datum: 27.4.2013
účast: já
V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.
https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf
Zobrazují se příspěvky se štítkem12h. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem12h. Zobrazit všechny příspěvky
Běh 6/12h a 100km v Praze
Datum: 19.5.2012
Účast: Stoša
O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.
Účast: Stoša
O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.
V sobotu brzy ráno, asi za pět pět, jsme vstávali, všichni jsme byli lehce nevyspaní. Martin s přítelkyní Zuzkou chystali pochod Praha-Prčice, ale jen nějakou houbařskou variantu. No a já jsem pocítil, že nemám naspáno to na co jsem zvyklý a že to může být první problém pro pozdější běh. Nejsem totiž drsňák Jaryn, který prostě před celodenními běhy nespí. Dal jsem si teplý čaj, vykonal nezbytnou potřebu, vypil shake s akcelerátorem (suspenze na bázi aktivovaného ječmene), banánem a švestkovým džusem, rozloučil se s přáteli a vyrazil směr Stromovka.
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...
výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...
výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
