Běh 6/12h a 100km v Praze

Datum: 19.5.2012
Účast: Stoša

O dvanáctihodinovém běhu jsem začal seriózně uvažovat letos v zimě po novoročním maratonu v Běláku, kdy jsem zjistil, že maratonská trať se pro mě již hodně zkrátila (nemluvím nyní o délce trati v Bělském lese) a chce to tedy nějakou další výzvu. Šestihodinovku jsem tak trochu zažil v Sappadě, takže v úvahu připadala 12-tka. Bohužel jak už to tak v běžecky nabitém roce bývá, konala se nejdosažitelnější 12h v pražské Stromovce 6 dní po PIMu. UltraLibor mi potvrdil, že tohle se přežít dá, horší by to bylo naopak. A tak jsem v pátek po šichtě, vyrazil penďákem do Prahy, kde jsem byl domluvený s bývalým kolegou Martinem na nocleh. Páteční večer se nám trochu protáhl, vínko jsem popíjel poskrovnu, ale zalehl jsem až kolem půlnoci.

V sobotu brzy ráno, asi za pět pět, jsme vstávali, všichni jsme byli lehce nevyspaní. Martin s přítelkyní Zuzkou chystali pochod Praha-Prčice, ale jen nějakou houbařskou variantu. No a já jsem pocítil, že nemám naspáno to na co jsem zvyklý a že to může být první problém pro pozdější běh. Nejsem totiž drsňák Jaryn, který prostě před celodenními běhy nespí. Dal jsem si teplý čaj, vykonal nezbytnou potřebu, vypil shake s akcelerátorem (suspenze na bázi aktivovaného ječmene), banánem a švestkovým džusem, rozloučil se s přáteli a vyrazil směr Stromovka.
Do parku jsem dorazil v půl sedmé, po ránu bylo sice chladněji, ale rýsoval se krásný teplý den. Bylo to takové malé setkání několika ultranadšenců, nikoho jsem tam sice neznal, ale později zjistil některá povědomá jména. Cítil jsem se fajn a již dříve jsem přemýšlel o průměrné rychlosti 10km/h a naběhat možná nějakých 120km. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bude nutné se třeba zastavit u občerstvovačky a v klidu doplnit palivo, nebo jen na dvě tři minutky zvednout nohy a nechat je odpočinout atd. No byl jsem naivní a včera jsem se opravdu probudil ze svých snů. Provedl jsem obvyklé věci: registrace, šatny, úschovna zavazadel, vyčůrat a napít. Pak jsme šli společně na start, skupinka až takových vyloženě podivných lidí. Přesně v sedm byl start, všechno začínalo tak pohodově, uvolněně, lidé si povídali, tempo bylo hluboce pod mé možnosti, ale já neplašil, říkal jsem si uvidíme do čeho vlastně jdu. Oblékal jsem dlouhý rukáv a na to krátký. Již po 5km jsem trošku cítil zadní stehna, zvláště vpravo, což byl takový druhý problém a signál, že asi šest dní po maratonu, přeci jen ty svaly tak úplně nezregenerujou. Moc jsem na to nehleděl a užíval si houbařské tempo. Takhle to šlo kolečko za kolečkem, po první hodině jsem měl 10,7km, po druhé 22km, po třetí přes 31km. Snažil jsem se po každé hodině něco málo sníst a co druhé kolo jsem se něčeho napil. Výběr byl bohatý: voda, minerálka, džusy, ionťáky, čaje, kola, birell, rozpustný vápník s hořčíkem, ovoce, rozinky, sušenky, suši, polévka, rýže, těstoviny, čipsy, kousky chlebů s pomazánkou, atd. Pak se přiblížila třetina závodu a meta maratonu, dostal jsem oranžový praporek, se kterým jsem si běžel k metě pro zapsání mezičasu- 04:06:08, paráda byl jsem spokojen. Ale již tady jsem si naplno uvědomil, že stovka pod deset nepůjde a 120 kiláků taky nenatočím, nějak jsem to dokroutil k 50.km. A tady již bylo nutné zapojit hlavu, psychiku a víru, protože nohy už běžet nechtěly. Přišla krize, která se prohlubovala, až pak v čase cca 5:30-5:45 najednou vyrostla ta pověstná zeď, vysoká asi jako Burž Chalífa. No tak tohle nepřelezu, řekl jsem si, zastavil jsem sedl k věcem na lavičku, kde jsem měl vodu, mast na rozkrok a bradavky, napil jsem se, namazal kritické místa, šel k občerstvovačce, něco jsem pojedl a zamířil ke stanu s červeným křížem. Tam mě dva šikovní kluci rozmasírovali zadní i přední stehna a postavili zpět na nohy. Vrátil jsem se k trati. Nejdříve jsem šel. Na nedalekém výstavišti byl jakýsi koncert nebo zábava, najednou zní "going the distance" od Billa Contiho z nesmrtelného Rockyho. A zase ty vznešené pohnutky a výjevy z filmů: vstaň Rocky a bij, tohle je patnáctý kolo, tvoje kolo, dokážeš to, ještě jsem neslyšel gong, běž... Skončila motivační píseň, nohy se sice rozběhly, ale únava byla strašlivá. V podstatě jsem do 75.km nesledoval pořádně mezi časy, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči vstoje při běhu, místy jsem měl snad halucinace, hodně moc jsem chtěl vzdát. Mluvil jsem sám ze sebou, jestli tě to tak bolí, tak aspoň na chvíli zase zastav, lehni si na lavičku a protáhni se. Pak půjdeš zas dál. Taky jsem to tak udělal. A zase to pár koleček šlo. Pil jsem už snad v každém tom dvoukilometrovém kole. Horko sice bylo fest, ale většina trasy ve stínu velkých stromů. Čím dál víc jsem se ponořoval do svého nitra až na samé dno a hledal zbytky jakékoli energie a odhodlání a tak. Hodně jsem přemýšlel, že tohle už vůbec není zdravé, styl běhu naprosto tragický, jen jsem se potácel, endorfiny žádné. Přiblížil se 90.km a přišlo uvědomění, že tu stovku dotočím, ale že to bude trvat ještě přes hodinu. Zastavil jsem a sedl už skoro při každém občerstvení, nejstrašnější bylo se znova rozběhnout, nejdřív jsem se rozešel a pak rozbíhal. Nebolely mě žádné klouby, což bylo snad dobré, ale svaly bolely všechny, dokonce se vypínaly. 11. hodina závodu, vstupuju do kola, dostávám žlutý praporek a točím stovku, již dávno mám spočítáno, že by to mohlo být pod 11:20. Na tabuli vidím, že se pohybuji na šestém místě celkově mezi muži, to taky trochu povzbudilo. Obíhám celé kolo s praporkem, opět jsem dokázal proběhnout kolem vody a napít se v běhu. Vychutnávám si mezičas na 100.km, pořadatelé a diváci tleskají. Opět se mi oživují všechny receptory a smysly, vracím praporek, děkuju, a pokračuji do poslední 40 minutovky. Teď už myslím jen na jedno, abych dokončil 12h, dobře vím, že můžu stihnout tři okruhy a vyrovnat se výkonu UltraLibora z roku 2007. Ale nesmím již zastavit, jen přecházet do chůze kolem občerstvovačky. Liju do sebe birella, který uplně hladí rozbouřený žaludek. Čas 11:43 a běžím do posledního kola. Najednou jsem klidný a vyrovnaný, prostě to stihnu a dokážu, jsem značně dojatý a vyléčený ze svých 120 kilometrových snů, spadl mi hřebínek, už bylo zase načase dostat trochu přes prsty a nebrat si příliš velké sousta. Dokončuju 105,7 km a už se jen šourám do dalšího kola, kde již pouze zaslechnu sirénu, která to vše skončí. TRADÁÁÁ. Konec je tu, zapichuju praporek se startovním číslem a jdu zpět do cíle.
Mám to za sebou, sbírám věci, převlékám se, vlak jede za hodinu a já ho nemůžu svými silami stihnout. Moc mě mrzí, že jsem si nevychutnal pozávodní atmosféru, že jsem nepoznal všechny ty prima lidi co to tam běželi. Nakonec jsem měl štestí na kolegu Aleše Plívu, hodil mě na nádr a já stihl Ex Silesii do Ostravy. Cestu jsem si užíval v jídelním voze. Pivo a svíčková, ach jo, škoda, že jsem byl na celý ten šílený zážitek sám, ale příště... nechám se překvapit...

výsledky: viz seznam výsledků na behej.com
fotky: nějaké určitě existují