JESENICKÝ MARATON 2015

       V sobotu 22.8.2015 se konal se konal 7.ročník Jesenického maratonu a 4.ročník Jesenického půlmaratonu. Z našeho oddílů byla účast sice slabší, ale kvalitní. Na start maratonu jsem se postavil já a Evička. Na půlmaraton nešel od nás nikdo, protože už nemáme žádné houbaře. Trasa je to překrásná, startuje se z Ramzové a přes Šerák, Keprník, Červenohorské sedlo, Švýcarnu, Praděd, Ovčárnu, Vysoké hole a Ztracené skály se běží až na motorest Skřítek. Délka by měla být celých 42km a převýšení činí 1780m. V minulosti jsem absolvoval ročníky 2011 a 2012, kdy jsem zaběhl časy 4:39 a 4:12. Letos bylo tedy cílem prolomit čtyř hodinovou hranici a samozřejmě si to pěkně užít. Pro mě je to nejkrásnější horský maraton v republice, za příznivého počasí jsou z hřebenů Jeseníků nádherné výhledy po okolí a navíc je to vše krásně běhatelné. Na trati je také dostatečný počet občerstvovaček, takže člověk běží docela polehoučku. Já jsem si osobně bral jen mini ledvinku s dvěma lahvičkami 125ml. Počasí vyšlo skvěle, nějakých 15-20st. a polojasno, jen občas na hřebeni fouklo a možná spadlo několik kapiček. 

       Odstartovali jsme v deset hodin. Před startem si ještě s Evkou přejeme good luck. Pak už vybíhám s čelní skupinkou, která se po prvním kilometru začíná natahovat. Měl jsem v plánu zkusit běžet toho co nejvíc, ale celý Šerák asi nevyběhnu, né při Jesenickém maratonu. Poprvé přecházím do chůze nad rozcestníkem u Obřích skal, dle mapy ve výšce 1150m.n.m. Šlape se mi fajn, tempo jsem očividně nepřepálil a tuším, že se pohybuji někde kolem dvacáté pozice. U první osvěžovačky piju ionty a plním jednu lahvičku, druhou nechávám prázdnou, protože sedlo bude za pár desítek minut. Následuje menší seběh a stoupání na Keprník. I zde jsou některé prudší chodecké pasáže. Pak je plynulý sešup do sedla, kde je velká občerstvovačka. Z kopce dolů už to neběhá, tak jak bych si přál, ale je třeba dávat pozor na kotníky a kolena. Běžel jsem si osamoceně svým tempem, ale v sedle jsme se vyskytli další tři závodníci. Tady plním obě lahvičky, protože další tekutiny budou až na Švýcarně. Bohužel po pár stech metrech mám mokrou prdel. Špatně jsem dotáhl víčko a běh se studenýma půlkama je lehce nepříjemný. Na Švýcarně beru kousek banánu a plním jen jednu lahvičku. Ztráty tekutin nejsou tak hrozivé, jako kdyby bylo horko. Valím na Praděd a konečně míjím postupně lepší borce co jsou přede mnou a získávám určitý přehled. Olda Kokošek rube slušně a další taky včetně Míši Mertové, která to hrne mezi ty nejrychlejší chlapy. Jsem nabuzený to do seběhu z Pradědu taky pustit, ať se nohy na asfaltu řádně roztočí. Dále je velká občerstvovačka na Ovčárně, opět vezmu kousek banánu, rozinky a vodu do láhve. Stoupám na Petráky a pozoruji určitou únavu a mírné bolesti. Hlava musí tělo trochu přesvědčovat, že doběhne, že doběhne výborně a třeba i ke konci zrychlí a zafinišuje. Na hřebeni potkávám Štěpána, chvíli valí se mnou, hlásí mi čas 13:06 a snado si spočítám, že mám tak 53 minut do cíle a navíc stále zbývá téměř 10km. Štěpán čeká na Evču, aby ji podpořil a nahecoval na posledním úseku. Jsem rozhodnutý celý hřeben pořádně běžet. Potkávám spoustu půlmaratonců a předbíhám, to mě trošku stimuluje k výkonu. Ale v určitých mini stoupáních vnímám, že tuhnu. U Jelení studánky naposledy piju, teď už to musím prat hlava nehlava ať to stihnu. S hodinkama už léta neběhám, prostě nějak cítím že to bude těsné, ale nepřestávám věřit, že to vyjde. Seběh ze Ztracených kamenů a skal je brutal, ale není tak dlouhý. Chodidla už bolí jak cyp. Veškerá koncentrace je zaměřena na kladení nohou a došlapy, tak abych se nezranil, ke konci mě rubne borec, bo je v seběhu mnohem drsnější než já. No a co. Mě už jde jen o čas a snad i umístění kolem dvacítky. Nakonec je 500m po rovince doběh do cíle. Nepořádám žádný zdrcující finiš, síly již nejsou, i tak držím vyšší tempo a doufám. Konečně splněno, proběhnu branou a zjišťuji čas. Je to v poho 3:56:30, mám fakt radost, zase posun směrem vpřed. Doplním tekutiny a čekám na další kolegy. přijel jsem totiž s klukama z MK Seitl. Postupně dobíhá Tomáš Mrajca, Jarda Hrabuška, Radek Luksza a Libor Svozil. Eva to nakonec přes velké zdravotní potíže zvládla pod šest hodin 5:59:01. Bohatě jsme si všichni užili pozávodní atmosféru, vyhlášení výsledků a samozřejmě pivečko. Celkový vítěz Jiří Čípa dal traťák za 3:16:19 a nejlepší žena Míša Mertová byla sedmá za 3:35:29 a i tohle je zřejmě ženský traťový rekord. Po tří týdenní pauze od Čtyřlístku jsem si opět bezvadně zazávodil.

MMP 2015

Lysohorský čtyřlístek 2015 a soutěž o pivo, šampaňské, slivovici či jakýkoli mok

Lysohorský čtyřlístek 2015  a soutěž o pivo, šampaňské, slivovici či jakýkoli mok  :-) 

1. srpen + 66 km + 4000m převýšení +  4x Lysá hora + 16 lidí z VZS na startu (včetně rodinných příslušníků) + další tři členové jako povzbuzení na trati (Miro, Lenia, Štěpán)+ paní prezydentová a paní fakt dobrého Rudy na občerstvovačce + skvělí organizátoři Luďa a Libor….  Tohleto nemůže zůstat nezaznamenáno.  A protože Stoša sliboval a nenapsal (asi stále běhá a běhá) a protože je 17.8. a poprvé o prázdninách prší, takže nejdu na kolo ani běhat a měla bych doma konečně uklidit, radši se vrhnu do psaní článku.  

A protože už je to přece jen víc než 14 dní zpátky a mohli byste si říct, že už to není aktuální, a tudíž číst jen zběžně a povrchně, nebo dokonce sabotovat moji snahu vyplnit prázdné čtyřlístkovské místo na našem webu a nečíst vůbec, vyhlašuji soutěž. Do textu jsem záměrně uvedla 10 věcných chyb (ne pravopisných, ty, pokud tam jsou, tak jsou nezáměrně, přece jen mám ještě (a už dlouho) prázdniny, takže jsem mohla něco pozapomenout :-) :-) Kdo jako první všech 10 chyb správně odhalí, vyhrává pivo, šampaňské či jakýkoli jiný mok dle mého vyhodnocení jeho pijáckých potřeb :-) Takže soustřeďte se, neb Luďa si dal spoustu práce s organizací, až ho to málem skrz jeho poraněnou levou ruku stálo život, a my všichni jsme si dost mákli, ať už jsme dokončili, nebo ne, tak stojí za to, aby historie o těchto chrabrých činech měla záznam. :-) Takže jdu na to:

Kdo si myslí, že L4L je záležitostí jen několika hodin, šeredně se mýlí. Vše začíná cca měsíc dopředu, kdy si většina z nás uvědomí, že už se to blíží a že předsevzetí, že natrénují, zase nesplnili, a propadnou panice. Prezydent začne chlastat, učitelé přestanou chlastat a vnitro se shání po bílém prášku. Stoša samozřejmě běhá. V předvečer či brzy ráno v den závodu si pak vyzvedneme čísla, čipy, trička (krásná, pro některé velká motivace), lístky na guláš a pivo (ještě větší motivace) a ti nejvyvolenější i krásné ledňáčkovské elasťáky (jaká nespravedlnost :-)).  A pak to začne – zhruba půl hodinky před odstartováním se sejdeme, někdo rozcvičen, rozběhán, zmeditován, někdo ještě opilý. Každý dle svých priorit. Jasno v tom měla i ULČA, takže nastoupila zase pěkně sladěná (růžové tričko, zelené elasťáky a žluté ponožky a červený lak na nehty– co se módy týče, je pro mě stále nedostižným vzorem).  Ale zpět k závodu, za VZS je nás tu letos požehnaně – prostě slušný oddíl, takže se skoro ani nevlezeme na hromadné foto. No, Orlík se tam fakt nevlezl, kde se flákal a jaké byly jeho starosti před závodem, že prošvihl focení, bych fakt nechtěla vidět. Zato jsou tady naši dva premianti, jejichž přístup k závodu Luďa dobře odhadl a upravil jim tudíž jména na číslech – Skunk (neférově totiž během závodu vybržďoval zdatnější soupeře) a Ložnička (jeho přístup k závodu byl poněkud ležérnější, když jsem i já přeťala cílovou pásku před ním).

To už ale do shromažďujícího se davu šílenců, kteří nemají v 35°C nic lepšího na práci než podstoupit muka pekelná a vrhnout se do 66km dlouhého závodu, začal promlouvat autoritativní hlas Luďův a vše ztichlo a poslouchalo poutavé povídání zejména o vlcích v okolních lesích útočících na soutěžící. Pak už nás měl ale Luďa zřejmě plné zuby, takže vypustil stádo a mohl si být jistý, že minimálně 7 hodin nikoho z nás neuvidí. Okamžik to byl opravdu slavnostní, o čemž svědčí i volba hudby, jež zněla při našem úprku do sjezdovky – Jen počkej, zajíci. Jak příznačné pro daný okamžik.

Líčit dalších 7 – 14 hodin podrobně by bylo dost jednotvárné, prostě se běželo nebo šlo, nebo umíralo. Teď by asi nejzajímavější bylo přečíst si o našich týmových jedničkách z předních pozic výsledkové listiny, o těch vám ale nenapíšu nic, neb ty jsem viděla jen na startu (Rudu ještě když mě vybrzdil a smýknul z trati, aby se dostal přede mne). Takže Stošo, Deni, Pájo, Rudo, Oli, měli byste se zamyslet, zda neděláte chybu, když tak valíte dopředu a dobýváte bednu či těsné podbední, nebo zda není lepší běžet pomaleji, abych o vás mohla něco napsat. Zvažte :-) I když o Stošovi vlastně něco můžu napsat – sice jsem ho neviděla běžet, ale z fotek jsem vydedukovala, že na něčem jede. Zatímco my ostatní, ať už to je Deni, Oli, Berďa, Koudy, já…. vypadáme na fotkách, že do toho fakt dáváme maximum, jsme ztrhaní, šklebíme se, napětí nám kouká z tváře, Stoša valí vpředu, ale pořád se směje. Na každé fotce. To přece není normální!!  

Mně úsměv na tváři nahodila snad jen občerstvovačka, na kterou jsem se těšila od prvního kilometru. I když k jejímu prvnímu dobytí jsem těch km musela zdolat hned 15. Takže už krajně zmožená jsem dorazila nahoru, upřela úpěnlivý pohled na Hanku a Majdu a přišla ledová sprcha. Holky se mračily, bručely, byly děsně nepříjemné :-) :-) Takže jsem honem něco lokla, snědla a valila dál. Navíc jsem na občerstvovačce předběhla Koudyho s Berďou, kteří mě celou cestu v prvním lístku pár metrů za mnou (než mě předešli) deptali tím, že jim nedocházel dech a pořád dřystali, horší než baby :-) Tak jsem se hecla a utekla jim.

Pod sjezdovkou nás čekal a natáčel Jaryn. A přestože sil nebylo nazbyt a pot se mi linul z čela, řekla jsem si, že videozáznam je pro příští generace, tak nemohu zanechat pohled na dýchavičnou upocenou pajdavku, takže jsem narovnala záda, otřela čelo, nadechla se a plynule, krásně, smysluplně do kamery povykládala, jak mi to jde, jak si to užívám…. No a pak jsem se snažila doplnit kyslíkový dluh. A co z toho???? Nic, má promluva byla ve výsledném videu nahrazena nějakou písničkou. Opět nepochopena, nedoceněna :-) Hlavně že ULČa na videu mluví :-)

Co mi tedy zbývalo než valit dál. Druhý lístek jsem tak pípala těsně za Keňanem.  A protože mi Majda udělala skvělý servis a rychle naplnila vak, jídlo jsem taky zhltla, neb jsem naučena z dětství, že co nesním rychle, sní mi brácha, vybíhala jsem do třetího lístku už i před Keňanem. Martin mě sice během seběhu dohonil, dokonce mi i zarecitoval, sice to nebyl Neruda ani Seifert, ale Mišičko, myš, pojď ke mně blíž, je po 30km taky hezký umělecký výkon.  Pak v něm ale zvítězily lovecké pudy a on začal chytat medvěda. No a běžet s medvědem, to je pořádná zátěž, takže už mě nedohnal. Ve čtvrtém lístku mě navíc vyhecovala k maximálnímu vzepětí tlupa asi 40 dětí, které když mě viděly, začaly skandovat: „Šmoulinko, do toho!“, až se hory zelenaly a lidi široko daleko otáčeli. Takže jsem si v tu chvíli přísahala, že modré elasťáky a tričko taky už nikdy, ale nasadila jsem to nejrychlejší tempo, jakého jsem byla schopna. Jednak teda, aby Šmoulinka ukázala, že umí, a hlavně abych jim zmizela z dohledu. Naštěstí jsem věděla, že Koudy je někde kousek za mnou, takže snad na resuscitaci nebude pozdě. To jsem ale vůbec netušila, jak moc jsem riskovala důvěrou v pohyb zbytku VZS v zádech, protože kromě Koudyho, Martina, Radka, Evy a Roberta, tam už vlastně skoro nikdo nebyl.  Orlík podlehl touze po kávě Latté a vzdal, Fík přemlouval Berďu, který pořád chtěl běžet a nevzdávat, tak dlouho, až ho zlomil a taky třetí lístek přijali za cílový. Stejně tak ULČa a Django.

Resuscitace tedy nebylo potřeba, tep se zklidnil, srdce bilo a já se zase začala dostávat do euforie, jak mi to krásně běží, jak jsem dobrá, jak předbíhám ty chlapy a jak všichni musí čučet, jak mi to jde… Prostě endorfiny jely na plné obrátky a já rubala 50. kilometr. A tu po potřebě záchranáře, přišla potřeba psychologa. Mé ego naboural nic netušící běžec, který mě přátelsky oslovil – Tak co noha, zvládá to??? A já se zarazila a v hlavě mi začalo okamžitě šrotovat, že asi pohled na mě vůbec není tak bombastický a že asi vůbec neběžím tak ladně… Takže jsem s pokusem o vnitřní klid odvětila, že mi nic není, že takhle vypadám při běhu normálně. Až pak vyšlo najevo, že si mě onen běžec (dodnes se mi na fb omlouvá :-) ) spletl s Oli, která si stěžovala, že ji noha bolí. Nenechala jsem se ale zlomit, vykašlala se na to, jak při běhu vypadám, a valila dál. Poslední občerstvovačka, poslední povzbuzení od Majdy a Hanky a vstříc 11 km do cíle. Tam se už Stoša dávno cpal zaručeně veganským gulášem a i Deni, Ruda, Pája a Oli už užívali báječného pocitu po vítězství. Zhruba po 11 hodinách jsem ho dosáhla i já. A stálo to za to. 

Postupně doběhli všichni, a kolik lístků? To bylo jedno. Čtyřlístek je prostě společenskou událostí, kdy se nejdřív dost potrápíme a pak podřystáme, popijeme… a tento L4L měl ještě jeden doušek, Čekání na Godota, vlastně na Jarynka. Ten si to přihrnul po půlnoci na kole, aby si od nás převzal k narozeninám Schrödingerovu kočku. Pak už někteří upadli do hlubokého spánku, jiní strávili bezesnou noc s tu mě bolí, tam mě píchá… A ráno jsme se rozjeli domů, abychom to martýrium příští rok absolvovali znovu. A protože se říká, že když se chceš někam vrátit, máš tam něco svého nechat, tak tam ULČa, která samozřejmě musí být na všech závodech :-), nechala raději svůj batoh. Jen jestli jí ho někdo neodnesl někam jinam a kdoví, kam se příští rok vrátí :-):-) Ale ona je vlastně doma na všech závodech :-) A protože všechno jednou skončí, končí i můj čtyřlístkovský příběh, aby nějaký další závodní mohl zase začít. 

a výsledky? 

Stoša: 7:55 - 6. v kategorii

Deni: 8:16 - 1. v kategorii

Ruda: 9:43 - 26. v kategorii

Pája: 10:12 - 7. v kategorii

Oli - 10:31 - 4. v kategorii

Míša - 11:09 - 5. v kategorii

Eva - 11:27 - 8. v kategorii

Keňan - 11:34 - 32. v kategorii

Koudy - 11:55 - 40. v kategorii