International Rosseta Skyrace - 4. 9. 2016
22,4 km/1740 m
Během
roku jsem nenapsala jediný článek. Letošní autorskou prvotinu jsem si chtěla
schovat po odběhnutí MS v srdci Kalatánska – Barrueře. Těšila jsem,
že to nabouchám na trati, epicky podám na papír, a ještě dynamičtěji naklikám
do kompu. Chtěla jsem vám předat atmosféru mistrovství, vylíčit krásu Pyrenejský
hor, se všemi emocemi, tak jak postupně přicházejí ... Páteční vertikální
kilometr i sobotní skymarathon Buff Epic Trail jsem bohužel sledovala
s teploměrem pod paží v poloze ležmo. Místo kapek potu, a na MS
samozřejmě kapek krve, mě skrápěly potůčky slz. Na můj zamýšlený plán,
zhodnotit nejen celé MS, ale i předchozí půlrok, přípravu, závody, jsem pak už
neměla ani mentálně. Lysacup, Ještěd Skyrace, Perun Skymarathon, L4L, Adrenalin
Cup, vše bez mého článečku. Nebylo proč. Bylo mi smutno. Nerozveselil mě ani
náš kocour, nejsilnější antidepresivní lék. Život jde ale dál!!!
Nicméně
chuť běhat, a hlavně dávat tomu to „maximum“ v intenzitě, tak jako po
nominaci, samozřejmě nebyla. Chyběla motivace. Pobíhala jsem si, ale chyběl
„drive“, cíl, ke kterému člověk svým úsilím směřuje. Možná i proto jsem
okamžitě kývla na nabídku Macka (Tomáše Macečka) ohledně mezinárodního závodu
Rosseta Skyrace. Zajímalo mě pouze datum kvůli dovolené v práci. Věděla
jsem jen to, že je to v Itálii a že naše náklady budou díky pozvání
pořadatelů a přátel Macka minimální. Neváhala jsem. Nakonec jsme tvořili tří
členný tým - Macek, Olda (Kokošek) a já a ve čtvrtek 1. 9. jsme ukrajovali
cestu vláčkem a Airport Expresem na letiště. Let bezproblémový, krátký.
Od příletu až do našeho odletu se o naši pohodu starali manželé Dario
a Cristina. Cristina objíždí světový pohár v běhu do schodů, tak jako
Macek; Dario, dnes už závody tolik neběhá, ale je pětinásobným mistrem Itálie, a
to asi mluví za vše. Přivítání bylo nesmírně přátelské, milé a tato pohodová, přátelská
atmosféra trvala až do našeho rozloučení na letišti. Nesmírně vlídní,
pohostinní lidé.
Přílet tři dny před závodem nám umožňuje páteční výběh, nejen předzávodní rozběhání. Dario
nás plánuje seznámit s několika prvními a závěrečnými kilometry závodu. I
když tady se na délkové míry moc nehraje, častěji se tady zmiňují časy úseků
trasy, ne kilometry. A každý úporně lpí na svém časovém odhadu. ‘One hour and
six minutes, maybe five minutes.‘ ... ‘No, no! One hour four minutes!‘
A
rovněž Dariovo ‘Only walk‘ pro nás znamenalo kvalitní trailové poběháníčko
:D Seznámili jsme se s tratí a zpětně jsem za to byla opravdu moc ráda. Nicméně
sobotní rozběhání před závodem plánujeme raději bez Daria :D Dozvídáme se, že
večer přijíždí Remi Bonnet, 21 letá hvězda Salomonu.
Vtipkujeme, jak pokecáme u
večeře a neuplyne ani půl den a všichni sedíme u jednoho stolu, objednáváme místní
typické jídlo pizzocheri. Jen Remi neexperimentuje, volí těstoviny, za to
dvojitou porci, přestože vypadá, že naposledy jedl loni o Vánocích. Váží asi
jako já, jen je o hlavu vyšší. Ke všemu sýry, bagety, prosciutto, decentně vínko,
silné malé italské kafíčko ... no zvykla jsem si rychle :D
Sobotní
den má jasný plán, sjedeme do údolí k řece, dáme přibližně sedm kilometrů
volně, dynamický strečink, rovinky ... a nyní – ladit už jen mysl! Mám pocit,
že to moc nepůjde, po zhlédnutí přenádherných videí z trati si říkám, zda
na to mám a nebudu někde na římse brečet ze strachu z výšek ... ale já se
takřka vždy před závodem cítím v rozpacích, respektive blbě :D Přesto se
začínám docela těšit.
Podaří
se mi usnout, vstávám nerada, ještě bych spala. Ranní klasika, příprava, na
start to máme jeden kilometr do kopce, registrovaní jsme. Nakonec vyrážím na
lehko bez baťůžku, v kapsičce energy tablety, magnesko, dva gely v ruce,
bundička kolem pasu, voda netřeba, občerstvovaček je více než dost. Vzhledem k mezinárodnímu
závodu je před samotným startem vloženo představování zahraničních běžců, v hukotu
přeslechnu své jméno a ještě se od pořadatelů ujišťuji, že mám opravdu běžet na
pódio po červeném koberci. Jé to je pěkné ... Cítím se trochu nepatřičně mezi
top běžkyněmi, ale moc milý a hezký zážitek. Za chvíli si toto vystoupení užívá
i Macek, a jakmile se nasazení běžci dostanou z pódia, už se všichni
štelují pod startovní bránu. Jsem asi ve třetí řadě, hm, tady mě asi po
výstřelu italští zabijáci umačkají. Hlavně se nenechat sestřelit! A o někoho
nezakopnout!! A nespadnout!!! Aáááá!!!! Letíme ulicí, bez kolize, ihned do
stoupání, ale v té postartovní euforii ji prosvištíme jako seběh
z kopce. Velmi rychle se dostáváme z cesty na lesní houpavý trailík,
ale v podstatě plynule nabíráme výškové metry. Někde to převýšení 1740 m
na 23 kilometrové trase nabrat musíme. Na přibližně pátém kilometru si užívám
mírný seběh, pak už nás čeká opravdové stoupání k prvnímu vrcholu Pizzo
Dei Galli (2217 m. n. m.). Nádhera.
Drápu se po travnatém svahu, na úpatí hučí
helikoptéra, pomáhám si občas prackama, ale ta tráva, ač vypadá hebounce jako
peřinka, nesmírně kouše. Už teď vím, že to nebude dnes zadarmo. Ale zatím se
cítím dobře, hlídám si dech, ať moc nepřepálím. Čím víc se blížím
k vrcholu, tím hlasitější jsou diváci kolem trati, povzbuzují snad
s větším nasazením, než li mají běžci drápající se vzhůru. Jsem tam! A navíc mi nahoře hlásí, že dobíhám jako čtvrtá žena. Chtěla
bych se zastavit a otočit, kouknout z vrcholu na druhou stranu, která se
mi odkryla až nyní ... je to nádherné, kochám se, co mi dovolí terén, mlha ve
svazích pod námi. Běh mezi nebem a zemí. Prostě Skyrunning ... Unáším se tou
krásou ...
Než trpce vystřízlivím nekonečným, úmorným seběhem, kde mě jednak
dobíhá mnoho běžců, kteří to valí o dost rychleji než li já, a po kterém se mě
chytne jedna obrovská krize. Předbíhají mě dvě ženy. No nic, plato, rovinka a já se tu sotva plazím,
nožičky se nechtějí zvedat a jedou si svou klidnou pomalou melodii. Jenže já
bych raději rokenrol! Gel, magnesko, tableta, mé vše. Krize je tak veliká, že
to do sebe jednoduše nasypu. Všechno najednou. No to je mňamka :D Ale pomůže
to, stoupám na Cima Rosseta, druhý dvoutisícový vrchol (2142 m. n. m.),
stoupání jako prase, mám pocit, že se sotva plazím vzhůru, podle tempa si
říkám, asi pořád krize, ale tady se už všichni plazíme stejně. To mě trochu
uklidňuje. Ale je to boj. Moc dobře vím, že se pohybuju pocitově tak nějak na
hraně toho, co to moje tělo je schopno akceptovat. Nahoře jsem kolem dvou hodin,
v posledních pasážích si pomáhám řetízky. To bylo pěkné. Ale to pěkné taky
okamžitě skončilo. Nejsem zrovna svěží a přede mnou asi osmi kilometrový seběh
dolů. Valím, co zvládám, ale je znát už nyní(!), že toho mám celkem dost. Zpětně
si tento úsek seběhu už moc nepamatuju. Nožky tak nějak dopadaly na chodníček
sami od sebe a má mysl mě přesvědčovala, že je to už jen kousíček. A druhý
kousíček. A třetí kousíček ... Nevím moc jak, ale přežila jsem seběh
k chatě, kterou už znám z našeho čtvrtečního výběhu. Ano, už „jen“
pár kilometrů. Nevím, jak to přežiju. Zbývá posledních pět kilometrů, převážně
dolů a já toho mám vážně dost.
Běžím dál. Nekonečná
muka, těžce dýchám, a nejenže brutálně funím, ale už i regulérně hekám. Co tady
dělám? Nikdy více! Italové nás pozvou na mezinárodní závod s full servisem,
pohybujeme se v kolektivu hvězd mezinárodních týmů, užiju si představování
nasazených běžců na podiu a já se tady přibližně dva kilometry do cíle potácím,
nohy plácám před sebe, odpočítávám každý metr, každý krok. Předbíhá mě jedna
borka, chci zrychlit, chytit se jí, ale nejde to, tělo mě už neposlouchá, jede
nadoraz. Nožičky mi daly pápá ... Těžce strávím další metry. Asi tady umřu.
Kilometr do cíle a já se začínám motat. Gel v ruce nemám a na to, abych
vytahovala energy tabletu ze zadní kapsy kraťas už nemám energii ani morál.
Chci to jen mít za sebou. Tělíčko mi taky dává pápá ... Vidím schody, bože
schody!!! Trailové, dlouhé, není jich moc, poslední malé stoupání před cílovou
rovinkou. Nedá se. Určitě umřu tady. Motám se, chytám se zábradlí, skupina tří
Italů řve ‘Go, Go!‘ Plazím se a asi vypadám tak moc špatně, že mě jeden Ital
tlačí do zad a pohání mě vpřed. Už i mysl mi dává pápá, protože ze sebe vytáhnu
‘I´m O.K‘. Popravdě si přeji, aby mě potáhli všichni tři najednou. Jsem nahoře,
poslední travnatá rovinka, přesto nejsem schopna překonat nepatrné, nicotné 1%
„stoupání“ a rozběhnout se. Konečně mírný seběh, 25 metrů do cíle, běžím, až se
divím! V čase 2:53:24 protínám cílový koberec jako 8. žena, 10 minut za Oldou, 13 za Mackem. Okamžitě se svalím
na plastovou židli po pravé straně. Sedím, zírám před sebe, jsem totálně
promáčená, přesto se polívám vodou. Hůř už vypadat nemohu, tak je to vlastně
jedno. Zdravím se s Mackem, sdělujeme si dojmy, ale jsem úplně prošitá. České prosciutto
po italsku. Pořád nabírám síly v pozávodní odpočinkové zóně, sedím tam
určitě nejdéle ze všech. Čas pod tři hodiny, jo to beru, víc jsem tam nechat
nemohla, leda, že bych tam zůstala navždy.
Nevím, ve kterém závodě jsem
naposledy odevzdala vše, tak jako tady. Možná v Chamonix 2014. I proto
jsou asi zahraniční závody obrovskou zkušeností, v ČR se asi nedokážu
natolik zmáčknout, prodrtit na dřeň. Ale určitě je třeba zmínit, že právě Skyrace,
pro svoji velkou intenzitu na náročné trase a pro rychlost nejen výběhů, ale
hlavně seběhů, mi typově sedí méně, než li Skymarathon. A i proto jsem teď tak zničená. Začínají
mě brutálně pálet paty, už cítím ty puchýře. Daň za poslední seběh přichází
poměrně rychle. Konečně odpajdám na stranu a pro změnu se svalím na travičku,
zatímco Olda s Mackem vyklusávají.
Do
místa našeho ubytování jsem schopna klidně doklusat, i když jen po špičkách. Ale
jde to. Nohy začnu cítit až druhý den během našeho dopoledního výletu před
odletem. Při sestupech neposlouchají a jen tak sebou plácají, koordinace
nulová. Ale cítím se krásně, koukám do hor, do skal, z kopců, toužím tam
ještě chvíli zůstat, nechce se mi zpět a nechápu, že tady v tak hezké
oblasti někdo jen tak bydlí. A „obyčejně“ žije. Chci taky.
