Na jubilejní 30. perlu jsem se snad těšil již od jara, hlavně proto, že jsem ji tenkrát nedoběhl. Dosavadní bilanci jsem měl tři doběhnuté a dvě ukončené po 35. kilometru. Takže bylo na čase opět dokončit celý maraton. Podzimní sezona zatím probíhá docela solidně, na konci srpna jsem zaběhl slušný tréninkový maraton, takže na perle jsem to chtěl ještě o něco vylepšit. Bohužel jsem necítil, že bych mohl zaútočit na tří hodinovou hranici, ale cíl jsem si vytyčil okolo 3:15. Pokud by ovšem přišla velká krize, chtěl jsem především dokončit.
V sobotu ráno 21.10.2018 jsem s kolegou z MK Seitl Radkem Lukszou vyrazil na další perlu, pro mě to měla být šestá účast. Cesta utekla velmi rychle, hladce a po půl deváté jsme již parkovali v odpočinkovém areálu u Paprocanského jezera. Nejprve jsme se zašli zaregistrovat. Neměli jsme zaplaceno startovné elektronicky, ale během chvilky se vše dalo vyřešit na místě. Se startovní taštičkou jsme si šli sednout zpět do auta. V termosce jsem měl horký čaj, času bylo dost, tak jsem v klidu upíjel a špendli číslo na dres. Počasí ten den bylo chladnější cca 5-7st. Pečlivě jsme zvažovali jak se obléknout. Já se chystal běžet svižněji, takže jsem bral krátké elasťáky a oddílové tričko s krátkým rukávem. Velmi důležitým doplňkem pak byly rukavičky, ve kterých jsme vlastně maraton běžel asi poprvé. V studeném větru mi dodávaly pocit tepla a bezpečí, takže jsem nevnímal chlad v okolí loktů a kolen na prvních kilometrech. Vlastně to byly takové obyčejné, pletené rukavičky, které používám, když jedu měnit kola na autě. No ještě že jsem je v kufru měl. Poslední minuty před startem jsem se ještě rozcvičoval, protahoval a poklusával. Zima mi nebyla a vyhlídka na to, že dnes mi horko nebude byla spíše příjemná.
Minutu po desáté bylo odstartováno. Vyběhl jsem kupředu přiměřeným tempem. Na nikoho jsem se neohlížel, věděl jsem, že spousta lidí běží třeba jen jedno kolo nebo půlmaraton atd. Prostě jsem si běžel svoje. Při každém oběhnutí jezera jsem hezky viděl na časomíru, sledoval jsem problikávající se číslice a odhadoval, kolik že to asi je. První dvě kola jsem zvládl po 31:30, cítil jsem se fajn, ale rychlejší to fakt být nemohlo, to bych po pátém zase skapal. Rázem jsem byl klidnější, že opravdu na tři hodiny neběžím. Užíval jsem si trasu a okolí jezera. Bylo chladno, ale déšť nehrozil, nebylo moc hůlkařů v závodě, maminek s kočárky jen ojediněle a cyklisté v protisměru téměř také ne. Běžci nemuseli tolik kličkovat a obíhat. Přiblížil se konec třetího kola čili půlka, z kapsičky jsem vytáhl tekutý hořčík s B6 vitamínem, abych ho pak na občerstvovačce zapil vodou. Jinak jsem klasicky střídal voda nebo ionťák po každém kole. I čtvrtý okruh proběhl výborně, necítil jsem žádný pokles tempa a časomíra udávala cca 2:07. Tak jsem si řekl, že dnes je ten fajn den a dodělám to tady pěkně a správně, jak se patří. Představoval jsem si čas kolem 3:10 a nepřipouštěl si žádné krize a křeče. V rukavičkách jsem si pohodlně otíral pot z obličeje, pravidelně odsmrkával a dokonce si vzpomněl i na Dana, že ty rukavičky mají opravdu něco do sebe. Například ani prsty nejsou vůbec olepené od gelů a iontového nápoje. Páté kolo jsem si užíval v nepolevujícím tempu, v každém krásném místě jsem si říkal, že v příštím okruhu tu poběžím už naposled. Také protivítr na protější straně jezera už nebyl žádný problém a úplně jsem se natěšil do šestého kola. Časomíra se zase nějak chvěla a nebylo jasné zda je 2:38 či 2:39, no a co, dopadne to dobře. Prostě budu to držet jak to půjde. Motivací bylo i to že jsem obíhal samé pomalejší ojedinělé běžce, kteří byli o kolo či dvě nazpět. Vlastně na konci pátého jsem obíhal Radka, ale jen jsem stihl zavolat, že zkusím kolem tři deset, on zase že rube těsně ku čtyřce. Několikrát jsem zkoušel nastolit rychlejší krokovou frekvenci na posledních třech kilometrech, ale vždycky to zase kleslo do průměru. Ale vůbec mi to nevadilo, spíše jsem se v duchu tomu pousmál, že se o to aspoň pokouším. Taková hra s rychlostí na konci maratonu. Snad by mě dokázal hecnout jedině nějaký pořádný soupeř. A to, že za mnou bylo 9 kluků, kteří končili v časech 3:15 až 3:30 jsem v té chvíli vůbec netušil. Závěrečných 200m je rovinka a mírně dolů, tak jsem si to lehce zasprintoval a výsledek krásných 3:11:25,75.
Dostal jsem medaili a diplom, na chvíli jsem sedl, na tváři spokojený úsměv, povolil jsem si tkaničky a šel si pro pití. Než doběhl Radek, zašel jsem do auta pro ručník a smočil jsem se v jezeře, byla zima, takže jen pár sekund. Na bolavé nožky to bylo příjemně šokující. Převlékl jsem se a šel opět na občerstvovačku, tentokrát pro teplé nápoje, čaj s mlékem a kávička s mlékem. Pak už byl v cíli i Radek. Vyměnili jsme si dojmy, docela rychle jsme se sesbírali, naložili se do auta a fičeli domů. Až doma jsem zjistil, že jsem byl druhý. Naštěstí na perle nejde o ceremoniály, ani o kategorie, ale hlavně o silné zážitky.
Zobrazují se příspěvky se štítkemsólo běh. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsólo běh. Zobrazit všechny příspěvky
50. Radkův maraton
Rád bych se jen krátce zmínil o jedné bezva akcičce, která se konala na stadionu MK Seitl v Martinově dne 25.8.2018. Již při běhu Obramicemi mi Radek Luksza sdělil, že na Jesenickém maratonu běží svůj 49. kousek. Hned týden na to si chtěl uspořádat 50. maraton jako takovou menší soukromou akci a pozval mě, abych se případně zúčastnil. Původně jsem měl jiné plány, které zhatilo počasí a nakonec jsem se rozhodl pro dopolední, tréninkový maraton.
Start byl naplánován na 9:00, což je bezvadný čas, protože po poledni může mít běžec hotovo. Sešlo se nás celkem 17 a tratě byly různé: celý maraton, půlka, jednatřicítka i čtvrtka. Pro opozdilce se dalo startovat i v deset nebo dokonce v jedenáct hodin. Takže to fakt bylo takové fajně libovolné. Člověk nebyl vůbec ve stresu ze závodu, spíše to působilo jako ty tréninkové úterky na stadioně v Porubě.
Já jsem tam ráno dorazil tramvají, od tramvaje k místu startu jsem se lehce rozklusal, pak se převlékl a nachystal na start. Dobře jsem se vyspal a těšil se jak si otestuju formu. V plánu jsem měl běžet dvě vyrovnané půlky v kuse hezky každá po sto minut, čili jsem cílil na čas 3:20. Věděl jsem, že trať je rovina, takže záleží jen dobře rozvrhnout počáteční tempo. Naštěstí tam byl zkušený Broněk Hlaváč, se kterým jsme se sběhli hned na prvních stovkách metrů a zvolili pohodlné konverzační tempo. První tři kola jsme vyloženě prokecali, ale rychlost jsme si drželi přiměřeně dobrou. Běžet se mělo osm okruhů po 5274,375m. Po tetím kole jsem snědl pořádný banán, protože na brzké snídani jsem zvládl jen pořádné výživné jablko. Pil jsem kromě prvního tak v každém kole jonťák nebo vodu. V půlce jsem dal tekuté magnezko jako prevenci. Ve druhém půl maratonu jsem již na Broňka pravidelně ztrácel pár kroků a vteřinek, už se neklábosilo, prohlubovala se únava, ale tempo se drželo, nálada neklesala, takže vše v pořádku. Často jsme se míjeli i s ostatními borci, tak jsme se furt zdravili, hecovali, usmívali, prostě udržovali povznesenou náladu. Před posledním kolem jsem na kolegu ztrácel již dvě minuty, on si však na poslední otočce musel odskočit do křaku, takže v cíli to byla nakonec jen minutka. Plán splněn do puntíku, druhá půle o kousek rychlejší než první, takže velká spokojenost. Nohy sice bolely, ale přinutil jsem se aspoň trochu naboso, po hřišti vyklusat. Pak už jen klasicky zajít do sprchy, převlíct do civilu a sednout si k pivku. Radek dokončil svůj Padesátý těsně pod čtyři, tak jsme mu všichni gratulovali. Jelikož zajistil bečku i klobásky, tak byla i výborná maratonská párty. Partě z MKS právem patří zasloužený potlesk za skvělou organizaci, zázemí a společnost. Určitě se budu chtít zúčastnit podobné akce i v budoucnu.
Výsledky a zejména mezičasy po každém kole se dají prohlédnout na webu MKS v sekci výsledky - 50. maraton Radka Lukszy.
Start byl naplánován na 9:00, což je bezvadný čas, protože po poledni může mít běžec hotovo. Sešlo se nás celkem 17 a tratě byly různé: celý maraton, půlka, jednatřicítka i čtvrtka. Pro opozdilce se dalo startovat i v deset nebo dokonce v jedenáct hodin. Takže to fakt bylo takové fajně libovolné. Člověk nebyl vůbec ve stresu ze závodu, spíše to působilo jako ty tréninkové úterky na stadioně v Porubě.
Já jsem tam ráno dorazil tramvají, od tramvaje k místu startu jsem se lehce rozklusal, pak se převlékl a nachystal na start. Dobře jsem se vyspal a těšil se jak si otestuju formu. V plánu jsem měl běžet dvě vyrovnané půlky v kuse hezky každá po sto minut, čili jsem cílil na čas 3:20. Věděl jsem, že trať je rovina, takže záleží jen dobře rozvrhnout počáteční tempo. Naštěstí tam byl zkušený Broněk Hlaváč, se kterým jsme se sběhli hned na prvních stovkách metrů a zvolili pohodlné konverzační tempo. První tři kola jsme vyloženě prokecali, ale rychlost jsme si drželi přiměřeně dobrou. Běžet se mělo osm okruhů po 5274,375m. Po tetím kole jsem snědl pořádný banán, protože na brzké snídani jsem zvládl jen pořádné výživné jablko. Pil jsem kromě prvního tak v každém kole jonťák nebo vodu. V půlce jsem dal tekuté magnezko jako prevenci. Ve druhém půl maratonu jsem již na Broňka pravidelně ztrácel pár kroků a vteřinek, už se neklábosilo, prohlubovala se únava, ale tempo se drželo, nálada neklesala, takže vše v pořádku. Často jsme se míjeli i s ostatními borci, tak jsme se furt zdravili, hecovali, usmívali, prostě udržovali povznesenou náladu. Před posledním kolem jsem na kolegu ztrácel již dvě minuty, on si však na poslední otočce musel odskočit do křaku, takže v cíli to byla nakonec jen minutka. Plán splněn do puntíku, druhá půle o kousek rychlejší než první, takže velká spokojenost. Nohy sice bolely, ale přinutil jsem se aspoň trochu naboso, po hřišti vyklusat. Pak už jen klasicky zajít do sprchy, převlíct do civilu a sednout si k pivku. Radek dokončil svůj Padesátý těsně pod čtyři, tak jsme mu všichni gratulovali. Jelikož zajistil bečku i klobásky, tak byla i výborná maratonská párty. Partě z MKS právem patří zasloužený potlesk za skvělou organizaci, zázemí a společnost. Určitě se budu chtít zúčastnit podobné akce i v budoucnu.
Výsledky a zejména mezičasy po každém kole se dají prohlédnout na webu MKS v sekci výsledky - 50. maraton Radka Lukszy.
Štramberská desítka
V neděli 21.5.2017 jsem si vyrazil s rodinou na výlet do Štramberku a při té příležitosti se samozřejmě zúčastnil 37. ročníku tradiční Štramberské desítky. Startovalo se až v 11 hodin, takže bylo spousta času zajít s rodinou nejdříve třeba na botanickou zahradu. Pak už jsem je nechal pokračovat k náměstí a šel se nachystat k závodu. K dispozici byly šatny i toalety v budově školy a dostatek místa na rozcvičku. Pak jsem se šel rozklusat, abych zjistil kde mě co bolí a co mě bude trápit během závodu. Ale kromě neustále bolavé paty a nataženého svalstva zadních stehen jsem se cítil docela fajn.
Na startu jsme se sešli v počtu 88 běžců. Počasí bylo velmi příznivé, čili oblačno a bez deště, takže nebylo moc teplo a ani žádný podstatný protivítr nás netrápil. Hned po startu jsem si hledal pozici na dohled Romanovi Balážovi, protože již při Veřovické desítce se mi výborně drželo tempo podle něj. První tři kilometry vedly spíše z kopce dolů, potom přes hráz přehrady až k Novojičínské silnici a zpět do kopce pod Trúbu. Tam jsme odbočili vlevo a v podstatě oběhli Bílou horu, chvíli bylo zase stoupání do vrstevnic střídané rovinkou a delším klesáním k ulici Záhumenní. Nakonec jsme odbočili na Nádražní a stoupali závěrečný kopeček zpět ke škole a do cíle. Celkově jsem udržel slušné tempo, v kopcích jsem se trochu trápil, ale kupodivu se mi dobře sbíhalo. Pořadatel uvádí délku trasy 10281m a celkové převýšení 140m, což teda bylo znát a byla to také náročnější desítka než ve Veřovicích. Trať byla perfektně značena šipkami a čísly kilometrů, na některých místech stáli dobrovolníci, kteří nás směrovali a povzbuzovali. Běžel jsem to sice již před pár lety, ale mám pocit, že trasa se trochu lišila. Do cíle jsem doběhl na krásném osmém místě v čase 41:32,6 a v kategorii dokonce vyhrál. Po závodě jsme měli teplý, sladký čaj na vzpamatování a pak jsme zamířil do šaten a do sprch s teplou vodou, tedy zázemí bylo opravdu perfektní. Vyhlášení výsledků posléze probíhalo bez zbytečného zdržování, užil jsem si minutku slávy na pomyslných stupních vítězů a vyrazil s rodinou na Štramberskou trúbu.
Výsledky: http://www.atletikakoprivnice.cz/wp-content/uploads/2017/05/Stramberska_desitka-2017.pdf
Na startu jsme se sešli v počtu 88 běžců. Počasí bylo velmi příznivé, čili oblačno a bez deště, takže nebylo moc teplo a ani žádný podstatný protivítr nás netrápil. Hned po startu jsem si hledal pozici na dohled Romanovi Balážovi, protože již při Veřovické desítce se mi výborně drželo tempo podle něj. První tři kilometry vedly spíše z kopce dolů, potom přes hráz přehrady až k Novojičínské silnici a zpět do kopce pod Trúbu. Tam jsme odbočili vlevo a v podstatě oběhli Bílou horu, chvíli bylo zase stoupání do vrstevnic střídané rovinkou a delším klesáním k ulici Záhumenní. Nakonec jsme odbočili na Nádražní a stoupali závěrečný kopeček zpět ke škole a do cíle. Celkově jsem udržel slušné tempo, v kopcích jsem se trochu trápil, ale kupodivu se mi dobře sbíhalo. Pořadatel uvádí délku trasy 10281m a celkové převýšení 140m, což teda bylo znát a byla to také náročnější desítka než ve Veřovicích. Trať byla perfektně značena šipkami a čísly kilometrů, na některých místech stáli dobrovolníci, kteří nás směrovali a povzbuzovali. Běžel jsem to sice již před pár lety, ale mám pocit, že trasa se trochu lišila. Do cíle jsem doběhl na krásném osmém místě v čase 41:32,6 a v kategorii dokonce vyhrál. Po závodě jsme měli teplý, sladký čaj na vzpamatování a pak jsme zamířil do šaten a do sprch s teplou vodou, tedy zázemí bylo opravdu perfektní. Vyhlášení výsledků posléze probíhalo bez zbytečného zdržování, užil jsem si minutku slávy na pomyslných stupních vítězů a vyrazil s rodinou na Štramberskou trúbu.
Výsledky: http://www.atletikakoprivnice.cz/wp-content/uploads/2017/05/Stramberska_desitka-2017.pdf
Jakubův lesní běh Důlňákem, Vratimov
Již po třetí jsem se zúčastnil jednoho tradičního závodu na Ostravsku, který se konal v úterý 18.4.2017. Byl to 34. ročník Jakubova lesního běhu. Běží se dva různé okruhy kolem a přes les Důlňák ve Vratimově o celkové délce necelých osm kilometrů. Takže je to takový rychlejší závod jen s nepatrným stoupáním s mírnou převahou asfaltu, ale také lesní cesta tvoří minimálně 40% trasy.
O dva dny dříve jsem se rozběhal na atletickém oválu v Havířově, kde se konala dvanáctiminutovka. Tam jsem měl povinnost zaběhnout osm kol a nakonec splnil 3230m. Přiznávám, že jsem se možná lehce šetřil, ale jen proto abych na Jakubáku běžel naplno. Letos se u hájenky v Důlňáku sešla téměř stovka běžců, start byl odpoledne v 17:30, aby lidi po šichtě stíhali. Počasí bylo chladné, jen pár stupňů nad nulou, aspoň mi nebylo zbytečně horko. Cíl byl jasný - zaběhnout pod půl hodinky.
Na startovní čáře jsem se trochu zakecal s kolegou a prvních pár set metrů obíhal ostatní pomalejší běžce než jsem se zařadil se skupinkou kolem omladiny z TJ Slezan F-M. S nimi jsem pak táhl tempo. Běželo se mi docela výborně, nechával jsem si spíše síly do druhé poloviny, kde je mírné stoupání. Letos bylo krásně označeno 500m a 200m do cíle, takže jsem kalkuloval i se závěrečným finišem. Nakonec to vyšlo a až do závěru jsem zrychloval, dal jsem do toho vše, ale opět jsem se meziročně o pár vteřin zhoršil. Vzhledem k aktuálnímu stavu a okolnostem jsem byl i přesto spokojen s výsledkem. Což ještě vylepšilo vyhlášení výsledků, když jsem dosáhl na třetí místo v kategorii a získal peněžní odměnu.
Znovu jsem si uvědomil jak mám rád menší závody tohoto typu, kdy se člověk ráno rozhodne, přijde včas na prezenčku a pak prostě běží. Nemusím nic předem vyplňovat na internetu a jen tak si jdu otestovat formu dle chuti a nálady.
Celkově zvítězil Jan Tesarčík ze Slezanu v čase 26:07, nejlepší ženou se stala Aneta Chlebíková z Jablunkova v čase 28:51. Já jsem doběhl celkově 13. za 29:33.
O dva dny dříve jsem se rozběhal na atletickém oválu v Havířově, kde se konala dvanáctiminutovka. Tam jsem měl povinnost zaběhnout osm kol a nakonec splnil 3230m. Přiznávám, že jsem se možná lehce šetřil, ale jen proto abych na Jakubáku běžel naplno. Letos se u hájenky v Důlňáku sešla téměř stovka běžců, start byl odpoledne v 17:30, aby lidi po šichtě stíhali. Počasí bylo chladné, jen pár stupňů nad nulou, aspoň mi nebylo zbytečně horko. Cíl byl jasný - zaběhnout pod půl hodinky.
Na startovní čáře jsem se trochu zakecal s kolegou a prvních pár set metrů obíhal ostatní pomalejší běžce než jsem se zařadil se skupinkou kolem omladiny z TJ Slezan F-M. S nimi jsem pak táhl tempo. Běželo se mi docela výborně, nechával jsem si spíše síly do druhé poloviny, kde je mírné stoupání. Letos bylo krásně označeno 500m a 200m do cíle, takže jsem kalkuloval i se závěrečným finišem. Nakonec to vyšlo a až do závěru jsem zrychloval, dal jsem do toho vše, ale opět jsem se meziročně o pár vteřin zhoršil. Vzhledem k aktuálnímu stavu a okolnostem jsem byl i přesto spokojen s výsledkem. Což ještě vylepšilo vyhlášení výsledků, když jsem dosáhl na třetí místo v kategorii a získal peněžní odměnu.
Znovu jsem si uvědomil jak mám rád menší závody tohoto typu, kdy se člověk ráno rozhodne, přijde včas na prezenčku a pak prostě běží. Nemusím nic předem vyplňovat na internetu a jen tak si jdu otestovat formu dle chuti a nálady.
Celkově zvítězil Jan Tesarčík ze Slezanu v čase 26:07, nejlepší ženou se stala Aneta Chlebíková z Jablunkova v čase 28:51. Já jsem doběhl celkově 13. za 29:33.
KTRC Ostrava 2016
Ve středu jsem čistě náhodou zjistil, že v sobotu 30.4.2016 se koná zajímavý závod v Ostravě. Jde o trailový závod na 12km se startem, cílem a zázemím v prostorách Trojhalí Karolina. Trasa probíhá kolem Slezskoostravského hradu, vybíhá se na haldu Ema a také se běží podél řeky Ostravice s otočkou v Komenského sadech. Pořadatelé uvádějí i převýšení okolo 200m. Neváhal jsem ani minutku a na závod se zaregistroval. Nebylo ještě přihlášeno ani dvěstě lidí, takže startovné za tři stovky a platba až na místě v den závodu. Chystal jsem se sice na chalupu k rodičům v pátek, ale rovněž jsem cítil jedinečnou šanci si tento závod vyzkoušet.
Takže v sobotu o půl šesté ráno vyrážím jen na lehký klus se psem do lesíka, zjišťuji, že mě tahá levá achilovka, ale po třech kilácích to mizí. Pak si dávám ranní sprchu a kapučínko, snídaňové jablíčko si beru sebou cca na hodinku před závodem, protože sprinty se chodí na lačno, abych se z toho nepotentoval. V osm vyrážím s Filipem z L.A. (Lesní Albrechtice), abych před devátou byl v Trojhalí. Všechno jde docela hladce, Filip se zabaví na skateboardu, protože v dvojhalí jsou nějaké ty rampičky a já si střihnu závod pro radost. Těším se, protože to je zase něco nového v důvěrně známém okolí a to mám rád. Počasí je zcela ideální, nemám žádné ambice, jen běžet kolem 55minut, aby Filda dlouho nečekal. Atmosféra před desátou pěkně houstne, spousta nažhavených lidí se různě rozcvičuje, rozběhává a medituje tváří vstříc sluníčku. Pak se seřadíme mezi haly pod oblouk a vyrážíme se startovním výstřelem na trať. Fakt se nikam nehrnu, nejsem nastaven to drtit, ale hlavně si užít pohyb a běh. Spíše jako bych šel nějaký ostrý trénink. Nejdříve od trojhalí překonáváme přes starý most Ostravici, sbíháme pod cyklostezku až k řece a běžíme k soutoku s Lučinou, kde je trasa pěkně upravená, vysekaná tráva a lopuchy, přebíháme cyklolávku přes Lučinu k hradu, obíháme hrad a pak zase zpět k řece. Tady poprvé nasazuji do vyššího tempa, protože se cítím výborně, achilovka už je zahřátá a nebolí. Po lávce přebíháme přes Gagarinovo náměstíčko a uličkami se klikatíme až pod haldu. Zde přebíháme nejdříve přes severnější hrbolek haldy, pak krátký, ale prudký seběh, kde na zhruba deset vteřin zakufruju, ale pozici neztrácím, rychle se vracím po správné stezce a přebíháme k hlavnímu vrcholku. Je tam už výživnější stoupání, ale chůze tam nemá žádný smysl. Pak je drsný přímočarý seběh z haldy, kde někteří padali, ale jen asi sto metrů a hned se to mění v lesní pěšinu, ovšem v zatáčkách je nutno šikovně manévrovat. Brzy se zase připojuji na silnici a chodníky a sbíhám až k Slezské radnici. Pak ještě nějaké ty schody kolem tanku a obloučkem zase hned dolů na Gagarinovo nám. a přes lávku až na druhý břeh. Běžím Komenského sady pár set metrů a následuje otočka dolů až k řece a zpět k lávce Unie a hradu. Zbývá asi dvou kilometrová rovina, valím už naplno, protože pár desítek metrů za mnou je nějaký solidní pronásledovatel. Později zjistím, že z mé kategorie. Tempo se dá udržet a dá se říct, že si hlídám umístění. Před Karolinou naposledy přeběhnout pětimetrový val a jsem v cíli. Kousek za obloukem mě už čeká Filip, plácneme si, jedno malé obejmutí a navíc mě chválí, že jsem tu rychle. Oficiální čas je 51:57, zvítězil samozřejmě borec z Třinca Licháč fanTom z Lysacupu za parádních 43:48. Když jsem se konečně trochu srovnal, napil a snědl nějaké těstoviny, tak jsem od kamarádů zjistil, že visí průběžné výsledky a že si dokonce vylezu na bednu za 2.místo v kategorii. Což je bezva, protože zase tak často se to neděje. Ovšem hlavní zážitek je ta samotná trasa a jsem moc rád, že jsem zase poznal Ostravu trochu jinak a všem ostatním mohu jen doporučit.
Takže v sobotu o půl šesté ráno vyrážím jen na lehký klus se psem do lesíka, zjišťuji, že mě tahá levá achilovka, ale po třech kilácích to mizí. Pak si dávám ranní sprchu a kapučínko, snídaňové jablíčko si beru sebou cca na hodinku před závodem, protože sprinty se chodí na lačno, abych se z toho nepotentoval. V osm vyrážím s Filipem z L.A. (Lesní Albrechtice), abych před devátou byl v Trojhalí. Všechno jde docela hladce, Filip se zabaví na skateboardu, protože v dvojhalí jsou nějaké ty rampičky a já si střihnu závod pro radost. Těším se, protože to je zase něco nového v důvěrně známém okolí a to mám rád. Počasí je zcela ideální, nemám žádné ambice, jen běžet kolem 55minut, aby Filda dlouho nečekal. Atmosféra před desátou pěkně houstne, spousta nažhavených lidí se různě rozcvičuje, rozběhává a medituje tváří vstříc sluníčku. Pak se seřadíme mezi haly pod oblouk a vyrážíme se startovním výstřelem na trať. Fakt se nikam nehrnu, nejsem nastaven to drtit, ale hlavně si užít pohyb a běh. Spíše jako bych šel nějaký ostrý trénink. Nejdříve od trojhalí překonáváme přes starý most Ostravici, sbíháme pod cyklostezku až k řece a běžíme k soutoku s Lučinou, kde je trasa pěkně upravená, vysekaná tráva a lopuchy, přebíháme cyklolávku přes Lučinu k hradu, obíháme hrad a pak zase zpět k řece. Tady poprvé nasazuji do vyššího tempa, protože se cítím výborně, achilovka už je zahřátá a nebolí. Po lávce přebíháme přes Gagarinovo náměstíčko a uličkami se klikatíme až pod haldu. Zde přebíháme nejdříve přes severnější hrbolek haldy, pak krátký, ale prudký seběh, kde na zhruba deset vteřin zakufruju, ale pozici neztrácím, rychle se vracím po správné stezce a přebíháme k hlavnímu vrcholku. Je tam už výživnější stoupání, ale chůze tam nemá žádný smysl. Pak je drsný přímočarý seběh z haldy, kde někteří padali, ale jen asi sto metrů a hned se to mění v lesní pěšinu, ovšem v zatáčkách je nutno šikovně manévrovat. Brzy se zase připojuji na silnici a chodníky a sbíhám až k Slezské radnici. Pak ještě nějaké ty schody kolem tanku a obloučkem zase hned dolů na Gagarinovo nám. a přes lávku až na druhý břeh. Běžím Komenského sady pár set metrů a následuje otočka dolů až k řece a zpět k lávce Unie a hradu. Zbývá asi dvou kilometrová rovina, valím už naplno, protože pár desítek metrů za mnou je nějaký solidní pronásledovatel. Později zjistím, že z mé kategorie. Tempo se dá udržet a dá se říct, že si hlídám umístění. Před Karolinou naposledy přeběhnout pětimetrový val a jsem v cíli. Kousek za obloukem mě už čeká Filip, plácneme si, jedno malé obejmutí a navíc mě chválí, že jsem tu rychle. Oficiální čas je 51:57, zvítězil samozřejmě borec z Třinca Licháč fanTom z Lysacupu za parádních 43:48. Když jsem se konečně trochu srovnal, napil a snědl nějaké těstoviny, tak jsem od kamarádů zjistil, že visí průběžné výsledky a že si dokonce vylezu na bednu za 2.místo v kategorii. Což je bezva, protože zase tak často se to neděje. Ovšem hlavní zážitek je ta samotná trasa a jsem moc rád, že jsem zase poznal Ostravu trochu jinak a všem ostatním mohu jen doporučit.
XXIV Perla Paprocan, Polska
datum: 18.10.2015
účast: Stoša
Od maratonu v Budapešti již uplynul celý týden. Míšin článek se mi moc líbil a trochu mě mrzelo, že jsem tam nebyl. Tak jsem si vymyslel alespoň malou náplast ve formě Perly Paprocan, což je asi méně slavný, ale za to moc krásný maraton v Polsku, poblíž města Tychy. Z Ostravy je to jen něco přes hodinu cesty. Maraton se běží kolem Paprocanského jezera, které má ideální obvod cca 7km. To znamená, že maraton se skládá ze šesti koleček. Naposledy jsem před třemi lety při šesti kolečkách Bělským lesem natočil náš domácí maraton v osobním rekordu. Letos jsem sice Ostravský maraton také běžel, ale nevyšel mi podle mých představ a hned jsem začal shánět nějaký na říjen, že bych to přece jen ještě jednou podrtil ke třem hodinám. A naskytla se příležitost projet se s klukama z MKS Ultraliborem a Andym do Polska.
Vyrazili jsme z Ostravy v 6:45, něco po sedmé jsme nabrali Libora v Hlučíně a frčeli do Tychy v Polsku. Celou cestu byla hrozná mlha, jeli jsme tedy pomaleji a navíc jsme neznali nejkratší trasu. Času však bylo dostatek a po mírném bloudění jsme byli po půl deváté na místě. Stále se kolem jezera válely oblaka mlhy a bylo něco kolem 4-5 stupňů. Šli jsme se zaregistrovat. Už tam byla menší fronta, protože se přihlásilo skoro tisíc lidí. Na maraton jich bylo nejmíň, většina chtěla běžet půlku a spousta lidi šli závod v Nordic Walking. V podstatě si každý běžec ještě zvolil, kolik okruhů uběhne. později ve výsledcích jsem si totiž všiml, že někteří dávali jedno kolo 7km, další dvě a tak dál. Všichni měli pak svůj výsledný čas a dokonce i traťové rekordy na webových stránkách závodu jsou vypsány na 7, 14, 21, 28, 35 a 42 km. Je to celkem zábavná kuriozita.
Po registraci, jsme šli zpět k autu nachystat se na závod. Andy dobře rubal v Budapešti, takže se chystal na půlku. Libor byl taky v Budapešti, taktéž rubal, ale je to ultrak jak sviňa, takže šel celý. Přišpendlili jsme si čísla, převlékli se do závodního a šli se vysr... a rozklusat. Oblékl jsem si tenké tričko s dlouhým rukávem, krátké tričko, šátek kolem krku, čepici i rukavičky, krátké elasťáky a kompresky, takže jen kolena holé. Po rozběhání a rozcvičce jsem šátek a čepičku odložil. Bylo fakt chladno, ale možná by to s krátkým rukávem šlo. Andy byl jeden z mála v tílku, ale na půlku by to stačit mělo. Úplně amatérsky jsem si zapomněl namazat prsty na nohou, chodidla, rozkrok a bradavky. V té zimě jsem si to asi neuvědomil a těsně před startem už nezbyl čas. Při závodě jsem se sice potil mnohem méně než v teplém počasí, ale mazat se musí.
Na startovní čáře jsme se seřadili pár minut před startem v popředí s Andym, Libor šel trochu dozadu. Trochu jsme přemýšleli o úvodním tempu. Mě napadlo, že bych si první půlku hlídal podle Andyho. Popřáli jsme si hodně štěstí a čekali na výstřel, ještě jsem se zhluboka a dlouze rozdýchal a klidnil se, abych hlavně nemyslel na tří hodinovou bariéru. Pěkně v klidu a s rozumem si poběžím přiměřeným tempem a v posledních dvou kolech se uvidí.
V deset hodin je odstartováno. Někteří chytráci nás z počátku trochu vybrzdili, ale stačilo prvních pár set metrů a prostor byl docela volný. Byl jsem celý natěšený, že zase běžím něco nového, navíc krásně v přírodě kolem jezera. Trať byla zcela jasná. Větší část byla dlažba cyklostezek, dále pak tvrdá udusaná hlína s pískem, kamenitá stezka a kousek štěrkové cesty. Převýšení bylo zanedbatelné, jen před koncem každého kola necelých deset metrů a pak také seběh. První dvě kola si hodně užívám, doslova se kochám, ale přitom v solidním tempu. Pouze na 12.km jsem se Andyho zeptal jaký je čas. Řekl, že 51 minut a to byl pro mě jediný časový údaj za celý závod. Pomyslel jsem si, že je to slušné a hlavně vydržet. Ve třetím kole pořád dobře, Andy trochu vystupňoval do finiše a já pokračoval již bez vodiče do čtvrtého kola. Chvíli se snažil se mnou navázat rozhovor jeden polák, ale mě do mluvení, ještě k tomu v polštině, moc nebylo. Pak jsme se rozdělili, našel si těsně za mnou polského kolegu a mleli a mleli. Já bych to neudýchal, tak jsem jim raději utekl, ať mě neruší při mé meditaci. Sledoval jsem jak ubíhaly kilometry. Značení bylo po každém km. Pozoroval jsem padající listí, vlnky na jezeru, prodírající se sluníčko a mírně zvýšené pofukování větru. Přeskočil jsem velikou žábu, obíhal jsem pomalejší běžkyně i běžce, starce i děti a hůlkařům jsem se raději úplně vyhnul. Někdy jel v protisměru problémový cyklista, ale kolize naštěstí žádná. 28. kilometr a jdu do pátého kola. Uvědomuji si, že to pořád slušně šlape, ale objevují se první příznaky unavených nohou, zvláště docela obouchaná levá ploska. No co, vždyť je to jen bolest, je nevyhnutelná, mám ji za ty roky docela rád a trpět nemusím, když se mi zatím nechce. Dále se zamýšlím jestli dost piju. Kelímky jsou jen v prostoru startu - cíle. Vzal jsem si do každého(2.,3.,4.) kola cca 150ml vody, do pátého jednu vodu a asi 100ml ionťáku. No to bude průser, za chvíli mi dojde šťáva. Pak si vzpomínám, že jsem měl ráno jen čaj, v autě jablko a banán, před startem iontový nápoj. No jo, já jsem se zapomněl najíst. Ve čtvrtém kole mě vzdáleně zakručelo v břiše, ale teď už nic. Mám hlad? Ne. Možná jsem se přepnul do tukových zásob, jak jsem se kochal okolím. Každopádně jsem v pátém kole, moc se nepotím, dodal jsem 700ml tekutiny a jdu do posledního kola. Vezmu si jen poslední kelímek vody a pak už jen dýchat a běžet. Dalo by se říct, že v šestém kole tělo již trpělo. Ale hlava tentokrát vše vzala do svých rukou a rozhodla, že především doběhnu, že nepřijde krize, kolaps ani křeče. Zamyslel jsem se nad časem. Najednou to nebylo to nejdůležitější. Rozum napovídal, že pod tři to ještě nepřijde, ale pokud si stále udržím vyšší standard tak snad ten osobák padne. Zkoušel jsem se zhluboka prodýchat, ale už ty nádechy nosem nějak nedostačovaly, musel jsem hekat pusou. Snažil jsem se natáhnout krok, ale taky to moc nešlo, protože jsem držel svižnou frekvenci. Tak alespoň ty ruce rozkmitat. To šlo. Na 39. km už vím, že křeče nebudou, prostě jsem se dnes trefil do formy i chladnější podmínky a rovinatá trať udělaly své. Začal jsem se těšit na cíl, motivuji se že osobák to být prostě musí. Jen se nechat překvapit. Stoupání před cílem bylo už hodně o morálce, ale posledních dvě stě metrů je mírně z kopce. Natáhnu si krok a užiju si to. A je tu cíl! Jsem zase v té neopakovatelné euforii, zažil jsem ji tolikrát a pokaždé jinak. Vidím, že přichází Andy, tak se ho ptám na čas. Zjistil jsem pouze, že to bylo pod tři deset. Pak jdu za cílovýma. Ti jen sepisujou startovní čísla. Nakonec týpek ve stanu u kompu mi hlásí 3:03:49. Bomba! Zasloužená satisfakce je tu, dřel jsem dost, takže to nemohlo dopadnout jinak.
První věc po doběhu jsou tekutiny, jdu se dopít, sezobnul jsem i nějaké sušenky a čokoládu. Pak jdeme k autu, kecáme a hodnotíme a jdeme zpět počkat na Libora. Andy dal půlmaraton za 1:29:53. Dal jsem si bramboračku s chlebem. Potom doběhl i Libor za 3:47:02. Oba kluci týden po maratonu v Maďarsku běželi velmi slušně. Vše jsme posléze spláchli pivkem v nedaleké hospodě. Maraton pod tři hodiny se opět výrazně přiblížil, ale nevím kdy se tak stane. Vím určitě, že si pro mě dojde sám, stačí běhat a zlepšovat se. Už asi nikdy neřeknu: jo, jsem zdravý a ve formě a takhle to dám. Tohle nefunguje. Raději se vynasnažím si to řádně užít a počkat si na ten správný okamžik.
účast: Stoša
Od maratonu v Budapešti již uplynul celý týden. Míšin článek se mi moc líbil a trochu mě mrzelo, že jsem tam nebyl. Tak jsem si vymyslel alespoň malou náplast ve formě Perly Paprocan, což je asi méně slavný, ale za to moc krásný maraton v Polsku, poblíž města Tychy. Z Ostravy je to jen něco přes hodinu cesty. Maraton se běží kolem Paprocanského jezera, které má ideální obvod cca 7km. To znamená, že maraton se skládá ze šesti koleček. Naposledy jsem před třemi lety při šesti kolečkách Bělským lesem natočil náš domácí maraton v osobním rekordu. Letos jsem sice Ostravský maraton také běžel, ale nevyšel mi podle mých představ a hned jsem začal shánět nějaký na říjen, že bych to přece jen ještě jednou podrtil ke třem hodinám. A naskytla se příležitost projet se s klukama z MKS Ultraliborem a Andym do Polska.
Vyrazili jsme z Ostravy v 6:45, něco po sedmé jsme nabrali Libora v Hlučíně a frčeli do Tychy v Polsku. Celou cestu byla hrozná mlha, jeli jsme tedy pomaleji a navíc jsme neznali nejkratší trasu. Času však bylo dostatek a po mírném bloudění jsme byli po půl deváté na místě. Stále se kolem jezera válely oblaka mlhy a bylo něco kolem 4-5 stupňů. Šli jsme se zaregistrovat. Už tam byla menší fronta, protože se přihlásilo skoro tisíc lidí. Na maraton jich bylo nejmíň, většina chtěla běžet půlku a spousta lidi šli závod v Nordic Walking. V podstatě si každý běžec ještě zvolil, kolik okruhů uběhne. později ve výsledcích jsem si totiž všiml, že někteří dávali jedno kolo 7km, další dvě a tak dál. Všichni měli pak svůj výsledný čas a dokonce i traťové rekordy na webových stránkách závodu jsou vypsány na 7, 14, 21, 28, 35 a 42 km. Je to celkem zábavná kuriozita.
Po registraci, jsme šli zpět k autu nachystat se na závod. Andy dobře rubal v Budapešti, takže se chystal na půlku. Libor byl taky v Budapešti, taktéž rubal, ale je to ultrak jak sviňa, takže šel celý. Přišpendlili jsme si čísla, převlékli se do závodního a šli se vysr... a rozklusat. Oblékl jsem si tenké tričko s dlouhým rukávem, krátké tričko, šátek kolem krku, čepici i rukavičky, krátké elasťáky a kompresky, takže jen kolena holé. Po rozběhání a rozcvičce jsem šátek a čepičku odložil. Bylo fakt chladno, ale možná by to s krátkým rukávem šlo. Andy byl jeden z mála v tílku, ale na půlku by to stačit mělo. Úplně amatérsky jsem si zapomněl namazat prsty na nohou, chodidla, rozkrok a bradavky. V té zimě jsem si to asi neuvědomil a těsně před startem už nezbyl čas. Při závodě jsem se sice potil mnohem méně než v teplém počasí, ale mazat se musí.
Na startovní čáře jsme se seřadili pár minut před startem v popředí s Andym, Libor šel trochu dozadu. Trochu jsme přemýšleli o úvodním tempu. Mě napadlo, že bych si první půlku hlídal podle Andyho. Popřáli jsme si hodně štěstí a čekali na výstřel, ještě jsem se zhluboka a dlouze rozdýchal a klidnil se, abych hlavně nemyslel na tří hodinovou bariéru. Pěkně v klidu a s rozumem si poběžím přiměřeným tempem a v posledních dvou kolech se uvidí.
V deset hodin je odstartováno. Někteří chytráci nás z počátku trochu vybrzdili, ale stačilo prvních pár set metrů a prostor byl docela volný. Byl jsem celý natěšený, že zase běžím něco nového, navíc krásně v přírodě kolem jezera. Trať byla zcela jasná. Větší část byla dlažba cyklostezek, dále pak tvrdá udusaná hlína s pískem, kamenitá stezka a kousek štěrkové cesty. Převýšení bylo zanedbatelné, jen před koncem každého kola necelých deset metrů a pak také seběh. První dvě kola si hodně užívám, doslova se kochám, ale přitom v solidním tempu. Pouze na 12.km jsem se Andyho zeptal jaký je čas. Řekl, že 51 minut a to byl pro mě jediný časový údaj za celý závod. Pomyslel jsem si, že je to slušné a hlavně vydržet. Ve třetím kole pořád dobře, Andy trochu vystupňoval do finiše a já pokračoval již bez vodiče do čtvrtého kola. Chvíli se snažil se mnou navázat rozhovor jeden polák, ale mě do mluvení, ještě k tomu v polštině, moc nebylo. Pak jsme se rozdělili, našel si těsně za mnou polského kolegu a mleli a mleli. Já bych to neudýchal, tak jsem jim raději utekl, ať mě neruší při mé meditaci. Sledoval jsem jak ubíhaly kilometry. Značení bylo po každém km. Pozoroval jsem padající listí, vlnky na jezeru, prodírající se sluníčko a mírně zvýšené pofukování větru. Přeskočil jsem velikou žábu, obíhal jsem pomalejší běžkyně i běžce, starce i děti a hůlkařům jsem se raději úplně vyhnul. Někdy jel v protisměru problémový cyklista, ale kolize naštěstí žádná. 28. kilometr a jdu do pátého kola. Uvědomuji si, že to pořád slušně šlape, ale objevují se první příznaky unavených nohou, zvláště docela obouchaná levá ploska. No co, vždyť je to jen bolest, je nevyhnutelná, mám ji za ty roky docela rád a trpět nemusím, když se mi zatím nechce. Dále se zamýšlím jestli dost piju. Kelímky jsou jen v prostoru startu - cíle. Vzal jsem si do každého(2.,3.,4.) kola cca 150ml vody, do pátého jednu vodu a asi 100ml ionťáku. No to bude průser, za chvíli mi dojde šťáva. Pak si vzpomínám, že jsem měl ráno jen čaj, v autě jablko a banán, před startem iontový nápoj. No jo, já jsem se zapomněl najíst. Ve čtvrtém kole mě vzdáleně zakručelo v břiše, ale teď už nic. Mám hlad? Ne. Možná jsem se přepnul do tukových zásob, jak jsem se kochal okolím. Každopádně jsem v pátém kole, moc se nepotím, dodal jsem 700ml tekutiny a jdu do posledního kola. Vezmu si jen poslední kelímek vody a pak už jen dýchat a běžet. Dalo by se říct, že v šestém kole tělo již trpělo. Ale hlava tentokrát vše vzala do svých rukou a rozhodla, že především doběhnu, že nepřijde krize, kolaps ani křeče. Zamyslel jsem se nad časem. Najednou to nebylo to nejdůležitější. Rozum napovídal, že pod tři to ještě nepřijde, ale pokud si stále udržím vyšší standard tak snad ten osobák padne. Zkoušel jsem se zhluboka prodýchat, ale už ty nádechy nosem nějak nedostačovaly, musel jsem hekat pusou. Snažil jsem se natáhnout krok, ale taky to moc nešlo, protože jsem držel svižnou frekvenci. Tak alespoň ty ruce rozkmitat. To šlo. Na 39. km už vím, že křeče nebudou, prostě jsem se dnes trefil do formy i chladnější podmínky a rovinatá trať udělaly své. Začal jsem se těšit na cíl, motivuji se že osobák to být prostě musí. Jen se nechat překvapit. Stoupání před cílem bylo už hodně o morálce, ale posledních dvě stě metrů je mírně z kopce. Natáhnu si krok a užiju si to. A je tu cíl! Jsem zase v té neopakovatelné euforii, zažil jsem ji tolikrát a pokaždé jinak. Vidím, že přichází Andy, tak se ho ptám na čas. Zjistil jsem pouze, že to bylo pod tři deset. Pak jdu za cílovýma. Ti jen sepisujou startovní čísla. Nakonec týpek ve stanu u kompu mi hlásí 3:03:49. Bomba! Zasloužená satisfakce je tu, dřel jsem dost, takže to nemohlo dopadnout jinak.
První věc po doběhu jsou tekutiny, jdu se dopít, sezobnul jsem i nějaké sušenky a čokoládu. Pak jdeme k autu, kecáme a hodnotíme a jdeme zpět počkat na Libora. Andy dal půlmaraton za 1:29:53. Dal jsem si bramboračku s chlebem. Potom doběhl i Libor za 3:47:02. Oba kluci týden po maratonu v Maďarsku běželi velmi slušně. Vše jsme posléze spláchli pivkem v nedaleké hospodě. Maraton pod tři hodiny se opět výrazně přiblížil, ale nevím kdy se tak stane. Vím určitě, že si pro mě dojde sám, stačí běhat a zlepšovat se. Už asi nikdy neřeknu: jo, jsem zdravý a ve formě a takhle to dám. Tohle nefunguje. Raději se vynasnažím si to řádně užít a počkat si na ten správný okamžik.
Zlatý podzim Vratimov
V sobotu 10.října 2015 jsem se premiérově zúčastnil dalšího běhu v blízkém okolí a to ve Vratimově. Konal se zde zajímavý závod na 10km, o kterém jsem už hodně slyšel, ale dosud jsem neměl možnost se zde podívat. Většina kamarádů odjeli zápolit na Budapest maraton a já si potřeboval něco zaběhnout pro útěchu. Vždycky jsem rád, když běžím něco nového. Pro běžeckou termínovku na další rok je pak z čeho vybírat. A když má člověk hodně delších běhů, tak se pak i těší na nějaké kratší, kde to může pořádně rozbalit. Navíc jsem se po delší době potkal s Pokym, takže jsem měl zase šanci se na něj dotahovat.
Na prezentaci jsem dorazil asi hodinku před startem. Zázemí před závodem jsem si udělal v nové práci ve vratimovské rehabilitaci, protože to bylo jen kousek od kulturáku, kde byla registrace, i od startovní a cílové čáry. Takže jsem byl docela v klidu a měl spoustu času. Ten den bylo docela chladno. Rozklusání jsem si splnil již po ránu v Bělském lese, ať pak nemusím po závodě nabíhat kilometry pro přiměřenou denní dávku. Start ve Vratimově byl až v 10:30. i tam jsem se krátce rozcvičil a rozběhal společně s kolegou-šéfem z práce. Oblékl jsem se docela na lehko. Po závodě jsem vnímal, že to chtělo třičtvrťáky přes kolena. Jinak to docela šlo i s krátkým rukávem.
Na startu se nás sešlo víc než osmdesát, což dle pořadatelů byla velmi slušná účast. Vyrazili jsme hezky svižně. Nemusel jsem hledat nějaké speciální tempo. Trasa byla docela pestrá se zatáčkami a četným stoupáním i klesáním. První čtyři kilometry jsem se držel ve trojici s Rosťou trávníčkem a Ríšou Helclem. Poky mi utekl asi o 150 metrů, ale docela jsem na něj viděl. při sběhu se mi vzdaloval, po rovině a do kopečku jsem se dotahoval já. Od pátého km běžím celkem osamocen, lehce jsem asi přidal jinak bych se od kluků neodpoutal. Ale zároveň vidím, že Poky má velký náskok. Dobře si mi dýchá a tepovka se taky drží v normě. Myslím na poslední kilometr, abych ještě mohl přidat. Z předních pozic lehce odpadá mladý atlet Sergey ze Slezanu FM. Na osmém km. jsem ho docvakl. Na chvíli jdu před něj, ale z kopce mě zase dává a vypadá na to, že na závěr si nějaké síly nechal. Aspoň se snažím za ním uviset, ale musím teda valit naplno, však co, už se blíží konec. Závěrečnou stovku ještě vystupňoval, tak jsem ztratil 5 vteřin. V cíli jsem maximálně spokojen ve výborném čase 36:29 a jen 18 sekund za Radimem. Vítěz Milan Hrazděra z Břeclavi zaběhl skvělých 32:34. Minulý týden jsem si parádně užil Majklův krosík v Hošťálkovicích a teď i ryze silniční závod ve Vratimově a jsem rád, že i ta běžecká rychlost při kratších závodech se stále zlepšuje.
Po závodě jsme si s Pokym a ostatníma poseděli v kulturáku, dali jsme si horký čajík a vynikající zelňačku, pokecali jsme si kdo, kde, co běžel a odzávodil, vyslechli jsme vyhlášení vítězů v trochu netradičním pojetí a rozešli se domů. Další fajn závod si můžu zaškrtnout a na příští rok skládání termínovky bude opravdu vysoká matematika.
Týnišťská desítka
datum: 28.10.2014
V sobotu ráno jsem s rodinkou vyrazil na dlouho očekávaný prodloužený víkend v Orlických horách. Byla to pro nás premiéra, takže jsme se moc těšili. Samozřejmě jsem měl tajné postranní úmysly, že si najdu v okolí nějaký běžecký závod. To se mi podařilo a na státní svátek 28.10.2014 jsem si naplánoval 23. ročník slavné desítky v Týništi nad Orlicí. Když jsem koukal na předchozí ročníky, tak jsem zjistil, že konkurence bude asi výrazná. Na druhou stranu však bude s kým běžet a třeba se dotáhnu k novému osobáku. Příprava byla jednoduchá. V sobotu jsme s rodinkou podnikli výlet po okolí Deštné, kde jsme měli ubytování. V neděli brzy ráno jsem proběhl kus hřebene Orlických hor včetně Velké Deštné a po snídani jsem tam provedl ve zkrácené verzi i rodinu. V pondělí nám konečně vylezlo sluníčko, tak jsme si dopřáli malou tůru po sousedních vesnicích. V úterý ráno jsme se zpakovali a vyrazili do Týniště. Počasí opět nejprve mrazivé, ale postupně nás sluníčko prohřálo.
Do Týniště jsme přijeli v předstihu. Poblíž bylo dětské hřiště, takže Filípek a dvě neteře se měli kde zabavit než doběhnu. Poctivě jsem se rozklusal a rozcvičil, abych zahřál skřehlé tělo. Těsně před startem jsem se svlékl do tílka a šortek. Odložil jsem čepici i rukavičky. Teplota ve stínu dosahovala k deseti stupňům, na slunci však ještě více. Na startu hlavního závodu na 10km se seřadilo přes 220 běžců. Zhruba kolem 10:30 bylo odstartováno. Vyrazil jsem v popředí, ale již po pár stech metrech jsem se srovnal někde v páté desítce. Tempo od začátku bylo zběsilé, raději jsem se snažil mírně držet na uzdě, abych zbytečně nepřepálil. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, takže jsem ani moc neplánoval. V podstatě jsem se soustředil jen na sebe, jak dýchám, jaké dělám kroky, sledoval jsem cestu, terén, okolní les a frekvenci nohou před sebou. Trasa vedla převážně lesem, ve stínu, ale chladno mi nebylo. Byla to téměř rovina a většinou asfalt. Běželo se 5km do lesa, pak otočka a po stejné cestě zpět. Míjel jsem se tedy se všemi běžci. Již mezi druhým a třetím kilometrem běžím lehce osamoceně, pole závodníků se postupně natahuje a trhá. Sleduji jen dění před sebou. Za sebou slyším klapot jen jedněch nohou. Na třetím až pátém km předbíhám asi 4 borce. Mě dobíhá jen jeden. Chvíli se snažím udržet, ale je rychlý příliš. Každopádně mě trochu potáhl. Za otočkou stahuju ztrátu na další dva borce a přibližuji se k druhé nejlepší ženě. Na devátém km to peru už na dluh, předběhl mě jeden běžec, ale tempo závratně nezvýšil. Stoupá stresová hladina, že budu muset mohutně zafinišovat a vybojovat si pozici zpět. Pár set metrů visím za ním. Zezadu se tlačí další. Dostáváme se na závěrečnou rovinku, cca 250m do cíle. Dělá se mi blujno, funím jak lokomotiva a předbíhám borca výrazně rychleji než on mě. Myslím na osobák pod 39min., sprintuju už naplno, vidím cílovou čáru a vím, že už před sebe nikoho nepustím. Probíhám cíl, zastavuju před rodinou a v hlubokém předklonu sotva popadám dech. Teda to byla rychlovka a pěkná dřina. Ve slušné konkurenci posléze zjišťuji, že jsem 40. Jdu rychle do sprchy ať na mě rodinka dlouho nečeká a můžeme vyrazit domů. Marně se snažím zjistit výsledný čas. Nakonec odjíždíme, takže se nechám překvapit až se podívám na netu. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože to mohl být jeden z těch závodů, které si už asi nezopakuju. Až další den jsem našel va výsledovce svůj čas 38:19 a byl jsem nadmíru spokojen. Osobní rekord zlepšen o 70 vteřin. No a teď už se mohu jen těšit na nejoblíběnější sérii v roce a to je Lysacup.
V sobotu ráno jsem s rodinkou vyrazil na dlouho očekávaný prodloužený víkend v Orlických horách. Byla to pro nás premiéra, takže jsme se moc těšili. Samozřejmě jsem měl tajné postranní úmysly, že si najdu v okolí nějaký běžecký závod. To se mi podařilo a na státní svátek 28.10.2014 jsem si naplánoval 23. ročník slavné desítky v Týništi nad Orlicí. Když jsem koukal na předchozí ročníky, tak jsem zjistil, že konkurence bude asi výrazná. Na druhou stranu však bude s kým běžet a třeba se dotáhnu k novému osobáku. Příprava byla jednoduchá. V sobotu jsme s rodinkou podnikli výlet po okolí Deštné, kde jsme měli ubytování. V neděli brzy ráno jsem proběhl kus hřebene Orlických hor včetně Velké Deštné a po snídani jsem tam provedl ve zkrácené verzi i rodinu. V pondělí nám konečně vylezlo sluníčko, tak jsme si dopřáli malou tůru po sousedních vesnicích. V úterý ráno jsme se zpakovali a vyrazili do Týniště. Počasí opět nejprve mrazivé, ale postupně nás sluníčko prohřálo.
Do Týniště jsme přijeli v předstihu. Poblíž bylo dětské hřiště, takže Filípek a dvě neteře se měli kde zabavit než doběhnu. Poctivě jsem se rozklusal a rozcvičil, abych zahřál skřehlé tělo. Těsně před startem jsem se svlékl do tílka a šortek. Odložil jsem čepici i rukavičky. Teplota ve stínu dosahovala k deseti stupňům, na slunci však ještě více. Na startu hlavního závodu na 10km se seřadilo přes 220 běžců. Zhruba kolem 10:30 bylo odstartováno. Vyrazil jsem v popředí, ale již po pár stech metrech jsem se srovnal někde v páté desítce. Tempo od začátku bylo zběsilé, raději jsem se snažil mírně držet na uzdě, abych zbytečně nepřepálil. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, takže jsem ani moc neplánoval. V podstatě jsem se soustředil jen na sebe, jak dýchám, jaké dělám kroky, sledoval jsem cestu, terén, okolní les a frekvenci nohou před sebou. Trasa vedla převážně lesem, ve stínu, ale chladno mi nebylo. Byla to téměř rovina a většinou asfalt. Běželo se 5km do lesa, pak otočka a po stejné cestě zpět. Míjel jsem se tedy se všemi běžci. Již mezi druhým a třetím kilometrem běžím lehce osamoceně, pole závodníků se postupně natahuje a trhá. Sleduji jen dění před sebou. Za sebou slyším klapot jen jedněch nohou. Na třetím až pátém km předbíhám asi 4 borce. Mě dobíhá jen jeden. Chvíli se snažím udržet, ale je rychlý příliš. Každopádně mě trochu potáhl. Za otočkou stahuju ztrátu na další dva borce a přibližuji se k druhé nejlepší ženě. Na devátém km to peru už na dluh, předběhl mě jeden běžec, ale tempo závratně nezvýšil. Stoupá stresová hladina, že budu muset mohutně zafinišovat a vybojovat si pozici zpět. Pár set metrů visím za ním. Zezadu se tlačí další. Dostáváme se na závěrečnou rovinku, cca 250m do cíle. Dělá se mi blujno, funím jak lokomotiva a předbíhám borca výrazně rychleji než on mě. Myslím na osobák pod 39min., sprintuju už naplno, vidím cílovou čáru a vím, že už před sebe nikoho nepustím. Probíhám cíl, zastavuju před rodinou a v hlubokém předklonu sotva popadám dech. Teda to byla rychlovka a pěkná dřina. Ve slušné konkurenci posléze zjišťuji, že jsem 40. Jdu rychle do sprchy ať na mě rodinka dlouho nečeká a můžeme vyrazit domů. Marně se snažím zjistit výsledný čas. Nakonec odjíždíme, takže se nechám překvapit až se podívám na netu. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože to mohl být jeden z těch závodů, které si už asi nezopakuju. Až další den jsem našel va výsledovce svůj čas 38:19 a byl jsem nadmíru spokojen. Osobní rekord zlepšen o 70 vteřin. No a teď už se mohu jen těšit na nejoblíběnější sérii v roce a to je Lysacup.
Hodinovka
Po velmi dlouhé době se mi naskytla příležitost zaběhnout si opět nějakou hodinovku na dráze. Jednalo se o Porubskou hodinovku, která se konala na stadionu SSK Vítkovice dne 15.10.2013. Start byl v 17:00 a tudíž se to dalo krásně stihnout po práci. Původně měla běžet i Deni, ale nakonec si to rozmyslela, což byla samozřejmě škoda. Závod se konal tři dny po Majklově Memoriálu a nedalo se tedy předpokládat, že by někdo z VZS se mnou do toho šel. Pro mne byl hlavní důvod přepsat tři roky starý osobáček 13,7km a to rovnou na nějakých 15km a také si pořádně zatrénovat.
Na stadiónu se nás sešlo 25 běžců a běžkyň. Počasí bylo spíše chladné, sluníčko se hodně rychle schovalo ještě před startem, ale i tak jsem byl rozhodnutý běžet v tílku. Atmosféra byla pohodová, vůbec o nic totiž nešlo a každý si chtěl zaběhnout to své. Prostě takový hodně ostrý trénink. Odstartovali jsme půl minutku po páté, na velké světelné tabuli jsem alespoň přibližně mohl kontrolovat časomíru. Hned v prvním kole jsem si rozběhl slušné tempíčko, abych se zahřál. Půl kola jsme byli schovaní za novou tribunou a půl kola jsme běželi v protivětru. Dalo se to však vydržet. Nechal jsem si odjet vláček asi sedmi borců, jejichž rychlost mi připadala mírně zběsilá. Brzy jsem měl před sebou volný prostor a mohl rozjet svou taktiku. Odpočítal jsem si vždy jen pět kol, které jsem se snažil dávat kolem osmi minut. Trošku náročné bylo obíhat některé borce, ale byli taky kolegové kteří cestu uvolnili. Prvních třicet minut probíhalo naprosto v pohodě. Měl jsem pocit, že držím stabilní tempo. Osmý kilometr jsem končil něco po 31. minutě, takže jsem se nemusel stresovat, že by šlo běžet i skoro 16km. Desátý km jsem měl za cca 39:15. Stále všechno podle plánu na jistotu, hlavně vydržet poslední pětku. Na čtrnáctém km již byla cítit únava, ale pořád jistota, že to vyjde a také se po celém těle rozlévaly finišerské endorfíny. Bohužel zrychlit se již moc nedalo, tak jsem aspoň zrychlil dechovou frekvenci a nadechoval jen pusou. Na atletickém ovále jsem ty metry jaksi odhryzával a polykal jeden za druhým, rovinka, oblouk, rovinka a oblouk a pořád dokola. Konečně přišel výstřel do poslední minuty. Tady jsem zkusil malinko zrychlit, dokončit kolo a vlítnout na poslední oblouček. Druhý výstřel byla stopka. Prudce jsem dobrzdil a hotovo, měl jsem to za sebou. Dopočítali mi 120m a 38kol, což dohromady dalo krásných 15320m. Byl jsem spokojen.
Nakonec jsem sundal obuv, využil jsem fotbalový trávníček a šel vyklusat naboso. Ovšem bylo dosti chladno, stmívalo se a chtěl jsem doklusnout až domů. Oblékl jsem bundičku a s Tomem Mrajcou z MK Seitl jsme se proběhli do Hrabůvky. Závod to byl moc fajn, docela jsem si uvědomil, jak mi dráha chyběla.
Foto
Na stadiónu se nás sešlo 25 běžců a běžkyň. Počasí bylo spíše chladné, sluníčko se hodně rychle schovalo ještě před startem, ale i tak jsem byl rozhodnutý běžet v tílku. Atmosféra byla pohodová, vůbec o nic totiž nešlo a každý si chtěl zaběhnout to své. Prostě takový hodně ostrý trénink. Odstartovali jsme půl minutku po páté, na velké světelné tabuli jsem alespoň přibližně mohl kontrolovat časomíru. Hned v prvním kole jsem si rozběhl slušné tempíčko, abych se zahřál. Půl kola jsme byli schovaní za novou tribunou a půl kola jsme běželi v protivětru. Dalo se to však vydržet. Nechal jsem si odjet vláček asi sedmi borců, jejichž rychlost mi připadala mírně zběsilá. Brzy jsem měl před sebou volný prostor a mohl rozjet svou taktiku. Odpočítal jsem si vždy jen pět kol, které jsem se snažil dávat kolem osmi minut. Trošku náročné bylo obíhat některé borce, ale byli taky kolegové kteří cestu uvolnili. Prvních třicet minut probíhalo naprosto v pohodě. Měl jsem pocit, že držím stabilní tempo. Osmý kilometr jsem končil něco po 31. minutě, takže jsem se nemusel stresovat, že by šlo běžet i skoro 16km. Desátý km jsem měl za cca 39:15. Stále všechno podle plánu na jistotu, hlavně vydržet poslední pětku. Na čtrnáctém km již byla cítit únava, ale pořád jistota, že to vyjde a také se po celém těle rozlévaly finišerské endorfíny. Bohužel zrychlit se již moc nedalo, tak jsem aspoň zrychlil dechovou frekvenci a nadechoval jen pusou. Na atletickém ovále jsem ty metry jaksi odhryzával a polykal jeden za druhým, rovinka, oblouk, rovinka a oblouk a pořád dokola. Konečně přišel výstřel do poslední minuty. Tady jsem zkusil malinko zrychlit, dokončit kolo a vlítnout na poslední oblouček. Druhý výstřel byla stopka. Prudce jsem dobrzdil a hotovo, měl jsem to za sebou. Dopočítali mi 120m a 38kol, což dohromady dalo krásných 15320m. Byl jsem spokojen.
Nakonec jsem sundal obuv, využil jsem fotbalový trávníček a šel vyklusat naboso. Ovšem bylo dosti chladno, stmívalo se a chtěl jsem doklusnout až domů. Oblékl jsem bundičku a s Tomem Mrajcou z MK Seitl jsme se proběhli do Hrabůvky. Závod to byl moc fajn, docela jsem si uvědomil, jak mi dráha chyběla.
Foto
15. MEZINÁRODNÍ BĚH 12H, RUDA SLASKA, POLSKO
datum: 27.4.2013
účast: já
V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.
https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf
účast: já
V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.
https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf
JESENICKÝ MARATON 2012
V sobotu ráno dne 25.8.2012 se po roce vracím na Skřítek, odkud autobusem vyrážím s ostatními maratonci a horskými nadšenci do Ramzové na start 4.ročníku Jesenického maratonu. Letos panovalo chladnější počasí, ale určitě jsem byl rozhodnutý běžet pěkně nalehko, protože dobře vím, že stoupání na Šerák pořádně zahřeje. Tentokrát jsem za VZS sám, což mě dost mrzelo, protože původně někteří o tom přemýšleli. Za spřízněné duše oddílu však mohu jmenovat alespoň Maria a Jemela, a dále i Aboša, který se účastnil 1.ročníku Yes!půlmaratonu.
Na Ramzové jsme byli před devátou, takže jsem měl dost času na registraci, převlékání, doplnění tekutin, balení věcí, přichystání batůžku s povinným vybavením atd. Foukalo dost silně a chvílemi jsem se třásl zimou i přesto, že jsem se zabalil do dvou triček. Pak už jsem jen naložil věci do vozidla organizátorům, poslechl jsem si výklad tratě a šli jsme na start. Na startu stojím s Jemelem a Mariem. Po delší době běžím s hodinkama, tak chystám stopky. Odstartovali jsme přesně v 10.00.
Vyrazil jsem rozvážným tempem, začínáme rovinkou, pak se různě střídá mírné stoupání i klesání, po dvou kilometrech začíná to pravé, ořechové stoupání na Šerák, kde poprvé přecházím do chodeckých pasáží, nijak nekvaltuju a držím si solidní tempo. Až někde pod vrcholem jde přede mě Jemel i Mario, zřejmě totiž pořád byli v těsném závěsu. Kdykoli se trochu narovnal terén okamžitě jsme přecházeli do klusu. Na první občerstvovačce dávám hrst rozinek, půlku banánu a ionťák. Cítím se v pohodě a chutná mi. Běžíme dál na Keprník, sleduji kluky, Jemel výborně tahá do kopce ať už krokem nebo klusem, při seběhu se vpřed řítí Mario a získává malé náskoky. Pak jsem šel dopředu i já a táhl skupinku několika běžců na ČH sedlo. Následovalo další občerstvení na sedle, opět dávám banán, iontový nápoj a vodu. Zdržel jsem se krátce a s malým náskokem vyrážím dál. Běžím po vrstevnici s minimálním stoupáním, povídám si s jedním kolegou s B7 a LH24, pak dobíhám dalšího borce a pomaličku vyrovnaným tempem běžím stále vpřed. Ještě před Švýcarnou mě opět dotahují kluci, ale na občerstvení na Švýcarně jsme s Jemelem první a Mario nabral malou ztrátu. Dobře vím, že se blíží výběh na Praděd, který jsem schopen celý běžet. Běžíme s Jemelem vedle sebe, občas prohodíme pár slov. Péťa vytáhl škvarky se solí, nabídl mi, já měl trochu obavy, že to nemám vyzkoušené, jestli žaludek snese, tak jsem raději dal anticramp. Přichází zatáčka a výšvih na Praděd. Konečně jsme viděli borce před námi, jak jsou hezky seřazeni jednotlivě v určitých odstupech, ale mi jsme byli solidní tandem a vzájemně jsme se táhli. Otočili jsme na Pradědu a sbíháme. Potkáváme s několika minutovým odstupem Maria, vzájemně jsme se povzbudili a běželi dál. Až k Ovčárně stahujeme nějaké borce. Zde je poslední občerstvení, zase zhltnu banán, pár rozinek a ionťák. Žaludek funguje dokonale, dobře trávím, cítím stále energii, jen malinko bolí chodidla. Přichází stoupání na Petráky a Vysokou holi, mám respekt, protože loni jsem se tam potrápil. Kupodivu předbíhám tři kolegy a odpoutávám se od Jemela. Nahoře dost fouká a je mlha, zataženo. Běžím slušné tempo a stahuji další lidi. Nijak se neotáčím, jen si říkám, že tam Petr zřejmě s malou ztrátou někde je. U Jelení studánky vysrknu kelímek vody a valim dál. Z camelbacku jsem postupně cucal doušky vody a bez doplňování mi ten necelý 1litr vydržel až do cíle. Po celou dobu bylo chladněji, takže zřejmě jsem neměl takové ztráty tekutin, jako když běžím v horku. Doběhl jsem opět nějaké dva kluky na Ztracených kamenech a zahájil poslední seběh. Je to tam dost kamenité a už to opravdu cítím v každém prstu jako bych byl bos. Níže v lese slyším za sebou, jak mě někdo slušně sbíhá. "Tak to asi Stošo doběhnem spolu?!" slyším. "Ty vole čau" volám. A jsme opět s Jemelem v tandemu a dá se říct, že ještě o něco zrychlujeme. Už se blížíme na Skřítek, já vnímám dost silný nával euforie, vyčerpaní jsme dost, ale stále s úsměvem. Protahujeme krok a bok po boku finišujeme. Posledních 100m spojujeme ruce: "Tak pojďme za Majkla!!!", na cílové čáře, zvedáme ruce vysoko a prožíváme si to jako vítězové. Tady je totiž přece každý vítěz.
V cíli pak probíhaly vzájemné veselé gratulace s ostatními běžci a nadšené povídání o průběhu závodu a podobně. Dali jsme si sprchu, masáž dolních končetin, gulášek a pivo. Tož to byla pohodička, jakou si vždy po takovém závodě rád dopřeji. S Jemelem máme shodný čas 4:12:37, já se zlepšil o necelých 27 minut a Petr o cca čtvrt hodinku. Mario běžel poprvé a hned za 4:27:44. No a Aboš v půlmaratonu celkově devátý za neuvěřitelných 1:46. Za zmínku stojí výkon Jardy Hrabušky 4:37:08 a 2.místo v kategorii, se kterým jsem vlastně cestoval tam i zpět. No a celkový vítěz již tradičně Marek Procházka v traťovém rekordu za 3:27:08. Závod se mi strašně moc líbil. A hodně moc doufám, že příští rok nás z VZS bude více.
foto+výsledky: http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/
Na Ramzové jsme byli před devátou, takže jsem měl dost času na registraci, převlékání, doplnění tekutin, balení věcí, přichystání batůžku s povinným vybavením atd. Foukalo dost silně a chvílemi jsem se třásl zimou i přesto, že jsem se zabalil do dvou triček. Pak už jsem jen naložil věci do vozidla organizátorům, poslechl jsem si výklad tratě a šli jsme na start. Na startu stojím s Jemelem a Mariem. Po delší době běžím s hodinkama, tak chystám stopky. Odstartovali jsme přesně v 10.00.
Vyrazil jsem rozvážným tempem, začínáme rovinkou, pak se různě střídá mírné stoupání i klesání, po dvou kilometrech začíná to pravé, ořechové stoupání na Šerák, kde poprvé přecházím do chodeckých pasáží, nijak nekvaltuju a držím si solidní tempo. Až někde pod vrcholem jde přede mě Jemel i Mario, zřejmě totiž pořád byli v těsném závěsu. Kdykoli se trochu narovnal terén okamžitě jsme přecházeli do klusu. Na první občerstvovačce dávám hrst rozinek, půlku banánu a ionťák. Cítím se v pohodě a chutná mi. Běžíme dál na Keprník, sleduji kluky, Jemel výborně tahá do kopce ať už krokem nebo klusem, při seběhu se vpřed řítí Mario a získává malé náskoky. Pak jsem šel dopředu i já a táhl skupinku několika běžců na ČH sedlo. Následovalo další občerstvení na sedle, opět dávám banán, iontový nápoj a vodu. Zdržel jsem se krátce a s malým náskokem vyrážím dál. Běžím po vrstevnici s minimálním stoupáním, povídám si s jedním kolegou s B7 a LH24, pak dobíhám dalšího borce a pomaličku vyrovnaným tempem běžím stále vpřed. Ještě před Švýcarnou mě opět dotahují kluci, ale na občerstvení na Švýcarně jsme s Jemelem první a Mario nabral malou ztrátu. Dobře vím, že se blíží výběh na Praděd, který jsem schopen celý běžet. Běžíme s Jemelem vedle sebe, občas prohodíme pár slov. Péťa vytáhl škvarky se solí, nabídl mi, já měl trochu obavy, že to nemám vyzkoušené, jestli žaludek snese, tak jsem raději dal anticramp. Přichází zatáčka a výšvih na Praděd. Konečně jsme viděli borce před námi, jak jsou hezky seřazeni jednotlivě v určitých odstupech, ale mi jsme byli solidní tandem a vzájemně jsme se táhli. Otočili jsme na Pradědu a sbíháme. Potkáváme s několika minutovým odstupem Maria, vzájemně jsme se povzbudili a běželi dál. Až k Ovčárně stahujeme nějaké borce. Zde je poslední občerstvení, zase zhltnu banán, pár rozinek a ionťák. Žaludek funguje dokonale, dobře trávím, cítím stále energii, jen malinko bolí chodidla. Přichází stoupání na Petráky a Vysokou holi, mám respekt, protože loni jsem se tam potrápil. Kupodivu předbíhám tři kolegy a odpoutávám se od Jemela. Nahoře dost fouká a je mlha, zataženo. Běžím slušné tempo a stahuji další lidi. Nijak se neotáčím, jen si říkám, že tam Petr zřejmě s malou ztrátou někde je. U Jelení studánky vysrknu kelímek vody a valim dál. Z camelbacku jsem postupně cucal doušky vody a bez doplňování mi ten necelý 1litr vydržel až do cíle. Po celou dobu bylo chladněji, takže zřejmě jsem neměl takové ztráty tekutin, jako když běžím v horku. Doběhl jsem opět nějaké dva kluky na Ztracených kamenech a zahájil poslední seběh. Je to tam dost kamenité a už to opravdu cítím v každém prstu jako bych byl bos. Níže v lese slyším za sebou, jak mě někdo slušně sbíhá. "Tak to asi Stošo doběhnem spolu?!" slyším. "Ty vole čau" volám. A jsme opět s Jemelem v tandemu a dá se říct, že ještě o něco zrychlujeme. Už se blížíme na Skřítek, já vnímám dost silný nával euforie, vyčerpaní jsme dost, ale stále s úsměvem. Protahujeme krok a bok po boku finišujeme. Posledních 100m spojujeme ruce: "Tak pojďme za Majkla!!!", na cílové čáře, zvedáme ruce vysoko a prožíváme si to jako vítězové. Tady je totiž přece každý vítěz.
V cíli pak probíhaly vzájemné veselé gratulace s ostatními běžci a nadšené povídání o průběhu závodu a podobně. Dali jsme si sprchu, masáž dolních končetin, gulášek a pivo. Tož to byla pohodička, jakou si vždy po takovém závodě rád dopřeji. S Jemelem máme shodný čas 4:12:37, já se zlepšil o necelých 27 minut a Petr o cca čtvrt hodinku. Mario běžel poprvé a hned za 4:27:44. No a Aboš v půlmaratonu celkově devátý za neuvěřitelných 1:46. Za zmínku stojí výkon Jardy Hrabušky 4:37:08 a 2.místo v kategorii, se kterým jsem vlastně cestoval tam i zpět. No a celkový vítěz již tradičně Marek Procházka v traťovém rekordu za 3:27:08. Závod se mi strašně moc líbil. A hodně moc doufám, že příští rok nás z VZS bude více.
foto+výsledky: http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/
Jakubův lesní běh Důlňakem
Po jistém nátlaku dvou nejmenovaných oddílových kolegu a
vnitřní potřebě sdělit své dojmy (bo se po týdnu nikdo neptal :-))),
jsem se rozhodl býti stručný :-). Ač to „hrabůvkáří“ mají blízko, nikdo se nehodlal zúčastnit,
krátkého 7,5 km závodu, čímž jsem byl překvapen, ale ne nepřipraven :-). Takže jsem byl sám,
sám a byl jsem sám, ale možná jsem už to říkal. Tedy by se dalo říci že to byl „Jarkův
lesní běh Důlňákem". Po třicetikilometrové bitvě na kole s poctivým protivětrem
jsem dorazil 5 min před startem a běh už byl jen takovou lehkou rozcvičkou. Bylo
nás tam víc než dost, přesně tedy 67. Závod ovládli Šindelci a nedali nikomu
nejmenší šanci a ani já jsem je nijak neohrožoval svým konečným 18. místem. Běžely
se dvě kola a druhé jsem si o 10 vteřin protáhnul, ale pod půlhodiny se mi to
povedlo. Byl tam i kolega s kamerou, tak jsem mu do ni musel kecat, samozřejmě
dle jeho pravidel a požadavků, aby na můj úkor pobavil diváky :-)))
1. Šindelek Daniel 26:34
2. Šindelek Vladan 26:44
3. Škapa Marek 27:12
18.Jarek 29:54
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
