Jak to vidí Pája a Pája. Rajská bouda

Pomalu se probouzím. Je sobota 7. 12. Po včerejší menší akci, kdy jsem si bowlingovou koulí málem způsobila zranění, se mi dnes z postele opravdu nechce. Snažím se ještě usnout, ale světlo v místnosti a přítomnost mé drahé polovičky na druhé straně postele způsobilo to, že už v osm hodin jsem na nohou. S mírným odporem (ač na mě dnes vychází služba) jdu pro snídani a společnost mi dělá asi pět různě barevně označených tašek (který cyp vymyslel ten tříděný odpad). Po snídani se mi jako obvykle nic nechce, a tak bezmyšlenkovitě brouzdám po internetu. Co bych to samozřejmě byla za členku VZS, kdybych se nemrkla i na naše stránky. Dívám se do naší termínovky, kdo všechno se zúčastní zítřejší časovky od Bezruča. No moc nás není :-(. Náš boss nás tentokrát bude jistit ze vzduchu a další opora našeho týmu si bůhví proč vybrala místo 3,5km trasy trochu větší sousto v podobě pražské stovky. Už teď se těším na jeho článek a začínám hledat na internetu nějaký translator, který by převedl Jarkův jazyk do češtiny :-). Při brouzdání na stránkách, si nelze nevšimnout poznámky v diskuzi, že chybí článek z Rajské boudy. Uvědomuji si, že ten mám na starosti já. Snažím se svůj mozek přesvědčit k činnosti, ten ale odmítá poslušnost. Docházím k zjištění, že bude asi nejlepší nabrat do mozku trochu kyslíku a do plic trošku toho zdravého ostravského vzduchu. Pak mi to psaní půjde určitě lépe. Oblékám se do běžeckého, beru si Garmin hodinky (u výtahu zjišťuji, že jsou prakticky vybité) a vyrážím ven. Do sluchátek si dávám Kluse a jdu „klusat“. V hlavě si přitom promítám Lysacup z minulého týdne a snažím se ze střípků svých vzpomínek něco poskládat.

Pro nás s Pájou byla Rajská bouda již pátou etapou v řadě, i když se ze začátku našlo pár skeptiků, kteří si možná mysleli, že to po Prologu zabalíme. Tentokrát jsme jeli autem s naším bossem, Djangem a Fíkem. Cesta ubíhala rychle a všichni jsme byli v dobré náladě. Jakmile jsme dorazili na místo, šli jsme se trošku proběhnout. Nejdříve jsme potkali Rudu a jeho lýtka a pak i Stošu, který se plně koncentroval na svůj výkon. Na startu jsme se sešli s dalšími členy našeho týmu. Chyběla jen dvojčata a Jarek, kteří asi útočili z předních řad. Prvním pár metrů jsem musela jít skoro krokem, protože účast byla opět hojná: 336 účastníků. Pokud zájem o Lysacup neopadne, můžu se rozloučit s první dvoustovkou. Začátek byl po asfaltu a do mírného stoupání. Bylo mi však jasné, že to nebude mít dlouhého trvání. Po dvou odpočinkových kilometrech, to začíná mít koule. Ani nevím, jak jsem se tam nahoru dostala, protože s přibývající nadmořskou výškou, přibýval i sníh, který si s mými letními botkami příliš nerozuměl. Styl dva kroky dopředu a tři dozadu mě začal poměrně vyčerpávat. Měla jsem pocit, že ač jsem na začátku, mé síly už jsou u konce. Po čase jsem se rozhodla, že se nebudu vyčerpávat během a přešla jsem do chůze. Poslední kilometr jsem se snažila trochu upravit neutěšený výsledek, ale sníh mi při předbíhání ostatních závodníků moc nepomáhal. Rovněž zvolání nějakých turistů: „ to jsou ti pomalejší“ mě moc nepovzbudilo. Žádné utrpení ale netrvá věčně a já po 1hod a 7 minutách stanula na vrcholku. Jakmile jsem se vydýchala, začala jsem konečně všemi smysly vnímat zasněženou krajinu. Asi za minutku doběhl Pája a společně jsme se vydali dolů. Tentokrát jsme se rozhodli, že si pivo dáme až na Rajské boudě. Ani cesta dolů však nebyla procházka růžovým sadem a některé pasáže byly doslova o hubu…budu asi muset Ježíškovi napsat o pořádnou zimní protiskluzovou obuv. Den jsme tedy zakončili v Rajské boudě u studeného piva a teplé polévky. Stoša sice vypadal jako by mu ulítly včely, opět to asi nebyl výsledek dle jeho představ. Zato náš boss rozdával úsměvy po celé hospodě. Po příjemném posezení následovala cesta zpět domů.

Pája