Všechno je jednou poprvé, a tedy i na mě, Oli a Djanga se dostalo toho slastného okamžiku poprat se se svým prvním maratonem. A musím popravdě říci, že celá maratonská anabáze pro mě byla jedním velkým divem a z údivu jsem nevycházela od začátku až do konce.
Údiv číslo jedna totiž nastal už den po vánočním večírku, kdy jsem zjistila, že nejen že jsem odešla v Jarynkových botách, ale že jsem skutečně přihlášena na maraton v Budapešti. Já - která nenávidím velkoměsta a dav pro mě je víc než šest lidí na jednom místě!!! Ale budiž!! Jen jsem si tady upravila radu do života, že ne "kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách," ale přesně naopak: "Kdo má v hlavě, musí pak mít i v nohách!!!" S ustupujícím vínem v krvi však sílilo odhodlání nést důsledky pošetilého stáří k zdárnému konci a na maraton se systematicky připravit. Ale tu nastal údiv číslo dvě.
10 měsíců od přihlášení v trapu, maraton na krku a já mám ujeto 15 000 km na kole, Lysou vyšlapanou snad šedesátkrát, ale asfalt jsem viděla snad jen z dálky, natož abych na něm běžela či dle prosincového odhodlání systematicky trénovala. Do toho několik kamikadze seběhů z Lysé či jiného kopce, takže nateklý kotník, dodřené a modrofialovou barvou hrající nohy... To vše je ale přehlušeno euforií a očekáváním dosud nezažitého a s dobrými radami svých zkušenějších kolegů z VZS se mi přece nemůže nic stát. Jenže jak se poprat s tím, když mi radí, abych týden před maratonem už nic nedělala nebo jen minimálně.. A ono je venku hezky. Takže si rubu své dvoj až třífázové tréninky na kole a na Lysou, však ono to nějak dopadne. A najednou slézám z kola po 60km a je pátek večer a ráno jedem. Jedem se divit do Budapešti :-) A prezydente, tady chci plusové body, že já, ač outsider tipovacích tabulek, jsem jediná jela repre v oddílové vestičce.
Cesta vlakem probíhala za příjemného šumění šampaňského, náčelník Berďa měl všechno zoptimalizováno,a co nezoptimalizoval Berďa, dořešil Orlík telefonátem na ministerstvo. Takže vlaky nám neujížděly, skupinka 5 nejsvětoběžničtěji vypadajících členů VZS byla vybrána, aby přesvědčila maďarský automat na jízdenky, že je fakt potřebujeme, a podařilo se. Paní domácí tušíc, že během 5hodinové cesty vlakem jsme se mohli stihnout naučit maďarsky tak akorát nashledanou, restaurace, dívky, ulice a Ištván, a to ještě jen Berďa, my ostatní jsme zůstali maďarštinou netknuti, nás raději vyhlížela už před domem. Takže vše na jedničku a jdeme se zaregistrovat. A ejhle údiv číslo tři:
Když člověka čeká taková zásadní životní událost, jako je první maraton, mělo by to být důstojné, reprezentativní. To by se však nesmělo jednat o mě. Takže jaké bylo překvápko, když jsem si z obálky vytáhla své první maratonské číslo, se slzou v oku a myšlenkou na rodiče, oddíl a vlast, kterou reprezentuji, jsem na ně pohlédla, a tam bylo Míša Bidýlko. Tož to je teda repre. Na druhou stranu jsem si ale zaručeně mohla být jista, že v tom snad desetitisícovém davu, kde i Orlů bylo snad šest, žádný, žádná ani žádné jiné Bidýlko není.
No a pak už pasta párty, sraz s prezidentem a částí výpravy, která pojala maraton zodpovědněji a jeli se do cizího prostředí aklimatizovat již o několik dní dříve než my. Aspoň nám z té exotiky mohli podávat přůběžně důležité maratonské informace, třeba ohledně čapek v lázních. To se nám pak hned jelo za nimi klidněji a připraveněji. A kam vyrazit, když už je celá VZS repre pohromadě?? No přece do hospody na Ferdinanda. A ejhle údiv číslo čtyři:
Před maratonem je nutno dodržovat přísnou disciplínu, na to si prezydent dohlédl a my si nedovolili vzdorovat a museli jsme poslechnout. Takže žádná voda, lehké jídlo a večerka v osm, to by ty výkony nestály za to. Pořádná večeře - škvarky, střapačky, guláše a víno, pivo - nejlépe eine kleine villagosz přímo z tupláku.
No ale dosti bolo srandy, je čas zalehnout, neb ráno nás čeká lítý boj.
Boj ne se 42 kilometry, ale s pořadím na WC. A tady pro mě přišel údiv číslo pět.
Zatímco jsem se vrhla na snídani a dopřávala si dva krajíce chleba, sýry, papriku, ředkvičky, kafe s mlíkem a jogurt s ořechy a semínky všeho druhu, abych měla z čeho rubat, zkušení maratonci skoro nejedli, pravidelně či nepravidelně se střídali před dveřmi WC, aby dělali střídavě čůrk a prck, nejlépe několikrát. Tenhle rituál musím do příštího maratonu vypilovat, jinak ze mě pořádný maratonec nikdy nebude :-) Ale po snídani jsem se chytla a začala dělat to co oni. A tedy mazat si nohy. A jelikož jeden mazal konopím, druhý gelem, třetí krémem a já nevěděla, kdo z nich má být v tomto směru mým maratonským guru, napiplala jsem na sebe kde co v množství takovém, že sedíc potupně v kalhotkách s nohama nechutně opatlanýma vrstvami nevábně vyhlížejících krémů jsem lákala bezbranné muže z VZS, aby se o mě otírali a krému mě zbavovali. No to už snad těch 42 km být horších nemůže.
Pak už jsme jen sbalili batůžky, nastavili lokty a protlačili se do metra a za stálého mrholení hledali úschovnu zavazadel a startovní koridor. A tady nastal údiv číslo 6.
Tady jsou fakt tisíce lidí, ten déšť nikoho neodradil a všichni chtějí běžet. A já poprvé propadla panice, že chci na Lysou a že tady být nechci (naštěsí jsem věděla, že malého panáka Lysé mám proti trudomyslnosti v batůžku a čeká mě po doběhu :-). Na fňukání ale ani tak nebyl čas, neb už se to všecko začalo rozbíhat a dav mě nesl s sebou. A tady nastal údiv číslo 7, asi největší ze všech.
Přestože se mi všichni z VZS v tom několikatisícovém davu ihned ztratili a já zůstala sama v cizí zemi mezi tolika cizími lidmi, mně se to začalo líbit. Valila jsem s nimi, při pohledu na hodinky tempem, jakým jsem snad ještě nikdy neběžela, nic mě nebolelo, déšť mi nevadil, fandící zástupy křičící naštěstí "hoira Míša", ne "hoira Bidýlko" mi dodávaly energii a na desátém kilometru jsem začala dokonce brečet. Brečet dojetím, že se mně to fakt líbí, že se netěším na konec, že si to užívám. Chvíli jsem se držela těsně za Berďou, při míjení se na místech, kde se běželo v obou směrech jsem si plácla s Keňanem, který mě povzbudil, viděla jsem, jak to přede mnou krásně valí Pája, Oli, Lenia a Petra a propadala jsem stavu euforie. Pravda, trochu jsem si říkala, zda to není předsmrtné pomatení smyslů, vždyť tohle přece vůbec není to, co mě baví, co vyhledávám, kam bych se dobrovolně sama vydala..., ale ono to bylo právě ono, co mě bavilo, co vím, že už budu vyhledávat, kam se asi dobrovolně i bez večírků budu vydávat. Sledovala jsem lidi kolem, plácala si s fanoušky u trati, těšila se na ionťák, vodu a banán na občerstvovačkách. I když tuhle kapitolu maratonu budu muset taky ještě dopilovat - napít se za běhu bez pobryndání jsem nezvládala, ještě že jsem měla tmavé oblečení, převzetí kelímku skončilo nejednou mým oblitím, ještě že stejně pršelo, takže bylo jedno z čeho jsem mokrá, a banán, který jsem si brala na cca každé druhé občerstvovačce jsem do sebe tlačila neelegantně jako do mlýnku na maso. Za dámu jsem v tu chvíli určitě nebyla, zpronevěřila jsem se tedy své učitelce Ulči, že není důležitý výkon, ale jak vypadám, neb huba popatlaná od banánu by asi nebyla ta správná fotka do rodinného alba pro příští generace. Ale účel to splnilo. Bylo mi fajn, necítila jsem úbytek energie ani přílišné zavodnění, nechytaly mě křeče a kilometr střídal kilometr, tempo jsem držela. A já si říkala, už jen 3 hodiny, 2,5 hodiny, 2 hodiny, 1,5 hodin, 1 hodina..., teď už jen výběh s Oli s Běláku, půl výběhu z Běláku, cesta do školy...
A pořád mě to bavilo. Pravdou je, že jsem teď vynechala údiv číslo 8:
Jelikož jsem si k maratonu nic nenastudovala a nevěděla jsem, že se běží i štafety (to, že tam byly nějaké koridory pro štafetáře, jsem se dozvěděla až v cíli, naštěstí jsem do nich ale nevbíhala), dost mi ubíralo na mém narůstajícím egu, že třeba na 30. km míjím dámy hodně při těle, které se třeba jen sunou, nebo lidi dle vzhledu snad 3x starší než já, s holemi... a já nechápala, jak mi mohli tak dlouho utíkat. Nicméně sledováním lidí kolem sebe jsem pochopila, že tělesná konstrukce zde nehraje vůbec roli, předbíhala jsem občas dle postavy sportovce tak tělesně dokonalé, že jsem si musela říct, Bidlo, jsi sakra dobrá i při tom, jak se tu klátíš, ale mě občas naopak předbíhali tělem naprostí nesportovci. Maraton tedy vzbudil můj údiv číslo 9 a utvrdil mě v tom, že se běží hlavně hlavou.
A ta mě nezklamala, vychutnávala jsem si vše kolem, dokonce i ty památky jsem stíhala vnímat, až do samého konce a posledních 300 metrů, se mi nejen že třepala bradička, ale regulérně jsem brečela dojetím a skoro ani nechtěla, aby už byl konec. Věděla jsem, že s rezervou běžím pod 4 hodiny, v což jsem před maratonem vůbec nedoufala a ani si nedávala za cíl, obavy, že se pak 14 dní nebudu moci hýbat, že si odrovnám achilovky, chodidla, kolena... se nevyplnily a já vběhla do cíle v naprosté fyzické i psychické pohodě. Euforie dosáhla vrcholu, smích se střídal s radostným pláčem, a to už na mě volaly Pája, Oli, Lenia a Petra, které doběhly přede mnou. Začalo objímání, focení, vyrytí časů na medaile, postupné dobíhání a nalezení se se všemi členy týmu a údiv číslo 10:
Jak skvělý čas zaběhl Martin a že ne nadarmo se mu říká Keňan, a v tomto závodě byl snad Keňanem jediným, a snad i proto jednoznačným vítězem za VZS, jak si pro svůj osobák krásně doběhla Pája a stala se nejrychlejší Češkou celého závodu, za což před ní smekám, jak svou maratonskou premiéru zvládla na víc než výbornou Oli, i když za to podcěňování se, stresování celý týden před maratonem a výčet bolístek, podle kterých by to musela jet snad na invalidním vozíku, by zasloužila uškrtit :-), neb je to borka všech borek, jak uznala i týmová jednička Stoša, a dala osobák, který snad nemá ani řada maratonských matadorů z VZS. Taky jsem s nadšeným údivem sledovala jak nádherně navzdory únavě předchozích měsíců a vyčerpání z práce zaběhla Lenia, skromně se svým typickým úsměvem a povzbuzením pro všechny, jak se s se ztrátou hlasivek poprala Petra (i když před závodem byla horší než malé děcko, které si nedá říct a neposlechne a neposlechne, že je to nerozum běžet v takovém stavu), kterou snad poprvé na nějaké akci nebylo vůbec slyšet. Jak Berďa ukázal, že běhat umí a držel se s našimi nejrychlejšími ženami, jak galantně se zachoval prezydent a kryl ženské části VZS během závodu záda a čas pod čtyři uhájil, jak udatně s křečemi bojoval svou maratonskou premiéru Django a vybojoval krásný čas, jak dorazil do vítězného konce tuto jistě letos už poslední kokotinu Fík, jak si na svůj určený čas po zvládnutí Winshotenu a všech závodů běžela Ulča, která svou dobrou náladu a nadšení pro běh nikdy neztrácí, a jak udatně před sběrným autobusem prchal Orlík. Za to všem patří můj ne údiv, ale obdiv a to všechno pro mě z mého prvního maratonu udělalo nezapomenutlený zážitek. A když se k tomu ještě přidala večerní hospoda s dalšími tupláky, kachnami, škvarkami, vídeňskými řízky, samozřejmě kapučínkem, a zpáteční cesta v maratonských tričkách a opět se šuměním šampaňského a dalších vítězných drinků, nezbývá než přehodnotit můj vztah k vánočním večírkům a už neříkat, že ještě horší než vzbudit se po večírku poblitý, pos..., v cizím spodním prádle, je zjistit, že je člověk přihlášený na maraton... Ale přehodnocuji, že nejlepší, co se člověku může stát, když se probudí po večírku, je, že je s ostatními z VZS přihlášený na maraton. Takže Krakove, příští rok tě VZS jede dobývat se vší parádou :-) :-) I s mou ještě předevčírem nemaratonskou maličkostí, ač slovo maličkost ve spojení se mnou není na místě, prostě Bidlo zase poběží :-) Díky všem za vyhecování a za ty tři dny :-) Zapsala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí Alenka v říši divů alias Míša Bidýlko.
Videa z doběhu
1,
2,
3
a ještě něco pro statistiky a tabulkáře :-)
Jméno
|
Čas
|
Pořadí dle pohlaví
|
Pořadí v kategorii
|
Martin Kotek
|
3:19:28
|
399.
|
45.
|
Pavla Orlíková
|
3:31:27
|
49.
|
9.
|
Olga Stočková
|
3:36:14
|
76.
|
12.
|
Lenia Hájková
|
3:44:55
|
134.
|
10.
|
Petra Schwarzová
|
3:46:05
|
142.
|
11.
|
Petr Beremlijski
|
3:51:47
|
1536.
|
316.
|
Michaela Böhmová
|
3:53:53
|
221.
|
39.
|
David Koudelka
|
3:58:29
|
1948.
|
424.
|
Dalibor Janko
|
4:02:54
|
2192.
|
455.
|
Tomáš Fajkus
|
4:10:28
|
2482.
|
530.
|
Lenka Wágnerová
|
4:19:27
|
582.
|
114.
|
Pavel Orlík
|
4:28:51
|
3177.
|
637.
|
