účastníci: Verča Kamasová, Ivon Krejčiříková, Deni Krejčiříková, Jan Szturc, Jan Stoszek
Nápad uspořádat zaměstnaneckou štafetu pro Ostravský maraton nám na dětském oddělení v Sanatoriích Klimkovice vnukla naše vedoucí Romča. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem uznal, že je to opravdu skvělá myšlenka. Jednak bych stejně neběžel celý maraton, možná ani půlku týden před Košicema a druhak to určitě bude dobrý odvaz pro část pracovního kolektivu a prožijeme společný běžecký orgasmus. Ještě pár dní před startem jsme počítali s Leňou Solánskou, ale ta nám bohužel onemocněla. Jelikož o náhradníky byla nouze a pořadatel svolil, že jeden člen štafety může běžet dva úseky, ale né hned po sobě, tak jsem se rozhodl, že to vezmu na sebe.
V sobotu ráno kolem deváté jsme se postupně všichni sešli u koupaliště Ostrava- Jih. Šel jsem hned zaregistrovat naší štafetu a vyzvednout startovní čísla. Měli jsme dvacet jedničku a startovalo a doběhlo celkem 40 štafet. Ráno bylo celkem chladno, ale minimální oblačnost slibovala, že bude hezký slunečný den. A zpočátku to tak i bylo. Když jsme se sešli, tak jsme chvíli řešili co na sebe, ale nikdo nebyl nervozní, spíše jsme se docela těšili jak si to vychutnáme. Ambice jsme žádné zvláštní neměli. Běželi jsme spolu takto poprvé a cíl byl doběhnout a užít si to, každý podle svých možností. Já ovšem už nějaký ten rok běhám, tak jsem věděl, že své dva úseky pěkně rozpálím. Dále jsem věděl, že Ivon a Deni naše sexy twins jsou úplná jistota a že naše sexy Verča je pěkná dračice, která se umí drsně rozvášnit. A také jsem věděl, že náš velký Honza hrával tak trochu hokej a tak trochu jezdí na bajku a dokonce před pár týdny začal běhat. Tvrdil mi sice, že váží přes stovku, ale já bych to viděl spíše na 95 a že se hecne pod 40 min. Nakonec mě úplně překvapil a stejně tak i všechny děvčata. Jenda se tedy ujal prvního úseku, začal hezky pozvolna uprostřed startovního pole, ke konci pak zabral a doběhl pro krásný čas 35:51. Ve štafetách to bylo nějaké 29.místo, ale jednak to nikdo v té chvíli netušil a druhak nám to bylo fuk. Předal mi čip a já měl jediný úkol, kurde přydat a zaběhnout nějakých 28min. Na trati jsem si první půlku, která je mírně do kopce, užíval a v druhé půli jsem to pustil z kopce dolů co to šlo. Snažil jsem se i trochu krotit a myslet na poslední úsek. Tam totiž bude taky třeba zabrat. Bohužel mi to moc nešlo. Zaběhl jsem si solidních 27:22 a posunul štafetu na 7.místo. Předal jsem Verči čip a v duchu předpokládal, že by mohla kolem 31:30 běžet, to jsem se však mýlil. Verča bombila na krev a dala 29:58, štafetu dohrnula již na páté místo. Na premiéru pěkně hustý. Na čtvrtý úsek vyrazila Ivon, která nezklamala a výborným časem 29:45 zafinišovala pro průběžné 4.místo a předala Denči. Ztráta na třetí místo byla 6a půl minuty, což byl docela zásadní náskok, ale to jsme nemohli vědět, takže jsme furt jeli co to dalo. Deni byla dokonce tak rychlá, čas 28:56, že jsem teprve svlékal triko a rychle se hnal za ní, abych mohl převzít čip. V cílovém prostoru tam chvilku nechápavě čekala. Naštěstí jsme ztratili sotva 5 vteřin. Jo ale ostuda to byla, protože jsem měl být dávno připraven. Vyrazil jsem na poslední úsek. Ztráta na třetí místo byla přes sedm minut, s tím se nedalo nic dělat, jenže jsem to nevěděl a tak běžel to své tempo čili naplno. Původně bylo v plánu, poslední úsek běžet o dvě minuty rychleji než ten první. Cítil jsem však v nohách, že to bude spíše na stejno a to budu ještě rád. Poslední dva km jsem zvýšil tempo, stále jsem tušil, že by to mohlo vyjít pod tři hodiny. Protahoval jsem krok co to šlo a zvyšoval frekvenci. 100m před cílem jsem zahlédl časomíru 2:59: a něco a věděl, že to vyjde. Zrovinka jsem také obíhal Sabču z mateřského oddílu VZS, tak jsem ji samou radostí plácl po zadečku. V cíli mě čekaly kolegyňky, které mi udělaly mexickou vlnu a opodál stál i prezident Koudy a jen nevěřícně kroutil hlavou. Ale určitě byl na nás moc pyšný. V cíli jsme se radovali, objímali, gratulovali, no prostě super atmoška. Nakonec při vyhlášení výsledků jsme si došli pro pomyslné brambory. Už jsem tam zbyl s dvojčaty sám, ale převzali jsme ceny pro všechny. A protože byl krásný den a měl jsem docela žízeň a holkám se taky ještě nechtělo domů, tak jsme si sedli a popíjeli a mleli mleli mleli až jsme všechnu mouku pomleli a burčák s pívem dopili a zazvonil zvonec a pohádky byl konec.