Malá Fatra 5 + 1

Výběh opět nepostrádal na dramatičnosti, a to o level výše než poslední MF, ale o tom snad až jindy ;-).

(20 Km/1550m - 29 Km/2150m)

Foto

14. etapa LC Visalaje, parkoviště

6. 2. 2016

11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria

Právě se vracím na hotel z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená končí.

16:10 letiště Kanárské ostrovy

Sedím v letadle a sleduju okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti, a tak se snažím zahánět ji četbou.  Hlavou se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem. Běžet či neběžet, to je oč tu běží…

7. 2. 2016

00:15 Parkoviště Praha

Po šesti hodinách v letadle, kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…

04:40 doma

Jsme doma. Pája, unavený z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit. Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS. Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J

7:30 v posteli

Neustále hypnotizuji hodiny přede mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30 to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí, v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě, že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak to je luxus.

8:30 Porubská

Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou. Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal, než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.

9:00 v Martinově autě

V autě je sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.

10:00 na startu

Stojím na startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.

10:00 až 10:55 na Lysé

Závod začíná a startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat. V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“ již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem dobře??? První stovka???  Štípnu se…já snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok. Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas 55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám i dvojčata a běžíme pak společně dolů.

15:00 doma

Ještě jednou si kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na krásném 8. místě.

Jak to vidí Pája a Pája. Rajská bouda

Pomalu se probouzím. Je sobota 7. 12. Po včerejší menší akci, kdy jsem si bowlingovou koulí málem způsobila zranění, se mi dnes z postele opravdu nechce. Snažím se ještě usnout, ale světlo v místnosti a přítomnost mé drahé polovičky na druhé straně postele způsobilo to, že už v osm hodin jsem na nohou. S mírným odporem (ač na mě dnes vychází služba) jdu pro snídani a společnost mi dělá asi pět různě barevně označených tašek (který cyp vymyslel ten tříděný odpad). Po snídani se mi jako obvykle nic nechce, a tak bezmyšlenkovitě brouzdám po internetu. Co bych to samozřejmě byla za členku VZS, kdybych se nemrkla i na naše stránky. Dívám se do naší termínovky, kdo všechno se zúčastní zítřejší časovky od Bezruča. No moc nás není :-(. Náš boss nás tentokrát bude jistit ze vzduchu a další opora našeho týmu si bůhví proč vybrala místo 3,5km trasy trochu větší sousto v podobě pražské stovky. Už teď se těším na jeho článek a začínám hledat na internetu nějaký translator, který by převedl Jarkův jazyk do češtiny :-). Při brouzdání na stránkách, si nelze nevšimnout poznámky v diskuzi, že chybí článek z Rajské boudy. Uvědomuji si, že ten mám na starosti já. Snažím se svůj mozek přesvědčit k činnosti, ten ale odmítá poslušnost. Docházím k zjištění, že bude asi nejlepší nabrat do mozku trochu kyslíku a do plic trošku toho zdravého ostravského vzduchu. Pak mi to psaní půjde určitě lépe. Oblékám se do běžeckého, beru si Garmin hodinky (u výtahu zjišťuji, že jsou prakticky vybité) a vyrážím ven. Do sluchátek si dávám Kluse a jdu „klusat“. V hlavě si přitom promítám Lysacup z minulého týdne a snažím se ze střípků svých vzpomínek něco poskládat.

Pro nás s Pájou byla Rajská bouda již pátou etapou v řadě, i když se ze začátku našlo pár skeptiků, kteří si možná mysleli, že to po Prologu zabalíme. Tentokrát jsme jeli autem s naším bossem, Djangem a Fíkem. Cesta ubíhala rychle a všichni jsme byli v dobré náladě. Jakmile jsme dorazili na místo, šli jsme se trošku proběhnout. Nejdříve jsme potkali Rudu a jeho lýtka a pak i Stošu, který se plně koncentroval na svůj výkon. Na startu jsme se sešli s dalšími členy našeho týmu. Chyběla jen dvojčata a Jarek, kteří asi útočili z předních řad. Prvním pár metrů jsem musela jít skoro krokem, protože účast byla opět hojná: 336 účastníků. Pokud zájem o Lysacup neopadne, můžu se rozloučit s první dvoustovkou. Začátek byl po asfaltu a do mírného stoupání. Bylo mi však jasné, že to nebude mít dlouhého trvání. Po dvou odpočinkových kilometrech, to začíná mít koule. Ani nevím, jak jsem se tam nahoru dostala, protože s přibývající nadmořskou výškou, přibýval i sníh, který si s mými letními botkami příliš nerozuměl. Styl dva kroky dopředu a tři dozadu mě začal poměrně vyčerpávat. Měla jsem pocit, že ač jsem na začátku, mé síly už jsou u konce. Po čase jsem se rozhodla, že se nebudu vyčerpávat během a přešla jsem do chůze. Poslední kilometr jsem se snažila trochu upravit neutěšený výsledek, ale sníh mi při předbíhání ostatních závodníků moc nepomáhal. Rovněž zvolání nějakých turistů: „ to jsou ti pomalejší“ mě moc nepovzbudilo. Žádné utrpení ale netrvá věčně a já po 1hod a 7 minutách stanula na vrcholku. Jakmile jsem se vydýchala, začala jsem konečně všemi smysly vnímat zasněženou krajinu. Asi za minutku doběhl Pája a společně jsme se vydali dolů. Tentokrát jsme se rozhodli, že si pivo dáme až na Rajské boudě. Ani cesta dolů však nebyla procházka růžovým sadem a některé pasáže byly doslova o hubu…budu asi muset Ježíškovi napsat o pořádnou zimní protiskluzovou obuv. Den jsme tedy zakončili v Rajské boudě u studeného piva a teplé polévky. Stoša sice vypadal jako by mu ulítly včely, opět to asi nebyl výsledek dle jeho představ. Zato náš boss rozdával úsměvy po celé hospodě. Po příjemném posezení následovala cesta zpět domů.

Pája