Po čtyřměsíčním „poctivém“ tréninku, nastal den D – Pražský maraton. Pro někoho neoblíbená masovka, pro někoho závod roku, pro mě velká neznámá. První maraton, první fakt velký závod. Něco jsem naběhal, co jíst, pít, co namazat a co přelepit jsem se dočetl, cílový čas 4 hodiny byl vyřčen, snad to dobře dopadne.
V Praze jsme se sešli v hojném počtu, v sobotu večer jsme důkladně prodiskutovali taktiku, počasí, oblečení, peristaltiku a v neděli ráno jsme vše postupně praktikovali. Po ne úplně úspěšném hromadném focení u Prašné brány jsme se rozutekli do svých startovních koridorů. S Fíkem jsme se zařadili do sektoru H a čekali na startovní výstřel. Ten jsme sice neslyšeli, ale dle stoupajících balónků bylo jasné, že už to začalo. Start jsme proběhli v čase 5:59 min. ….. kucííí keňský už skoro točili třetí km. Po výběhu ze Staroměstského náměstí do Pařížské ulice se potvrdila slova o nezapomenutelné atmosféře tohoto závodu. Při pohledu na masu běžců, davy fandících lidí po stranách ulice, do toho tóny Smetanovy Vltavy….. ač nejsem milovníkem vážné hudby, měl jsem husí kůži a nepopsatelný pocit - štěstí, nadšení, prostě fantazie. Teď hlavně nepřepálit start a celé to nepos….kazit. Dle plánu jsme měli začít na 5:40, domluveni jsme byli na 5:30, začali jsme o pár vteřinek rychleji. Běželo se krásně, kapely vyhrávaly, pořád bylo na co koukat – památky, fandové, spoluběžkyně a spoluběžci, jejich běžecké styly a spousta dalších zajímavostí. A kilometry naskakovaly. Desátý, dvacátý kilometr a pořád stejná euforie, stejné tempo, všechno super. Na obrátce, kolem 28 km jsem zjistil, že Fík ztrácí a zbývajících 14 km už pojedeme každý sám. Třicátý kilometr a stále všechno skvělé, tak jsem zkusil nepatrně zrychlit. Míjím ceduli „35 km“ a obávaná maratónská zeď pořád nikde, tak jsem ještě přitlačil. Od této chvíle jsem už víceméně jenom předbíhal, běželo se mi pořád skvěle, prostě nádhera. Asi kilometr před cílem jsem před sebou uviděl náš oddílový trikot, ve kterém už dost unaveně klusal samotný el Prezidento. Ještě jsem přidal a při míjení jsem ho vyzval k následování, zrychlení a finišování. A taky, že jo. Pařížskou ulici jsme prolétli ( alespoň mi to tak připadalo ), cedule „42 km“, Staroměstské náměstí, modrý koberec, cíl a neskutečné pocity…… Pozávodní regenerace u plzeňského prazdroje, svijanský kníže ve vlaku a děsná legrace jenom zpečetily úspěšný víkend.
Svůj cíl, zaběhnout do 4 hodin jsem si splnil. Povedlo se mi to s úsměvem na tváři a s rychlejší druhou polovinou závodu, což je dle Keňana úplně nejlepší kombinace. Prostě všechno hrálo.
Ostatním se taky dařilo, Fík splnil limit a vyběhnul si bečku, Stoša osobák pod 3:20 a nemusel běžet z Prahy, Keňan konečně pod 3:30, stejně jako Jarek, Berďa, Bzuči v osobním rekordu, Lenia sice bez osobáku, ale konečně poznala, jak je VZS skvělý oddíl ( snad se nepletu ) a Koudy sice zaostal za svým maximem, ale vzhledem k zanedbanému tréninku, zaběhl výborně. Kača s Bobíkem a Tobíkem a Ivou si dali minimaraton a Majda vše poctivě dokumentovala. Myslím, že to byl povedený víkend.
Ruda
Výsledky ( reálné časy )
- Stoša 3:19:08
- Keňan 3:24:03
- Jarek 3:27:34
- Lenia 3:40:55
- Berďa 3:41:50
- Ruda 3:46:33
- Koudy 3:47:55
- Fík 3:56:57
- Bzuči ( na hostování z Rumunska ) 4:29:03
Výsledky
