Z Budějovice do 3400 m

Je pátek (5/8/2016) 20 hodin a to znamená, že zítra vodníci vyrážejí do Alp. Já již 24 hodin trčím na jednom místě a čekám, až skončí vydatný a trvalý déšť.

Ale popořádku.  Je středa (3/8) kdy již probíhá tzv. proces "filtrováni". To znamená, že jsem skoro zabalen a nyní probírám co je a co není důležité, co je třeba ještě udělat, připravit atd. A tohle to nemá nikdy konce. Přece jen jedu sólo a každá maličkost může mít vliv na výsledek celého výletu. Proto balení je pro mě velmi nepopulární proces. Takže neodolám nabídce odpoledního výběhu na Lysou s Děni a Berďou, abych od toho utekl. Když se vrátím z pozdě odpoledního výběhu, tak vnímám kolik je toho třeba ještě udělat a času mám díky výběhu ještě méně. A tak mě přepadá silný pocit marností, zbytečností a bezvýznamnosti celého toho snažení. Takový ten pocit, který znáte z ultramaratónu, když vás přepadne krize. Běh se stává utrpením, propadáte se pořadím a tak si začnete si klást otázku, proč. Vážně přemýšlím, že se nato vykašlu. Jdu tedy raději spát a klíčovou otázku si nechám na zítra.

            Ráno vstávám s nechutí a onen pocit marnivosti mě neopustil , ale přesto začnu strojově chystat věci, jakoby mě někdo úkoloval a rozhodnutí v kolik a zda-li vůbec pojedu odsouvám. Později sednu ke kompu a kouknu na nějaké videa s alpských kopečku, kde mám namířeno a to mě trochu povzbudí. Jsem rozhodnut, že pojedu, ale nevím zda-li to stihnu dnes. Nechci se stresovat nějakým spojem, takže rozhodnutí, zda-li pojedu vlakem do Brna nebo Českých Budějovic si nechávám až budu ready.

 Zda se, že kulminuje příprava a tak zbývá „jen“ nachystat trasu. Rozhodnutí padne, že pojedu vlakem do Českých Budějovic, protože to je to o 150 km blíže k cíli cesty a tedy by to mohlo být ve větší pohodě než třeba loni a předloni i když minulé výlety měly trochu jiný cíl.

            Snažím se nic nezapomenout. Samou pečlivosti, aby mi neukradli tachometr, jsem jej sundal a nechal na parapetu, stejně tak nový litrový bidón. Bohužel to zjišťuji v Ostravě na nádraží. Aspoň mám co při 5,5 hodinové cestě řešit.

Vlak má 20 minut zpoždění. Později mi dochází, že oněch 19 minut v Praze na přestup se poněkud smrsklo a z předloňské zkušeností vím, že na přestup mi půlhodina byla tak akorát. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily. Vlak zastavil a zrovna se mi zamotala jedna taška do předního kola. Sakra, tak ji přidržuji, aby nedrhla. Krkolomně se posunuji o dva vagony dopředu, k tomu správnému, ale už mi dochází power. Ještě jeden vzpěračský výkon a jsem ve vlaku. Uff.  Hned při první příležitosti si odchytím průvodčí, abych ji přednesl problém s přestupem, ale ona jeho řešení odsouvá, až budeme v Pardubicích. Tam se již naše prodleva oproti jízdnímu řádu natáhla na půlhodinu. Mezitím přemýšlím, kde, a zda-li vůbec se shánět po tachometru, když v ČB budu ve 23 hodin. Jediná možnost je Tesco. Zjišťuji, že je jen do půlnoci a je 4 Km od nádraží. Jedinou obavu mám nechat kolo před Tescem. Otázkou je, zda-li dojedeme včas a zda-li vůbec stihnu ten správný vlak z Prahy do Budějovic.

Za Pardubicemi se již problému s přestupu ujal velmi ochotný vlakvedoucí. Má dobré zprávy. Vlak do ČB čeká a bude na stejném peronu, jako přijedeme. Začínám se rozcvičovat na víceboj. Tentokrát to bude stovka, vzpírání a lukostřelba :D. Musí to být rychlé, bude silové a musí to být přesné :D. V opačném případě co z načatým večerem v Praze. Takže upevňuji věci na kolo, ale zároveň je musím být schopen rychle sundat ze třech schodů z vagonu.

Praha.  Vše jde hladce, jen se bojím disciplíny vzpírání. V nadhozu, bez nadhozu musím dát 55 kg (bagáž včetně kola). Průvodčí je kus chlapa, tak by neměl být problém. Povedlo se. Mé kolo je jediné v zvazadlovém voze. Průvodčí se jej snaží posunout, ale při manipulaci zavelí zemská přitažlivost a jde k zemi i s kolem. Odnesla to jeho noha, ale vypadá, že skelet je nepoškozen. Není divu, že trochu naštvaně říká, že kolo má být bez zavazadel a pokud neopustím nákladní prostor, tak vlak nemůže odjet. Já si říkám, však já už nespěchám :D. Snažím se mu defenzivně vysvětlit, proč ty tašky tam jsou a že je sundám, a že to je kvůli zpoždění, ale ho to zajímá jako vládní vojsko v Itálií. Takže moje obhajoba je mrhání silami. Hledám si místo k sezení v poloplném vlaku. Projdu vagon tam i zpět a zaujme mě, jedná sympatická paní nebo slečna. Spolu s ní tam sedí další nějaká ženská a chlap. Konečně se tedy v klidu posadím a už mi zbývá vyřešit jen tacháč. Cesta do ČB bude trvat 2,5 hodiny, tak studuji trasu k Tescu a snažím se ji naučit, protože to bude opět boj s časem. Sedím, ale „ruší“ mě ona sympaťačka. Vyzařuje s ní taková pozitivní energie a euforie. Je vidět, že patrně prožívá v tento den, či dny něco hezkého. Její „rušení“ je tak intenzivní, že už se nemůžu na nic soustředit a hlodá ve mně zvědavost. Ale před tolika lidmi bych se nezeptal. Pán naproti mně, je takový nevrlý, popíjí flaškové pivo a má u mě spíše minusové body, protože má propitý obličej a chová se divně. Přichází „cvakmajster“ a tak se ho ptám co jeho noha. Už je podstatně lepší náladě a říká, že dobré. Sympaťačka, jde na chodbu telefonovat, patrně kvůli soukromí. „Mínusový“ chlápek vystoupí.  Další dlouhý telefonát, již sympaťačka vyřizuje v kupé. Vystoupila i ona ženská, takže už tam zůstala jen sympaťačka, ale stále telefonuje.  Aaa, už mám jasno. Slyšel jsem slovo svatba. Hmm bude se vdávat… Tak si říkám: „Chlape neznám tě, ale s toho mála co vím, nemáš špatné vyhlídky ;-). Moje zvědavost byla ukojena, ale ne úplně. Troška profesionální deformace, mi velí, se ptát. Jenže slečna už půl hodiny telefonuje.  Konečně skončila. Tak si dodávám odvahu, když už jsme tam sami dva, ale kdepak. Nějak mi chybí.  Přece jen je to jiná situace, než „drtit“ lidi před kamerou. Tohle je takové osobní. A tak mlčky sedím a přehrabuji se ve věcech, snažím se spát. Ale nejde to. V hlavě mi druhé já říká, ať se zeptám. Blíží se Budějovice.  Problém s tacháčem, je zatlačen úplně někde dozadu. Do kupé vstupuje „cvakmajster“. Již je velmi veselý a pozitivní. Ví, že s mým kolem prohrává na body 0:1 a vznáší obavy s vyložením kola. Tak ho ujišťuji, že si ho určitě vezmu, protože to je jediné co mám :D. Sympaťačka se začala smát. Druhé já mi říká, hele tohle je jedinečná šance. Musíš, jinak jsi sračka! Tepovka stoupá vysoko.  A ty jo fakt. Začal jsem ji vysvětlovat, co se událo při nakládání kola a kde jedu. Po prvních desíti větách se dostávám do tempa :D. A konečně jsem se ji mohl zeptat na ten její pozitivní náboj, který s ní vyřazuje. A fakt že jo. Je to pozitivní osoba s takovým neotřelým myšlením a v drtivé většině, jakoby mi mluvila z duše. Vinař by řekl „kvalitní odrůda“.  Říká, že pracuje v Praze, a že opravdu jede do Budějovice na svatbu, ale svému bráchovi. Hmm… :-? A jak si tak s ní povídám, možná ¾ hodinu, tak najednou hovor ukončí zastavení vlaku v Budějovicích. Valím, vyložit kolo. „Cvakmaster“ s obavami mi pouští kolo do rukou, ale já jsem pozitivně nabuzen, takže jsem jako vzpěrač ve vrcholné formě, tak ho bezpečně položím na zem.  Z vlaku skoro nikdo nevystupuje a tak vidím jak se sympaťakča vzdaluje na peronu, až zmizí. Rychle se snažím provizorně naložit všechny věci, abych se za ní běžel rozloučit. Před nádražím ještě upevňuji nějaké věci, vidím, jak se vzdaluje cestou přes nějaké náměstí. Vyrážím, ale už někde zmizela… Hmm, no, co už. Zbytek cesty do ČB díky ní utekl rychle a takových pozitivních lidí dnes člověk moc nepotká. Opět se mi potvrdilo, že obličej má neskutečně velkou vypovídací schopnost, jaký člověk je.

Vyrážím tedy s úsměvem na tváří k Tescu. Mám nato pohodlnou ¾ hodinu. Jen stále nevím, zda-li je rozumné nechat kolo stát před shopem. Jsem u Tesca. Ohlížím okolí a lidi. Zamýkám kolo. Jdu do toho. Tacháč mají, bidon ne. Automatická  pokladna mě zrazuje (platím kartou - hodila error), do prdele, zrovna teď. Jdu tedy ke klasické. Vystřelím z obchodu jako zátka od šampusu. Kolo je celé a hned se semnou dává do řečí, chlápek, který hlídá kolo své manžely co šla nakupovat. A tak popisuji plán. Rozbalují tacháč, upevňují finálně věci a mezitím se pouští do hovoru další chlápek, ale ten mluví a mluví (učitel ze střední). Už jsem ready, ale on pořád mluví a kdybych mu neujel, tak tam stojím ještě dnes :D. 

40 minut po půlnoci vyrážím. Tradiční cestovní a startovní peripetie jsou minulostí. Výjezd z ČB je easy, protože jedu podle trasy z GPSky a to až do národního parku Hohe Tauern. Mám mnoho vychytávek z minulých výletů, ale jedno řešení zatím nemá řešení. Prostě sedět 10 až 20 hodin (někdy i 30) na sedadle mému zadku nesvědčí. Hold nemám cyklo zadek. Takže experimentuji. Už na 20 km cítím ten začínající nepříjemný pocit pálení, takže si polepím inkriminované části náplastí a natřu vazelínou. Super, na dalších 10 km je relativní klid. Na 40 km další vazelína. Konečně jakesi, alespoň částečné řešení. Jedu a najednou slyším ve tmě přede mnou nějaký rachot. Naplno se mi roztáhnou zornice a čelovkou propátrávám tmu a 20m předemnou přebíhá stádo divokých prasat a pozdě ráno potkávám osamoceného kňoura. To mě ujišťuje, že jsem na Šumavě. Na 30 Km, za Českým Krumlovem ve Větřní, se mi začíná cesta poněkud zvedat a jakoby mě připravovala na věci budoucí.  Takže na start 18% stoupání. Je to cítit, ale jede se mi dobře.  Je 7 ráno a ejhel  big problém. Chybička se vloudila. Jsem ve Frymburku. Trasa vygenerovaná na mapy.cz, mě dovedla k Lipenské přehradě, ale k přívozu. A ten jezdí až od 9 hodin. Takže buď budu 2 hodiny čekat, nebo objet Lipno. Jak naschvál, je to tak největší vodní nádrž u nás. Tak to soudruzi ze seznamu udělali někde chybu, protože to nezvýraznili, ale přiznávám, že já jsem to zase detailně nestudoval. Dvojchyba už nemohla dopadnou jinak. Ostatně tenisté to znají.  Po prostudování místní mapy vyjíždím na Horní Planou. Naštěstí se po kilometru ptám místní osoby a ta mí ukáže cestu opačnou. Takže znovu studuji mapu a fakt, asi to tu zná :D. Ale cesta je výjimečně rovná, takže to fičí. Při objížďce míjím Olympiský park, který ještě tvrdě spí. Konečně po 20 Km objížďce se konečně napojuji na původní trasu. Konstatuji, že to docela drhne a tak 80 km si dopřeji první žvanec.  Až o půl desáté překračuji hranici (85 Km). No a takových, ale menších traťových kotrmelců bylo více. Nicméně to k tomu vždy patří. Na konce ČB nebyly takovou výhrou, jak jsem si původně myslel. Bylo to sice o 150 Km kratší, ale měl jsem pocit, že jezdím po Beskydech. Letos jsem chtěl jet již na pohodu, ale opět se to mění v takové útrapy jako roky předtím, protože ty kilometry prostě nepřibývají a není čas se kochat. Slunce pomalu klesá za obzor. Stav vodních zásob udržuji v uspokojivé rezervě víc než 4 litru a tak hledám místo k úkonům běžným pro masově rozšířeného dvounohého savce. A mám problém, kterého jsem se obával. Umýt vazelínu ve tvrdé a studené vodě je úkol nad mé momentální síly. Další hodina jízdy je vždy vyhrazena k hledání místa odpočinku, neboť durhou noc již hodlám prožít v poloze ležícího střelce. Najít slušné místo k noclehu není jednoduché. Musí splňovat řadu podmínek - dostupné, „neviditelné“, nehlučné, rovné, suché, dál od stromů, daleko od města, nesmí zapáchat, kde je možné opřít kolo (pro ranní nakládku), pokud možno s vyhlídkou, u vody. Důležitost podmínek je seřazen sestupně. S přibývajícím časem se musí škrtat :-D. Po půl hodině, kdy slunce již bylo za obzorem, tlak roste, protože za tmy bych se mohlo stát, že budu někomu nocovat na zahradě a pak mu v jazyce, ne mého kmene vysvětloval, jak se to stalo, bych nechtěl. Konečně třetí vyhlídnuté místo je opravdu kvalitní. Hlavně je důkladně schované.

 Po předchozích zkušenostech rozbaluji stan. Což se později ukázalo jako velmi správná volba. Ono když nerozbalíš stan, tak zase ho nemusíš balit. S „noclehováním“ je to v Rakousku, složité, neboť každá spolková republika má jiné pravidla. Někde chceš-li přespat někomu na pozemku, tak se s ním musíš domluvit a někde dokonce, nestačí ani svolení majitele, ten si musí vyřítit povoleni nějakého úřadu, prostě magořina. Někde je povoleno jen nouzově (pod širákem).  A četl jsem i o tučných pokutách, až se mi to nechtělo věřit 14 500 EUR, ale to snad byl jen nějaký joke.  Prostě v Rakousku to není takový kulturní zvyk jako u nás. Pokud jsem měl tu čest se setkat s majitelem, tak to bylo vždy v poho.

Předpokládaných cca 250 Km za první den jsme hodně přestřelil (188 Km) a tedy je co dohánět. Zato nastoupáno jsem již měl tři Lysé (3 tis. m).  Ulehám a kalkuluji, že zítra budu muset opět makat. Brzy ráno mě probouzí bušící kapky na skelet stanu, ale do výjezdu je daleko, tak opět usínám. V devět se začínám připravovat na odjezd, ale již trvale a vydatně prší. Čekám napůl sbalený. ‚Je 11 hodin,  ale stále prší. Odkládám tedy odjezd na cca 13 hod. Stále prší. Potůček, který jsem měl od stanu 5 m, se mění v potok. Slyším, jak se za stromy k mé malé schované louce blíží traktor. Už neprší, ale leje jak z konve. Traktor míří přímo ke mně, přitom vylívá s přívěsu patrně septik. Vystrkuji hlavu, že mi řekne, ať hned vypadnu. Ale jen mávne rukou na pozdrav a jede dále. Ještě mu ukážu, zdali mu nezavazím, ale gestikulací ukáže, že vše je ok. Kolem snad 14 hodin, déšť skoro ustává. Už jsem skoro začal balit stan a zase se rozpršelo. Je to fakt deka a vypadá to, že bude pršet několik dnů. Definitivně lezu do stanu a začínám „přepočítávat“ plán, ale chybí mi graf počasí v čase. Tak kontaktuji Malču po delší době, mi přichází nelichotivá informace má pršet do půlnoci. Beru to jako holý fakt. Jen doufám, že se předpověď naplní. Polevil stres, mám informace a můžu tedy plánovat. Pokračuji v hodování a spaní. Během dne mi dochází voda. Z potoku, kde již určitě dorazilo část obsahu, který celý den traktorista skrápěl pole, se mi nechce. Začínám tedy sbírat dešťovou vodu, pomoci stanu a sněžného límce. Systém jsme později vylepšil, takže skoro pokrývám celou spotřebu, ale taky díky skoro nepřetržitému vydatnému dešti.

Déšť obvykle není takový problém, ale pro výstup do 3500 m, potřebuji suché věci. Hlavně se snažím uhájit mé jediné boty pro výstup, protože ty by za dva dny neuschly a to ani za slunných dnů. A do trojky nemůžu jít s mokrými botami, kde bude v lepším případě možná jen lehce mrznout. Proto pro krátké výstupy používám jen durch mokré a nasáklé sandále.  Později mi informaci o počasí potvrzuje i Berďa, kterého jsem nevzbudil, protože to už naštěstí udělala Petra a Deni :D. Takže předběžné rozhodnutí je, že vyrazím, hned jak ustane déšť, tedy po půlnoci, které později přehodnocuji a budíček nastavuji na tři hodiny ráno. Ležím a nad hlavou sleduji zvětšující se jezírko na nevypnutém stanu. Také doceňuji, že jsem si vybral tu nejvyšší řadu stanu Husky, protože kolem stanu už stojí voda, ale ve stanu nic.

Zvoní budík, moc se mi nechce. Vlastně vůbec se mi nechce, ale vím, že musím, aby bylo dosaženo hlavního cíle. Naštěstí předpověď vyšla a neprší. Ač jsem byl napůl sbalený, vyjet se mi podařilo až před pátou. Prostě nevydařený start.  Ještě přemítám, zda-li si dát na nohy suché boty, které musím uhájit suché nebo durch mokré sandále. Přecejen je fakt zima, takže volím boty. Vyjíždím. Jsem cca 60 Km od Salzburku. Je ještě úplná tma, což mě trochu uklidňuje, že není pozdě. Teplota klesla o 15 možná i 20 stupňů. Cesta oschla, takže je to bezpečnější. Konečně to jede. Cítím časovou tíseň, takže dnes to musím „posunout“.  Je před 10 hodinou a jsme v Salzburku. Jedná paní mi nedává předost, ale ubrzdil jsem to. O kousek dále se nepozdávám nějakému ratlíkovi a tak ze zálohy na mě zaútočí, ale z jedoucího kola se mu nepodařilo mě sundat. O kousek dále už je tomu jinak. Opět se rozprš, a tak řízeně sesedám z kola. Čekám pod přístřeškem a tlačím do sebe makovec. Prostě opium mi dává sílu a důvod :D. Doufám, že to je jen přeháňka. Doufal jsme správně. Salzburk opouštím, podjezdem pod letištěm. Konečně Alpy, pravé nefalšované kopce. Začínám stoupat a vjíždím do Německa. Dojíždím cyklisty s menším nákladem, kteří mě před chvíli předjeli. Sesedají z kola, protože to začíná docela z vostra. Vyjádří mi obdiv několika německými slovíčky a tím se rozloučíme. O pár kilometrů déle špatně odbočím a tak si dopřeji jedno kilometrové stoupání navíc. Slunce se už opět ukazuje v plné síle. Jedu kus dolu a tak vím, že to půjde opět nahoru. Wow, 20%.

Sám jsem zvědavý zda-li to vyjedu. Půl kilometru dlouhé stoupání zvládám, ale už to není žádná houbařina. Pro lidi, kteří jdou dolu jsem atrakcí. Přijíždím k bráně do národního parku Berchtesgaden a jsem trochu nervózní, než zjistím, že kola dále můžou. Jedu. S přibývající vzdáleností ubývá lidí a narůstá stoupání. Ale je to krása. Když už stoupání dosahuje cca 12%, zastavuji a nenechám si ujít pohled na horskou řeku s lanovým mostem.

Nechám se vyfotit. Později zjišťuji, že tenhle člověk asi nikdy nefotil. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď :D. Jedu dál stoupání nabývá na intenzitě. Usuzuji, že již je to poctivá dvacítka, ale tohle už znám. Nenechám si ujít příležitost a na lavičce do sebe ládují nějaké zbytky od snídaní.

Mezitím po cestě do kopce projíždí pravidelná autobusová linka, takže si říkám, že to už více stoupat nemůže. Jedu dál, ale opak je pravdou. Odhadují 25%. Buším do pedálu a ještě to jde.  Uff. Kopec se trochu zmírní. Dvanáctka je houbařina. Za zatáčkou už nevěřím vlastním očím. To je nějaký jocke. Odhaduji, že pokud ne 30%, tak moc chybět nebude. Raději to tu nepíšou. Je to úsek dlouhý možná 100m. Tepovka je nadoraz, stojím v kole, kličkuji, dýchám jak šicí stroj, ale opakovaně s kola padám. Znovu to rozjedu, ujedu možná 10m a padám. Po pátém nedobrovolném sestupu z kola, jsem vyřízený jak žádost na byt. Chci kolo podržet na přední brzdě, abych si odpočinul, ale ujíždí. Takže zadní i přední.  Snažím se tedy tlačit, jenže mi podkluzují nohy na mokré cestě v mokrých sandálech, které jsem si již dříve vyměnil. Opřít kolo nejde.  Musím zabrat, již vidím kulminující cestu. Jsem nahoře 1 050m. Hmm, tak kolo jsem na asfaltu ještě teda netlačil. Tzv. horská výživa :-D.  Zde přetínám i hranici a vjíždím zpět do Rakouska. Chvílí jedu po vrcholu a pak to začíná mírně klesat. Hrůzá mě začne jímat, až vidím značku klesáni 30%

a tu mi dochází, že dolu půjde o život. Zastavuji tedy a kontroluji brzy, protože ač jsem měnil před výjezdem destičky, hůř to brzdí. Jdu nato. Jedu opravdu pomalu a s obavami se dívám za zatáčky a přelomy cesty.  Navíc cesta je jak tankodrom. Pokud potřebuji rozsvítit LCD GPSky, raději vždy zastavím. Konečně jsem dole v městečku Weissbach bei Lofer.  Je již odpoledne a tak kalkuluji, kde to dnes zavřu. Bohužel opět to dnes není nic moc, takže za 20 km je Saalfelden am Steinernen Meer, tak někde za ním. Ale jde to z kopce, takže cesta ubíhá. Míjím ono zmíněné město a jedu až za další město Zel lam See. Nyní již hledám nocleh, ale rád bych se i umyl. Jenže zde je voda vhodná tak pro Prskavce na kajaku. Tak jedu proti proudu, ještě asi 10 km. Konečně nacházím místečko, kde bych se na okraji dravé řeky neutopil. Navíc už je dost šero. Voda je pochopitelně dobře vychlazená. Hotovo. Poslední věc najít místo na spaní.

Splnit podmínku neviditelnosti se mi daří hlavně díky tmě, klid taky nic moc. Ale už jsem zahlídl ty velehory, takže šupa. Hlavně se dobře vyspat. Zítra se jede do velehor, hurááá. 
Je ráno. Slunko pere jak sedlák cepem. Mé elektrozásoby se značně ztenčily. Jeden den propršel a včerejší den, slunko svítilo nic moc, takže solár živil jen mobil/gps. Hned tedy běžím, ze solarem, na druhou strnu pole, kde už to pěkně smaží ;-).  O dalších 100m dále musím k horské řece, která mě tak krásně večer osvěžila. Neodradí mě ani 30m prudký sráz dolů. Ze stanu vidím, jak po cestě stoupá desítky cyklistu. Jeden jede na těžko. Vyjíždím, jsem natěšený. Jediné co mi radost kalí, je ten provoz. Je to asi jako na D1 v neděli odpoledne. Si říkám, jestli to tak bude až na horu tak to bude mejdan.  O 5 Km dále se cesta rozšiřuje na několik pruhů, aby přivedla zájemce na motorových ořích k pokladně, která je skasíruje za vstup na proslavenou vysokorodou Grossglocknerskou silnici. Jednostopé za 25 a dvoustopé za 35 eček.  Cyklisté zdarma. Jenže jaksi nepočítali, že kola mohou být i širší než jimi udělaný průlez. Tak špekuluji, co s tím. Jedině to shodit z kola a projet nebo… .
Tak jsem zvolil druhou možnost a vyčkal jsem, až zaplatí a projede motorkář a já hned za ním. První hromadná dopravní značka mě ubezpečuje, že to půjde do kopce max. 12% stoupáním, takže kochací stoupání. A taky že občas mohu potkat nějakou krávu, což se naštěstí nestalo :D..

K cíli cesty mám 33 Km a nastoupat musím 2050 m a projet dvěma tunýlky.  Celá tato cesta je 48 km dlouhá obohacená 36 zatáčkami. To vše je pro mě v tu dobu neznáme.  Jedu a kochám se přibližujícími se zasněženými horami.

Nádherný slunný den mi to dopřává plnými doušky.  Odpočívadel je hafo, tak neuniknu ani fandění z řad turistu. Občas i nějaký cyklista prohodí pár obdivných slov. Cítím se prostě, jak na autodromu po projetí pěti kol. Lehce ubude aut, ale zůstanou jen ty silné. Někteří si vyloženě užívají cesty jako testovací okruh. Jezdí ve vlnách, které vytvoří pomalejší auto jedoucí v čele. Příležitostně předjíždějí, takže pak jdou čtyřválce, šestiválce či osmiválce a sem tam i dvanáctiválcových sporťáku do maximálních otáček. Je to jak na přehlídce sportovních aut. Automobilový labužník by si přišel na své. Viděl jsem Ford Mustang, Dodge viper, Porsche 911, Ferrary F40. Boj o hlučnost jednoznačně vedou motorky. Skoro to tu vypadá jak na Brněnském autodromu.

No a když má člověk „štěstí“ a potka se s motorkou  tunelu, tak hluk se dá srovnat jen ze startujícím Boeingem.  S přibývající výškou klesá teplota. Krásná scenérie, dává člověku zapomenout, že je a jen polyká naservírované výhledy alpských vrcholků. Každou chvíli zastavuji, abych něco natočil či nafotil. 

Zelené kopce se pozvolna mění v holou skálu. Zastávka v jakémsi místním supermarketu, který je na hony vzdálen, tomu, jak jej známe. Při odjezdu potkávám tři Čechy a tak prohodíme par slov. Říkají, že nahoře je zima jak v Rusku. 

Jedu. Slunce stále vydatně svítí. Po cestě je mnoho značek s výškou a jde to kupodivu poměrně rychle. Blížím se k vrcholu Törlkopf (2 455m). Zde někteří cyklisté končí svůj trening a ti kteří mají málo, pokračují na křižovatce ještě necelá dva kilometry na Edelweißspitze 2572 m (nejvyšší bod kde je možné vyjet). 

Já pokračuji k cíli až na vyhlídku císaře Františka Jozefa, ale to ještě nevím. Takže klesám o 150 m níže k dvěma plesám. Konečně stoupám na nejvyšší výšku 2 504m a to jen díky tunelu, který je na vrcholu, jinak by to bylo ještě výše. Před tunelem jsem trochu znejistěl, zdali jsem opravdu v Alpách a ne v Saudsé Arabií, protože burky převažují nad tradičním Evropským oděvem. Sníh mě nakonec ujistil, že jsem správně v Národním parku Vysoké Taury. Teplota necelých deset stupňů a vítr mě donutily se trochu obléci. 
Po půlhodině kochání se, rozhoduji, že pojedu dále. Už mi začíná být opravdu zima, takže se již vydatně obleču, protože k cíli cesty budu 600 m klesat, abych později opět 500 m stoupal. Cestou opět neodolám mnohým kochacím zastávkám. Na jedné zvažuji, že bych zde nocoval, ale je ještě brzy i když slunce už „nasazuje“ ostrý úhel. Nicméně ten výhled ze stanu by byl úchvatný. 

V nejnižší  bodě (1900m) odbočuji na kruhovém objezdu doprava na císařskou vyhlídku, k které zbývá posledních 8 km. Slunce začíná rychle klesat, což je signálem, že již budu muset vážně pohledat místo noclehu. Kopce nad 2 tis. jsou již pochopitelně holé, takže nalézt „neviditelné“ místo bude velký problém. Několikrát zastavuji, vybíhám, hodnotím. Už jsme našel i vhodné místo relativně zašité, ale zde není šance kolo vytlačit. Už začíná být šero. Jsem v předposlední zatáčce, necelé dva km od vyhlídky. Stojí tam auto, tak vyčkávám, než zmizí, abych vyrazil do ohrady pro pěší, neboť by bylo jasné, že se nejdu kochat pohledem na noční pleso Nassfeldspeicher. Bohužel dlouho se nic neděje. Vypadá, že tam budou nocovat v autě. Tak se jdu pěšky podívat, zda-li by to tam šlo. Jo, dalo by se to, od cesty téměř vidět není, ale je tam burácející vodopád. Vracím se pro kolo a musím vyřešit zapeklitý problém, hlavně rychle, protože světla rychle ubývá jak Japonců na Iwodžimě za druhé světové války. Je tam klikatý vlez pro pěší, ale s mým kolem tam určitě neprojedu. Vše sházet a naházet, je + 10 min. A už vím. Zpět je plot nižší, cca 60 cm, to by se mi mohl podařit, kolo přehodit. Ještě zkouším elektrický ohradník, jestli nekope. Takže neochotně nabízím prst. Super, je vypnutý. Beru tedy kolo, přehazuji přes dřevený plot a pokládám a najednou. Líssssk. Taková šlupka. Pouštím kolo a uskakuji. Sakra vždyť jsem to zkoušel. No jo, tam bude asi zpožďovač. Houstone, máme problém. Kolo je napasované mezi plotem a ohradníkem.  Jen krátce přemýšlím, jak s toho ven. Prostě kolo s bebechama musím vytáhnout. Přesto nejede vlak. Jdu nato. Snažím se eliminovat kontakt. A další šlupka. Statečně přijímám rány v rámci budoucího blahobytu, jakou soudruzi  u Stalingradu :D. Super kolo je venku. Od ohrady k cíli to mám 50m. Je to takový malý kopeček nad oním plesem. Jediné rovné místečko, nakonec vyhodnocuji, že je trochu od cesty vidět. O kousek dále je ještě jedno, to už je horší a navíc se trochu svažuje. Dá se, ale je úplně na okraji kopečku a pod ním sráz dolu.

Ale beru. Stavím stan, protože budu zima. Přece jen ve 2 250m se s tím dá počítat. Poprvé v životě ho pořádně kotvím. V noci je mi trochu zima, ale ne natolik velká, aby mě donutila se více obléct. Větším problémem je, že neustále sjíždím ve stanu dolu, protože je do kopce. Budím se časně ráno a vše je vykoupeno nádherným, nepopsatelným, dechberoucím výhledem.  Tak si to tam jdu trochu projít. 

Slyším pískající ptáky, ale nic nevidím a ono to jsou dva svišťi, kteří se nahánějí po kopcích. Na cca 100 metrový vodopád a vycházející slunce, je opravdu magický pohled.

Jdu se tedy uvařit polévku a přemýšlí, že dnes by se mi fakt nehodilo, kdybych ji vylil do stanu, když je z kopce. Bohužel, dnes to vyšlo nebo spíše nevyšlo. Trochu mi zakaluje start dne a sežere půlhodinu na eliminaci následků. Začínají najíždět auta a tak snažím rychle sbalit a vypadnout, abych předešel nějakým problémům.  Jsem rád, že jsem to včera dal až sem, protože na dnešní výběh je to fakt kousíček.

Závěrečný kopec na vyhlídku císaře Františka je opět výživný. Konečně jsem nahoře, teď se snažím vymyslet, jak zrežírovat můj výběh. Co vzít sebou a jak naložit s kolem. Nicméně nemám jinou možnost, než ho tu nechat se všemi věcmi. Dobrou ¾ hodinu se balím a u toho láduji čokoládu. Ještě na závěr si říkám, že si musím vzít opalovací krém. Do hor se doporučuje min 30. No mluvím o tom proto, že jsem ho nakonec zapomněl sbalit (na výběh), což si ukázalo jako fatální chyba. Beru si dvě kamery ze třech možných. Nakonec oželím velký stativ, protože s tím by se už běžet nedalo. Nemám zcela jasno, na který kopec poběžím, ale ono se to nějak vystříbří. Hlavně být na vše připraven.

Kolo tedy stavím do jednoho stojanů. Chvíli se na něj divám a říkám si, zda-li tu bude a bude ve stejném stavu až přijdu zpět. Zjišťuji, kde se tam dá jít. Značka hlásá, že cyklistům je vjezd zakázán.  Je to vysekaný tunel ve skále, který je obohacen různými atrakcemi. Jak jako např. vodní varhany - tekoucí/kapající voda přes varhany vydává zvuky atd.

Je nádherný slunečný a dá se říct i teplý den. To neplatí v tunelu, tam je jak v ledničce. Tunel má čtyři vyhlídkové „balkony“. Snad, aby návštěvníkům po částech servírovali tu nádheru. Později tunel končí a lidi již vystupují na úbočí hory.  Otevírá se naplno výhled na ledovec. 300 m pod námi a 1400 m nad ním se tyčící vrcholek Glossglockneru.

Cesta luxusně upravená pro gaučové turisty, končí kousek pod vrcholem Elschberg (2 664m) posezením, kde nemalá skupina turistů končí svojí pouť. Poté již cesta přechází na horskou, „upravenou“ turisty. Poslední zapomenutý automobil, který vypadá, že ten co tu s ním dojel už musí být hodně daleko. Turistů je hodně, ale já asi jediný běžec. První pleso, kousek dále divoká řeka, přes kterou vede most. Dobíhám čelo slovenských turistů, kteří jsou roztahaní snad na jednom kilometru.

A je tu ledovec. Zrovna, patrně průvodce, dává výklad svým svěřencům o ledovci Südlicher Bockkarkees. Říká, že tento není nebezpečný. Nasazuji si sněhové návleky na mé nízké boty.  Mé první seznámení s ledovcem. Hledám praskliny, snažím se jít ve stopách. V ledovci teče desítky potůčku a potoků. Někdy jsou malé jindy větší a voda se v nich ztrácí v černé díře.  

Blížící se zasněžené vrcholky hor. Jsou fascinující. Konec ledovce, opět skála a poté kopec ze sněhovou nadílkou na které mi to hodně klouže. Na jeho konci se odbočuje doleva na skoro skalní stěnu. Tam ztrácím cestu. Razím si nějakou jinou, ale začínám shazovat kamení. K upatí skály se blíží další, tak se snažím rychle najít správnou cestu.  Jsem nahoře. Tak ještě jedna fotka a mířím mírným stoupáním k 200m vzdálené chatě Oberwalderhütte (2 973m) která byla postavena v roce 1910. Hmm, tak to už je hodně dávno.

Na venkovním prosluněné zahrádce sedí lidi, tak si říkám, že až půjdu zpět, tak je budu následovat. Pro mnohé turisti je to cíl cesty. Běžím dále mírným stoupáním. Potkávám lidi, a sem tam mám potřebu na někoho zakřičet a tak i učiním. It´s nice Day. Pro mě je to dvojí radost, protože všichni reaguji pozitivně a v druhé řadě mě těší, že mi rozuměli :D. Pravidlo je, nikdy se nezastavovat, aby si se mnou nechtěli povídat :D. Po půl kilometru opět ledovce. Vidím před sebou lidi, jak jim prochází. Tak tedy budu půl kilometry doufat a striktně se držím vyšlapané cestičky.  Ledovec procházím bez úhony. Potkávám lidi, kteří jdou dolů a ejhle čeština, tak se potřebuji trochu vykecat, protože pár posledních dní jaksi nebylo s kým. Ač je krásné počasí a slunce pere jak sedlák cepem, tak cítím, přes tenké tričko, že je fakt zima. Stoupání je poctivé, ale běžecké. Začínám pociťovat kyslíkovou dietu. Běh se zpomaluje, dech se zrychluje a tak to prokládám místy rychlou chůzí. Přede mnou jdou již jen dvě osoby. Dobíhám slečnu, kterou evidentně kopec značně unavuje, ale to co ji sem táhne je o 30 m výše, tak když kolem ní probíhám, tak ji povzbudím slovy „It´s finist“. Usměje se, ale na povídání to nevypadá, což je dobře :D. Dobíhám jejího přítele, který je na tom přesně opačně a tak se nechá vyhecovat a snaží se chvíli běžet semnou, naštěstí nevydržel :D. A konečně hřeben. Tam se trochu opět zdržím a hračičkuji s kamerou. Opět mě dochází páreček a tak s klukem navazuji čilou diskuzi s mými deseti anglickými slovíčky a hojnou gestikulací :D.

Poté již touhle pustinou na vrcholu běžím úplně sám a nemůžu se nebažit těmi výhledy, fakt super, grandiózní, neskutečné, výjimečné, exklusivní, bombastické. Blíží se první vrcholek, „dvojvrcholí“ vzdáleného od sebe 300 m. Když dojdu na první vrchol, tak se mě zmocní respekt, protože na druhý vrchol, už to není tak kulatý hřeben, ale docela krkolomná hřebenovka. Napravo prudký sešup dolu po sněhu až na ledovec. Horalové říkají. Bezpečný dojezd ze svahu, ale ne v kraťasech. Hmm, mám ¾ běžecké :D.  A nalevo bezpečná smrt na skalní stěně. Přijímám tuto výzvu. Tepovka začíná stoupat, neboť to bude na kluzkém zmrzlém sněhu. Během toho přemýšlím, kdybych tady zhučel, kdo, kdy by mě našel a zda-li vůbec. Pak přemýšlím, kdo by se začal zajímat o kolo, které mám na vyhlídce císaře Františka Jozefa. Jestli za den, či za týden. Během toho se dostanu na uzoučký hřeben, na který si již sednu obkročmo a posouvám se rukama – no prostě je to adrenalinová jízda. A jsem na konci hřebene, který se dále roztáhne do široka. Brodím se sněhem až jsem na holé skále a na finálním vrcholu

Mittlerer Bärenkopf 3358m. Sednu si, abych ujedl ze svých zásob. Třepe se mnou zima, tak sáhám do svých bohatých „izolačních“ zásob a oblíkám si bundu, abych si trochu více těch rozhledů užil. Po deseti minutách vyrážím zpět. Zpět náročnější část hřebene překonávám s větším sebevědomím a jistotou, takže s větším rizikem. Cestou dolu mezi sněhovými pásy se občas najde i místečko s mikro florou.

Odpolední sluneční paprsky se opřely do sněhu, takže jsou všude vidět pramínky z tajícího sněhu.  Dobíhám sestupující pár. Prohodím s němi pár slov a definitivně se loučím. Dostávám se na okraj prvního ledovce, který je nasákly jako houba s tajícího sněhu. Dobíhám k chatě, ale jsem v časové tísní, protože je již po 15 hodině a ještě mám před sebou na kole 80 Km.

Takže tentokrát bude prožitek bez pivní „podpory“. Snad se sem ještě někdy vrátím.  Kousek pod chatou slyším vtipné komentáře od stoupajících na můj seběh. A ne jen slyším, ale i rozumím, protože je to česky ;-). Jsou překvapení, když jim opět vtipně odpovím česky. Tak se ptají, jak je to daleko na vrchol, zda-li to stihnou i s návratem. Já je jednoznačně vysílám na vrchol, protože pokud by se jim to nepodařilo včas zpět, tak nato do konce života nezapomenou :D. A už jsem u prvního ledovce. Tam je vidět, že to taje, protože vychozená cestička je jedna rozbředla sněhová louže. Proto volím, výstup nad tím, abych mé jediné boty neutopil. Dobíhám skupinku třech lidí, patrně otec a dva synové, bodají holemi a zkoušejí pevnost ledovce. Já přeskakuji podstatně širší a dravější potoky, než když jsem šel nahoru s široce roztaženýma rukama a doufám, že ledovec mi neotevře své nitro, aby mě pohltil :D. O bezpečnosti onoho ledovce, dle znalce, mám již jisté pochybnosti. Konečně jsem na konci 300 m alpské „divočiny“. Čím více klesám, tím více lidí přibývá. Začínám cítit levé zadní sval za kolenem, což obvykle není dobré znamení. Už se blížím k tunelu, který se, ale tentokrát táhne. Začínám přemýšlet, v jakém stavu asi najdu kolo s věcmi. Protože den byl opravdu luxus na druhou, tak tohle by to mohlo cele řádně zakalit. Ale říkám si, přece to není Ostrava-Přívoz. Dobíhám. Na vyhlídce velikosti fotbalového hřiště, je lidí jak na Václaváků. Hned mířím za roh, kde by mělo stát kolo. A skutečně, jak jsem ho tam odložil, tak jsem ho našel. A to mohlo kolem něho jít tisíc lidí. Mířím hned do obchodu se suvenýry, abych uspokojil svoji touhu po vzpomínkových caparech a poté přemísťuji kolo, na místo kde budu na slunci a kde se „přezbrojím“ na 80 Km jízdu do cíle cesty. Bohužel cítím, že slunce se podepsalo na mém obličeji. Hned roztahuji solární panel, protože už dva dny jsem nedoplňoval mé elektro zásoby a tak jsem skoro na nule. Mobil mi vypnul asi půl kilometru před doběhem. Mám ještě jednu emergenci baterku. Oblíkám se, protože budu sjíždět 1500m dolů. Hlavní péči dávám brzdám a utahuji sjeté destičky, které jsem před výjezdem do Alp dával nové.

Je po 17. hodin, vyjíždím. Po 4 a půl hodinách dorážím do cíle v Kolbnitz. Finální den se opravdu neskutečně vydařil. Prostě luxus nad druhou, který každý den člověk nezažívá. Od probuzení ve velehorách, přes výběh s exklusivními výhledy, až po přesun do cíle cesty s klesaní o téměř 3 tisíce metrů cesty. A letos bez velkých technických problémů ;-).

Foto (147 ks)