila se hodina startu, tak jsme se seřadili v obvyklém místě a Hudy to raději rychle odstartoval ať nebrzdíme silniční provoz. První kilometr byl prostě totálně mokrý, uježděná břečka cákala na všechny strany a po všech běžcích. Posléze nad korýtkem jsme přešli na nově vyštěrkovanou cestičku, kde už byl sníh pevnější a ušlapaný. Běžel jsem si v solidním tempu, sledoval jsem jen něčí nohy a pěšinu, abych zbytečně nevrávoral v hlubším sněhu. Byl jsem spokojen, že hrotů není potřeba a že to celkem drží. Nějak rychle mi to uteklo až po Lukšinec, obíhali jsme celkem dost turistů, ale dalo se to ohleduplně zvládat. Za Lukšincem jsem už cítil, že rubu naplno, ale že bych to mohl vydržet. Tam jsem ještě zaregistroval Toma Bohatého, buřil to fest s hůlkama, dal do toho sílu a úplně mi utekl, fakt frajer příští rok už šedesátník. Já se vlastně skoro celou trasu snažil držet tempo s Tomem Kostkou, který mi cuknul až na větrech. Závěr jsem nějak udržel, chvilku mě napadlo oběhnout tuhnoucího Adama Ondrucha, ale nerad bych zkolaboval, tak jsem to nehrotil. Na vrcholek jsem doběhl do třicítky, takže opět spokojen. Z našich už byl v cíli na 12. místě Martin Turek a kousek za mnou 42. Deniska čili převedeno na body 1211 a krásné 7. místo v týmové soutěži a na 5.místo nám chyběly pouhé 4 bodíky. Celkově v seriálu jsme poskočili na šesté místo. Další individuální umístění byly takto: 61. Míša, 73. Jarek, 87. Sokol Marek(kdo to je?), 89. Miro, 145. Filda, 190. Homoláč, 205. Evka, 212. Keňan, 220. Koudy, 221. Django, 231. Ulča a pak doprovodci 283. Ivonka a 296. Berdík.
Tož děcka větší půlku máme letos hotovou a v novém roce nám zbývá osm etap. Takže Vám všem přeji všechno nejlepčí v roce 2019, za prvé pravidelnou, nejlépe plnou účast na etapách, za druhé co největší bodový zisk v každé té etapě, no a za třetí hlavně buďte zdraví ať možete rubat. Užijte si všichni krásný silvestr a v sobotu za rok zase na viděnou.
Zobrazují se příspěvky se štítkemLysaCup. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLysaCup. Zobrazit všechny příspěvky
7. etapa Visalaje, parkoviště
Na sedmou etapu jsem vyrazil 16. prosince poměrně brzy. Nejdříve jsem odvezl rodinku do Havířova, pak jsem to otočil na FM, Nošovice a na Krásnou. Zaparkoval jsem si o půl desáté na Zlatníku. Chtěl jsem totiž Lysou sbíhat ihned, abych se dostal co nejrychleji do Ostravy do práce na víkendový kurz. Samozřejmě existovala možnost jít turisticky dříve, abych zameškal co nejméně, ale zatím se mi daří 180 etap naplno, závodně, tak bych si nerad tuto statistiku přerušil. Cesta byla docela dobrá, v Krásné to už jelo trochu pomaleji a bylo hladko, ale na Zlatník jsem docestoval v pohodě. Svižně jsem se přezbrojil, napil čaje z termosky, zamkl auto a utíkal na Visalaje. V plánu jsem měl 3km rozklus lehce kolem 20 minut, ale kolegové z VZS nabídli svezení a tak jsem si to ještě o polovinu zkrátil.
Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.
Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.
Časovka od Bezruče
Se šestou etapou Lysacupu jsme se již definitivně přehoupli do druhé třetiny letošního ročníku. Musím konstatovat, že si to užívám mnohem více než v minulém roce, kdy mě trochu trápil pokles formy a jakási ztráta motivace. Letos je to jiné asi v tom, že se mnou více jezdí Filda a i když ho to až tak moc nebaví jako jiné kluky, tak jsme si dali jasný plán v počtu účastí a toho se držíme. Taky je fajn sledovat jak se ty děti exponenciálně rok od roku zlepšují. Druhý impulz jsou pak i naše posily Martin a Poky, kteří dokáží pěkně vytáhnout bodový zisk v týmech. Další fascinující záležitost je Míša a její pochodový koncert. Až ta přejde do běhu tak se pokusím zařadit za ní a vydržet. Deni to občas nesedne, ale taky přispívá poctivými body do našeho balíku. A nakonec zabodoval také Jarek, kterému vyhovují kratší vertikální etapy na sílu. Samozřejmě účast všech ostatních členů je chvály hodná, protože krom toho, že strašně všichni rubou do gury, tak se snaží kochat a usmívat a mají delší intenzivní zážitky než ti bodaři vpředu.
Na časovku jsem s posádkou vyrazil v 9:30 z Hrabůvky. Nesměle jsem se Rudíka zeptal jestli náhodou stihneme můj start, anebo poběžím později se zbytkem světa, však je to celkem jedno. V 10:03 jsme zaparkovali u Bezruče, rychle jsem se rozmyslel, že půjdu na svůj start v 10:09 bez většího rozběhávání. Bleskově jsem se alespoň rozcvičil, trochu proklusal po parkovišti, dal jsem instrukce posádce, ať mi vyšlou Fildu nějak před sebou na trať a šel jsem na to. Přede mnou chyběl jeden běžec, takže se vytvořila větší díra a já se nemusel za nikým honit, jak to někdy při časovce dělávám. V hangu jsem se pohyboval opatrně, hlavně dýchat, dýchat a dýchat, rozběhnout se můžu až nahoře. Trasa při časovce je v podstatě liduprázdná, občas jen nějaký doprovod, případně nějaký pomalejší běžec. Svižně zvládám první dva šikmé traverzy a připojuji se na cestičce od Ivančeny. Cítil jsem rezervy tak jsem to rozběhl než se to zase zvertikalizuje. Hopsal jsem si rytmicky přes kameny a vběhl do lesní vrstevnice pod Malchorem. Je to stálé mírné stoupání uprostřed se studánkou, krásný běžecký úsek, pro mě velice oblíbený. Doskákal jsem až k rozcestníku a připravoval se do závěrečných serpentin. Občasná ledovka již naznačovala, že to bude v severní sjezdovce klouzat. První půlka šla fajn, ale v té druhé bylo zapotřebí hledat ideální stopu. Na vrcholu kolem meteorologické stanice jsem to vzal po trávě kolem plotu, jinak to tam bylo úplné kluziště. Konečně Vladěnka s krabičkou a opět splněno. Romantické výhledy se nekonají tak se brzy otáčím dolů za Fildou. Postupně si vychutnávám elitu, jak to tam v tom ledu rubou, většina bez hrotů, však jsou to frajeři. I náš Martin z Prahy do toho šel čumákem a třísnil Lysou vlastní krví. Snad nám posléze popíše co vyváděl. Sbíhal jsem níž a níž až na konec zalesněné pěšiny pod Malchorem a tam už jsem viděl Filipa jak udatně stoupá vzhůru. No měli jsme před sebou více než kilák a půl, tak jsem mu do toho moc nechtěl kecat, jen jsem ho pochválil, že rube fest a má silný krok a že je moc šikovný. Pak jsem ho jen upozornil na ledové úseky a kudy vést ideální linii. Za pár minut jsme byli spolu na vrcholu. Od loňska se zlepšil o sedm minut a jednu sekundu. Prostě parádička.
Když jsme si nahoře posbírali celou posádku, tak jsme se v klidu vydali dolů, dokonce jsme si prodloužili seběh k hotelu po značce, ať je nějaký kilometr navíc. a taky je to mnohem lepší na okolo po cestě než se trápit dolů hangem. Doma jsme byli už v jednu a já mohl až do čtyř odpočívat před nočním ostravským Christmas runem.
Moje druhá Medvídková
V neděli 2.12.2018 proběhla již pátá etapa Lysacupu. Na programu byla nejnovější trasa z Rajské boudy po medvídkové, která se loni konala vlastně poprvé. Tenkrát se mi vůbec nepovedla, protože jsem to přehnal již na Malenovické sjezdovce. Přepálil jsem tempo a na vrstevnici jsem se nemohl téměř rozběhnout. Tak jsem se letos těšil, že se pokusím etapu zlepšit, čili zaběhnout si i osobáček na této trase. Podmínky vypadaly dobře, teplota něco málo pod nulou, ale moc nefoukalo jako minule. Mírné obavy byly akorát z kluzkého terénu ve vyšších polohách.
Z Ostravy jsme vyráželi s Rudou a jeho sestrou Radkou, já jsem sebou bral opět Filipa. Plán byl jasný: rychle nahoru, vydýchat se a co nejdříve dolů k autu a domů. Filda měl rýmu a moc se mu rubat nechtělo. Tak jsme alespoň před startem ještě vyměnili půjčovací obuv za trochu větší, aby nožky měly pohodlí. Na startu se nás sešlo moc, celkem skoro tři sta a i s chodci 332, z našeho týmu 15 jedinců a stejný počet běžců z X-Trailu Orlová, jen tak pro zajímavost.
Odstartovali jsme v deset jako obvykle, po pár stech metrech a citelném špuntu v roští před mostečkem jsme se vydali do příkrého stoupání k ještě příkřejší sjezdovce. Tady jsem zvolil taktiku silové chůze a hlubokého dýchání do břicha, abych se mohl nahoře vůbec rozběhnout. Fungovalo to docela dobře, na cestě jsem se rozběhl a udržoval slušné tempo mezi ostatními běžci. Vlastně přes Albínovo náměstí až po Lukšinec to docela solidně běželo. Od Lukšince po větry jsem v některých strmějších místech opět přecházel do chůze, protože jsem cítil, že hopsání na místě by mě stálo několik pozic. Na větrech jsem se rozběhl, ale bylo to takové těžkopádné, tepově i dechově jsem byl fakt na hraně. V závěrečných zatáčkách mě pak předběhli asi 4 borci a hned mi bylo jasné, že to na drtivý finiš nevypadá. Možná mě i rozhodilo několik malých uklouznutí na kamenném chodníčku, ale podmínky byly pro všechny stejné. Naposled to tlačím do běhu okolo Bezručky a k vrcholu už sotva popadám dech. Odčipuju se a mám dost. Po chvilce to však otáčím dolů, abych si zkontroloval Fildu, jestli nemá potíže. Doběhl jsem až na větry asi do půlky a viděl, že už má taky toho plné kecky, tak ho jen krátce povzbudím ať vydrží. Občas mu taky sklouzla noha, ale otrávený nebyl, jen to už chtěl mít za sebou. Rýmečka ho taky pozlobila, ale dal to. Po krátkém odpočinku se seběhla naše posádka auta a vydali jsme se dolů nejkratší cestou kolem Veličků. Seběh cítíme v kolenou, ale za tři čtvrtě hodinky jsme šťastně u auta. Pro dnešek jsme měli splněno, doma ve výsledcích ještě potěšilo, že se mi podařilo vylepšit osobák téměř o minutu. Závěrem doplním, že náš současný oddílový tahoun zaběhl těsně pod 45 minut a vybojoval si krásné 10. místo. V bodovačce týmů jsme se posunuli již na sedmé místo. Jen tak dále bando!
Z Ostravy jsme vyráželi s Rudou a jeho sestrou Radkou, já jsem sebou bral opět Filipa. Plán byl jasný: rychle nahoru, vydýchat se a co nejdříve dolů k autu a domů. Filda měl rýmu a moc se mu rubat nechtělo. Tak jsme alespoň před startem ještě vyměnili půjčovací obuv za trochu větší, aby nožky měly pohodlí. Na startu se nás sešlo moc, celkem skoro tři sta a i s chodci 332, z našeho týmu 15 jedinců a stejný počet běžců z X-Trailu Orlová, jen tak pro zajímavost.
Odstartovali jsme v deset jako obvykle, po pár stech metrech a citelném špuntu v roští před mostečkem jsme se vydali do příkrého stoupání k ještě příkřejší sjezdovce. Tady jsem zvolil taktiku silové chůze a hlubokého dýchání do břicha, abych se mohl nahoře vůbec rozběhnout. Fungovalo to docela dobře, na cestě jsem se rozběhl a udržoval slušné tempo mezi ostatními běžci. Vlastně přes Albínovo náměstí až po Lukšinec to docela solidně běželo. Od Lukšince po větry jsem v některých strmějších místech opět přecházel do chůze, protože jsem cítil, že hopsání na místě by mě stálo několik pozic. Na větrech jsem se rozběhl, ale bylo to takové těžkopádné, tepově i dechově jsem byl fakt na hraně. V závěrečných zatáčkách mě pak předběhli asi 4 borci a hned mi bylo jasné, že to na drtivý finiš nevypadá. Možná mě i rozhodilo několik malých uklouznutí na kamenném chodníčku, ale podmínky byly pro všechny stejné. Naposled to tlačím do běhu okolo Bezručky a k vrcholu už sotva popadám dech. Odčipuju se a mám dost. Po chvilce to však otáčím dolů, abych si zkontroloval Fildu, jestli nemá potíže. Doběhl jsem až na větry asi do půlky a viděl, že už má taky toho plné kecky, tak ho jen krátce povzbudím ať vydrží. Občas mu taky sklouzla noha, ale otrávený nebyl, jen to už chtěl mít za sebou. Rýmečka ho taky pozlobila, ale dal to. Po krátkém odpočinku se seběhla naše posádka auta a vydali jsme se dolů nejkratší cestou kolem Veličků. Seběh cítíme v kolenou, ale za tři čtvrtě hodinky jsme šťastně u auta. Pro dnešek jsme měli splněno, doma ve výsledcích ještě potěšilo, že se mi podařilo vylepšit osobák téměř o minutu. Závěrem doplním, že náš současný oddílový tahoun zaběhl těsně pod 45 minut a vybojoval si krásné 10. místo. V bodovačce týmů jsme se posunuli již na sedmé místo. Jen tak dále bando!
2.etapa LC 2019 - Krásná, most
Příznivé počasí posledního týdne rozhodlo o tom, že se po třech letech opět poběží lysacupovská etapa z Krásné od mostu. Ano, je to tak, již před týdnem se nám rozběhl další LC seriál, ročník 2019 a celkem 17. ročník podle zápisů na webu. Před týdnem jsme také měli krásné počasí na prologu na Velký Javorník. Mě se tam vedlo hodně dobře a podobná očekávání jsem měl i na etapě včerejší. Chtěl jsem se prostě ještě trochu prokousávat pořadím vpřed. Na parkovišti se nás sešlo celkem sedmnáct členů z oddílu plus jedna posila z Prahy, všichni ve veselé náladě. Někteří se chystali jako doprovod, jiní zase chtěli rubat o sto šest. Od parkoviště jsme se museli necelý kilometr rozklusat směrem na start. Bylo hezky teplo, tak jsem vyrazil polehku v krátkém tričku. Na startu jsme se seřadili do štrúdlu, pěkně podle výkonnosti.
Lehce po desáté bylo od startováno a tak jak to na Krásné bývá, po dvou stech metrech se valilo přes louku prudce do kopca a pak už téměř furt stoupat a stoupat. Myslel jsem si, že jako ostřílený mazák Lysacupu, se postupně zařadím kde potřebuji a pak hezky plynule poběžím až na vrchol, případně vystupňuji tempíčko. Ovšem každý den je jiný, každým rokem jsme starší a přesně si to naplánovat prostě nelze. Takže jsem běžel na momentální pocit, na pár minut jsem se dokonce zařadil i za Pokyho. Sice mě hned napadlo jestli to trošku nepřepálím, ale nějak jsem se cítil, že to jde. Bohužel v půlce, někde v prudkém kamenitém korytě jsem poznal, že jsem na hraně. A hned potom kdy se povrch mění na krásnou travnatou pěšinu, kde se to dá rozjíždět, tak jsem začal ztrácet v pořadí. Posléze mě předběhl i Honzik z kategorie chlapců. Což nakonec bylo fajn, protože jednoho dne mě takhle sekne i vlastní synek Filip. Aspoň na to budu připraven, takový je prostě koloběh života a Lysacupu. Ovšem nic jsem nevzdával, pořád jsem měl někoho před sebou a někdo další mi zase funěl na záda. A já byl připraven vydat ze sebe vše i v závěrečných serpentinách. Věděl jsem, že Martin poběží hodně dobře, tipoval jsem tak na hranici první desítky (nakonec krásné 13.místo, smekám, gratuluji a děkuji za celý oddíl), pak jsem věděl že i Poky to umí pořádně hryznout (výborné 33.místo), no a já jsem byl třetí v pořadí a doufal jsem, že bychom mohli dát hranici 1200 bodů v týmech. Nakonec nám to o bod uteklo, no moje chyba, aspoň se zase můžu snažit příště. Ono to totiž vypadá, že Pražák se chytil a přijede nám znovu pomoct. Jo kouzlo Lysacupu zapůsobí někdy velmi silně a někdy navždy.
Takže bando pořádně potrénujte, jezte a pijte střídmě, pracujte přiměřeně, spěte sladce, užívejte si všechny ty drobné radosti s dětmi, rodinami a přáteli a myslete pozitivně, ať se za týden ve zdraví a skvělé náladě sejdeme pod kopcem.
Lehce po desáté bylo od startováno a tak jak to na Krásné bývá, po dvou stech metrech se valilo přes louku prudce do kopca a pak už téměř furt stoupat a stoupat. Myslel jsem si, že jako ostřílený mazák Lysacupu, se postupně zařadím kde potřebuji a pak hezky plynule poběžím až na vrchol, případně vystupňuji tempíčko. Ovšem každý den je jiný, každým rokem jsme starší a přesně si to naplánovat prostě nelze. Takže jsem běžel na momentální pocit, na pár minut jsem se dokonce zařadil i za Pokyho. Sice mě hned napadlo jestli to trošku nepřepálím, ale nějak jsem se cítil, že to jde. Bohužel v půlce, někde v prudkém kamenitém korytě jsem poznal, že jsem na hraně. A hned potom kdy se povrch mění na krásnou travnatou pěšinu, kde se to dá rozjíždět, tak jsem začal ztrácet v pořadí. Posléze mě předběhl i Honzik z kategorie chlapců. Což nakonec bylo fajn, protože jednoho dne mě takhle sekne i vlastní synek Filip. Aspoň na to budu připraven, takový je prostě koloběh života a Lysacupu. Ovšem nic jsem nevzdával, pořád jsem měl někoho před sebou a někdo další mi zase funěl na záda. A já byl připraven vydat ze sebe vše i v závěrečných serpentinách. Věděl jsem, že Martin poběží hodně dobře, tipoval jsem tak na hranici první desítky (nakonec krásné 13.místo, smekám, gratuluji a děkuji za celý oddíl), pak jsem věděl že i Poky to umí pořádně hryznout (výborné 33.místo), no a já jsem byl třetí v pořadí a doufal jsem, že bychom mohli dát hranici 1200 bodů v týmech. Nakonec nám to o bod uteklo, no moje chyba, aspoň se zase můžu snažit příště. Ono to totiž vypadá, že Pražák se chytil a přijede nám znovu pomoct. Jo kouzlo Lysacupu zapůsobí někdy velmi silně a někdy navždy.
Takže bando pořádně potrénujte, jezte a pijte střídmě, pracujte přiměřeně, spěte sladce, užívejte si všechny ty drobné radosti s dětmi, rodinami a přáteli a myslete pozitivně, ať se za týden ve zdraví a skvělé náladě sejdeme pod kopcem.
Lysacup 8. díl: Ostravice-hřiště, Silvestrovská
Lysacup 8. díl: Ostravice-hřiště, Silvestrovská
tak jsem se zase odhodlal udělat zápis ze
závodu. No, spíš osobní reportáž. Důvodem není moje mimořádná sportovní
výkonost, ale moje fantazácky orientovaná dcera. Kdysi jsem ji nerozvážně
požádal, ať mi připraví silvestrovský převlek. Teď už nebylo cesty
zpět.
Nikdy
v minulosti jsem se na žádný závod nechystal tak jako letos. Mimo jiné
jsem musel navštívit optometristu, který mě trápil nácvikem manipulace s kontaktními
čočkami (nikdy v životě jsem nenašel odvahu si něco takového rvát do oka).
Nakonec jsem s rodinou vyrazil. Na parkovišti mě
moje holky navlékly do masky a vyrazily nahoru, aby se mohly bavit pachtícími
se borci. A mně začal boj. Ještě jsem ani nedoběhl na start a už mi bylo jasné,
že dneska to na osobák nebude. Dlouhý hábit se mi motal pod nohy, mockrát jsem
o něj zakopnul a „řiťbergra“ jsem nehodil jen šťastnou shodou okolností. Dlouhé
vlasy a vousy mi lezly do pusy, před oči a při každém kroku podivně skákaly na
hlavě (tento podivný vjem jsem už dávno zapomněl). Špatně upevněný hábit mi
sjížděl z ramen a vyžadoval každou chvilku nápravu. Hůl sice nebyla těžká,
ale po třetím kilometru bych ji nejraději zahodil.
Přes toto všechno
to byl naprosto úžasný den. Pomalé tempo mi dalo možnost více vnímat nádherné
výhledy, krásnou přírodu a kolemvlekoucí se masky (kolemběžící masky mi utekly
po dvaceti metrech). Skvěle jsem se bavil. Na vrcholu byla super nálada (jako
vždy). Vrcholové foto snad někdo doplní. Valil jsem rychle dolů, u Albínova
náměstí jsem se šťastně setkal s rodinou a ještě jsme se společně prošli.
Dnes to opravdu
nebylo o výkonech. Ale abych učinil
zadost zpravodajské povinnosti, tak hlásím, že v týmech jsme skončili 9.
(nejvíc přydali a bodovali Poky, Stoša a Miro). Za Mirem velmi těsně doběhl
stále se zlepšující Ruda, pak Pája, Jarek, Berďa, Filip, já a největší běžecký
labužník (tj. nejdéle si vychutnávala trať) Petra.
Milí kamarádi, moc nám všem přeji, aby tak
krásně, jak rok skončil, nový rok pokračoval. Ať se nám vyhýbají zranění a my
tak mohli, kurde, přydat.
LC Bezruč, časovka
V neděli 4.12.2016 jsem s Filípkem vyrazil na jeho druhou časovku od Bezruče a celkově jeho třetí etapu v letošním ročníku. Po dvou deštivých, mokrých a blátivých etapách to měla být konečně, krásná, zimní, sněhová etápka za odměnu. Z Ostravy jsme vyjeli sami spolu po vlastní ose, protože jsem tam chtěl být dříve, abych ho vypustil na trasu před desátou a abychom se nahoře setkali bez zbytečného čekání. Nejdříve jsem s autem zkoušel bruslit pod korýtkem, ale to nevyšlo. Naštěstí jsem pak zaparkoval pod Bezručem dole u zastávky, taky i tam předcházelo lehké bruslení. Času jsem měli dost, tak jsme se v klídku připravili a šli na start. Ještě jsme stihli na WC v hotelu a v teple dotáhnout tkaničky u bot. Pak už jsme se odebrali ke startovnímu oblouku. Potkali jsme se s Kačenkou, pochválili si dnešní azurové počasí a přesunuli se k čipovému stolečku. Vyběhli jsme spolu asi tak 23 minut před mým ostrým startem, počítal jsem, že bychom se mohli setkat na konci severní sjezdovky, anebo pokud Filda bude rychlejší, tak až na vrcholku. Loni to zvládl pod hodinu a dnes jsem mu předpovídal, že to bude určitě lepší, zřejmě pod 55min. Běžel jsem tedy s Filipem až do hangu do první třetinky. Snažil jsem se mu udělit poslední taktické rady o tempu, klouzání, dýchání a podobně, hlavně jsem ho pochválil, jak mu to šlape a pak se otočil zpět na start.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Po sté na LC za skoro sto minut
Tak je už to více než týden, kdy jsem se oficiálně zúčastnil 100. etapy Lysá Cupu. Teď toho je v práci hodně, tak nemám času na psaní. Tak aspoň stručně pár mých statistických a všelijak zajímavých údajů z LC:
1. etapa - 19. 1. 2008 - od Petra Bezruče: První etapa a hned oskalpuji budoucí jedničku Stošu. To tak ale ještě nemluvil.
10. etapa - 7. 12. 2008 - od Petra Bezruče: Boduji za tým jako dvojka za Koudym. Stoša běží a neboduje.
20. etapa - 1. 11. 2009 - od Petra Bezruče: I tady boduji, ale už jako týmová trojka. Stoša opět za mnou.
30. etapa - 5. 12. 2010 - od Petra Bezruče: Už neboduji, naopak boduje Stoša na třetím místě za Pokym a Majklem. Jen týden chybí do prvního startu Ivon a Deni na LC.
40. etapa - 4. 11. 2012 - Velký Javorník: Dobíhám jako poslední z týmu.
50. etapa - 13. 1. 2013 - z Mazáku: Nejsem poslední a dobíhám dokonce necelých 30 sekund za Ivon. To už se mockrát opakovat nebude. :-)
60. etapa - 22. 12. 2013 - od železničního přejezdu v Ostravici - noční etapa: Stoša už je jednička, Ivon už dobíhá daleko přede mnou, ale ještě pořád porážím Páju. ;-)
70. etapa - 23. 11. 2014 - z Janovic-Bystré: Stoša opět jednička, Ivon už je dvojka, trojka Jarek, čtyřka Deni, pak Fido a já. Ještě porážím Páju a Rudu.
80. etapa - 14. 2. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša jako obvykle jednička, před Mirem a Deni. Já už neporážím ani Páju ani Rudu. Ještě pořád porážím Martina, Leňu nebo Oli.
90. etapa - 31. 12. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša zase jednička, nyní před Deni a Ivon. Já docházím z VZS na konci 10. decilu jako úplně poslední z nás v nepadnoucí masce opice. Až z Facebooku se dozvídám, že je to proto, že jsem si ji nasadil obráceně.
100. etapa - 26. 11. 2016 - z Janovic-Bystré: Stoša je až dvojka za Pokym, za nimi Deni. Já se sotva vleču, je mi špatně, chci zvracet, chci Brufen, nechci na kopec, nechci nikam. Dokončuji zase poslední z VZS, ale už jsem zvyklý. Dokonce skoro prorážím 100 minutovou hranici. :-o
Ale na kopci mě čeká krásně překvapení. Je tam stále ještě Luďa s Vlaďkou a hlavně přátelé z VZS, kteří mě napojí šampaňským, oblečou do zbrusu nového trička a mají stále plno vtípků. :-)
Kamrádky a kamarádi, děkuji! Statistické údaje sice naznačují, že to jde se mnou z kopce, ale i přesto to do té Lysé gury budu ještě nějakou dobu hnát. :-) Tak příště... ;-)
17. etapa LC Rajská bouda - závěrečná
Všichni jsme se dočkali poslední etapy ročníku 2016, konečně je to tu a teď už vlastně i za námi. Uplynulo již několik dní, ale poslední článeček chybět nesmí, neboť vlastně nechybí za tuto sezónu žádný. Je fakt, že většinu zápisu jsem si, možná i trochu uměle, vytvořil sám. Někdy se mi zdálo, že snad není ani o čem psát, ale pak mě vždycky něco málo napadlo. A když mě nic nenapadlo, tak jsem napsal o sobě jak jsem zase fantasticky běžel a jaký jsem borec. Posléze mi i lehce pomohlo, že jsem do LC zapojil Filípka a mohl jsem tedy psát o tom, jak ho to nebavilo a jak už nikdy nejde a podobně, stejně jsem ho ale nakonec navnadil na další etapy.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
No a nyní zpět k sobotě 27.2.2016, kdy pod Lysou horu k Rajské boudě dorazilo neuvěřitelných jednadvacet pajtašů z vodní záchranky, ovšem tři z nich: Django, Nikša a Peťka Šustka nejsou ve výsledcích bo - nou čip. Logistika odvozu a příjezdu byla šílená. Já měl štěstí, že mě a Filipa vzali Jankovi a nemusel jsem řídit. Asi jsem o tom ještě nikdy nemluvil, ale raději se nechávám vézt na etapu, bo se mohu lépe koncentrovat, odpočívat, meditovat, pár slov prohodit s ostatníma, případně i podřimovat. A tak jsme přijeli na parkoviště, bylo krásně slunečno a mohli jsme doufat, že to vydrží a budou skvělé výhledy a fotky i videa, že prostě bude skoro taková slavnostní a sváteční atmosféra a všeobecná pohoda a veselí. Přiblížila se desátá a my jsme se šli houfovat do startovních vln. Nejdříve startoval Filípek a všichni ostatní, kteří se ani v jedné etapě nevlezli do padesátého místa, jmenovitě z našich: Deni, Ivon, Rudík, Pája, Jarek, Koudy, Berďa, Peťka, Evča, Martin, Fík, Filip, Filípek, Ulča, Orel a jako rychlochodec: Míša, která vyšla dříve. V další skupině jsme se seřadili já a MIro plus ostatní s nej umístěním mezi 50. a 13. pozicí s dvou a půl minutovou ztrátou na hlavní peleton. Nakonec startovala Jelita, čili borci s umístěním v TOP Twelve se ztrátou 2,5 min. na nás a pět minut na hlavní pole. Mezi Jelita jsem se letos neprobojoval, byl jsem slabý a pomalý. Každopádně post v prostřední skupině byl velice výhodný, protože jsem se mohl posunout vysoko v pořadí. Navíc Denča měla ještě lepší pozici a dalo se tušit, že jako tým bysme mohli zabodovat i v první pětce. Nakonec, řeknu to tu rovnou, jsme vyhráli závěrečnou etapu v týmech, což je opravdu úspěch roku a celé naší historie v Lysacupu. Tak vysoko jsem skutečně neviděl a nepředpokládal jsem to. A další takový hysterický mezník v medailové tabulce LC, řeknu to tu rovnou, je naše sexyrychlá a famózní Deniska, protože je první borkou v této tabulce, která získala vůbec první ženskou medaili od pravěku Lysacupu. Bouřlivě všeci gratulujeme!!!
Vrátil bych se nyní zpět k samotnému běhu. Po startu jsem se držel tentokrát na čele, protože jsem byl papírově ten silnější ve skupině. V podstatě jsem se po celou trasu jal pronásledovat Tibora. Již před korýtkem jsme doběhli první pomalíky a rubali vpřed. Lesem nad hospodou U Veličků jsme to drželi stále hezky v celoběhu a předbíhali jednoho člověka za druhým. Postupně jsem ovšem ztrácel metry na Tibora a všiml jsem si, že z prostřední skupiny mi stále unikají tři borci, které Tibor oběhl. Na Větrech jsem už měl celou základní skupinu za sebou, krom Deni, kterou jsem ani neviděl. Přitom jsem si tak věřil, že 150 sekund na ni stáhnu, že ji plácnu přes zadek, jak to obvykle děláváme, no ale bohužel. Pokud jde o mě tak mě z elity přejeli Macek, Hudy, Víťa a Jiřík. Jiřík Pytel měl navíc erotické tygrované kraťásky, hodně mu to slušelo a natolik mě rozptýlil, že jsem do finiše už moc nerubal. Na vrcholu však i tak z toho všeho bylo výborné desáté místo. Deni byla bronzová a Ivonka jednapadesátá, celkem jsme vydrtili 2484 bodů a totálně jsme smetli všech 90 zúčastněných týmů jako bohové Olympu tu lidskou havěť. Jó to byl vítězoslavný den, bomba, super, paráda. I Mr. Prezydent Koupelka Davidoslav se dmul pýchou.
Později to probíhalo tradičně, bandička šla do sauny, netradičně beze mě, protože jsem valil s Filípkem domů na oslavu narozenin. Na vyhlášení jsem se dostavil po páté hodině a téměř celé jsem ho zastihl. Potom, jak to v pohádkách bývá, se jedlo, pilo, veselilo, slavilo, fotilo a pařilo, někdo si oholil hlavu dohola, někdo předvedl hrudní košíček, většina se ožrala jak prasátka, někdo řídil, ale v podstatě každý si to moc užil. Pa, pusu, dobrou noc a na brzkou shledanou v listopadu.
Foto Olda a Foto F. Raška
.
16. etapa LC Malenovice, hotel Petr Bezruč - časovka - jednotlivci
Tak už to přišlo! V neděli 21.2.2016 padlo moje poslední osobní tabu. A to, že bezručovská etapa nejde běžet celoběhem, hlavně kvůli hangu. Jenomže opak je nyní pravdou. Dokonal jsem poslední lysacupovou trasu v celoběhu. Konečně je to tam, pokud jde o Lysou horu je jakákoliv chůze pro mě zbytečná. Vše se dá běžet. Ovšem také jakou rychlostí a jestli je to vůbec ekonomické? Asi né tak zcela. Již loni jsem si zaběhl luxusní osobák z Bezruče, ale druhou půlku hangu jsem šlapal. Letos jsem hopsal celý hang, ale docvakl mě soupeř Ríša Ručka, který měl původně 20ti vteřinové manko. Řekl jsem si, že to prostě zkusím i na úkor času a umístění. Hned nad hangem mě Ríša předběhl, já se však pověsil za něj a nespouštěl ho z očí. Následující dva šikmé traverzy jsme v tandemu běželi stále těsně spolu, snad jsme i někoho předběhli a strojovým tempem pokračovali vzhůru. Až na cestě, která vede od Ivančeny jsem se odhodlal před Ríšu, protože to byl zrovna takový běžecký rovinný úsek. Pak přišlo další prudší stoupání, ale z běhu jsem nepolevil. Zase jsem někoho dotáhl, ale Tibor, který byl 20 sec. v náskoku mi z dohledu zmizel. Nevadí, jdu dobře a udržím celý běh až na top, pomyslel jsem si. Pak přišel pozvolný úsek v lese pod Malchorem, tady musím běžet fest. Už jsem za sebou slyšel konvoj eliťáků, funěli jak mašiny a ten dusot kopyt, měl jsem fakt strach, tak jsem kurde přydal. I tak mě v zápětí semleli, ale za posledního borce jsem se pověsil. Vybíháme k rozcestníku na Malchoru a mě došlo, že borec mě trochu brzdí tak jdu přes něj. Vběhl jsem do sjezdovky a na chvíli jsem pohlédl vzhůru jestli neuvidím Filípka.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo. V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.
15. etapa LC Ostravice, Mazák
V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
14. etapa LC Visalaje, parkoviště
6. 2. 2016
11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria
Právě se vracím na hotel
z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už
trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který
musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se
spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za
pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená
končí.
16:10 letiště Kanárské ostrovy
Sedím v letadle a sleduju
okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria
z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že
je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti,
a tak se snažím zahánět ji četbou. Hlavou
se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem.
Běžet či neběžet, to je oč tu běží…
7. 2. 2016
00:15 Parkoviště Praha
Po šesti hodinách v letadle,
kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí
našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak
radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále
nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…
04:40 doma
Jsme doma. Pája, unavený
z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já
začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do
tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že
nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit.
Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na
druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že
neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS.
Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si
budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J
7:30 v posteli
Neustále hypnotizuji hodiny přede
mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30
to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin
mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně
pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo
běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí,
v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě,
že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i
rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží
připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak
to je luxus.
8:30 Porubská
Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou.
Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím
jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím
chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal,
než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.
9:00 v Martinově autě
V autě je
sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi
dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své
aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho
chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.
10:00 na startu
Stojím na
startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými
auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám
si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi
zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.
10:00 až 10:55 na Lysé
Závod začíná a
startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se
vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím
propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které
jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce
v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu
vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi
totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat.
V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však
upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již
přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další
soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně
v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších
stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím
přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové
podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“
již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí
do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem
dobře??? První stovka??? Štípnu se…já
snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co
ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok.
Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že
mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před
závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na
asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky
jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám
svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas
55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám
i dvojčata a běžíme pak společně dolů.
15:00 doma
Ještě jednou si
kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání
všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým
VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na
krásném 8. místě.
12. etapa LC Rajská bouda (přes Bezruče) - night
Tato noční etapa šla tak trochu mimo mě. Ale aby tady nechyběl zápis, tak se k ní trochu vrátím, i když je už to více než týden stará záležitost. Startovalo se v neděli 24.1.2016 v pět večer, aby mohli někteří ultra šílenci chvíli odpočinout po LH24 a zdolat ještě LC. Naštěstí jsem nebyl jediný. Bětka Dirnerová zvládla eLHáčko dokonce v jednotlivcích a na Lysacupu nechyběla, takže velká poklona. Já jsem byl na LH ve dvojicích s Filipem Žajdlíkem, udělali jsme každý sedm koleček a doufal jsem, že nebudu tak zničený na LC jako loni. A tak jsem teda před pátou stál u Rajské boudy, teple oblečen a vybaven hůlkami a čelovkou, protože jsem předpokládal, že budu pomalejší než obvykle. Tentokrát nás na startu nebylo tolik, tak jsem si říkal, že by to mohlo být i do stovky a každopádně vylepšit loňský čas.
Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.
Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.
11. etapa LC Rajská bouda
Je to sice už více než týden, takže jen zavzpomínám na jedenáctý lysacup, který se konal v sobotu 16.1.2016. Z VZS nás bylo opět strašně moc včetně mého synka Filipa. Pro něj to byla již třetí účast, dvakrát oficiálně startoval v deset a jednou šel dříve s chodcema. Tuto etapu běžel s ostrým startem, o doprovod jsem poprosil jednoho z našich nejzkušenějších borců Keňana. Pod profesorským dozorem to tedy Filípek zvládal skvěle a hezky šlapal a snad i trochu běžel vstříc Lysé hoře. Já jsem mezitím rubal co to šlo, abych to co nejdříve mohl otočit a převzít si Fildu. Dohnal jsem je pár set metrů pod větry, abych ho povzbudil a Martin mohl kurde přydat do závěru. Jenže se mnou to má těžké, anebo to mám těžké já s ním. Každopádně jsem vypozoroval, že když ho doprovázel někdo z kamarádů, tak byl šikovnější a neremcal. Když jsem dorazil já a snažil se ho pochválit, povzbudit a klidným slovem podpořit, tak začal s tím jak už nemůže, že ho to nebaví a jak už příště nejde a podobně. Nu co nadělám, musím vylepšit psychologii a strategii. Taky by to možná celé zmákl, kdybych počkal až nahoře nebo se jen nenápadně vrátil a pozoroval ho zezadu jako nestranný divák. Snad někdy ke konci si budu moci dovolit vypustit body a jít to s ním na pohodu celé. Pro mě je asi nejtěžší zůstat mlčet, protože i dobře míněná rada: "tady to rozběhni", "tady v klidu chůze", "dýchej, opři se do kolen" může být pro něj docela na hovno a podpořit jen jeho otrávenost. Ale do příště nějakou taktiku určitě vymyslím, přece mu neznechutím Lysou horu a smysl pro lysacup se musí nějaké dva, tři až čtyři roky pěstovat. Ještěže pak po etapě se dá slíbit skateboard v trojhalí, pizza a různé další úplatky, to naštěstí funguje stále.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
10. etapa LC Ostravice, hráz přehrady Šance
V sobotu ráno jsem vyrazil netradičně brzy na další pokračování jedinečného Lysacupu. Měli jsme totiž v plánu, že se zůčastní i Filda. Jelikož se jedná o poměrně náročnou etapu, tak jsem uznal, že by mohl jít jako chodec s určitým náskokem. Ovšem nemohl jsem ho vypustit jen tak samotného, takže jsem využil čiré náhody, že sestra s přítelem chtěli ten den také na Lysou horu a po žluté ze Šance to ještě nešli. Navíc chtěli jet asi o hodinku dříve než obvykle já. Čili v osm ráno jsme odjeli z Ostravy a o půl deváté již byli na místě. Docela rychle jsme se vypakovali z auta a vyšli. Šel jsem samozřejmě s nimi, pochodovým krokem a s dostatečnou časovou rezervou jsem si užíval pěší tůru. Bylo docela fajn, nemrzlo, ani nějak extremně nefoukalo, ale slunce se také neukázalo. Došli jsme až pod Čupel a tam jsme se rozdělili, já se samozřejmě lehkým výklusem vracel na start. Nechal jsem si klíče od auta, abych se mohl ještě převléci a napít a chvíli posedět v teple. Pak už jsem se naostro rozklusával a postupně potkával další členy oddílu a ostatní lysacupisty. Bylo velmi příjemné být tam tak brzy a mít více času na všechno a jaksi se dostat i do takové předstartovní pohodičky. Taky jsem byl klidný, proto, že rodinka už vlastně bude nahoře když doběhnu.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)
Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám
bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to
nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká
Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s
týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik
let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.
Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo -
náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale
obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj CHMI o síle větru -
nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš
pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že
budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou,
zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme
nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním
jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli
jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou
spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali
hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním.
Na start jsme doběhli tak akorát.
Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale
byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý
dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO
GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců,
vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou
vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc
nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak
neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak
jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít
lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš
optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju
a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do
hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem
pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus
se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři
stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a
zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych
neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec
pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě
copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení
cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší
rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout,
takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.
Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více
vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím
zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si
to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak
jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí
obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu.
Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc
kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem
zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat),
lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem
šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem
se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost,
protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na
rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A
alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal
za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ...
takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)
Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil
nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou
šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí,
jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě
šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako
neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel
pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat
z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím,
jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu
nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi
lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou
„LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem
si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný
nový rok!!!
Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)
19. Stoszek Jan
30. Krejčiříková Denisa
76. Krejčiříková Ivona
77. Letko Miroslav
87. Munk Rudolf
133. Hegedüs Robert
141. Wojtyla Jaromír
153. Orlíková Pavla
191. Koudelka David
199. Paříková Eva
222. Schwarzová Petra
223. Fajkus Tomáš
227,5. Filip Homola (bez chipu)
259. Janečka Rostislav
278. Böhmová Michaela
280. Stočková Olga
282. Beremlijski Petr
8. etapa LC Ostravice, železniční přejezd
Poslední adventní neděli dne 20.12.2015 se pořádala první noční etapa Lysacupu z Ostravice od železničního přejezdu se startem v 16:30. Z Ostravy jsme vyrazili po třetí hodině sedmimístným vozem, které jsme zcela naplnili. VZS výprava byla opět početná: já, Štěpán, Miro, Ruda, Bobika, Pája, Koudy, Berďa, Evča, Peťka, Orel, Míša, Oli. Výjimečně nám chyběla Deni, protože byla mírně nachlazená. Ivon sice přijela, vyběhla, ale nebylo to úplně oukej, takže se v první třetině otočila dolů a čekala na nás v autě. I na večer bylo docela teplo, foukal ovšem silnější vítr a na horní třetině trasy se dala předpokládat ledovka. Boty s hroty jsem ovšem stále nevyřešil, tak nezbývalo než jít s tím co mám.
Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
7. etapa LC Visalaje
Na Visalaje přijíždím ve zvláštním citovém rozpoložení. Vezu si totiž v autě syna Filipa, aby se se mnou zúčastnil svého prvního Lysacupu. Po Bezručovské etapě už patřím do starého železa, tak si vezu mladého jako novou naději. Na parkovišti jsme v dostatečném předstihu. Nejprve musíme podepsat tričko pro Mira, láme totiž svoji první stovku, čili svou stou účast v LC. Předtím stíhám podepsat se i Vaškovi Tylečkovi, taky čerstvý stovkař. Později ve výsledcích zjistím, že ještě další dva borci měli stou etapu. Další věc, kterou jsem domlouval, byly trailové botky pro Fildu, on totiž v terénu ještě moc neběhá. Adidy dodala Ivonka, za což znova pěkně děkuji. Sedly mu jak ulité. Pak hodně důležité rozklusání a odzkoušení obuvi jestli někde netlačí. Renátka nás na cestu vybavila barevnými návleky na lýtka, ať nám to spolu ladí. Po rozcvičce a rozklusu se začínám těšit. Už předem mám domluvenou Míšu jako doprovod pro Fildu v podstatě na tři čtvrtiny trasy. Bylo to hrozně těžké rozhodování jestli první etapu se synem jít celou, nebo se snažit zase zabodovat a malému seběhnout naproti co nejdříve. Sázel jsem na to, že jsme velký oddíl a doprovod se najde. Navíc Filda už je desetiletý kluk a je dost velký na to aby se s tím popasoval. Určitě si s ním v budoucnu nějakou etapu krásně užiju, ten pravý okamžik teprve příjde. Navíc jsme tu byli v sobotu a první půlku jsme si krásně nacvičili společně. Mimochodem jsme na jedné louce párkrát vyplašili Výra velkého na číhané a to byl pro něj zážitek.
Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.
Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.
6. etapa LC Bezruč
A je tady první prosincová etapa. Sněhu se nám bohužel nedostává. Takže minimálně první polovina bude na blátě. Etapu z Bezruče zpestří opět časovka. Startuje se po dvacet vteřinových intervalech. Loni se mi časovka hodně vydařila, ale selhala nám časomíra, takže nebyly výsledky a etapa se škrtala. Tentokrát jsem v dobré formě a rozhodnutý to pořádně naprat. Vůbec neřeším boty s hroty i když se říkalo, že je to tam zledovatělé. Prostě si myslím, že si pohlídám došlap a nějak to půjde. V 10:09:40 startuji. První malé rozhození z nálady je, že nemám před sebou Pokyho. Chtěl jsem totiž s ním podržet krok. Vyrazil jsem ostře, což bylo docela chybné řešení. Již v hangu brzy přecházím do chůze a cítím se zatuhlý. Dnes to nebude ono. Vyšlapal jsem hang, sice jsem někoho dostihl, ale banda borců za mnou už pěkně funí. Za hangem jsem úplně dřevěný, vůbec mi to neběží a postupně mě předbíhají elitní borci. Teda takto brzo ztratit motivaci, to nepamatuji. Soustředím se jen na to, abych se dostal na kopec. Často přecházím do chůze a marně vzpomínám na loňskou pařbu, kdy jsem druhou půli hangu šel docela dynamicky a pak už jen běžel. No tohle bude pěkná ostuda, říkám si. O něco výše přichází i ten ledík a já kloužu a bruslím a je to fakt na hovno. Další borci jedou kolem mě jak mašiny a já tuším, že opouštím i první čtyřicítku. Morálka je na bodu mrazu, dokonce se nemohu naladit ani na ty pěkné výhledy, které nahoře čekají. Je zase krásně slunečno. Na sjezdovce jsem totálně schvácený, pořád si omílám, co se sakra děje. Už šlapu schody a zkusím se ještě zoufale rozběhnout. Pak už je konec. No jsem na kopci, ale bez nálady a zklamaný. Nezbývá, než se s tím smířit, prostě někdy je výpadek a těžko si to člověk zdůvodňuje.
Deni ovšem zaběhla nádherně, opět v novém ženském traťovém rekordu. Skvěle odhadla použití obuvi s pořádnými hroty a drželo ji to fest. Musím tady uznat, že by mi to nandala i kdybych ty hroty měl. Ten fyzický výpadek byl určitě rozhodující. Ivon si také posteskla, že to nebylo to pravé ořechové, ale i tak zaběhla osobák. Hodně dobře se ovšem předvedl Rudík a potvrdil, že od Bezruče umí. V týmech jsem dosáhli jen na 13. místo a je to naše nejslabší umístění. Alespoň máme do příště co zlepšovat. Jinak celkově zvítězil Ondra Horák, zaběhl za 28:38 a pro čtyřicátníky nastavil laťku strašně vysoko.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
