Sedm dní v Alpách

Z Budějovice do 3400 m

Je pátek (5/8/2016) 20 hodin a to znamená, že zítra vodníci vyrážejí do Alp. Já již 24 hodin trčím na jednom místě a čekám, až skončí vydatný a trvalý déšť.

Ale popořádku.  Je středa (3/8) kdy již probíhá tzv. proces "filtrováni". To znamená, že jsem skoro zabalen a nyní probírám co je a co není důležité, co je třeba ještě udělat, připravit atd. A tohle to nemá nikdy konce. Přece jen jedu sólo a každá maličkost může mít vliv na výsledek celého výletu. Proto balení je pro mě velmi nepopulární proces. Takže neodolám nabídce odpoledního výběhu na Lysou s Děni a Berďou, abych od toho utekl. Když se vrátím z pozdě odpoledního výběhu, tak vnímám kolik je toho třeba ještě udělat a času mám díky výběhu ještě méně. A tak mě přepadá silný pocit marností, zbytečností a bezvýznamnosti celého toho snažení. Takový ten pocit, který znáte z ultramaratónu, když vás přepadne krize. Běh se stává utrpením, propadáte se pořadím a tak si začnete si klást otázku, proč. Vážně přemýšlím, že se nato vykašlu. Jdu tedy raději spát a klíčovou otázku si nechám na zítra.

            Ráno vstávám s nechutí a onen pocit marnivosti mě neopustil , ale přesto začnu strojově chystat věci, jakoby mě někdo úkoloval a rozhodnutí v kolik a zda-li vůbec pojedu odsouvám. Později sednu ke kompu a kouknu na nějaké videa s alpských kopečku, kde mám namířeno a to mě trochu povzbudí. Jsem rozhodnut, že pojedu, ale nevím zda-li to stihnu dnes. Nechci se stresovat nějakým spojem, takže rozhodnutí, zda-li pojedu vlakem do Brna nebo Českých Budějovic si nechávám až budu ready.

 Zda se, že kulminuje příprava a tak zbývá „jen“ nachystat trasu. Rozhodnutí padne, že pojedu vlakem do Českých Budějovic, protože to je to o 150 km blíže k cíli cesty a tedy by to mohlo být ve větší pohodě než třeba loni a předloni i když minulé výlety měly trochu jiný cíl.

            Snažím se nic nezapomenout. Samou pečlivosti, aby mi neukradli tachometr, jsem jej sundal a nechal na parapetu, stejně tak nový litrový bidón. Bohužel to zjišťuji v Ostravě na nádraží. Aspoň mám co při 5,5 hodinové cestě řešit.

Vlak má 20 minut zpoždění. Později mi dochází, že oněch 19 minut v Praze na přestup se poněkud smrsklo a z předloňské zkušeností vím, že na přestup mi půlhodina byla tak akorát. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily. Vlak zastavil a zrovna se mi zamotala jedna taška do předního kola. Sakra, tak ji přidržuji, aby nedrhla. Krkolomně se posunuji o dva vagony dopředu, k tomu správnému, ale už mi dochází power. Ještě jeden vzpěračský výkon a jsem ve vlaku. Uff.  Hned při první příležitosti si odchytím průvodčí, abych ji přednesl problém s přestupem, ale ona jeho řešení odsouvá, až budeme v Pardubicích. Tam se již naše prodleva oproti jízdnímu řádu natáhla na půlhodinu. Mezitím přemýšlím, kde, a zda-li vůbec se shánět po tachometru, když v ČB budu ve 23 hodin. Jediná možnost je Tesco. Zjišťuji, že je jen do půlnoci a je 4 Km od nádraží. Jedinou obavu mám nechat kolo před Tescem. Otázkou je, zda-li dojedeme včas a zda-li vůbec stihnu ten správný vlak z Prahy do Budějovic.

Za Pardubicemi se již problému s přestupu ujal velmi ochotný vlakvedoucí. Má dobré zprávy. Vlak do ČB čeká a bude na stejném peronu, jako přijedeme. Začínám se rozcvičovat na víceboj. Tentokrát to bude stovka, vzpírání a lukostřelba :D. Musí to být rychlé, bude silové a musí to být přesné :D. V opačném případě co z načatým večerem v Praze. Takže upevňuji věci na kolo, ale zároveň je musím být schopen rychle sundat ze třech schodů z vagonu.

Praha.  Vše jde hladce, jen se bojím disciplíny vzpírání. V nadhozu, bez nadhozu musím dát 55 kg (bagáž včetně kola). Průvodčí je kus chlapa, tak by neměl být problém. Povedlo se. Mé kolo je jediné v zvazadlovém voze. Průvodčí se jej snaží posunout, ale při manipulaci zavelí zemská přitažlivost a jde k zemi i s kolem. Odnesla to jeho noha, ale vypadá, že skelet je nepoškozen. Není divu, že trochu naštvaně říká, že kolo má být bez zavazadel a pokud neopustím nákladní prostor, tak vlak nemůže odjet. Já si říkám, však já už nespěchám :D. Snažím se mu defenzivně vysvětlit, proč ty tašky tam jsou a že je sundám, a že to je kvůli zpoždění, ale ho to zajímá jako vládní vojsko v Itálií. Takže moje obhajoba je mrhání silami. Hledám si místo k sezení v poloplném vlaku. Projdu vagon tam i zpět a zaujme mě, jedná sympatická paní nebo slečna. Spolu s ní tam sedí další nějaká ženská a chlap. Konečně se tedy v klidu posadím a už mi zbývá vyřešit jen tacháč. Cesta do ČB bude trvat 2,5 hodiny, tak studuji trasu k Tescu a snažím se ji naučit, protože to bude opět boj s časem. Sedím, ale „ruší“ mě ona sympaťačka. Vyzařuje s ní taková pozitivní energie a euforie. Je vidět, že patrně prožívá v tento den, či dny něco hezkého. Její „rušení“ je tak intenzivní, že už se nemůžu na nic soustředit a hlodá ve mně zvědavost. Ale před tolika lidmi bych se nezeptal. Pán naproti mně, je takový nevrlý, popíjí flaškové pivo a má u mě spíše minusové body, protože má propitý obličej a chová se divně. Přichází „cvakmajster“ a tak se ho ptám co jeho noha. Už je podstatně lepší náladě a říká, že dobré. Sympaťačka, jde na chodbu telefonovat, patrně kvůli soukromí. „Mínusový“ chlápek vystoupí.  Další dlouhý telefonát, již sympaťačka vyřizuje v kupé. Vystoupila i ona ženská, takže už tam zůstala jen sympaťačka, ale stále telefonuje.  Aaa, už mám jasno. Slyšel jsem slovo svatba. Hmm bude se vdávat… Tak si říkám: „Chlape neznám tě, ale s toho mála co vím, nemáš špatné vyhlídky ;-). Moje zvědavost byla ukojena, ale ne úplně. Troška profesionální deformace, mi velí, se ptát. Jenže slečna už půl hodiny telefonuje.  Konečně skončila. Tak si dodávám odvahu, když už jsme tam sami dva, ale kdepak. Nějak mi chybí.  Přece jen je to jiná situace, než „drtit“ lidi před kamerou. Tohle je takové osobní. A tak mlčky sedím a přehrabuji se ve věcech, snažím se spát. Ale nejde to. V hlavě mi druhé já říká, ať se zeptám. Blíží se Budějovice.  Problém s tacháčem, je zatlačen úplně někde dozadu. Do kupé vstupuje „cvakmajster“. Již je velmi veselý a pozitivní. Ví, že s mým kolem prohrává na body 0:1 a vznáší obavy s vyložením kola. Tak ho ujišťuji, že si ho určitě vezmu, protože to je jediné co mám :D. Sympaťačka se začala smát. Druhé já mi říká, hele tohle je jedinečná šance. Musíš, jinak jsi sračka! Tepovka stoupá vysoko.  A ty jo fakt. Začal jsem ji vysvětlovat, co se událo při nakládání kola a kde jedu. Po prvních desíti větách se dostávám do tempa :D. A konečně jsem se ji mohl zeptat na ten její pozitivní náboj, který s ní vyřazuje. A fakt že jo. Je to pozitivní osoba s takovým neotřelým myšlením a v drtivé většině, jakoby mi mluvila z duše. Vinař by řekl „kvalitní odrůda“.  Říká, že pracuje v Praze, a že opravdu jede do Budějovice na svatbu, ale svému bráchovi. Hmm… :-? A jak si tak s ní povídám, možná ¾ hodinu, tak najednou hovor ukončí zastavení vlaku v Budějovicích. Valím, vyložit kolo. „Cvakmaster“ s obavami mi pouští kolo do rukou, ale já jsem pozitivně nabuzen, takže jsem jako vzpěrač ve vrcholné formě, tak ho bezpečně položím na zem.  Z vlaku skoro nikdo nevystupuje a tak vidím jak se sympaťakča vzdaluje na peronu, až zmizí. Rychle se snažím provizorně naložit všechny věci, abych se za ní běžel rozloučit. Před nádražím ještě upevňuji nějaké věci, vidím, jak se vzdaluje cestou přes nějaké náměstí. Vyrážím, ale už někde zmizela… Hmm, no, co už. Zbytek cesty do ČB díky ní utekl rychle a takových pozitivních lidí dnes člověk moc nepotká. Opět se mi potvrdilo, že obličej má neskutečně velkou vypovídací schopnost, jaký člověk je.

Vyrážím tedy s úsměvem na tváří k Tescu. Mám nato pohodlnou ¾ hodinu. Jen stále nevím, zda-li je rozumné nechat kolo stát před shopem. Jsem u Tesca. Ohlížím okolí a lidi. Zamýkám kolo. Jdu do toho. Tacháč mají, bidon ne. Automatická  pokladna mě zrazuje (platím kartou - hodila error), do prdele, zrovna teď. Jdu tedy ke klasické. Vystřelím z obchodu jako zátka od šampusu. Kolo je celé a hned se semnou dává do řečí, chlápek, který hlídá kolo své manžely co šla nakupovat. A tak popisuji plán. Rozbalují tacháč, upevňují finálně věci a mezitím se pouští do hovoru další chlápek, ale ten mluví a mluví (učitel ze střední). Už jsem ready, ale on pořád mluví a kdybych mu neujel, tak tam stojím ještě dnes :D. 

40 minut po půlnoci vyrážím. Tradiční cestovní a startovní peripetie jsou minulostí. Výjezd z ČB je easy, protože jedu podle trasy z GPSky a to až do národního parku Hohe Tauern. Mám mnoho vychytávek z minulých výletů, ale jedno řešení zatím nemá řešení. Prostě sedět 10 až 20 hodin (někdy i 30) na sedadle mému zadku nesvědčí. Hold nemám cyklo zadek. Takže experimentuji. Už na 20 km cítím ten začínající nepříjemný pocit pálení, takže si polepím inkriminované části náplastí a natřu vazelínou. Super, na dalších 10 km je relativní klid. Na 40 km další vazelína. Konečně jakesi, alespoň částečné řešení. Jedu a najednou slyším ve tmě přede mnou nějaký rachot. Naplno se mi roztáhnou zornice a čelovkou propátrávám tmu a 20m předemnou přebíhá stádo divokých prasat a pozdě ráno potkávám osamoceného kňoura. To mě ujišťuje, že jsem na Šumavě. Na 30 Km, za Českým Krumlovem ve Větřní, se mi začíná cesta poněkud zvedat a jakoby mě připravovala na věci budoucí.  Takže na start 18% stoupání. Je to cítit, ale jede se mi dobře.  Je 7 ráno a ejhel  big problém. Chybička se vloudila. Jsem ve Frymburku. Trasa vygenerovaná na mapy.cz, mě dovedla k Lipenské přehradě, ale k přívozu. A ten jezdí až od 9 hodin. Takže buď budu 2 hodiny čekat, nebo objet Lipno. Jak naschvál, je to tak největší vodní nádrž u nás. Tak to soudruzi ze seznamu udělali někde chybu, protože to nezvýraznili, ale přiznávám, že já jsem to zase detailně nestudoval. Dvojchyba už nemohla dopadnou jinak. Ostatně tenisté to znají.  Po prostudování místní mapy vyjíždím na Horní Planou. Naštěstí se po kilometru ptám místní osoby a ta mí ukáže cestu opačnou. Takže znovu studuji mapu a fakt, asi to tu zná :D. Ale cesta je výjimečně rovná, takže to fičí. Při objížďce míjím Olympiský park, který ještě tvrdě spí. Konečně po 20 Km objížďce se konečně napojuji na původní trasu. Konstatuji, že to docela drhne a tak 80 km si dopřeji první žvanec.  Až o půl desáté překračuji hranici (85 Km). No a takových, ale menších traťových kotrmelců bylo více. Nicméně to k tomu vždy patří. Na konce ČB nebyly takovou výhrou, jak jsem si původně myslel. Bylo to sice o 150 Km kratší, ale měl jsem pocit, že jezdím po Beskydech. Letos jsem chtěl jet již na pohodu, ale opět se to mění v takové útrapy jako roky předtím, protože ty kilometry prostě nepřibývají a není čas se kochat. Slunce pomalu klesá za obzor. Stav vodních zásob udržuji v uspokojivé rezervě víc než 4 litru a tak hledám místo k úkonům běžným pro masově rozšířeného dvounohého savce. A mám problém, kterého jsem se obával. Umýt vazelínu ve tvrdé a studené vodě je úkol nad mé momentální síly. Další hodina jízdy je vždy vyhrazena k hledání místa odpočinku, neboť durhou noc již hodlám prožít v poloze ležícího střelce. Najít slušné místo k noclehu není jednoduché. Musí splňovat řadu podmínek - dostupné, „neviditelné“, nehlučné, rovné, suché, dál od stromů, daleko od města, nesmí zapáchat, kde je možné opřít kolo (pro ranní nakládku), pokud možno s vyhlídkou, u vody. Důležitost podmínek je seřazen sestupně. S přibývajícím časem se musí škrtat :-D. Po půl hodině, kdy slunce již bylo za obzorem, tlak roste, protože za tmy bych se mohlo stát, že budu někomu nocovat na zahradě a pak mu v jazyce, ne mého kmene vysvětloval, jak se to stalo, bych nechtěl. Konečně třetí vyhlídnuté místo je opravdu kvalitní. Hlavně je důkladně schované.

 Po předchozích zkušenostech rozbaluji stan. Což se později ukázalo jako velmi správná volba. Ono když nerozbalíš stan, tak zase ho nemusíš balit. S „noclehováním“ je to v Rakousku, složité, neboť každá spolková republika má jiné pravidla. Někde chceš-li přespat někomu na pozemku, tak se s ním musíš domluvit a někde dokonce, nestačí ani svolení majitele, ten si musí vyřítit povoleni nějakého úřadu, prostě magořina. Někde je povoleno jen nouzově (pod širákem).  A četl jsem i o tučných pokutách, až se mi to nechtělo věřit 14 500 EUR, ale to snad byl jen nějaký joke.  Prostě v Rakousku to není takový kulturní zvyk jako u nás. Pokud jsem měl tu čest se setkat s majitelem, tak to bylo vždy v poho.

Předpokládaných cca 250 Km za první den jsme hodně přestřelil (188 Km) a tedy je co dohánět. Zato nastoupáno jsem již měl tři Lysé (3 tis. m).  Ulehám a kalkuluji, že zítra budu muset opět makat. Brzy ráno mě probouzí bušící kapky na skelet stanu, ale do výjezdu je daleko, tak opět usínám. V devět se začínám připravovat na odjezd, ale již trvale a vydatně prší. Čekám napůl sbalený. ‚Je 11 hodin,  ale stále prší. Odkládám tedy odjezd na cca 13 hod. Stále prší. Potůček, který jsem měl od stanu 5 m, se mění v potok. Slyším, jak se za stromy k mé malé schované louce blíží traktor. Už neprší, ale leje jak z konve. Traktor míří přímo ke mně, přitom vylívá s přívěsu patrně septik. Vystrkuji hlavu, že mi řekne, ať hned vypadnu. Ale jen mávne rukou na pozdrav a jede dále. Ještě mu ukážu, zdali mu nezavazím, ale gestikulací ukáže, že vše je ok. Kolem snad 14 hodin, déšť skoro ustává. Už jsem skoro začal balit stan a zase se rozpršelo. Je to fakt deka a vypadá to, že bude pršet několik dnů. Definitivně lezu do stanu a začínám „přepočítávat“ plán, ale chybí mi graf počasí v čase. Tak kontaktuji Malču po delší době, mi přichází nelichotivá informace má pršet do půlnoci. Beru to jako holý fakt. Jen doufám, že se předpověď naplní. Polevil stres, mám informace a můžu tedy plánovat. Pokračuji v hodování a spaní. Během dne mi dochází voda. Z potoku, kde již určitě dorazilo část obsahu, který celý den traktorista skrápěl pole, se mi nechce. Začínám tedy sbírat dešťovou vodu, pomoci stanu a sněžného límce. Systém jsme později vylepšil, takže skoro pokrývám celou spotřebu, ale taky díky skoro nepřetržitému vydatnému dešti.

Déšť obvykle není takový problém, ale pro výstup do 3500 m, potřebuji suché věci. Hlavně se snažím uhájit mé jediné boty pro výstup, protože ty by za dva dny neuschly a to ani za slunných dnů. A do trojky nemůžu jít s mokrými botami, kde bude v lepším případě možná jen lehce mrznout. Proto pro krátké výstupy používám jen durch mokré a nasáklé sandále.  Později mi informaci o počasí potvrzuje i Berďa, kterého jsem nevzbudil, protože to už naštěstí udělala Petra a Deni :D. Takže předběžné rozhodnutí je, že vyrazím, hned jak ustane déšť, tedy po půlnoci, které později přehodnocuji a budíček nastavuji na tři hodiny ráno. Ležím a nad hlavou sleduji zvětšující se jezírko na nevypnutém stanu. Také doceňuji, že jsem si vybral tu nejvyšší řadu stanu Husky, protože kolem stanu už stojí voda, ale ve stanu nic.

Zvoní budík, moc se mi nechce. Vlastně vůbec se mi nechce, ale vím, že musím, aby bylo dosaženo hlavního cíle. Naštěstí předpověď vyšla a neprší. Ač jsem byl napůl sbalený, vyjet se mi podařilo až před pátou. Prostě nevydařený start.  Ještě přemítám, zda-li si dát na nohy suché boty, které musím uhájit suché nebo durch mokré sandále. Přecejen je fakt zima, takže volím boty. Vyjíždím. Jsem cca 60 Km od Salzburku. Je ještě úplná tma, což mě trochu uklidňuje, že není pozdě. Teplota klesla o 15 možná i 20 stupňů. Cesta oschla, takže je to bezpečnější. Konečně to jede. Cítím časovou tíseň, takže dnes to musím „posunout“.  Je před 10 hodinou a jsme v Salzburku. Jedná paní mi nedává předost, ale ubrzdil jsem to. O kousek dále se nepozdávám nějakému ratlíkovi a tak ze zálohy na mě zaútočí, ale z jedoucího kola se mu nepodařilo mě sundat. O kousek dále už je tomu jinak. Opět se rozprš, a tak řízeně sesedám z kola. Čekám pod přístřeškem a tlačím do sebe makovec. Prostě opium mi dává sílu a důvod :D. Doufám, že to je jen přeháňka. Doufal jsme správně. Salzburk opouštím, podjezdem pod letištěm. Konečně Alpy, pravé nefalšované kopce. Začínám stoupat a vjíždím do Německa. Dojíždím cyklisty s menším nákladem, kteří mě před chvíli předjeli. Sesedají z kola, protože to začíná docela z vostra. Vyjádří mi obdiv několika německými slovíčky a tím se rozloučíme. O pár kilometrů déle špatně odbočím a tak si dopřeji jedno kilometrové stoupání navíc. Slunce se už opět ukazuje v plné síle. Jedu kus dolu a tak vím, že to půjde opět nahoru. Wow, 20%.

Sám jsem zvědavý zda-li to vyjedu. Půl kilometru dlouhé stoupání zvládám, ale už to není žádná houbařina. Pro lidi, kteří jdou dolu jsem atrakcí. Přijíždím k bráně do národního parku Berchtesgaden a jsem trochu nervózní, než zjistím, že kola dále můžou. Jedu. S přibývající vzdáleností ubývá lidí a narůstá stoupání. Ale je to krása. Když už stoupání dosahuje cca 12%, zastavuji a nenechám si ujít pohled na horskou řeku s lanovým mostem.

Nechám se vyfotit. Později zjišťuji, že tenhle člověk asi nikdy nefotil. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď :D. Jedu dál stoupání nabývá na intenzitě. Usuzuji, že již je to poctivá dvacítka, ale tohle už znám. Nenechám si ujít příležitost a na lavičce do sebe ládují nějaké zbytky od snídaní.

Mezitím po cestě do kopce projíždí pravidelná autobusová linka, takže si říkám, že to už více stoupat nemůže. Jedu dál, ale opak je pravdou. Odhadují 25%. Buším do pedálu a ještě to jde.  Uff. Kopec se trochu zmírní. Dvanáctka je houbařina. Za zatáčkou už nevěřím vlastním očím. To je nějaký jocke. Odhaduji, že pokud ne 30%, tak moc chybět nebude. Raději to tu nepíšou. Je to úsek dlouhý možná 100m. Tepovka je nadoraz, stojím v kole, kličkuji, dýchám jak šicí stroj, ale opakovaně s kola padám. Znovu to rozjedu, ujedu možná 10m a padám. Po pátém nedobrovolném sestupu z kola, jsem vyřízený jak žádost na byt. Chci kolo podržet na přední brzdě, abych si odpočinul, ale ujíždí. Takže zadní i přední.  Snažím se tedy tlačit, jenže mi podkluzují nohy na mokré cestě v mokrých sandálech, které jsem si již dříve vyměnil. Opřít kolo nejde.  Musím zabrat, již vidím kulminující cestu. Jsem nahoře 1 050m. Hmm, tak kolo jsem na asfaltu ještě teda netlačil. Tzv. horská výživa :-D.  Zde přetínám i hranici a vjíždím zpět do Rakouska. Chvílí jedu po vrcholu a pak to začíná mírně klesat. Hrůzá mě začne jímat, až vidím značku klesáni 30%

a tu mi dochází, že dolu půjde o život. Zastavuji tedy a kontroluji brzy, protože ač jsem měnil před výjezdem destičky, hůř to brzdí. Jdu nato. Jedu opravdu pomalu a s obavami se dívám za zatáčky a přelomy cesty.  Navíc cesta je jak tankodrom. Pokud potřebuji rozsvítit LCD GPSky, raději vždy zastavím. Konečně jsem dole v městečku Weissbach bei Lofer.  Je již odpoledne a tak kalkuluji, kde to dnes zavřu. Bohužel opět to dnes není nic moc, takže za 20 km je Saalfelden am Steinernen Meer, tak někde za ním. Ale jde to z kopce, takže cesta ubíhá. Míjím ono zmíněné město a jedu až za další město Zel lam See. Nyní již hledám nocleh, ale rád bych se i umyl. Jenže zde je voda vhodná tak pro Prskavce na kajaku. Tak jedu proti proudu, ještě asi 10 km. Konečně nacházím místečko, kde bych se na okraji dravé řeky neutopil. Navíc už je dost šero. Voda je pochopitelně dobře vychlazená. Hotovo. Poslední věc najít místo na spaní.

Splnit podmínku neviditelnosti se mi daří hlavně díky tmě, klid taky nic moc. Ale už jsem zahlídl ty velehory, takže šupa. Hlavně se dobře vyspat. Zítra se jede do velehor, hurááá. 
Je ráno. Slunko pere jak sedlák cepem. Mé elektrozásoby se značně ztenčily. Jeden den propršel a včerejší den, slunko svítilo nic moc, takže solár živil jen mobil/gps. Hned tedy běžím, ze solarem, na druhou strnu pole, kde už to pěkně smaží ;-).  O dalších 100m dále musím k horské řece, která mě tak krásně večer osvěžila. Neodradí mě ani 30m prudký sráz dolů. Ze stanu vidím, jak po cestě stoupá desítky cyklistu. Jeden jede na těžko. Vyjíždím, jsem natěšený. Jediné co mi radost kalí, je ten provoz. Je to asi jako na D1 v neděli odpoledne. Si říkám, jestli to tak bude až na horu tak to bude mejdan.  O 5 Km dále se cesta rozšiřuje na několik pruhů, aby přivedla zájemce na motorových ořích k pokladně, která je skasíruje za vstup na proslavenou vysokorodou Grossglocknerskou silnici. Jednostopé za 25 a dvoustopé za 35 eček.  Cyklisté zdarma. Jenže jaksi nepočítali, že kola mohou být i širší než jimi udělaný průlez. Tak špekuluji, co s tím. Jedině to shodit z kola a projet nebo… .
Tak jsem zvolil druhou možnost a vyčkal jsem, až zaplatí a projede motorkář a já hned za ním. První hromadná dopravní značka mě ubezpečuje, že to půjde do kopce max. 12% stoupáním, takže kochací stoupání. A taky že občas mohu potkat nějakou krávu, což se naštěstí nestalo :D..

K cíli cesty mám 33 Km a nastoupat musím 2050 m a projet dvěma tunýlky.  Celá tato cesta je 48 km dlouhá obohacená 36 zatáčkami. To vše je pro mě v tu dobu neznáme.  Jedu a kochám se přibližujícími se zasněženými horami.

Nádherný slunný den mi to dopřává plnými doušky.  Odpočívadel je hafo, tak neuniknu ani fandění z řad turistu. Občas i nějaký cyklista prohodí pár obdivných slov. Cítím se prostě, jak na autodromu po projetí pěti kol. Lehce ubude aut, ale zůstanou jen ty silné. Někteří si vyloženě užívají cesty jako testovací okruh. Jezdí ve vlnách, které vytvoří pomalejší auto jedoucí v čele. Příležitostně předjíždějí, takže pak jdou čtyřválce, šestiválce či osmiválce a sem tam i dvanáctiválcových sporťáku do maximálních otáček. Je to jak na přehlídce sportovních aut. Automobilový labužník by si přišel na své. Viděl jsem Ford Mustang, Dodge viper, Porsche 911, Ferrary F40. Boj o hlučnost jednoznačně vedou motorky. Skoro to tu vypadá jak na Brněnském autodromu.

No a když má člověk „štěstí“ a potka se s motorkou  tunelu, tak hluk se dá srovnat jen ze startujícím Boeingem.  S přibývající výškou klesá teplota. Krásná scenérie, dává člověku zapomenout, že je a jen polyká naservírované výhledy alpských vrcholků. Každou chvíli zastavuji, abych něco natočil či nafotil. 

Zelené kopce se pozvolna mění v holou skálu. Zastávka v jakémsi místním supermarketu, který je na hony vzdálen, tomu, jak jej známe. Při odjezdu potkávám tři Čechy a tak prohodíme par slov. Říkají, že nahoře je zima jak v Rusku. 

Jedu. Slunce stále vydatně svítí. Po cestě je mnoho značek s výškou a jde to kupodivu poměrně rychle. Blížím se k vrcholu Törlkopf (2 455m). Zde někteří cyklisté končí svůj trening a ti kteří mají málo, pokračují na křižovatce ještě necelá dva kilometry na Edelweißspitze 2572 m (nejvyšší bod kde je možné vyjet). 

Já pokračuji k cíli až na vyhlídku císaře Františka Jozefa, ale to ještě nevím. Takže klesám o 150 m níže k dvěma plesám. Konečně stoupám na nejvyšší výšku 2 504m a to jen díky tunelu, který je na vrcholu, jinak by to bylo ještě výše. Před tunelem jsem trochu znejistěl, zdali jsem opravdu v Alpách a ne v Saudsé Arabií, protože burky převažují nad tradičním Evropským oděvem. Sníh mě nakonec ujistil, že jsem správně v Národním parku Vysoké Taury. Teplota necelých deset stupňů a vítr mě donutily se trochu obléci. 
Po půlhodině kochání se, rozhoduji, že pojedu dále. Už mi začíná být opravdu zima, takže se již vydatně obleču, protože k cíli cesty budu 600 m klesat, abych později opět 500 m stoupal. Cestou opět neodolám mnohým kochacím zastávkám. Na jedné zvažuji, že bych zde nocoval, ale je ještě brzy i když slunce už „nasazuje“ ostrý úhel. Nicméně ten výhled ze stanu by byl úchvatný. 

V nejnižší  bodě (1900m) odbočuji na kruhovém objezdu doprava na císařskou vyhlídku, k které zbývá posledních 8 km. Slunce začíná rychle klesat, což je signálem, že již budu muset vážně pohledat místo noclehu. Kopce nad 2 tis. jsou již pochopitelně holé, takže nalézt „neviditelné“ místo bude velký problém. Několikrát zastavuji, vybíhám, hodnotím. Už jsme našel i vhodné místo relativně zašité, ale zde není šance kolo vytlačit. Už začíná být šero. Jsem v předposlední zatáčce, necelé dva km od vyhlídky. Stojí tam auto, tak vyčkávám, než zmizí, abych vyrazil do ohrady pro pěší, neboť by bylo jasné, že se nejdu kochat pohledem na noční pleso Nassfeldspeicher. Bohužel dlouho se nic neděje. Vypadá, že tam budou nocovat v autě. Tak se jdu pěšky podívat, zda-li by to tam šlo. Jo, dalo by se to, od cesty téměř vidět není, ale je tam burácející vodopád. Vracím se pro kolo a musím vyřešit zapeklitý problém, hlavně rychle, protože světla rychle ubývá jak Japonců na Iwodžimě za druhé světové války. Je tam klikatý vlez pro pěší, ale s mým kolem tam určitě neprojedu. Vše sházet a naházet, je + 10 min. A už vím. Zpět je plot nižší, cca 60 cm, to by se mi mohl podařit, kolo přehodit. Ještě zkouším elektrický ohradník, jestli nekope. Takže neochotně nabízím prst. Super, je vypnutý. Beru tedy kolo, přehazuji přes dřevený plot a pokládám a najednou. Líssssk. Taková šlupka. Pouštím kolo a uskakuji. Sakra vždyť jsem to zkoušel. No jo, tam bude asi zpožďovač. Houstone, máme problém. Kolo je napasované mezi plotem a ohradníkem.  Jen krátce přemýšlím, jak s toho ven. Prostě kolo s bebechama musím vytáhnout. Přesto nejede vlak. Jdu nato. Snažím se eliminovat kontakt. A další šlupka. Statečně přijímám rány v rámci budoucího blahobytu, jakou soudruzi  u Stalingradu :D. Super kolo je venku. Od ohrady k cíli to mám 50m. Je to takový malý kopeček nad oním plesem. Jediné rovné místečko, nakonec vyhodnocuji, že je trochu od cesty vidět. O kousek dále je ještě jedno, to už je horší a navíc se trochu svažuje. Dá se, ale je úplně na okraji kopečku a pod ním sráz dolu.

Ale beru. Stavím stan, protože budu zima. Přece jen ve 2 250m se s tím dá počítat. Poprvé v životě ho pořádně kotvím. V noci je mi trochu zima, ale ne natolik velká, aby mě donutila se více obléct. Větším problémem je, že neustále sjíždím ve stanu dolu, protože je do kopce. Budím se časně ráno a vše je vykoupeno nádherným, nepopsatelným, dechberoucím výhledem.  Tak si to tam jdu trochu projít. 

Slyším pískající ptáky, ale nic nevidím a ono to jsou dva svišťi, kteří se nahánějí po kopcích. Na cca 100 metrový vodopád a vycházející slunce, je opravdu magický pohled.

Jdu se tedy uvařit polévku a přemýšlí, že dnes by se mi fakt nehodilo, kdybych ji vylil do stanu, když je z kopce. Bohužel, dnes to vyšlo nebo spíše nevyšlo. Trochu mi zakaluje start dne a sežere půlhodinu na eliminaci následků. Začínají najíždět auta a tak snažím rychle sbalit a vypadnout, abych předešel nějakým problémům.  Jsem rád, že jsem to včera dal až sem, protože na dnešní výběh je to fakt kousíček.

Závěrečný kopec na vyhlídku císaře Františka je opět výživný. Konečně jsem nahoře, teď se snažím vymyslet, jak zrežírovat můj výběh. Co vzít sebou a jak naložit s kolem. Nicméně nemám jinou možnost, než ho tu nechat se všemi věcmi. Dobrou ¾ hodinu se balím a u toho láduji čokoládu. Ještě na závěr si říkám, že si musím vzít opalovací krém. Do hor se doporučuje min 30. No mluvím o tom proto, že jsem ho nakonec zapomněl sbalit (na výběh), což si ukázalo jako fatální chyba. Beru si dvě kamery ze třech možných. Nakonec oželím velký stativ, protože s tím by se už běžet nedalo. Nemám zcela jasno, na který kopec poběžím, ale ono se to nějak vystříbří. Hlavně být na vše připraven.

Kolo tedy stavím do jednoho stojanů. Chvíli se na něj divám a říkám si, zda-li tu bude a bude ve stejném stavu až přijdu zpět. Zjišťuji, kde se tam dá jít. Značka hlásá, že cyklistům je vjezd zakázán.  Je to vysekaný tunel ve skále, který je obohacen různými atrakcemi. Jak jako např. vodní varhany - tekoucí/kapající voda přes varhany vydává zvuky atd.

Je nádherný slunečný a dá se říct i teplý den. To neplatí v tunelu, tam je jak v ledničce. Tunel má čtyři vyhlídkové „balkony“. Snad, aby návštěvníkům po částech servírovali tu nádheru. Později tunel končí a lidi již vystupují na úbočí hory.  Otevírá se naplno výhled na ledovec. 300 m pod námi a 1400 m nad ním se tyčící vrcholek Glossglockneru.

Cesta luxusně upravená pro gaučové turisty, končí kousek pod vrcholem Elschberg (2 664m) posezením, kde nemalá skupina turistů končí svojí pouť. Poté již cesta přechází na horskou, „upravenou“ turisty. Poslední zapomenutý automobil, který vypadá, že ten co tu s ním dojel už musí být hodně daleko. Turistů je hodně, ale já asi jediný běžec. První pleso, kousek dále divoká řeka, přes kterou vede most. Dobíhám čelo slovenských turistů, kteří jsou roztahaní snad na jednom kilometru.

A je tu ledovec. Zrovna, patrně průvodce, dává výklad svým svěřencům o ledovci Südlicher Bockkarkees. Říká, že tento není nebezpečný. Nasazuji si sněhové návleky na mé nízké boty.  Mé první seznámení s ledovcem. Hledám praskliny, snažím se jít ve stopách. V ledovci teče desítky potůčku a potoků. Někdy jsou malé jindy větší a voda se v nich ztrácí v černé díře.  

Blížící se zasněžené vrcholky hor. Jsou fascinující. Konec ledovce, opět skála a poté kopec ze sněhovou nadílkou na které mi to hodně klouže. Na jeho konci se odbočuje doleva na skoro skalní stěnu. Tam ztrácím cestu. Razím si nějakou jinou, ale začínám shazovat kamení. K upatí skály se blíží další, tak se snažím rychle najít správnou cestu.  Jsem nahoře. Tak ještě jedna fotka a mířím mírným stoupáním k 200m vzdálené chatě Oberwalderhütte (2 973m) která byla postavena v roce 1910. Hmm, tak to už je hodně dávno.

Na venkovním prosluněné zahrádce sedí lidi, tak si říkám, že až půjdu zpět, tak je budu následovat. Pro mnohé turisti je to cíl cesty. Běžím dále mírným stoupáním. Potkávám lidi, a sem tam mám potřebu na někoho zakřičet a tak i učiním. It´s nice Day. Pro mě je to dvojí radost, protože všichni reaguji pozitivně a v druhé řadě mě těší, že mi rozuměli :D. Pravidlo je, nikdy se nezastavovat, aby si se mnou nechtěli povídat :D. Po půl kilometru opět ledovce. Vidím před sebou lidi, jak jim prochází. Tak tedy budu půl kilometry doufat a striktně se držím vyšlapané cestičky.  Ledovec procházím bez úhony. Potkávám lidi, kteří jdou dolů a ejhle čeština, tak se potřebuji trochu vykecat, protože pár posledních dní jaksi nebylo s kým. Ač je krásné počasí a slunce pere jak sedlák cepem, tak cítím, přes tenké tričko, že je fakt zima. Stoupání je poctivé, ale běžecké. Začínám pociťovat kyslíkovou dietu. Běh se zpomaluje, dech se zrychluje a tak to prokládám místy rychlou chůzí. Přede mnou jdou již jen dvě osoby. Dobíhám slečnu, kterou evidentně kopec značně unavuje, ale to co ji sem táhne je o 30 m výše, tak když kolem ní probíhám, tak ji povzbudím slovy „It´s finist“. Usměje se, ale na povídání to nevypadá, což je dobře :D. Dobíhám jejího přítele, který je na tom přesně opačně a tak se nechá vyhecovat a snaží se chvíli běžet semnou, naštěstí nevydržel :D. A konečně hřeben. Tam se trochu opět zdržím a hračičkuji s kamerou. Opět mě dochází páreček a tak s klukem navazuji čilou diskuzi s mými deseti anglickými slovíčky a hojnou gestikulací :D.

Poté již touhle pustinou na vrcholu běžím úplně sám a nemůžu se nebažit těmi výhledy, fakt super, grandiózní, neskutečné, výjimečné, exklusivní, bombastické. Blíží se první vrcholek, „dvojvrcholí“ vzdáleného od sebe 300 m. Když dojdu na první vrchol, tak se mě zmocní respekt, protože na druhý vrchol, už to není tak kulatý hřeben, ale docela krkolomná hřebenovka. Napravo prudký sešup dolu po sněhu až na ledovec. Horalové říkají. Bezpečný dojezd ze svahu, ale ne v kraťasech. Hmm, mám ¾ běžecké :D.  A nalevo bezpečná smrt na skalní stěně. Přijímám tuto výzvu. Tepovka začíná stoupat, neboť to bude na kluzkém zmrzlém sněhu. Během toho přemýšlím, kdybych tady zhučel, kdo, kdy by mě našel a zda-li vůbec. Pak přemýšlím, kdo by se začal zajímat o kolo, které mám na vyhlídce císaře Františka Jozefa. Jestli za den, či za týden. Během toho se dostanu na uzoučký hřeben, na který si již sednu obkročmo a posouvám se rukama – no prostě je to adrenalinová jízda. A jsem na konci hřebene, který se dále roztáhne do široka. Brodím se sněhem až jsem na holé skále a na finálním vrcholu

Mittlerer Bärenkopf 3358m. Sednu si, abych ujedl ze svých zásob. Třepe se mnou zima, tak sáhám do svých bohatých „izolačních“ zásob a oblíkám si bundu, abych si trochu více těch rozhledů užil. Po deseti minutách vyrážím zpět. Zpět náročnější část hřebene překonávám s větším sebevědomím a jistotou, takže s větším rizikem. Cestou dolu mezi sněhovými pásy se občas najde i místečko s mikro florou.

Odpolední sluneční paprsky se opřely do sněhu, takže jsou všude vidět pramínky z tajícího sněhu.  Dobíhám sestupující pár. Prohodím s němi pár slov a definitivně se loučím. Dostávám se na okraj prvního ledovce, který je nasákly jako houba s tajícího sněhu. Dobíhám k chatě, ale jsem v časové tísní, protože je již po 15 hodině a ještě mám před sebou na kole 80 Km.

Takže tentokrát bude prožitek bez pivní „podpory“. Snad se sem ještě někdy vrátím.  Kousek pod chatou slyším vtipné komentáře od stoupajících na můj seběh. A ne jen slyším, ale i rozumím, protože je to česky ;-). Jsou překvapení, když jim opět vtipně odpovím česky. Tak se ptají, jak je to daleko na vrchol, zda-li to stihnou i s návratem. Já je jednoznačně vysílám na vrchol, protože pokud by se jim to nepodařilo včas zpět, tak nato do konce života nezapomenou :D. A už jsem u prvního ledovce. Tam je vidět, že to taje, protože vychozená cestička je jedna rozbředla sněhová louže. Proto volím, výstup nad tím, abych mé jediné boty neutopil. Dobíhám skupinku třech lidí, patrně otec a dva synové, bodají holemi a zkoušejí pevnost ledovce. Já přeskakuji podstatně širší a dravější potoky, než když jsem šel nahoru s široce roztaženýma rukama a doufám, že ledovec mi neotevře své nitro, aby mě pohltil :D. O bezpečnosti onoho ledovce, dle znalce, mám již jisté pochybnosti. Konečně jsem na konci 300 m alpské „divočiny“. Čím více klesám, tím více lidí přibývá. Začínám cítit levé zadní sval za kolenem, což obvykle není dobré znamení. Už se blížím k tunelu, který se, ale tentokrát táhne. Začínám přemýšlet, v jakém stavu asi najdu kolo s věcmi. Protože den byl opravdu luxus na druhou, tak tohle by to mohlo cele řádně zakalit. Ale říkám si, přece to není Ostrava-Přívoz. Dobíhám. Na vyhlídce velikosti fotbalového hřiště, je lidí jak na Václaváků. Hned mířím za roh, kde by mělo stát kolo. A skutečně, jak jsem ho tam odložil, tak jsem ho našel. A to mohlo kolem něho jít tisíc lidí. Mířím hned do obchodu se suvenýry, abych uspokojil svoji touhu po vzpomínkových caparech a poté přemísťuji kolo, na místo kde budu na slunci a kde se „přezbrojím“ na 80 Km jízdu do cíle cesty. Bohužel cítím, že slunce se podepsalo na mém obličeji. Hned roztahuji solární panel, protože už dva dny jsem nedoplňoval mé elektro zásoby a tak jsem skoro na nule. Mobil mi vypnul asi půl kilometru před doběhem. Mám ještě jednu emergenci baterku. Oblíkám se, protože budu sjíždět 1500m dolů. Hlavní péči dávám brzdám a utahuji sjeté destičky, které jsem před výjezdem do Alp dával nové.

Je po 17. hodin, vyjíždím. Po 4 a půl hodinách dorážím do cíle v Kolbnitz. Finální den se opravdu neskutečně vydařil. Prostě luxus nad druhou, který každý den člověk nezažívá. Od probuzení ve velehorách, přes výběh s exklusivními výhledy, až po přesun do cíle cesty s klesaní o téměř 3 tisíce metrů cesty. A letos bez velkých technických problémů ;-).

Foto (147 ks)

Na kole do Chamonix

                Je 20. června (2014) a já Deni definitivně oznamuji, že s nimi do Chamonix nejedu, to však již mám jasný plán. Mám zakoupené lístky na vlak do Mnichova a z něj pak pojedu na kole do Chamonix. Google ukazuje 630 km, takže 3 až 4 dny na pohodu, když nebudou problémy a moc velkých kopců. Deni píše, že ji to mrzí, tak snad ji potěší můj pozdější příjezd po vlastní ose s "mezipřistáním" v Rapperswil u Bobíků. Vše je samozřejmě tajné a to nejen pro Deni, ale i pro Bobíky. Jednak to má být překvapení (snad příjemné) a taky jsem se chtěl vyhnout odrazování a řečem, že to není normální (za daných okolností) a že to nedám a pak se něco podělá a nedůvěřivci mají argument, kterým mě budou "mlátit" po hlavě, kdykoliv něco podobného vymyslím. Ostatně při takových akcích se vždy něco podělá, ale o tom později. No, ale nebylo to úplně tajné, protože přece jen potřebuji informace a ty mi v hojné míře dodával Míra. S Orlem jsem cosi probíral ohledně průjezdu Švajcem a jakýsi záložní vercajk beru od Malči. Od Bobíků již mám nějaký měsíc přesnou adresu "prolezlou" na Google mapách a Street View a další info co, jak, kde a zda jsou doma a nebudou mít třeba návštěvu, jsem průběžně zjišťoval. Naposled na Skype po půlmaratónu v Olomouci, dva dny před odjezdem. Po půlmaratónu jsem se chtěl trochu vyspat, což se mi moc nepovedlo. Protože jsem s tím počítal, tak jsem odjezd naplánoval až na pondělí ráno, ale to už jsem se nevyspal vůbec, protože balení a příprava je pro mě proces, který nemám rád, je zdlouhavý, nekonečný, otravný a pro mě nikdy nekončící a to i když se začnu balit týden dopředu. Takže jak jsem ulehl, tak jsem přemýšlel co bych ještě měl vzít a průběžně jsem vstával a balil. Abych upřesnil to balení, tak nejde ani tak o samotné balení fyzických věcí, ale příprava celé logistiky, kdo to kdy dělal, tak ví.

                A proč zrovna toto? O doprovodu Deni na MS se vedla řeč hned po její nominaci a že nás pojede více z VZS, ale úvodní nadšení, jak čas běžel, vyšumělo, ne však u mě. To pak vystřídal stav očekávání a s časem to přešlo až do jakéhosi zklamání. Z mého osobního plánu, udělat z toho obšírnější repku (video reportáž) s profi přístupem, díky dalším okolnostem sešlo. A definitivně mě odradilo, že bych musel jet s jinou skupinou. No, ale když už jsem si na ten víkend před x měsíci nic pracovního neplánoval, tak jsem měl náhradní plán, jet na kolo do Alp. A jelikož jsem nevěděl kde a Deni se tvářila, že ji moje neúčast na jejím první startu na MS mrzí (zcela jistě ne posledním), tak proč nejet nejet do Chamonix. Z pohledu času, to bylo lehce extrémnější. Z jedné strany to bylo ohraničeno Olomouckým půlmaratónem a z druhé viz níže. Honza (Zemaník) to nazval jako takový Survival. No a svou váhu mělo i to, že bych mohl snad některé příjemně překvapit.

                Dále pak jsem byl zvědavý, jak bude reagovat můj organismus na několikadenní zápřah. Trochu teorie: Svalovou únavu způsobují tři věci a to nedostatek kyslíku, kyselina mléčná a dojdou-li zásoby paliva pro svaly (svalové buňky, ATP). Kyslíkový deficit nehrozí, půjde o vytrvalost, ne rychlost. Podobné by to mělo být s laktátem, takže stačí do sebe valit zjednodušeně řečeno "cukry" a mělo by to jet. No a v druhé řadě, z čeho jsem měl silné obavy, to je nedostatek spánku, protože se znám, když se mi chce spát, tak nemám problém usnout i za chůze. Původně jsem chtěl vyrazit v pondělí ráno s Mnichova a za tři dny dorazit do Chamonix. Po přehodnocení jsem si řekl, čtyři dny budou ok. Nejpozději však musím dorazit do pátku do večera, abych měl 7 dnů na regeneraci na MF100 (Malofatranskou stovku).

                Je pondělí ráno 5:20 a já stojím v Ostravě na peronu a očekávám, že s přijíždějícího Pendolina se někde ve čtvrtém vagonu otevřou dveře a budou po mně žádat kolo, jak jsem zvyklý, ale ono nic. Všichni už nastoupení a já stojí s plně naloženým kolem sám před vlakem. V tom mi docvakne, že je třeba jednat, tak popadnu kolo a vlezu s ním do prvních dveří, které mám před sebou, totálně ji ucpu a jdu pátrat po tom, jak to teda s těmi koly je. Hmm, takže vše přenést na druhý konec vagonu. Kravaťáci na mě hledí jak přenáším 10 minut blechy s jednoho konce na druhý a nakonec jde kolo a k tomu jsem ještě nespolečenský oblečen. Jedna slečna se tak na mě dívá, beztak si říká, co je to za exota a to ještě neví, že mám místo vedle ní. Sednu si a hledám zásuvku, abych dobil mobil, ale v ní má slečna napíchnutý noťas a dívá se na film. Tak přemýšlím, jak tuto prekérní situaci vyřešit a pak mě napadne, že mám rozbočku. Vytáhnu tedy rozbočku a říkám si, jaký jsem to machr, že mám řešení. Ejhle další problém, ona mezitím usnula. Teď se to ve mně hádá, vzbudit ji a dobíjet nebo nedobíjet a někde na 250. km dojde šťáva v GPSce a budu v háji. Uff, probudila se, tak neváhám a dodávám si kuráže, protože musím do míst, kde má nohy. Nakonec mi uvolňuje celou zásuvku.

                V Praze mám 45 minut na přesednutí na vlak do Mnichova, ale musím koupit místenku pro kolo, protože soudruzi z NDR udělali někde chybu a na netu koupit nejde. Takže oněch 45 minut nebylo promrháno čekáním, protože s naloženým kolem se podstatně hůř po nádru "pohybuje", hlídá otáčí, atd. Mimo jiné cesta s kolem Praha - Mnichov přes 3 tisíce. Ti němčouři asi musí hulit.

                Super, jsem si jist, že sedím ve správném vlaku, protože už tu nikomu nerozumím, tak doufám, že se konečně vyspím. Přijde průvodčí a říká mi: "Lístek má být vytištěn ve formátu A4 (mám ho na A5), mi to nevadí, ale jestli Němcům to nevím". Říkám si, jooo, to já jim určitě v němčině vysvětlím.

                Zkouším si spustit připravenou trasu nahranou v mobilu po které pojedu, ale ono to nejde. Doma jsem to zkoušel 20 krát a bez problému a teď nic. Tak to jsem v háji, nemám žádnou náhradu za navigaci, vím, že je třeba dělat zálohy, ale prostě nezbyl čas. Trasu jsem nestudoval a nemám ani mapu. Vše se dá celkem lehce vyřešit, ale na úkor času a to bude v následujících dnech pro mě nedostatková veličina. Konečně, až na popáté, se mi podaří spustit trasu, ale to je bohužel naposledy. A pak mě napadá, zda-li jsou Švýcaři v Schengenu, protože jsem si jaksi nevzal pas, tak hodinu telefonuji a SMSkuji na všechny strany i s Bobíkem (vymyšlenou příhodou), jak to teda je a zároveň už zajišťuji, jak by se mohl pas ke mně do dvou dnů dostat a kde asi budu. Taky mě napadá, co by se stalo, kdyby mě chytli někde ve vnitrozemí bez pasu, tak jaká je asi vazba ve Švýcarsku, protože jsem tam nikdy nebyl, že . To vše ale naštěstí nebude třeba, protože mi přichází info, že Švycaři jsou v Schengenu od roku 2008, přesně tedy od 12. prosince. Bob mi ještě radí, abych si ho pro jistotu vzal, ale já ho samozřejmě neposlechnu, protože už nemůžu . A protože pořád mám co řešit, tak cesta, bohužel, utíká velmi rychle a na spánek moc času nezbylo.

                Je půl čtvrté a přijíždím do Mnichova s půlhodinovým zpožděním, takže i němčourům to jezdí, jak se to zrovna podaří. Bohužel, spánkový dluh z posledních dvou dnů jsem snížil asi jen o půl hodiny, ale je to o hlavě. Je vedro, půl hodiny než se na peronu připravím a naložím kolo (včetně kola 43 kg). Na protějším peronu stojí asi tisíc lidí, takže jsem jak v divadle na podiu.

                Konečně vyjíždím - s nefunkční trasou, ale začátek si pamatuji, takže z Mnichova se vymotám rychle, ale pak už nevím, často zastavuji a čučím do mobilu (mapy) bez trasy. Původní plán byl jet přes noc, ale toho spánku fakt za poslední dny bylo velmi málo. Vím, že první den musím ujet alespoň kilo, abych měl šanci dodržet plán a v úterý večer byl u Bobíků. Dle Googlu a tedy původní, nefunkční trasy je to k nim přesně 300 km. Ve skutečnosti pak nejedu 360 km. Jedu po stezce, někdy po cestě a najednou konec stezky a na silnici zákaz vjezdu pro cyklisty. Si říkám: "Co to jako je, do prdele, kde mám jako jet?!" Chvíli, váhám a nakonec usuzují, že ještě není čas ne první tučnou pokutu. Tedy jedu po jakési lesní cestě, až pořádně zaroste kopřivami. To už ztrácím důvěru v onu cestu, ale vytrvám, a po čtvrthodině vyjedu na nějaké asfaltce.  Snažím se zjistit, kde jsem. Usuzuji, že takhle to nepůjde, protože to bych tam dojel za týden. Je třeba najít pořádnou cestu. Slunečný den se pomalu mění na zamračený a později občas lehce poprchává. Jede se dobře a na 80. km sahám po noční výbavě pro jízdu (dvě červené světla v zadu jedno bíle vpředu). O 15 km dále si dopřávám malé jídlo. Je po jedné hodině po půlnoci. Zastavuji na malém kruháči ve Füssenu (125. km) a hledím do mapy. Jakýsi chlápek v autě taky zastavuje na kruháči a ochotně mi vysvětluje, kde mám jet a taky chválí, obdivuje a deset minut do mě buší německá a anglická slovíčka, což je pro mě únavnější než samotná jízda. Super jedu, pomohlo mi to. Bohužel cesta po páru kilometrech končí a na ní navazuje dálnice. Začíná tam i cyklostezka, ale hned na úvod nabízí tří možné směry. Tak přemýšlím, která může být ta pravá. GPSka stávkuje. Na cyklostezkách samozřejmě neudávají cíle vzdálené desítky či stovky kilometru a místní cíle mi nic neříkají. Pokušení je velké, zvlášť když vidím na dálnici další mnou žádané cílové město (Kempten) a dálnice je prázdná, ale odolám. Z cyklostezek nakonec testuji všechny tři směry do hloubky jednoho kilometru. Aaa konečně naskočila GPS! Už vím kde jsem - v prdeli. První jízdu nakonec končím asi 5 km za Füssenem (v Rossmoos) kolem tří hodin ráno po 135 km. Rozbaluji vercajk na vaření a dopřávám si pořádné jídlo. Vše se snažím dělat svižně, abych šetřil čas. Proto i váhám, zdali postavit stan, protože nechci spát dlouho. Sem tam padá pár dešťových kapek, tak se rozhoduji, že by mě to budilo a tak stavím stan. A dobře jsem udělal, než ulehnu, už leje pořádně. Dopřeji si 3,5 hodiny spánku, vstávám, venku stále leje. Začnu se balit a v půl osmé vyrážím. Pořád prší, i když méně. Déšť samozřejmě není překážkou, jen menší nepříjemností. Během včerejšího tápaní a bloudění jsem si říkal, že si asi fakt koupím mapu. Na 40. km (175. km) projíždím Kemptenem a tak jdu koupit mapu. Bohužel, map tam je tolik, že po 5 minutách to vzdávám. Podrobné mapy nemají na obalu vyznačenou oblast a mapy s méně detaily jsou mi k ničemu, to mám v mobilu taky, tak měním knihkupectví za potraviny, kde si kupují hodně dobrý makovec, to ještě nevím, že je to poslední, který jsem na tomto výletě sehnal. Půl hodiny než se vymotám z města. Stává se normou, že z menšího města se vymotávám půl hodiny a z většího hodinu. Na 50. km mě bere spaní, ale není se čemu divit, za poslední tři noci jsem naspal tak 10 hodin. Jsem naštvaný a bere mi to náladu, protože nemám čas spát a tuším, že bude ještě hůř. O deset kilometrů dále podlehnu a na autobusové zastávce si ho na 20 minut dopřávám. Je to velká vzpruha, jsem ready. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Bohužel, vlhkost si vybírá daň na kameře, takže se odmlčela. Zkouším různé potraviny, abych si dopřál další makovec, ale nic, všude jen čokoláda. Míjím Lindau a při klesání do Bregenz, si říkám: "Super, teď už je to k Bobíkům cca 100 kilometrů, žádné velké kopce.", ale až se mi otevře krajina, tak se nestačím divit. Směrem k Bobíkům to nejsou Beskydy, ale přímo Kordillery. Ano vím, měl jsem si projít trasu, ale nebyl čas. Původní plán dorazit k nim ve 20 hodin přehodnocuji na 22. V cestě mi stojí Alpstein s nejvyšším vrcholem Säntis 2502 m. Ve městě zastavuji, abych se podíval do papírové mapy Švýcarska, kterou jsem si pořídil již před cestou, kam mám jet a jak se vymotat z města. V mobilu mi dochází i druhá baterka. A ejhle! Jak jsem zastavil, tak z baráku nějaké firmy trčí ven zásuvka! Bohužel, českou rozbočku tam nenarvu, tak půl hodiny dobíjím jen mobil, který bude klíčovou navigací v Raperswil. Po půlhodině se vymotám z Bregenz, ale jen díky mobilu. Baterky rychle ubývá. Jojo, měl jsem si vzít ten solární panel a byl by o problém méně. Ani jsem si nevšiml, že jsem projel i Rakouskem a vjíždím do Švajcu. Nyní mi jsou éčka v cashi k ničemu. Pří koukání na vzdálené cíle se dívám do papírové mapy a občas se mě někdo ujme a začne mi vysvětlovat cestu, dokonce jeden chlápek mě asi kilometr doprovází autem a ukazal mi luxusní zkratku, abych se prý vyhnul dangerous cestě. Jenže na konci nevím, kam dál a zase 20 minut tápu. Ještě jednou se marně snažím nahodit trasu v mobilu, protože to hledání mě fakt zdržuje, ale od ní jsem, jak o týden později zjišťuji, vzdálen asi 20 km. Další, konečně jakýsi sportovec, říká, že to bude náročné do Rapperswil, ale že to asi nestihnu do půlnoci a dolívá mi vodu. Si říkám: "Co to mele, já tam chci být do 22 hodin.", ale přitom si taky říkám, že asi ví a nekecá. Začínám stoupat. Z nabídek, které mi dali lidi, jak překročit ony hory, vybírám cestu na Nesslau (jedno, ale poctivé, stoupání), po hodině a půl to kulminuje. Jsem nahoře. Chystám se na sjezd, ale kolo při cestě po rovině a z kopce vydává divné zvuky a dosti hlasité. Jedu, zastavím, zjišťuji co je zatím, ale nedaří se mi to zjistit. Vše se jeví, že je v pořádku. Opět jedu, jenže zvuk je takový hodně varovný a z kopce by to mohl být velký malér, čeká mě totiž 20 km sjezdu do Wattwil. Tak zastavuji, vše shodím z kola, zároveň poskytuji děj pro partičku sedící v protější hospodě. Vytáhnu vercajk a zadní kolo a detailně ho studuji a testuji. Mám podezření, že je to střed … Tak to je v řiti, to budu řešit zítra půl dne. Říkám si: "Pojedu tedy maximálně rychlosti do 40 km/h.", protože už jsem viděl na kole i skoro upálenou zadní osku a s tím nákladem by to šlo snadno. Čas 22 hodin u Bobíků dostává za své, protože je to ještě 20 km a je tam jeden malý kopec a je 23 hodin. Jsem ve Wattvil a posílám sondážní SMSku Bobíkovi, ale bez odezvy, později ještě jednu, se stejným výsledkem. Asi týden před odjezdem, jsem se s ním domlouval, že se "potkáme" na TeamViewer, že potřebuji cosi testnou, abych zjistil, jestli jsou doma. Rozhoduji se tedy, že najdu místo pro stan a ráno rozklíčuji, co s kolem a co s Bobíkama. O půl jedné zastavuji po 209 km a 15 km před prvním cílem cesty. To kolo mě fakt sere. Den před odjezdem jsem zjistil, že je tam něco špatně, ale už nebyl čas to řešit, jen jsem utáhnul konus, ale tušil jsem, že ten problém bude větší. V noci posílám Deni SMSku s přáním šťastné cesty, aby neměla podezření. Dá mi to ale pořádně zabrat, odhaduji, že jsem ji psal 20 minut a u toho 10 krát usnul. Později se dovídám, že moc pochvaly jsem za ni nedostal, protože Deni SMSky oznamuje patrně siréna a už tak prý měla mizerné spaní. Dopřávám si luxusních 5 hodin spánku a o půl osmé jedu, nyní již jen k Bobovi, protože Kačka je zcela jistě v práci. Ráno čtu SMS od Boba, že mi vůbec nerozumí, protože jsem mu poslal ještě třetí SMSku před spaním, ale já mu rozumím, že mi nerozumí.

                Jsem u Boba, čučí na mě z balkónu s Tobikem. Hned mu obsazuji osm zásuvek, abych si vše dobil a jdu řešit kolo. Zkouším od Kači zadní kolo, to mi jednoznačně říká, že problém je v zadním kole. Je to jasné, střed je v háji. Chvíli na mě padá skleslá nálada, co když to tu nevyřeším, protože tady to prostě funguje jinak. Valím na kole do města a obcházím tři cykloobchody, jenže náhradní zadní kolo, tak to ani náhodou. Ale v servise mi jedna slečna řekla, pokud jsem jí dobře rozuměl, že mi střed vymění za 50 franků. Samozřejmě, že jsem šel i do potravin a hledal marně makovec. Vracím se s nepořízenou. Ani ten blbý makovec tu nemají. Řeším co dál. Napadlo mě, jestli bych si zadní kolo nemohl půjčit od Kači, ale ta ho bude potřebovat, takže nic. Půjdu tedy do toho servisu, ať mi vymění střed, bohužel to bude na dlouho a čas je to, co nemám, ale jiná cesta není. Ještě Bob namítá, abych se nato podíval, tak rozdělám střed a vypadá to, že jedna kulička chybí. Ještě, že mě nakopl, už mi ta hlava fakt nejde, ale není se co divit, spánku bylo jako šafránu. Nyní jedu s Bobem autem do města. Navštěvujeme servis, ale už je tam kdosi jiný. Tam zjišťuji, že kuličky, které chci koupit všechny nové, se kuličkám moc nepodobají. Ještěže misky zůstaly ok. Synek se po půl hodině objevuje s dvaceti kuličkami, konusy nemá, ale ty jsou v poho, dám tedy staré. Super, složím kolo a testuji s nákladem a je to OK. Jsem happy. Bobovi vyberu veškerou Solvinu, ač jsem šetřil co to šlo . Bob mi udělá něco na jídlo, já si hodím sprchu, po třech dnech to není špatné, nepočítám-li déšť. U něj si znovu nahraji trasu, tentokrát i v jiném formátu, vše funguje. Chci vyrazit, ale jak tak Bob na mě mluví, tak mám problém udržet otevřené oči. Tak tedy využívám nabídky a na hodinu si lehnu, ale jsou z toho dvě. Právě když vstávám, doráží Kačka z práce. Tož jsem rááááád, že i tu děvuchu vidím!!! Jako vždy dobře naladěná s úsměvem na tváří, doprovází to pozitivno se přelívá i na mě, navíc jsem vyspaný. Loučím se a v 19 hodin vyrážím. Doufám, že mě ten spánkový deficit někde nesekne a budu moci jet přes noc, protože mám den ztrátu. Bob mě prvních 20 km a začíná to pěkně do kopce. Ještě než se rozloučíme, říká, máš výšku, tak teď už to pojede samo. Ale jen co se rozloučíme, tak je to prudký padák dolů a co jsem nastoupal, je pryč. Začíná pršet, potom i lít. Držím se striktně trasy, později od toho upouštím, protože přece jen ty cyklostezky tě vedou všude možně jen ne přímo k cíli. Stojím u vlakové závory v Chamu a "odchytí" mě nějací dva lidé, protože vidí, že jsem naložen a že si nasazuji vercajk na noc a ptají se, kam jedu. Když jim to řeknu, že jedu do Chamonix za kamarádkou na MS z Mnichova, ještě je ujišťuji, že jsem z ČR, tak to s nimi málem šlehne. Kdo ví, co si teď myslí o lidech z ČR. Hmm, mi to zase tak něco mimořádného nepřijde, anebo jsem fakt magor a už si to neuvědomuji . Jede se mi luxusně, cesty jsou prázdné. Na stém kilometru (465. km) si dávám čtvrt hodiny pauzu, abych protáhnul nohy - krásné náměstíčko. A jak tak jedu, tak vidím, jak z těch různých obchodů a obchůdku mají i přes noc vystavené věci a prostě je neschovávají, si říkám …, jestli bych neměl tu nálepku CZ schovat. Vládu noci pomalu přebírá den. Je tedy čtvrtek ráno a já jsem již v Bernu, spát se mi nechtělo a nechce. Zjišťuji, že pokud šlapu, tak je to v poho, ale jak slezu z kola, tak mě hned bere spaní.

                Vymotat se z Bernu je fakt makačka a to jedu podle trasy s GPS. Chvíli jedu po ulici a chvíli po cyklostezce. Odbočky na ně lze lehce přehlídnout. Mnohdy je problém vůbec najít odbočku díky podjezdům/nadjezdům. A jak tak jedu tak najednou jsem na čtyřproudovce a kolem mě jezdí auta, vlevo i vpravo v odbočovacích pruzích. No nezbývalo mi než se otočit a chvíli jet v protisměru a pak přes dvě plné čáry na tu správnou stranu. Prostě takový správný adrenalin . Za Bernem na 170. km (535. km, Schmitten) si dávám několikahodinovou pauzu. Potřebuji se především pořádně nadlábnout, tedy něco si uvařit, srovnat trochu věci, což mi dalo nejvíce práce, protáhnout nohy a ruce, zvlášť levou, která začíná dělat problémy a taky především mě bolí zadek a taky se trochu kouknout, kam že to jedu. Jsem rád, že jsem se trochu posunul. Do cíle to je ještě 160 km a minimálně bych měl ještě aspoň 80 ujet. Jelikož je 8 hodin ráno, tak to nevidím jako problém. Kolo šlape jak hodinky a slunko pere jak sedlák cepem. Na louce, kde jsem se uvelebil, přijíždí chlápek se sekačkou, zdravím ho a gestikulací se ptám, zda bude potřebovat mé místo. Naštěstí ne. Dopřávám si trochu blbnutí s kamerou a foťákem.

                Trošku jsem to protáhl, ale fakt jsem se nenudil, než jsem to vše pořešil. Je 11:30 a vyjíždím. Přes hezký most přejíždím řeku Sarine. K jezeru Lac Léman mi zbývá asi 60 km, většinou jedu do kopce, takže rychlost nic moc, ale než se dostanu k jezeru, tak prudký sešup dolů, který hodně bere a málo dává, navíc bloudění, než se dostanu na tu správnou cestu. Projíždím Montreux, je to celkem hezké město, a mířím do 40 km vzdáleného Martigny. Je to nekonečně táhnoucí se cesta do mírného kopce, lemovaná po obou stranách horami. Levé zápěstí už mě bolí docela hodně a tak nevím, jak chytit řidítka, ale našel jsem jednu polohu, kdy je to ok. Sice je to takové na zlomeninu v zápěstí, ale to přece nestane a co stejně jiná možnost není . To je ale nic proti bolesti zadku. Nepomohl ani gelový návlek na sedátku. Už nevím jak si sednout, sedl bych si i z boku kdybych nemusel šlapat. Střídám jízdu v sedě a ve stoje. Jenže ve stoje zase namáhám bolestivou levou ruku. K tomu mě začínají bolet kolena, to z kola vůbec neznám. Jsem na 249. km (613. km) a najedou rup a defekt.

Nahlas volám nééé, ale ono ano. Uff, je krásně slunečno a teplo, ale i tak se mi nechce, vše sházet z kola, vyměnit a hlavně nafoukat a vše naházet zpět. Jsem u benzínky a naproti přes cestu je Lidl, tak si říkám, že ho navštívím. Objevuji zásuvku na budově pumpy. Chci si dobít aspoň mobil, ale bohužel v zásuvce není šťáva. Duše je vyměněna raz dva, ale pumpa (hustilka) jaksi nefunguje, tak jdu ke stojanu pro auta. Aaa jéje, tam to je jen na autoventilek. Tak čtvrť hodiny opravuji pumpu, vím, že fungovala, to se mi nakonec podaří…, muselo . Po hodině líného vyměňování a všeho kolem, se rozhoduji, jestli má cenu jít do 50 m vzdáleného Lidlu s posledními asi 3 franky. Ale protože hlad nedostávám, ten mám pořád, jdu, jenže už je zavřeno. Tak co, aspoň jsem uhájil tři franky a kreditka nemusela ukázat svou sílu.

                Po další hodině jízdy, kdy je pro mě bolest zadku fakt hotový očistec, zastavuji a těším se na svačinku, co mi nabalila Kačka před 24 hodinami. Ani nevím, co to je. Snad to není zkažené, ale co, i kdyby bylo, hlad je sviňa . V desetiminutovce protahuji nohy a levou ruku a těším se, až si to "užiju" na sedátku. Po defektu přehodnocuji, kam to dnes asi dojedu, ale vidím to někam kolem Martigny, to je konec roviny před kopci. Do Martigny už dojíždím za tmy. Je to takové malé město, ale v sadu bych se možná rozložit mohl. Jenže sady už jsou za mnou a vracet se nebudu, tak pojedu kousek do kopce a někde tam najdu místo. Začínám stoupat na 284. km (648. km). Na 11 km bych měl nastoupat 800 m, takže taková Lysá. To už ale v úmyslu nemám. Jenže cesta je vlastně taková římsa - z jedné strany skála a z druhé fakt propast, až mám trochu strach najet k nízkým svodidlům, abych přes ně nepřepadl. Jsem docela zvědavý, budu-li mít ještě sílu tahat takový náklad, po dávce kilometrů a to v druhé noci bez spánků, ale kupodivu to jde dobře. Projíždím 400m tunelem, kde jak jede auto, je rachot, jak by startoval Boeing. Občas kolem projede auto, které hodně zpomalí, asi si říkají, co je to za exota, takhle v noci. Ujel jsem 4 km a super, konečně je mezi propastí a skálou krásné místo travičkou. Dívám se - 288 km dneska, docela dobré. A teď si uvědomuji, sakra, nemám skoro žádnou vodu. Dilema, pokračovat dále nebo sušit hubu. Nooo to né, jedu dále, ani ne do půlhodiny jsem v nějakém městečku Salvan ve výšce 900 m. Je kolem půlnoci. Fakt krásné městečko, jako z pohádky, úplně jsem se rozzářil a najednou i kašna s vodou, napiju se, protože už jsem jel skoro nasucho a naberu plnou a už se vidím, jak se někde za ním rozložím, najím a uložím. Jedu tedy dále do kopce, koukám na výšku a už bych měl mít vrchol, tak si říkám, super sjedu do sedla před druhým menším kopcem a tam někde něco najdu. Jedu dolů, ale po chvíli se mi to nějak nezdá, kouknu na GPS a já sjíždím, ale úplně blbě. Ty vole, zpět do kopce a takových 100 výškových metrů musím zpět. Začínám být naštvaný. Hmm, k vrcholu je to ještě kus, tak jedu tou správnou cestou a najednou křižovatka, tak nevím kam. GPS mluví nejasně, zastavuje u mě chlápek s autem a deset minut řešíme, kde je ta správná cesta, on čučí do svého mobilu s mapou a já do svého. Po tomto sympoziu vybíráme správnou cestu, jenže cesta se mění v šotolinu a začíná to stoupání být opravdu horské. Zvedá se mi přední kolo. Hledím do GPSky (mobilu) a říkám: "Ty vole, to je ještě tolik serpentin a s takovým stoupáním.". Sesedám z kola a začínám tlačit. Místo pro stan opět nikde. Klasika z jedné strany skála z druhé propast. Tlačím, protože už nejím, žádné sladké sračky, bo jsem se těšil na pořádné jídlo, dochází mi power. Navíc to musím tlačit v takové velmi nepohodlné poloze páteře, protože těsně vedle kola to nejde díky nákladu. Hrubne mi slovník a už toho tlačení mám plnou prdel. Občas mě ta váha kola stáhne, to mě rozžhaví ještě více. Dělám zastávky, abych se napil. Snad po tři čtvrthodině opravdu dosáhnu vrcholu. Nacházím slušný flek a zastavuji, je mi úplně jedno jestli to někomu postavím do cesty. Ale divil bych se, kdyby se tam někdo objevil. Ten závěr byl fakt hardcore, ale bylo to hlavně o hlavě. Je pátek dvě hodiny po půlnoci. Jsem nyní ve výšce 1300 m, na 303. km a celkově na 667. km, asi 30 km před cílem. Ale jsem rád, že po 31 hodinách jsem se výrazně posunul k cíli. Nejvíce se těším, jak se nadlábnu a taky jak se zítra potkám s cílovou skupinou, protože teď už vůbec nepochybuji, že cíle bude dosaženo relativně včas.

Jím nedovařenou rýži, hlad byl silnější. Bez problému usnu, v noci mě probudí šutr, který mě tlačí a zima, ale jsem líny se oblíknout a mám pocit, že někdo je semnou ve stanu. Nevím, jestli na mě mluví nebo co tam dělá, ale asi mi už hrabe. Ráno si to nějak neumím vysvětlit, co to v noci bylo. Spal jsem luxusních 5 hodin. Rýže, kterou jsem v noci jedl, je fakt tvrdá, tak ji vyhazuji. Píšu Mirovi, kde jsem a kdy se asi přiblížím. Balím a v 10 vyjíždím, je slunečný den, o kousek dál jsou již první krásné výhledy. 500 m od mého noclehu, je studánka i s nádrží. Tak jdu dohnat zanedbanou hygienu. Užívám si to a pomalu se posouvám k cíli. Ještě jedna fotka na hranici a už jsem ve Francii. Opět můžu sáhnout do Eurových rezerv a shánět marně makovec.

Aaa, první kontakt se závodem, reklamní plakát a pak už běžci. V pátek se běžel Ultra sky maraton. Užívám si to, nikam nespěchám, ale těším se na Deni, Miru a další. Potkávám jakousi bránu z lešení přes cestu. V neděli už mám jasno, že je to přelez pro páteční Denin závod Sky maraton. Přijíždím do Argentiere, kde by dle Miry měli všichni být a fandit. Na parkovišti nalézám auto se značkou OP, vydávám se po směru zvuku fandících diváků. Na chvíli se stanu středem pozornosti a dokonce i menšího potlesku, tak raději hned mizím. Dle instrukcí do místa fandění naších barev. A je to tu. Všechny rád vidím, Deni, Ivon, Mira a rodiče. Jsem happy. Emoce neprojevuji jako vždy, ale uvnitř to jede. Nejsem rád, že první slova nejsou uvítací, ale čekal jsem to, že to začne tímto: Kde máš přilbu? Oni ji fakt nemá! Ty ji fakt nemáš jo?! To mě rychle zchladí. Ale co, každý v životě máme své důležité věci a to je třeba respektovat! Pak už si užívám závodu, fandění a českých barev a věcí, které se běžně nezažívají. Mimo jiné konečně poznávám osobně Sama Straku.

Zobrazit místo Na kole do Chamonix na větší mapě (orientační mapa)

Foto