Hlavně se z toho neposr..!!! Winschoten 2015

Lidi, tak jsem z toho holandského Winschotenu zpátky.

S obrovským zklamáním. Natrénováno jsem měla fest. Časy z posledních závodů ukazovaly stejnou, ne-li lepší formu než loni. Natěšená jsem byla do Winschotenu neskutečně.  A přesto to nevyšlo L. Ale popořádku. Nejdříve si musím tradičně do někoho rýpnout (např. do BerdiJ )

Vyjíždíme v pátek ráno. Stejně jako loni prší - chčije fest. Naše týmová jednička Stoša mě nabere na rondlu a fičíme do Poruby, kde nabíráme Dalibora a Peťu Škrabánka, který se stal našim spolucestujícím tak nějak náhodou. No a pak už jen zbývalo vyzvednout Ultralibora. Co ho znám, bydlí v Bohumíně. Stošovi však mailem dal pokyn: „Naberte mě ve 3 hodiny u Penny, Lenka ví kde.“ No tak to bacha. Vůbec netuším, kde Penny v Bohumíně je. Jedeme na Liborovu adresu a Libor nikde. Tak mu volám. Libor stojí před Penny marketem. Ale v Hlučíně. Nějak nám neřekl, že se asi tak před třemi měsíci přestěhoval J Naštěstí má auto, sedne do něj a do 15 minut je v Bohumíně. Vyrážíme s menším zpožděním, ale to vůbec neva. Stoša je rychlý nejen v běhu, Stoša to rube i při řízení auta. Jeho auto Huyndai i20 je vůbec pozoruhodné. Vleze se do něj pět běžců ( 4 hubení prckové,  já pátá lehce oplácaná a vysoká – proto mohu sedět vpředu, mám nejdelší nohy J ) a celá hromada tašek, batohů, jídla a tak.

Cestou jen dvakrát krátce a bezvýznamně zakufrujeme a už je 13:30 hodin a my stojíme před sportovní halou ve Winschotenu, kde probíhala prezence. Všechno pěkně odsýpalo. S hostitelskou rodinou jsme byli domluveni na 16:30 hodin, takže nám zbyly ještě celé dvě hodiny na prohlídku městečka a pivko. Je nezbytné nakoupit dárečky pro rodinku a v podobě doplnit samozřejmě ionty. Pivo je důležité!!!

 

Letos si nás hostitelské rodiny rozdělily. Já jsem s Liborem u starší manželské dvojice, každý máme svůj pokoj. Což je dobře. Neboť Libor na každém závodě ŠUSTÍ :-) Ano Berďo, oproti Liborovi jsi ty břídil. Tak,  jak šustí věcmi Libor, tak nikdy ty šustit nebudeš. Neustále si věci přendává do různých sáčků a tašek a ve Winshotenu šustil opravdu fest. To je ta předstartovní nervozita ultraběžců……..

Moc milí lidé ti naši hostitelé, starší manželé a pes jménem Joni. První otázka pana domácího – Essen? Následováno otázkou č. 2 – Bier?  Jsme zodpovědní sportovci, tak si dáváme jen vodu a fičíme na slavnostní průvod městem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mistrovství světa na 100 km, každý stát prošel v průvodu s vlajkou, byli jsme oficiálně přivítání starostou a všemi funkcionáři z IAAF. Lidé stáli v ulicích, mávali, zdravili, moc hezké to bylo. Připadal jsem si kurde důležitě. Jako že já a česká vlajka, já a česká repre :-).

 

Po přehlídce nás naše „rodina“ zavezla zpět domů. Dostali jsme dobrou večeři a povídali si. Vylezlo z nich, že znají Radka Brunnera, který u nich už 3x bydlel, že znají Vilmu Podmelovou (ta je zaujala tím, že snídá velké kafe, cigáro, pivo a přesto tak ultraběhá). Shrnuli to tím, že už chtějí ubytovávat jenom české běžce. No bodejť, jsem přece nejlepší a je s námi legrace J Moc dlouho jsem už ale nedřystali, protože bylo nutné pořádně se na závod zregenerovat.

V sobotu ráno jsem se vzbudila po dlouhé době vyspaná. Po dlouhé době jsem totiž spala celých 7,5 hodiny vkuse. V 9 hod. jsme se  s Ultraliborem srazili se Stošou a Daliborem u sportovní haly. Klukům v 10:00 hodin  začínal závod na 100 km a v 10:15 můj závod na 50 km. Dosud vše v pořádku. Start a vyběhli jsme. Tempo kolem 5:40-5:45, v hlavě cílový čas tak 4:56:00, chtěla jsem o něco vylepšit  svůj loňský čas 4:58:11. Jenomže se mi běželo tak nějak divně, něco bylo špatně prostě. Na 5. km se ozvala bolest a křeče kolem žaludku. No průser. Není mi dobře. Mám vzdát? 10 km bolest nepolevila, už se dost trápím, mám těch 10 km za nějakých 56 minut. nohy mohou šlapat, ale žaludek se vzpouzí. Mám zvracet? Zkouším běžet dále, půlmaraton mám za dvě hodiny, výborný mezičas v porovnání s loňskem. Musím rubat a když to nepůjde, musím kurde přydat…prezydente ale to NEFUNGUJE, tentokrát ne!!!

 

 Dala jsem si Carbosnack, ale nepomohl mi, dodal mi sílu tak možná do jednoho kilometru. Není mi dobře, začínám vážně uvažovat o odstoupení ze závodu…Jak se to vlastně dělá? Sundám číslo, odevzdám čip a někomu to nahlásím? No jo, ale to stejně musím odšlapat celé kolo. Nakonec se rozhodnu doběhnout ještě 30. kilometr. Jsem těsně kolem tří hodin. Probíhám do dalšího kola, ke stánku české výpravy. Je tam Otík Seitl a ostatní, co pomáhají Radkovi Brunnerovi, Danovi Orálkovi a zbytku české reprezentace. Chytnu se tyče u stánku a tak nějak se skácím do křesla. Žaludek stávkuje. Ptám se Oty, co mám dělat. "Odpočiň si, o nic nejde, máš dost času na dokončení závodu, neboj se, dokážeš to". A pak si mě vezme do parády paní Květa. Zdravotnice. Ptá se mě, kde a jak mě to bolí a pak vynese ortel: „to by mohl být lehký žlučníkový záchvat". Já jsem ale nikdy problémy se žlučníkem neměla, já jím bůček namazaný tatarkou a bez chleba a nic mi to nedělá!!!  Květa dala mi cholagol a přinutila mě pomaloučku něco malého sníst. Pak mi kápne další cholagol a začne na nohách a rukách mačkat akupresurní body. Bolest okolo žaludku překvapivě ustupuje, až zmizí úplně. Dostávám chuť k jídlu, tak sním ještě kousek banánu. Vzpomenu si i na ten bůček. Ale i tak mě ještě nepustí na trať. Asi tak po dvaceti minutách odpočinku mám její a Otíkův souhlas a se slovy "už je to jenom 20 kilometrů" pokračuji dál. No jo, ale propadám se z tempa 5:45 na tempo 7 min/km. Už se hodně trápím. Už nepomáhá ani fantastické povzbuzování  milých Winschoteňanů podél trati. Dokonce i Gerard s Lindou, u kterých jsme bydleli loni, stojí na trati a volají na mě. Jenže smůla. Už mi tuhnou nohy. Veškerá letní příprava jde do kytek. Chce se mi brečet. Nakonec do cíle dobelhám za 5:41 a „kácím se“. Brečím, jsem strašně smutná, zklamaná, bez nálady. Pak se ale někde v koutku šedé kůry mozkové ozve hlásek: "Nebul, nešil, buď šťastná že jsi dokončila, dokázala jsi zabojovat, to je obrovská škola do dalších závodů..." Tak jo ...

.

Něco zobnu, dám si horkou sprchu, malé pivko a jdu poděkovat Otovi a Květě a všem, co byli u stánku, za jejich pomoc. Bez nich bych závod opravdu nedokončila. Motám se kolem trati, fandím Liborovi a Stošovi. Stoša je borec, dokončí 100 kilometrů za 9:38, je šťastný jako blecha, po právu, dal to pod 10 hodin, jeho loňské přání :-) se splnilo. Libor nakonec také dokončí, za 11:47. Stihl to v limitu a je také moc šťastný. Daliborovi se tentokrát nedařilo, zabalil to po padesátém kilometru.

 

Ještě stihneme slavnostní vyhlášení vítězů, Dan Orálek je tentokrát v hodně silné konkurenci třetí ve své kategorii. Jinak ale padaly časy… Nejrychlejší muž, Švéd, 100 km za 6:22, to mi hlava nebere. Nejrychlejší žena Američanka za 7:08 myslím.  Doma na nás čekají „domácí“, zapaříme :-) ,  jsou s námi i Dalibor, Stoša, Radek s manželkou a „jejich Holanďankou“.  Nasmáli jsem dost, pomalu přichází euforie. Skoda jen, že Stoša netančil po rukách. Přece jenom byl synek unavený.

 

Do rána je to jasné, nezlobil mě žlučník, mám nějakou střevní virózu. On totiž týden před Winschotenem onemocněl manžel. Tradičně se pak nakazí celá rodina. Tentokrát inkubační doba trvala nějak déle a já si toho bacila dovezla do Winschotenu, kde mrcha zaútočil během závodu. Sviňa. Celou cestu domů s prominutím „proseru“, Stoša mi musí často stavět. Jsme schopná jen popíjet kolu a teplý čaj, vše ostatní by vyfičálo ven. Ach jo, ani tradiční pozávodní hambáč a dvojité hrancle se nekonaly. Kluci to sice zkusili, ale sotva jsem u dálnice zahlédla reklamu na M´c Donald, natáhlo mě….

Na všem se však vždy snažím vidět něco pozitivní. Tedy i v tomto případě – Winschoten 2015 bude první závod, ze kterého se vracím o cca 2 kila lehčí.

Stejně jsem rozhodnutá za rok do Winschotenu přijet zase. Protože to je závod s tak úžasnou atmosférou, že si nezaslouží, abych na něj měla jedinou zlou vzpomínku. Akorát se musím minimálně dva týdny předem nechat zavřít do izolace, nejlépe na nějaké infekční oddělení :-)

P.S. A Míšo Žirafko, tentokrát mi na trati NIKDO!!!! manželství nenabídnul. Asi jsem vážně nevypadal úplně zdravě :-) a lákavě. Ale pro změnu jsem sklidila obdiv za týmový dres…

P.S.2 A v sezóně 2016 omezím závody. Už mě to fakt unavuje. Už nemožu. V Budapešti na maratonu vám budu hlídat věci a na vánočním večírku mi prosím nenalévejte, abych se zase na cosyk nepřihlásila....