Počtvrté na B7

    V úvodu tohoto textu si stručně připomeneme účast členů našeho oddílu na horské procházce s názvem "Beskydská sedmička". Pak si vysvětlíme, proč se tohoto podniku zúčastnil tento rok autor článku. Dále se zaměříme na samotný průběh závodu z pohledu autora a na závěr si dovolím několik pozorování.
    První Beskydská sedmička se konala v roce 2010 a z našich současných členů se jí zúčastnila Lenia. Tehdy ještě ne pod hlavičkou VZS, ale šla to jako Mamina a rovnou s Radanou Markovou vyhrála svoji kategorii mezi Hobitky. V roce 2011 už bylo zastoupení větší. Maminy s Leniou si už ve Sportu došly ve své kategorii pro druhé místo. Čerstvě draftovaná dvojčátka vyhrála ve Sportu mezi ženami. Ve Sportu ve své kategorii obsadil skvělé deváté místo tým VZS OVA/Manín PB. V tomto týmu tehdy poprvé začal řádit Stoša, čímž zahájil svůj Ultra život a skvěle ho doplnil Miro Letko.  A mezi hobitky jsme měli zastoupení v týmu Rychlíci ve složení Majkl a Jemel. K tomuto tématu více v textech autorské dvojice IK&DK a autora DK. Z hlediska účasti VZS byl vrcholem rok 2012. Ve Sportu se tehdy zúčastnili Deni se Stošou, Ivon s Ivanou Zbořilovou, Koupelka s Tím Nejkrásnějším, Jarek s Malčou a jako obvykle Lenia. Akorát už ne jako Mamina, i když tak byla nejprve přihlášena. Ale po zranění Radany se k ní do dvojice místo Radany přidal autor tohoto článku a ten jako Mamina jít nechtěl. Mezi Hobby týmy se zúčastnila také Oli s Janem Kratochvílem, tehdy ještě pod značkou Pro Blesk. O tomto ročníku opět více v članku PB. V roce 2013 bylo opět zastoupení VZS solidní. Na start se do Sportu postavili a do cíle došli Jarek s Luckou Zahraníkovou, Ruda s Mirem, Dan Hrubý s Jirkou Pytlíkem, Stoša s Péťou Schwarzovou, tradiční účastnice Lenia a opět s autorem, Martin s Radkem Capem Kuldanem a mezi Hobitky to statečně zvládla Zuzka s Marcelou Makovičkovou (viz krásný text ZP). Více v příspěvku JW. V roce 2014 už naše účast trochu poklesla. Ve Sportu bojovali Lenia s autorem, Ruda s Bobem a hlavně Petra s Martinem (podrobnosti o tom, co musel Martin vytrpět, najde laskavý čtenář v textech MK1 a MK2) a mezi Hobitky opět  Zuzka s Marcelou Makovičkovou.
    Tento rok se poprvé pro své trable s kolenem nepostavila na start Lenia a tím byl mimo startovku i autor tohoto článku. A tak cca 8 měsíců byl ve startovní listině pouze Martin s Capem Radkem. Ale protože si Martin vzpomněl, jakému utrpení ho loni vystavila Petra a uvědomil si, že i když jde letos s Radkem, tak Petra i Radek mají 5 písmen a to nemůže být náhoda, raději ze startovky i z noci s Radkem vycouval. A tak jsme se nakonec na start domluvili my dva s Radkem a já se chystal na svou čtvrtou B7. S Radkem jsme se domluvili, že to zkusíme dát kolem 20 hodin a třeba i pod ně.
    Teď už k samotnému závodu. Na start nás odvezl Martin, zahajovací ceremoniál pěkně odsýpal a cca v 10 večer vypukl ohňostroj, řeklo se START a šlo se na to. Samotný průběh Třincem byl pohodový a já začal zaznamenávat rozdíly oproti mým závodům s Leniou. Zatímco s Radkem jsme docela slušně valili do kopce, tak rovinaté části byly daleko pohodovější než loni. Ale to bylo dáno tím, že Radka trápila pata a díky tomu ho běh docela bolel. Navíc ho do druhé nohy den před závodem píchla vosa a pěkně mu to nateklo. Také na kopcích bylo více času. Dokonce jsme se nebáli se najíst. :-) První část jsme pojali docela volně, takže ani moc nebolela. Drobná krize byla při výstupu na Travný, kde jsme cestou usnuli oba, ale naštěstí nás svižný sestup probudil a v Krásné nás k tomu probral chlad a tak jsme po pár minutách na občerstvovačce raději hned valili na Lysou, kde nás zastihlo svítání. V Ostravici jsme pak pořádně pojedli a dali nejdelší pauzu v závodě - cca 35 minut. Po Ostravici nás čekal Smrk a my poprvé lehce zrychlili. Smrk jsme nakonec zvládli slušně, jen při seběhu Radka opět lehce pobolívala pata, ale bolest začínala už pomalu ustupovat. V Čeladné jsme akorát doplnili vodu a vyrazili na Čertův mlýn. Na Čertův mlýn jsme opět trochu zrychlili a začali i slušně předbíhat. V hlavách jsme měli pořád představu času pod 20 hodin, ale už jsem začínal trochu pochybovat. Tenhle rok jsem na Čertově mlýně nezvracel a tak jsme bez pauzy spěchali vstříc Tanečnici a na Pustevny. Před Pustevnami nám jede na kole vstříc cyklista a on je to Ruda, který přijel fandit své ségře, která byla kousek za námi. Na Pustevnách byla další polívka a k tomu škvarky, zelí, salám, chleba. Tak jsme dali cca 12 minut pauzu, najedli se a Radkovi jsem vypočetl, že pod 20 hodin nedojdeme. Co to s ním udělá, jsem netušil. Z Pusteven se vrhl dolů jako šílenec, pata nepata a sbíhal to tak, že jsem byl rád, že jsem ho uvisel. Cesta  na Radhošť pak byla jako bychom závodili o medaili. Radek jede jak ďábel a já jsem rád, že visím, a na vrcholu jsem rád, že žiju. Při seběhu na Pinduli se chytám i já a na Pinduli začínám věřit, že pod 20 hodin to dáme. Velký Javorník jsme opět skoro vyběhli a následuje poslední seběh. 3,5 km před cílem navíc čeká Míša s Oli a obě nás ženou s bičíky do cíle. No, nakonec jsme to dali za 19:37:59 a oba jsme s časem velmi spokojeni.
    Na závěr si dovolíme několik pozorování. Po 70 km běhu přestává bolet vše, i zraněná pata. Pokud řeknete, že je něco nemožné zvládnout, Radek zrychlí. Zelí, škvarky a salám jsou po 70 km mnohem lepší než energetická tyčinka. Jsem schopen dojít do cíle B7 i bez lékařské pomoci.

VZS Ostrava na LH24 - malé shrnutí:

Ikdyž Lenkačlenka napsala úžasný článek, dovolím si ještě malé shrnutí .

1. Honza Stoszek - 11okruhů , Sepetná - 9:24:44 , 8.místo v kategorii, 13.místo celkově!!!
    -úžasný výkon  a jak všichni víme, tak večer ještě Stoša absolvoval LC , což je pro mě
    nepochopitelné  a ještě jednou obrovská gratulace.

    
2. Lenka Hájková + Petr Beremlijski  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná  - 9:18:14
                                                              1. místo v kategorii, 32.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku časové zlepšení o více jak 1hodinu, oba spokojeni

 
3. Lenka Wágnerová + Martin Hudeček  -  dohromady 10 okruhů , Sepetná - 10: 26:22
                                                              7. místo v kategorii, 90.místo celkově ve dvojicích,
    tato dvojice prokázala úžasnou vytrvalost, Lenka to spojila s degustací jídla a pití a zcela jistě
    jsou oba spokojeni


4. Petra Schwarzová ( napůl naše členka ) +  Daniel Šindelek  -  dohromady 12 okruhů , Sepetná -
                                                                                                     10:49:21
                                                              2. místo v kategorii, 48.místo celkově ve dvojicích,
    oproti loňskému roku zlepšení o celý jeden okruh, takže zcela jistě spokojenost.

Poděkování všem co nám fandili, Jarkovi za povzbuzování mobilem a průběžné informování závodu, holkám - Míši,Oli a Evči za povzbuzení přímo na trase.
A jako obvykle jsem řekla, že naposledy - tak již uvažuji, kde bychom se ještě zlepšili... No to ale musí vydržet klouby a zdraví ...a můj parťák, kterého jsem letos asi musela vytáčet. Dostal ode mě několi mailů a telefonů stylu " nejdu " , za 2 dny " jdu " , za další 2 dny " nejdu "  a pak zase,že "jdu ". No neměl to se mnou jednoduché,ale myslím, že jsme letos podali slušný výkon a já Ti Berďo děkuji.
A dovolím si ještě jednou pogratulovat Stošovi !!!

24 hodin endorfinů - LH 24

Odříkaného chleba největší krajíc…..do čeho se vám moc nechce, z čeho máte obavy, to se vám dostane pod kůži. Alespoň v případě LH24 to pro mě po víkendovém závodění platí stoprocentně.

To jsem si takhle v létě říkala, že bych možná to LH2014 v lednu 2015, ale zásadně sama, abych nikomu nekazila výsledky svou pomalostí a hlavně – nepřihlašovala bych se dopředu, ale až těsně před závodem, podle nálady, počasí, okolností a tak.

Dávat si jakákoliv  předsevzetí je blbost. Protože když mi v říjnu napsal Martin, zda bych s ním LH24 nešla v mix týmu, že už se bude spouštět registrace, bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla že jo. Protože v říjnu je leden ještě hoooodně daleko a z gauče a z teplíčka se na zimní maratony registruje jedna báseň .

Nemám ráda: sníh, mráz, vichr, mlhu, náledí a zimu…….To jen tak na okraj.

V prosinci jsem se začala trénovat a buch – antibiotika. Dala jsem pár Lysacupů a moc mi to na nich nešlo. Upínala jsem svou  naději k čemukoli, co mi v účasti na LH 24 zabrání. Nepříšlo nic J Jen v páteční večer mi začalo docházet, že se asi začínám těšit.

Sobota 24.1.2015a my s Martinem, nyní sparingem, po registraci ve škole v Ostravici, rozbalujeme náš „bivak“v podobě karimatky, dvou batohů a hromady věcí na prostoru 2x1 metr v obrovské místnosti v hotelu Sepetná. S námi spousta dalších lidí, takže brzo jsem evidovala nejen teploučko, ale také pěkný smrádeček, který hodinu po hodině, č spíše minutu po minutě, houstnul……

Co já tady dělám…kolem dokola samí nabušení sportovci s ambicemi. Připadám si jako paní, co si náhodou odskočila od plotny …. J  a omylem zabloudila. No však on také název našeho týmu Mladická nerozvážnost plně odpovídal mému rozpoložení.

 Už na registraci se dozvídáme, že s ohledem na souvislé náledí, které učinilo cestu na LH neschůdnou, Horská služba chtěla závod zakázat. Nakonec  ho povolila, ale pod podmínkou, že všichni účastníci musí používat nesmeky nebo boty s hřeby. A nebyla to jen nějaká planá hrozba, pořadatelé vybavení skutečně kontrolovali.

První okruh startuje od pily v Ostravici. Domluvila jsem se se sparingem, že začnu já. Potkávám kamarády Ivu (není ji dobře a sděluje mi, že letos je to vážně naposled)  a Martina (ten je v pohodě a těší se) a vycházíme spolu. Narazím i na Katku Nepovímku, odhaduji ji, že dá 8 okruhů a bude na bedně. Opravdu neběžím, protože nemá význam se unavit hned od startu. Nemám bednové ambice, jsem jen účastník J Nejprve cesta vede po asfaltce směr Butořanka. U studánky se ale prudce stáčí doleva, mimo značku, do prudkého stoupání lesem. Když myslím prudké stoupání, myslím opravdu PRUDKÉ. Sníh skoro žádný, ledu také není až tak moc a pokud už ano,hřeby na mých botách Inov8 Oroc drží jako přibité. Jen ty nohy kdyby tolik nebolely…..Vylezeme u Lukšince, chvilku se znovu napojujeme na mírné stoupání po červené značce, pak znovu zatáčíme doleva  asi tak kilometr běžíme po absolutní rovince. Nádhera. Sice nevím, kde jsem, nemohu se kochat výhledy, hustě totiž sněží a je mlhavo, ale líbí se mi to. Zatáčíme do lesa, nastává další stoupání lesem mimo značku a najednou se napojujeme na modrou značku. Začínám se orientovat, tudy přece vede cesta od hotelu Bezruč. Najednou se ocitám na rozcestníku Malchor. O jejej,značky hlásí Lysá Hora 1 km. 1 km….TAKMOOOOC..nezbývá mi nic, než šlapat. Ale buď rozcestník lhal, nebo mi po počátečním stoupání už nic nepřipadá tak prudké, zkrátka najednou jsem na vrcholu.

Pípám si čipem a vychutnávám si první zdolaný vrchol. Vítr fouká, hustě sněží, výhledy stále žádné, mlha to dnes asi nevzdá, není důvod zdržovat se. Po červené značce sbíháme na Lukšinec. Cestaje opravdu hodně zledovatělá, sníh ještě led nestačil zasypat, ale vypadá to nadějně. U Lukšince se napojujeme na zelenou značku, přes Albínovo náměstí kolem Zbuja dolů po sjezdovce a už je tu Sepetná a cíl. Tedy pro první kolo. Předávám čip sparingovi a celá hladová se hrnu do restaurace. Tady přichází ke slovu ta příjemnější část závodu. Každý závodník si totiž mohl připlatit občerstvovačku nazvanou gastrofestival – teplá a studená jídla, salámy, sýry, ovoce, zelenina, sladké koláče, jogurty, polívky, nealko …..naláduji se pořádně – já tak ráda jím, vytrávilo mi a musím si udělat zásoby energie. Narazím na Leniu. Vykládá mi příhodu z ordinace: „ V pátek ke mně přijde pacientka a mezi řečí mi řekne, jaká je ta její dcera blázen: paní doktorko představte si, ona bude celých 24 hodin chodit po Lysé hoře, no to nemá rozum. Na to já paní odpovím – víte, já tam budu taky J“

Pro samé jídlo jsem se ani nestačila natáhnout  a je tady sparing. Však jsem ho taky hned sprdla, že pro to jeho sprintování ani pořádně zrelaxovat nestíhám.

Druhé kolo je horší. Už vím, do čeho jdu. Na druhou stranu se už na trati s nikým nemačkáme, závodníci se pěkně rozprostřeli podél celé trasy. Stoupáme první krpál a najednou ze zadních pozic slyším: „Sakra, to nám ten Libor Uher neřekl, že je to na Lysou tak moc do kopce“. To mě rozesmálo a volám: „Šak tolik nemluv a rubej, jsi tady dobrovolně“. Už jsem zase byla udřístaná, takže se mi hnedka i lépe šlapalo. Ani nevím jak, ocitám se u Malchora. Proti mně jde nějaká skupinka „Tří grácií“. Hrome, nějaké holky na výletě, melou, těm je hej, jdou už z kopce. No hele, ta nejvyšší má bundu jako naša Míša Žirafa Bidýlko. Hrome, no jo, vždyť je to Míša, Oli a Eva, to je super, holky se vydaly na Lysou, aby nás závodníky potkávaly a povzbuzovaly. Tak ráda je vidím!

Zrovna tu Míšu jsem potřebovala potkat, naši paní profesorku přes český jazyk. Už delší dobu mi totiž vrtá hlavou, zda se správně píše zapoměla nebo zapomněla. Zeptám se, Míša mi potvrdí, že správně je zapomněla, ze mne spadne břímě nevědomosti, rozloučím se a po severní sjezdovce šlapu vzhůru na kontrolní stanoviště. Pípnu a valím dolů. Sníh usilovně zasypává náledí, jde se lépe, než první kolo. OdLukšince přemýšlím, co dobrého si dám na jídlo v gastrozóně. Přemýšlím nad guláškem, nudlema, salátem, banány a kávou…..Na Sepetné předám čip Martinovi a jdu pojíst. Potkávám našu Peťku, poznávám ji podle jejího kulicha, ta z talíře sotva jen zobne a valí ven. Já valím na karimatku. Dávám se do řeči se sousedem z vedlejší karimatky. Prozradíme, že oba sebou máme jako doping slivovici a provedeme ochutnávku, vždyť  to říkám, že na LH24 vládne přátelské prostření .

Je tu wi-fi, mám čas, tak dávám příspěvek o této atmosféře na facebook. No a hned přichází odezvy, z některých fakt musím citovat, jak jsou vydařené: „Nedržíš se plánu, chtěla jsi pít rum“, „Nechlastej a Kurde Přydej“, „No sparing se dozvídá zajímavé věci!!! Asi ji přitáhnu obojek jak má čas se družit a k tomu ještě lopat“, „slivovice ti dá křídla“, „Lenka má sil evidentě dost“… Kamarádi děkuji vám, ty vaše hlášky byly jako živá voda, smích mi dodal energii a do třetího kola jsem vylétla jako střela. Zvláště poté, co jsem v hotelu potkala i našeho profesůrkaBerďu, rozumoval, že moc mluvím, tak jsem radši vyfičela J

Třetí kolo jsem už šla ve tmě. A stalo se něco zvláštního. Přestaly mě bolet nohy. Úplně. Uvědomovala jsem si, že šlapu do kopce, ale vůbec nic mě nebolelo (že by stavy blaženosti pár minut  před smrtí J ?) . Na uši jsem si dala mp3, chvílemi jsem si prozpěvovala, chvílemi prohodila pár povzbudivých slov s jinými závodníky. To byla taková pohádka…Sníh se stále sypal, vítr fujal, ale najednou jsem byla na Lysé hoře …..Přiseběhu z Lukšince ke Zbujovi přišla menší krize. Začaly se ozývat křeče – v lýtkách, ve stehnech, v holeni. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpočinek. Na Sepetné jsem se se sparingem domluvila, že dá dvě kola po sobě. Šla jsem se najíst a tentokrát jsem nevynechala banány, které jsem vydatně obalila v soli. Zaručeně fungující lék proti křečím. Zabralo to okamžitě. Přesunula jsem se o patro výše, že zkusím na karimatce trochu pospat. Děcka to ale nešlo…tam bylo smradu jako v pavilonu hrochů v ostravské zoo. Vzduch se dal krájet, bylo teploučko, to jo, ale nedýchatelno.Jak tak ležím a snažím se nedýchat, uvědomím si, že se mi vlastně odpočívat nechce, že už chci na vzduch, pěkně šlapat.

Naštěstí dorazil  sparing, trochu znavený. Předá mi čip a já vyrazím. Nohy mě definitivně přestaly bolet. Kopec – nekopec, šlapu dál, jakmile narazím na rovinku běžím, protože chůze se mi najednu zdá hrozně pomalá. Brzo dostanu hlad, naštěstí mám sebou čokoládu a sladký čaj, tak si zobnu-loknu a rubu to. V hlavě má Lysohorský čtyřlístek. Přemýšlím nad tím, zda už letos konečně dám všechny čtyři lístky v limitu….Na sjezdovce fičí vichr moc, sněží ( vybaví se mi Nohavica – kouknu se z okna, kurva zas sněží…), teplota ale není tak hrozná, tipuji to na maximálně mínus deset. Pípnučip a běžím. Já jsem normálně celou cestu z Lysé hory až na Sepetnou běžela. To se mi stalo poprvé v životě. Cítím v sobě hrozně moc energie a to mám zase obrovský hlad (že by přes hlad vedla cesta k vysněnému maratonu pod čtyři J ? ).

Předávám čip sparingovi a důrazně ho upozorňuji, aby nedřístal, nelelkoval a valil, protože chci dát ještě jeden okruh. Měl sice nějaké připomínky, že je unavený, na ty jsem ale zareagovala coby drsoň slovy: „Nekecej a val. Tys mě do toho závodu uvrtal, tak včil rubej  a nediskutuj se mnou“ JJJ  Sparing je už delší dobu ženatý a tudíž je zvyklý poslouchat. Vzal čip a zmizel J

Mé první kroky opětovně vedly do restaurace. Žíznila jsem a kručelo mi v břiše. Dala jsem si čepovaného birela. Zdůrazňuji toho birela, protože jsem zodpovědná a vím, že během závodu se pivo nepije, neboť uspává a zpomaluje. Sparing nic jiného než birela nepije. Ze sparinga totiž vylezlo, že je abstinent….Zbodla jsem nějaké jídlo a šla se podívat na průběžné výsledky. Náš tým se posunul na sedmou pozici. Sakra, kdybych zkusila zarvat, třeba to bude ještě stačit na pozici šestou. Špekuluju, špekuluju a je tu sparing a s ním čip.

Nevím, jak to popsat. To páté kolo je snad za odměnu. Nejlepší a nejsnažší ze všech. Nohy mám úplně lehounké. Já jsem snad zhubla 10 kilo nebo co. Necítím vůbec žádnou únavu, nevnímám prudkost kopců, rep. asi vnímám – ale užívám si ji. Permanentně se přiblble usmívám. A pozitivně se motivuju: „Lenko, jsi zrozena pro ultraběhy, už je to tak. Co je pod padesát kilometrů, to nebrat, to je moc krátké a rychlé a to ti nejde“. S tímto mudrováním jsem dorazila po páté na Lysou horu. „Jsem Ultralenkačlenkadřystalka skvělá…tralala…život je krásný…tralala…“ Při sbíhání z vrcholu se mi chce křičet radostí, jojo endorfiny se začínají vyplavovat, je to droga. Nakonec se rozhodnu neřvat, někdo by si mohl myslet, že jsem se např. zranila a volal by Horskou službu J

Kdo říkal, že nesnáším zimu a sníh? Kdo vedl ty řeči, že má Lysé hory po krk? Jsem v cíli, páté kolo jsem dala úplně nejrychleji, sparing už na mě čeká, tož si gratulujeme navzájem.  Kruci proč se neběží ještě šesté kolo, sedmé kolo, mě to tak baví!!! Já chci za rok znovu….

Dali jsme nakonec deset kol a v kategorii skončili sedmí. Dvojice před námi sice také dala 10 kol, ale rychleji. Nakonec je to jedno, závod jsme nepřijeli vyhrát, chtěli jsme si ho užít, což se podařilo. Z  pohledu mého hobby výkonu nechápu, proč se tento závod nazývá extrémní. Pro mě byl daleko horší a náročnější závod Horská výzva Jeseníky v kategorii long před dvěmi lety. To byl nápor na mozek, to jsem trpěla a několikrát chtěla vzdát. Ale LH24 byla pro mě čirá radost. Čím to je?

B7 5.-6.9.2014

                   B7    5.-6.9.2014
    Sedím v křesle, vnímám své rozklížené tělo a nepřestávám se divit: "Dal jsem B7"!!! Navzdory původnímu rozhodnutí letos horské extrémy vynechat, navzdory výronu v kotníku 4 týdny před startem, navzdory slabému tréninku, navzdory mizerné formě. Tak popořádku:
    Když mě Petra Schwarzová v červnu vyzvala, ať s ní jdu Bé-sedmu, tak jsem ji pětkrát varoval, že nejsem ten správný horský běžec (dnes lituje, že mě nebrala vážně). Pak jsem se ale začal těšit. Skoro jako bych ani nevěděl, co mě čeká...
    Protože se hodně kamarádů odhlásilo, byli jsme na startu za VZS jenom Bob s Rudou, Berďa s Leniou a Petra se mnou. Plus Zuzka, kterou jsem bohužel ani nezahlédnul. Berďu s Leniou jsem viděl naposled hned v prvním stoupání, když ďábelskou rychlostí svištěli kolem nás. V tom okamžiku jsem si ještě myslel, že to nemůžou vydržet celý závod. Vydrželi. Na Berďu je ale spoleh, že vždycky zařídí, aby bylo o čem psát. Jeho první slova, když  přistoupil do Jarkova vozu směřoval na sebe a označil se výrazem, který bych vůči němu nikdy nepoužil. Vždyť fakt, že lije vodu do nepromokavé kapsy na camelbag, místo do samotného vaku ještě neznamená že je ... .
    Ale zpět k závodu. Začátek dobrý. Asfalt a skoro rovina na začátku mě nerozháže. V prvním ostrém stoupání na Javorový jsem byl nadšený, že má Petra rozumné tempo, které s rezervou držím. V prvním ostrém seběhu do Řeky držel i kotník. Spokojenost.Trasa se tady oproti loňsku dost změnila a natáhla asi o 3-4 km. A navíc jsme se doslova koupali v bahně. Aspoň ti, kteří šli značenou trasou. Část běžců totiž někde z trasy odbočila a dost si to tak zjednodušila. Oba proudy závodníků se setkaly v protisměru v Řece. Aspoň bylo o čem mluvit. Běželo se nám hezky a užívali si krásnou měsíční noc. Spokojenost ale pomalu končila. Zlom nastal na Travném. Moje první krize. Zatím ještě ne tak hluboká, ale přišla o vrchol dříve, než loni. Tempo šlo dolů, nálada taky. Střídal jsem slabší chvilky s lepšími, ale v této fázi jsem byl jednoznačnou a obrovskou brzdou. Trochu mi pomohlo, když se na cestě do Ostravice před náma objevila povědomá dvojice Bob-Ruda. Šli jak pantátové na výletě, smířeni s osudem a rozhodnutí to v Ostravici zabalit. No vida-nejsem sám, kdo už nemůže. Další těžká krize, v mém sportovním životě určitě nejhorší, mě postihla při scházení ze Smrku. Najednou motor ztratil výkon a já jsem nebyl schopen udělat ani krok. Dorazili mě Bob s Rudou, kteří se už dávno měli povalovat doma v posteli smířeni s pozicí nejslabšího týmu, který vzdal. A oni s hurónským řevem a s velkým veselím prosvištěli kolem. Jak vysvětlit Petře, že to asi nedám? Ji už dávno bylo jasné, že na čas kolem 20 hodin může zapomenout. Ale pomohla mi. Tak to holt zkusíme. Vzdát se dá vždy. V tom okamžiku jsem se nesnášel. Hrozně jsem chtěl klid, pohodu a místo toho jsem měl před sebou něco kolem 40km. A zázrak se dostavil. Nakopnul mě quickgel a moje tělo přeplo do nějakého jiného módu. Netuším, co se stalo, ale najednou jsem se rozběhnul, v Čeladné lopnul kafe a valil až do cíle. No jasně, bolelo to hrozně. Nohy totálně vyviklané, vytahané, svaly zakřečované. Ale šlo to! Neuvěřitelné! Ve Frenštátu byla nádherná atmosféra, kamarádi a hlavně konec štreky.
   Klobouk dolů před Petrou. Ta snad neměla jedinou krizi a to šla od Travného jen s jednou holí. Podržela mě v nejhorším momentu a jinak jsme bavili široké okolí našimi skoromanželskými etudami. Ta drsná baba mi nadávala ať makám, já jsem ji nabízel (levně) kolemjdoucím mužským párům. Nechtěli. Asi ji slyšeli. Ale je fakt, že mi ji bylo líto. Šla hluboko pod své možnosti, zatímco já si loňský čas zlepšil o víc než 2 hodiny. Tak Petro - příště vybírej parťáka lépe a věř jeho varování!
Martin

Lenia-Berďa  19:28:52
Bob-Ruda      21:02:51
Petra-Martin  21:18:48

Fotky od Majdy

LH24 – 25.-26.1.2014

Berďa:

Někdy začátkem října jsme se s Leniou domluvili, že zkusíme LH24 společně podruhé. V říjnu bylo teplo, leden byl daleko, to se pak dobře plánuje dlouhý závod. :-) Takže jsem netrpělivě očekával půlku října, kdy byla zahájena registrace. Ta připomínala v podstatě sprint, ale my jsme pro sebe utrhli třílůžkový pokoj, na který se k nám postupně přihlásily Ivon a Deni a s větším odstupem také Jarek. Pak přišla zima a LH24 už byla blíže. Pak holky zjistily, že bude v lednu zima a tak raději přepustili své registrace Péti Schwarzové a Danovi Šindelkovi. No, a nakonec odpadl i Jarek a tak jsme tým VZS opět reprezentovali sami s Leniou.

V půlce prosince přišlo oteplení, postupně slezl sníh a ještě týden před LH24 to vypadalo, že tenhle ročník bude v mnoha ohledech extrémní – teplý a bez sněhu či ledu. Pár dnů před startem jsem objevil od Leni na Facebooku zprávu, že prý bude zimečka (snad až -16°C). No, nevěřil jsem tomu. V pátek jsem už zimu připustit musel, ale pořád jsem to viděl tak na -15°C a téměř bezvětří. V sobotu se ukázalo, že jsem se opět mýlil. :-D

Samotné vyzvednutí čipu a startovních čísel jsme zvládli už v pátek společně s Péťou a Danem. A taky jsme se definitivně domluvili, že se tento rok prohodíme a liché okruhy bude běhat Lenia, která tedy začne, a já budu běhat sudé okruhy.

V sobotu nás na start dovezla moje ségra cca půl hodiny před startem, bágly jsme hodili hodným pořadatelům, kteří nám je vyvezli nahoru, a pak už jsme čekali na start. Dan a Lenia vyrazili a my s Pétou vyrazili po svých pomalu na Ondráš, tam jsme se ubytovali a pak šli na raut, na který jsem se už, protože jsem skoro nesnídal, docela těšil. Leč nebylo mi dopřáno se najíst, nejprve jsem nasazoval nesmeky Pétě, pak zase volal Jarek, který nutně potřeboval batoh z našeho pokoje, a když jsem se konečně dostal na jídlo, tak už mě prozváněla Lenia od Zbuje, což znamenalo, že do 10 minut bude na předávce před Montérem.

Tak jsem akorát dopil kafe s džusem, strčil rohlík do huby a běžel k Montérovi. Lenia tam byla během chvilky a já mohl vyrazit do našeho druhého a mého prvního kolečka. K tomu jsem si vyslechl mnoho vtipných poznámek o mém stravování. Ale že by mi dali něco k jídlu to ne. První kolo bylo nejextremnější ze všech, mráz kolem -20°C, nahoře navíc silný vítr a ještě jsem byl hladový. Ale aspoň jsem spěchal na raut a taky jsem chtěl, co nejvíce stáhnout náskok Dana a Péti, a tak bylo taky mé první kolo nejrychlejší ze všech, které jsem během LH24 dal.

Další kola už byla vzhledem k podmínkám daleko příjemnější, nahoře se postupně oteplilo až na příjemných -12°C a taky vítr pomalu ustával, jen ta Lysá byla furt stejně daleko. A tak z mého pohledu už pak bylo vše dokolečka stejné.

Lenia prozvoňuje. Čekám u Montéra. Přibíhá blonďatý zachumlaný sněhulák s bílými řasami, který se ale pořád usmívá, je plný energie a už jen kvůli němu to prostě nemohu vzdát. Běžím, jdu, běžím, jdu, jsem na Lysé, běžím, prozvoňuji, běžím. Předávám čip usměvavé a dobře naladěné blondýnce. Jdu se najíst. Odpovídám na SMS (furt někdo psal :-)). Jdu si lehnout. Připravuji se na prozvonění Leni.

No, a nakonec po mém pátém utrápeném kole přišlo kolo poslední, už bylo konečně světlo, svítilo slunko a já do něj dal vše a nakonec vidím pošesté Montéra a čip už nemusím nikomu dávat. Naopak mě čeká Lenia, kafe, polívka a sprcha. :-D    

Shrnutí: Dali jsme 12 okruhů a ve věkové kategorii jsme byli druzí (z 16, Péťa s Danem byli třetí), ve všech mixech jsme byli pátí (z 53) a mezi všemi týmy dvacátí druzí (ze 159). 

Poděkování patří všem, kteří nám fandili a posílali nám podpůrné SMS nebo nám volali. A poděkování patří také obětavým pořadatelům a lidem ze Sepetné. Starali se o nás nádherně a nikdy nás nezapomněli povzbudit. Díky moc za vše! A hlavně díky tobě, Lenio! 

Lenia:

Super akce, super parťák, super kamarádi kolem... Když píšu dnes tyto řádky,tak to vypadá vše super. No musím přiznat, že pár dní před startem mi vůbec do smíchu nebylo. Moc jsem se těšila, ale když se začla měnit předpověď počasí, tak mi to v hlavě hodně šrotovalo. Nicméně na akreditaci už mě to začalo přecházet. Jeli jsme všichni čtyři i s Danem a Peťkou a já začala mít tu svou předstartovní náladu. Po prvním kole jsem zjistila, že se ty mrazy dají vydržet a trochu jsem se i uklidnila. No a pak jsme to pořád točili a točili...Já měla asi největší krizi ve čtvrtém kole, pak si to prostě ani nějak nepamatuji. Nejhorší bylo vždy vylézt z té postele, kdy už nastupovala únava a svalová bolest. Ale při předávání čipu mě Berďa vždy uklidnil,že počasí nahoře je lepší, pak mě povzbudil a mi stejně nezbývalo nic jiného, než vyrazit.

V duchu jsem si opět říkala, že již na takovýchto akcích nebudu bláznit a že bych se už měla podívat do občanky, ale když jsme s Petrou Schwarcovou seděli na vyhlášení a dívali se na kategorii nad 50let, tak jsem začla uvažovat o dalším ročníku. ( do padesátky mám tedy ještě dlouho,ale ty ženské mě totálně povzbudili).

Co dodat? poděkovat všem kolem,Berďovi,Petře i Danovi ( na pokoji pohodová nálada) a Míšovi, který pro nás přijel, dovezl nás všechny domů a pro mě měl připravný výborný oběd. A jak doma poznamenal "Bodejť bys nepodávala takové výkony,když máš výborné zázemí"...No a tak jsem se dnes přihlásila na HV, ale jen na houbařskou a tentokrát se svým čtyřnohým parťákem. 

Výsledky LH24

11 x nahoru a zase zpět aneb LH24

Je to již více než týden, kdy jsme absolvovali Extrémní horskou štafetu dvojic v rámci závodu 24 hodin na Lysé hoře, a přesto mám stále pocit, že každou chvíli zazvoní mobil, na displeji se objeví jméno Leni Hájkové a já si budu rychle obouvat boty, abych mohl už už vyrazit na Lysou po trase, kterou by na vrchol Lysé nikdo rozumně uvažující nešel ani neběžel. :-)

Onu sobotu 26. 1. jsme na start tohoto extrémního podniku nakonec vypravili z VZS jediný tým. Ale zdaleka jsme tam z VZS nebyli sami. Naši skvělou podporu tvořili na místě Jarek s Ivon, kteří nás prvních 6 hodin závodu filmovali, podporovali, usmívali se na nás a stále nám dodávali skvělou náladu. A počet SMS či telefonátů od ostatních, kteří nás podporovali telepaticky, bych snad ani nespočítal. :-)

S Leniou jsme od začátku vytvořili ve věkové kategorii vedoucí dvojici a i přes to, že já byl v naší dvojici ten pomalejší, tak se v naší kategorii přes nás nikdo celý závod nedostal. Ale byl to boj až do posledního výstupu, kterých nakonec bylo 11 a zabraly nám 22 hodin 45 minut a 47 sekund. Za tuto dobu jsme zvládli cca 127 km s přibližně 8 500 metrovým převýšením.

A naše dojmy?

Berďa: Můj nejnáročnější výstup byl asi třetí, který jsem běžel ještě bez nesmeků a při zpáteční cestě jsem se tak parádně vysekal až jsem si narazil loket a hlavně mi odletěla čelovka kamsi do pr… a byl jsem moc rád, že jsem ji v tom sněhu našel a strefil zpět na Sepetnou. A těsně za třetím byl s náročností pátý výstup, kdy se na Lysé rozpoutal pěkný větřík, proti kterému se skoro nedalo jít. Až na tyto drobnosti to byla paráda. Zapadající slunce za Radhoštěm, zářicí vesnice a města dole, skvělá přátelská atmosféra na trati mezi závodníky a fandění fanoušků i vstřícní pořadatelé a luxusní raut, na kterém jsem se vždy parádně najedl! :-) A tak i když jsem těsně po konci závodu říkal, že tohle už asi znova ne, tak teď se na to dívám jinak. :-) A doufám, že ukecám Leniu, aby do toho šla zase se mnou. ;-)

Lenia: Píšu tyto řádky již s odstupem a stále při vzpomínce na akci LH24 převládají super pocity. Byla jsem na tuto akci hodně natěšena a bylo to asi i vidět. Absolvovala jsem LH24 i vloni a věděla jsem do čeho jdu. Samozřejmně ve 4. a 5. kole jsem si v hlavě přemítala, co to zase vyvádím. Začalo nahoře poměrně dost foukat a to ubíralo na síle. Snažila jsem se držet tempo 2hod/1kolo, což se mi v podstatě podařilo. (poslední 2 kola lehce nad 2hod ), takže se svým výkonem jsem velmi spokojena. Taktika byla myslím perfetkní. Bylo jasné,že na Berďu vyjde 6 okruhů a já jsem v tom posledním jen hlídala čas,aby nám to v kategorii vyšlo a to se podařilo. Spolupráce s parťákem úžasná a doufám,že nám vydrží dlouho (B7 a třeba další ). A ještě jednou zmíním i úžasnou podporu Ivon a Jarka. A pokud zdraví vydrží a doma to tak nějak respektují...,tak třeba znovu.


Odkaz na dokument ČT Sport o LH24

Moje první B7, 7. 9. - 8. 9. 2012

Náš tým (ve složení Lenia a Berďa) vznikl až velmi krátce před startem B7 a vlastně jen díky několika náhodám. Původně byl do soutěže přihlášen tým Maminy, který tvořily Lenia a Radana. První náhoda byla, že pro zranění kolena musela Radana závod „zabalit“ již před startem a Lenia narychlo hledala nového parťáka či parťačku. Druhá náhoda byla, že jsem se 18. 8. jel na kole podívat na vyhlášení Slezského maratonu (to jsem bohužel nestihl) a při cestě ze Skalky jsem kecal se Stošou a Leniou a ta mi nabídla účast v B7 po jejím boku. To mě nejprve tak vyděsilo, že jsem okamžitě odmítl, ale po dni vyhrála moje ješitnost a začal jsem na svou účast na B7 nahlížet daleko pozitivněji a Lenie jsem napsal, že bych B7 rád zkusil. A když mi Lenia potvrdila, že mě bere, tak jsem se už docela hodně těšil. Z toho vyplývá, že zatímco jiní členové VZS se na B7 chystali již od jara, tak má příprava v podstatě neexistovala. Ale tak nějak jsem spoléhal na to, že když běhám průběžně celý rok a přes léto jsem pochodil po Alpách a jezdil na kole, tak to bude na dokončení stačit.

Že se B7 blíží, jsem poznal již několik dnů před závodem. Jako obvykle se strhla mailová smršť, jak pojedeme k registraci, jak na start, kdo s kým chce jet, jestli je nádraží moc daleko od startu apod. Nakonec jsme se domluvili, že se nedomluvíme a snad se potkáme na startu. Do Frenu jsme dojeli s Leniou společně a brzy jsme potkali Stošu, Denču, Ivon a Ivanu Zbořilovou, kteří tvořili další dva týmy. Společně jsme se pak přemístili do Třince a čekali na start. Čekání jsme si krátili různě, někdo jedl těstoviny, někdo štrúdl a někdo zkoušel, jak zvládne palačinky se šlehačkou. A pak to přišlo. Náměstí se začalo plnit, my jsme se posunuli k startovací bráně, poslouchali jsme proslovy, pak hymnu a nakonec zaznělo to, nač jsme tak dlouho a s napětím čekali. Ono magické slůvko „Start“. Před námi se dala do pohybu Tatrovka šoférovaná slavným Karlem Lopraisem, nad námi se rozburácel ohňostroj a nám naplno došlo, že je to tady a žádná procházka to nebude.

První část závodu byla taková noční procházka městem, k čemuž nám fandilo překvapivě velké množství lidí. Ale za chvíli bylo znát, že se účastníme horského ultramaratonu. Cesta se začala rychle zvedat a nakonec jsme po sjezdovce vyšplhali na Malý Javorový a pak pokračovali i na Velký Javorový. Zde se dělily trasy kategorií. Sport pokračoval do Řeky a Hobby po hřebenu rovnou na Ropici. Cítili jsme se výborně a tak jsme bez jakéhokoliv občerstvování vyrazili do Řeky. Ukázalo se, že když nám Libor Uher na startu sliboval skutečné chuťovky, tak nelhal. Cesta do Řeky byla skutečně výživná a náš sestup se dá nejlepe popsat šupem dolů, což Lenia nejednou zvládla doslova, čímž zvyšovala již tak dobrou náladu týmů za námi. Kousek před Řekou jsme se poprvé a naposled dostali do kontaktu s někým z VZS, předběhl nás Jarek a v závěsu za ním klusal zatím poslušně Malča. V Řece jsme se opět nezdržovali, ostatně v noci se přece nejí a hurá po sjezdovce na Ropici. Tam to opět zhoustlo, protože se k nám opět připojili Hobbíci. A my se rozběhli dolů na Morávku. Tam jsme poprvé lehce, ale opravdu lehce občerstvili a plní optimismu jsme vyrazili, jak jinak než po sjezdovce, nahoru na Travný. Při stoupání přišla první krize, tělo se odmítalo smířit s tím, že ještě i ve čtyři ráno má šlapat a chtělo se spááát a spááát. Ale Lenia perfektně nastoupila a společně jsme se na Travný dostali a pak sešli i dolů. Při tom jsme mohli obdivovat magicky nasvícená města a vesnice pod námi, stejně jako had světýlek vinoucí se Beskydami. Dole v Krásné se už pomalu začal hlásit nový den. Moc jsme toho nejedli a vyrazili jsme na Lysou po z Lysá Cupu notoricky známé trase. Zezačátku jsem tempo udával já, pak Lenia a pak jsem se svalil do trávy a ověřil si, že když nám odborníci na výživu říkají, že v noci se nejí, tak neznají závody typu B7. Po nadopování cukry a psychické podpoře od Leni jsem se přece jen rozešel. Ale za chvilku mě „kously“ křeče a ověřil jsem si další známý fakt, že protikřečové přípravky se mají brát preventivně a ne až když vás křeče doslova ničí. I tak jsme se na Lysou před půl osmou vyšplhali (samozřejmě po sjezdovce a bohužel i v dešti). A po krátké pauze, při které mě Lenia přesvědčila, že dole bude líp, jsme se vydali na dlouhou cestu do Ostravice. Tam jsme byli kolem deváté a dali si tolik vytouženou polívku a hlavně pořádnou pauzu. Pak už byl na řadě další pořádný vrchol – Smrk a pak zase táhlé klesání na Horní Čeladnou, kde jsme osvědčený rituál s polívkou a pauzou zopakovali. No a pak to šlo dál a dál, za Čertovým mlýnem na Pustevny a dolů na Ráztoku, pak výstup na Radhošť, kde jsme se zastavili naposledy a dali si pauzu v chatě s čajem. Ostatně ionťáku jsme už měli plné zuby. A pak už sestup na Pindulu. Tam jsme byli kolem půl osmé a pomalu začala padat tma a blížit se naše druhá noc. V tomhle případě noc jasná a s hvězdami. Na závěr nás čekal přechod přes Velký Javorník do Frenštátu, o kterém bych nikdy nevěřil, že může být tak zatraceně dlouhý. Ale musím uznat, že Lenia mě informovala opakovaně, jak daleko to z Radhoště ještě máme. Ale nějak jsem to odmítal přijmout.

No a pak to konečně přišlo. Už jsme tomu snad ani nechtěli věřit, ale byli jsme ve Frenštátu. A do cíle jsme dorazili jako skuteční bojovníci. S úsměvem, vztyčenou hlavou a hlavně během! No a pak už byl jen výstup na K2, závěrečné focení a obrovská radost, že jsme v cíli.

Pokud mám za sebe napsat nějaké hodnocení, tak to byl úžasný závod, neuvěřitelně silný zážitek, obzvláště doběh byl strašně dojemný a trať byla opravdu krásná. A měl jsem navíc jedno štěstí. A to na skvělý tým. Lenio, díky.

B7 - registrace

Noční Beskydy

Doufám že nyní bude účast podstatně silnější, žejo ?! ;-)