Počtvrté na B7

    V úvodu tohoto textu si stručně připomeneme účast členů našeho oddílu na horské procházce s názvem "Beskydská sedmička". Pak si vysvětlíme, proč se tohoto podniku zúčastnil tento rok autor článku. Dále se zaměříme na samotný průběh závodu z pohledu autora a na závěr si dovolím několik pozorování.
    První Beskydská sedmička se konala v roce 2010 a z našich současných členů se jí zúčastnila Lenia. Tehdy ještě ne pod hlavičkou VZS, ale šla to jako Mamina a rovnou s Radanou Markovou vyhrála svoji kategorii mezi Hobitky. V roce 2011 už bylo zastoupení větší. Maminy s Leniou si už ve Sportu došly ve své kategorii pro druhé místo. Čerstvě draftovaná dvojčátka vyhrála ve Sportu mezi ženami. Ve Sportu ve své kategorii obsadil skvělé deváté místo tým VZS OVA/Manín PB. V tomto týmu tehdy poprvé začal řádit Stoša, čímž zahájil svůj Ultra život a skvěle ho doplnil Miro Letko.  A mezi hobitky jsme měli zastoupení v týmu Rychlíci ve složení Majkl a Jemel. K tomuto tématu více v textech autorské dvojice IK&DK a autora DK. Z hlediska účasti VZS byl vrcholem rok 2012. Ve Sportu se tehdy zúčastnili Deni se Stošou, Ivon s Ivanou Zbořilovou, Koupelka s Tím Nejkrásnějším, Jarek s Malčou a jako obvykle Lenia. Akorát už ne jako Mamina, i když tak byla nejprve přihlášena. Ale po zranění Radany se k ní do dvojice místo Radany přidal autor tohoto článku a ten jako Mamina jít nechtěl. Mezi Hobby týmy se zúčastnila také Oli s Janem Kratochvílem, tehdy ještě pod značkou Pro Blesk. O tomto ročníku opět více v članku PB. V roce 2013 bylo opět zastoupení VZS solidní. Na start se do Sportu postavili a do cíle došli Jarek s Luckou Zahraníkovou, Ruda s Mirem, Dan Hrubý s Jirkou Pytlíkem, Stoša s Péťou Schwarzovou, tradiční účastnice Lenia a opět s autorem, Martin s Radkem Capem Kuldanem a mezi Hobitky to statečně zvládla Zuzka s Marcelou Makovičkovou (viz krásný text ZP). Více v příspěvku JW. V roce 2014 už naše účast trochu poklesla. Ve Sportu bojovali Lenia s autorem, Ruda s Bobem a hlavně Petra s Martinem (podrobnosti o tom, co musel Martin vytrpět, najde laskavý čtenář v textech MK1 a MK2) a mezi Hobitky opět  Zuzka s Marcelou Makovičkovou.
    Tento rok se poprvé pro své trable s kolenem nepostavila na start Lenia a tím byl mimo startovku i autor tohoto článku. A tak cca 8 měsíců byl ve startovní listině pouze Martin s Capem Radkem. Ale protože si Martin vzpomněl, jakému utrpení ho loni vystavila Petra a uvědomil si, že i když jde letos s Radkem, tak Petra i Radek mají 5 písmen a to nemůže být náhoda, raději ze startovky i z noci s Radkem vycouval. A tak jsme se nakonec na start domluvili my dva s Radkem a já se chystal na svou čtvrtou B7. S Radkem jsme se domluvili, že to zkusíme dát kolem 20 hodin a třeba i pod ně.
    Teď už k samotnému závodu. Na start nás odvezl Martin, zahajovací ceremoniál pěkně odsýpal a cca v 10 večer vypukl ohňostroj, řeklo se START a šlo se na to. Samotný průběh Třincem byl pohodový a já začal zaznamenávat rozdíly oproti mým závodům s Leniou. Zatímco s Radkem jsme docela slušně valili do kopce, tak rovinaté části byly daleko pohodovější než loni. Ale to bylo dáno tím, že Radka trápila pata a díky tomu ho běh docela bolel. Navíc ho do druhé nohy den před závodem píchla vosa a pěkně mu to nateklo. Také na kopcích bylo více času. Dokonce jsme se nebáli se najíst. :-) První část jsme pojali docela volně, takže ani moc nebolela. Drobná krize byla při výstupu na Travný, kde jsme cestou usnuli oba, ale naštěstí nás svižný sestup probudil a v Krásné nás k tomu probral chlad a tak jsme po pár minutách na občerstvovačce raději hned valili na Lysou, kde nás zastihlo svítání. V Ostravici jsme pak pořádně pojedli a dali nejdelší pauzu v závodě - cca 35 minut. Po Ostravici nás čekal Smrk a my poprvé lehce zrychlili. Smrk jsme nakonec zvládli slušně, jen při seběhu Radka opět lehce pobolívala pata, ale bolest začínala už pomalu ustupovat. V Čeladné jsme akorát doplnili vodu a vyrazili na Čertův mlýn. Na Čertův mlýn jsme opět trochu zrychlili a začali i slušně předbíhat. V hlavách jsme měli pořád představu času pod 20 hodin, ale už jsem začínal trochu pochybovat. Tenhle rok jsem na Čertově mlýně nezvracel a tak jsme bez pauzy spěchali vstříc Tanečnici a na Pustevny. Před Pustevnami nám jede na kole vstříc cyklista a on je to Ruda, který přijel fandit své ségře, která byla kousek za námi. Na Pustevnách byla další polívka a k tomu škvarky, zelí, salám, chleba. Tak jsme dali cca 12 minut pauzu, najedli se a Radkovi jsem vypočetl, že pod 20 hodin nedojdeme. Co to s ním udělá, jsem netušil. Z Pusteven se vrhl dolů jako šílenec, pata nepata a sbíhal to tak, že jsem byl rád, že jsem ho uvisel. Cesta  na Radhošť pak byla jako bychom závodili o medaili. Radek jede jak ďábel a já jsem rád, že visím, a na vrcholu jsem rád, že žiju. Při seběhu na Pinduli se chytám i já a na Pinduli začínám věřit, že pod 20 hodin to dáme. Velký Javorník jsme opět skoro vyběhli a následuje poslední seběh. 3,5 km před cílem navíc čeká Míša s Oli a obě nás ženou s bičíky do cíle. No, nakonec jsme to dali za 19:37:59 a oba jsme s časem velmi spokojeni.
    Na závěr si dovolíme několik pozorování. Po 70 km běhu přestává bolet vše, i zraněná pata. Pokud řeknete, že je něco nemožné zvládnout, Radek zrychlí. Zelí, škvarky a salám jsou po 70 km mnohem lepší než energetická tyčinka. Jsem schopen dojít do cíle B7 i bez lékařské pomoci.