Rosseta Skyrace

International Rosseta Skyrace - 4. 9. 2016

22,4 km/1740 m

Během roku jsem nenapsala jediný článek. Letošní autorskou prvotinu jsem si chtěla schovat po odběhnutí MS v srdci Kalatánska – Barrueře. Těšila jsem, že to nabouchám na trati, epicky podám na papír, a ještě dynamičtěji naklikám do kompu. Chtěla jsem vám předat atmosféru mistrovství, vylíčit krásu Pyrenejský hor, se všemi emocemi, tak jak postupně přicházejí ... Páteční vertikální kilometr i sobotní skymarathon Buff Epic Trail jsem bohužel sledovala s teploměrem pod paží v poloze ležmo. Místo kapek potu, a na MS samozřejmě kapek krve, mě skrápěly potůčky slz. Na můj zamýšlený plán, zhodnotit nejen celé MS, ale i předchozí půlrok, přípravu, závody, jsem pak už neměla ani mentálně. Lysacup, Ještěd Skyrace, Perun Skymarathon, L4L, Adrenalin Cup, vše bez mého článečku. Nebylo proč. Bylo mi smutno. Nerozveselil mě ani náš kocour, nejsilnější antidepresivní lék. Život jde ale dál!!!

Nicméně chuť běhat, a hlavně dávat tomu to „maximum“ v intenzitě, tak jako po nominaci, samozřejmě nebyla. Chyběla motivace. Pobíhala jsem si, ale chyběl „drive“, cíl, ke kterému člověk svým úsilím směřuje. Možná i proto jsem okamžitě kývla na nabídku Macka (Tomáše Macečka) ohledně mezinárodního závodu Rosseta Skyrace. Zajímalo mě pouze datum kvůli dovolené v práci. Věděla jsem jen to, že je to v Itálii a že naše náklady budou díky pozvání pořadatelů a přátel Macka minimální. Neváhala jsem. Nakonec jsme tvořili tří členný tým - Macek, Olda (Kokošek) a já a ve čtvrtek 1. 9. jsme ukrajovali cestu vláčkem a Airport Expresem na letiště. Let bezproblémový, krátký.

Od příletu až do našeho odletu se o naši pohodu starali manželé Dario a Cristina. Cristina objíždí světový pohár v běhu do schodů, tak jako Macek; Dario, dnes už závody tolik neběhá, ale je pětinásobným mistrem Itálie, a to asi mluví za vše. Přivítání bylo nesmírně přátelské, milé a tato pohodová, přátelská atmosféra trvala až do našeho rozloučení na letišti. Nesmírně vlídní, pohostinní lidé.

Přílet tři dny před závodem nám umožňuje páteční výběh, nejen předzávodní rozběhání. Dario nás plánuje seznámit s několika prvními a závěrečnými kilometry závodu. I když tady se na délkové míry moc nehraje, častěji se tady zmiňují časy úseků trasy, ne kilometry. A každý úporně lpí na svém časovém odhadu. ‘One hour and six minutes, maybe five minutes.‘ ... ‘No, no! One hour four minutes!‘

A rovněž Dariovo ‘Only walk‘ pro nás znamenalo  kvalitní trailové poběháníčko :D Seznámili jsme se s tratí a zpětně jsem za to byla opravdu moc ráda. Nicméně sobotní rozběhání před závodem plánujeme raději bez Daria :D Dozvídáme se, že večer přijíždí Remi Bonnet, 21 letá hvězda Salomonu.

Vtipkujeme, jak pokecáme u večeře a neuplyne ani půl den a všichni sedíme u jednoho stolu, objednáváme místní typické jídlo pizzocheri. Jen Remi neexperimentuje, volí těstoviny, za to dvojitou porci, přestože vypadá, že naposledy jedl loni o Vánocích. Váží asi jako já, jen je o hlavu vyšší. Ke všemu sýry, bagety, prosciutto, decentně vínko, silné malé italské kafíčko ... no zvykla jsem si rychle :D 
Sobotní den má jasný plán, sjedeme do údolí k řece, dáme přibližně sedm kilometrů volně, dynamický strečink, rovinky ... a nyní – ladit už jen mysl! Mám pocit, že to moc nepůjde, po zhlédnutí přenádherných videí z trati si říkám, zda na to mám a nebudu někde na římse brečet ze strachu z výšek ... ale já se takřka vždy před závodem cítím v rozpacích, respektive blbě :D Přesto se začínám docela těšit.

Podaří se mi usnout, vstávám nerada, ještě bych spala. Ranní klasika, příprava, na start to máme jeden kilometr do kopce, registrovaní jsme. Nakonec vyrážím na lehko bez baťůžku, v kapsičce energy tablety, magnesko, dva gely v ruce, bundička kolem pasu, voda netřeba, občerstvovaček je více než dost. Vzhledem k mezinárodnímu závodu je před samotným startem vloženo představování zahraničních běžců, v hukotu přeslechnu své jméno a ještě se od pořadatelů ujišťuji, že mám opravdu běžet na pódio po červeném koberci. Jé to je pěkné ... Cítím se trochu nepatřičně mezi top běžkyněmi, ale moc milý a hezký zážitek. Za chvíli si toto vystoupení užívá i Macek, a jakmile se nasazení běžci dostanou z pódia, už se všichni štelují pod startovní bránu. Jsem asi ve třetí řadě, hm, tady mě asi po výstřelu italští zabijáci umačkají. Hlavně se nenechat sestřelit! A o někoho nezakopnout!! A nespadnout!!! Aáááá!!!! Letíme ulicí, bez kolize, ihned do stoupání, ale v té postartovní euforii ji prosvištíme jako seběh z kopce. Velmi rychle se dostáváme z cesty na lesní houpavý trailík, ale v podstatě plynule nabíráme výškové metry. Někde to převýšení 1740 m na 23 kilometrové trase nabrat musíme. Na přibližně pátém kilometru si užívám mírný seběh, pak už nás čeká opravdové stoupání k prvnímu vrcholu Pizzo Dei Galli (2217 m. n. m.). Nádhera.

Drápu se po travnatém svahu, na úpatí hučí helikoptéra, pomáhám si občas prackama, ale ta tráva, ač vypadá hebounce jako peřinka, nesmírně kouše. Už teď vím, že to nebude dnes zadarmo. Ale zatím se cítím dobře, hlídám si dech, ať moc nepřepálím. Čím víc se blížím k vrcholu, tím hlasitější jsou diváci kolem trati, povzbuzují snad s větším nasazením, než li mají běžci drápající se vzhůru. Jsem tam! A navíc mi nahoře hlásí, že dobíhám jako čtvrtá žena. Chtěla bych se zastavit a otočit, kouknout z vrcholu na druhou stranu, která se mi odkryla až nyní ... je to nádherné, kochám se, co mi dovolí terén, mlha ve svazích pod námi. Běh mezi nebem a zemí. Prostě Skyrunning ... Unáším se tou krásou ... 

Než trpce vystřízlivím nekonečným, úmorným seběhem, kde mě jednak dobíhá mnoho běžců, kteří to valí o dost rychleji než li já, a po kterém se mě chytne jedna obrovská krize. Předbíhají mě dvě ženy. No nic, plato, rovinka a já se tu sotva plazím, nožičky se nechtějí zvedat a jedou si svou klidnou pomalou melodii. Jenže já bych raději rokenrol! Gel, magnesko, tableta, mé vše. Krize je tak veliká, že to do sebe jednoduše nasypu. Všechno najednou. No to je mňamka :D Ale pomůže to, stoupám na Cima Rosseta, druhý dvoutisícový vrchol (2142 m. n. m.), stoupání jako prase, mám pocit, že se sotva plazím vzhůru, podle tempa si říkám, asi pořád krize, ale tady se už všichni plazíme stejně. To mě trochu uklidňuje. Ale je to boj. Moc dobře vím, že se pohybuju pocitově tak nějak na hraně toho, co to moje tělo je schopno akceptovat. Nahoře jsem kolem dvou hodin, v posledních pasážích si pomáhám řetízky. To bylo pěkné. Ale to pěkné taky okamžitě skončilo. Nejsem zrovna svěží a přede mnou asi osmi kilometrový seběh dolů. Valím, co zvládám, ale je znát už nyní(!), že toho mám celkem dost. Zpětně si tento úsek seběhu už moc nepamatuju. Nožky tak nějak dopadaly na chodníček sami od sebe a má mysl mě přesvědčovala, že je to už jen kousíček. A druhý kousíček. A třetí kousíček ... Nevím moc jak, ale přežila jsem seběh k chatě, kterou už znám z našeho čtvrtečního výběhu. Ano, už „jen“ pár kilometrů. Nevím, jak to přežiju. Zbývá posledních pět kilometrů, převážně dolů a já toho mám vážně dost.
Běžím dál. Nekonečná muka, těžce dýchám, a nejenže brutálně funím, ale už i regulérně hekám. Co tady dělám? Nikdy více! Italové nás pozvou na mezinárodní závod s full servisem, pohybujeme se v kolektivu hvězd mezinárodních týmů, užiju si představování nasazených běžců na podiu a já se tady přibližně dva kilometry do cíle potácím, nohy plácám před sebe, odpočítávám každý metr, každý krok. Předbíhá mě jedna borka, chci zrychlit, chytit se jí, ale nejde to, tělo mě už neposlouchá, jede nadoraz. Nožičky mi daly pápá ... Těžce strávím další metry. Asi tady umřu. Kilometr do cíle a já se začínám motat. Gel v ruce nemám a na to, abych vytahovala energy tabletu ze zadní kapsy kraťas už nemám energii ani morál. Chci to jen mít za sebou. Tělíčko mi taky dává pápá ... Vidím schody, bože schody!!! Trailové, dlouhé, není jich moc, poslední malé stoupání před cílovou rovinkou. Nedá se. Určitě umřu tady. Motám se, chytám se zábradlí, skupina tří Italů řve ‘Go, Go!‘ Plazím se a asi vypadám tak moc špatně, že mě jeden Ital tlačí do zad a pohání mě vpřed. Už i mysl mi dává pápá, protože ze sebe vytáhnu ‘I´m O.K‘. Popravdě si přeji, aby mě potáhli všichni tři najednou. Jsem nahoře, poslední travnatá rovinka, přesto nejsem schopna překonat nepatrné, nicotné 1% „stoupání“ a rozběhnout se. Konečně mírný seběh, 25 metrů do cíle, běžím, až se divím! V čase 2:53:24 protínám cílový koberec jako 8. žena, 10 minut za Oldou, 13 za Mackem. Okamžitě se svalím na plastovou židli po pravé straně. Sedím, zírám před sebe, jsem totálně promáčená, přesto se polívám vodou. Hůř už vypadat nemohu, tak je to vlastně jedno. Zdravím se s Mackem, sdělujeme si dojmy, ale jsem úplně prošitá. České prosciutto po italsku. Pořád nabírám síly v pozávodní odpočinkové zóně, sedím tam určitě nejdéle ze všech. Čas pod tři hodiny, jo to beru, víc jsem tam nechat nemohla, leda, že bych tam zůstala navždy. 

Nevím, ve kterém závodě jsem naposledy odevzdala vše, tak jako tady. Možná v Chamonix 2014. I proto jsou asi zahraniční závody obrovskou zkušeností, v ČR se asi nedokážu natolik zmáčknout, prodrtit na dřeň. Ale určitě je třeba zmínit, že právě Skyrace, pro svoji velkou intenzitu na náročné trase a pro rychlost nejen výběhů, ale hlavně seběhů, mi typově sedí méně, než li Skymarathon. A i proto jsem teď tak zničená. Začínají mě brutálně pálet paty, už cítím ty puchýře. Daň za poslední seběh přichází poměrně rychle. Konečně odpajdám na stranu a pro změnu se svalím na travičku, zatímco Olda s Mackem vyklusávají.

Do místa našeho ubytování jsem schopna klidně doklusat, i když jen po špičkách. Ale jde to. Nohy začnu cítit až druhý den během našeho dopoledního výletu před odletem. Při sestupech neposlouchají a jen tak sebou plácají, koordinace nulová. Ale cítím se krásně, koukám do hor, do skal, z kopců, toužím tam ještě chvíli zůstat, nechce se mi zpět a nechápu, že tady v tak hezké oblasti někdo jen tak bydlí. A „obyčejně“ žije. Chci taky. 

Video
Výsledky

JEŠTĚD SkyRace

Datum závodu: 14. 4. 2016

Parametry: 24,5 km, 1550m+

Účast: já a Deni, Beskydští Nomádi (Hanka, Tom, Martin)

Tento závod se díky dobré propagaci vrývá nenásilně do povědomí úplně všem. I těm, kteří se ho snaží z nějakého důvodu neregistrovat - tedy i mně. Ještěd, Perun, Čtyřlístek. Nebude toho moc? Únava s končícím LysaCupem myšlenkám na závodění příliš nenahrává, Ještěd SkyRace se tak beznadějně vyprodává, moje jméno ve startovní listině chybí. Váhat se v tomto případě nevyplácí. Březnová viróza mě vnitřně utvrzuje v tom, že na Ještěd si budu muset rok počkat.  Zlomená a demotivovaná z neschopnosti se zase rozběhat sleduju z povzdálí přibývající info a sama sebe přesvědčuju, jak je vlastně dobře, že nebudu startovat...

Týden před závodem mě z melancholie nenápadně vytrhává Deni: koukni, někteří prodávají startovky... Forma, neforma, najednou je těch důvodů proč jet tak moc!!!

Den před startem. Telefonuju na všechny možné pobočky České pošty, centrální sklad, dokonce volám i samotnému řidiči rozvážející balíčky. Hodinu před domluveným odvozem do Liberce vyzvedávám ztracený balíček s botami. No nic, tak si je rozběhám během závodu. Mám na to 24 km. Obouvám je aspoň na cestu. V autě pak zjišťuju, že podobně jsme na tom hned 4 z 5tičlenné posádky. My z Beskyd se toho nebojíme! :-)

Cesta s Beskydskými Nomády mi i Deni rychle a příjemně utíká. Hanka, Martin a Tom nejsou jen skvělí běžci, ale především fajn lidi, kteří se naštěstí nezavírají jen do bubliny běhu, a tak se ze společné cesty na závod stává krásný výlet zpestřený návštěvou kavárny v Litomyšli, nedělním pozávodním výšlapem na Ještěd s ochutnávkou tamní kávy a nostalgickou zastávkou na kávu v Olomouci při cestě zpět. Ano, máme rádi kávu :-).

Předzávodní pohodu dotváří perfektní zázemí kilometr od místa startu. Večer stíháme ještě krátkou procházku, zkoukneme část prvního stoupání, pak už jen šetříme síly. Ranní mírný deštík nás nemůže nijak rozhodit, po rozběhání zjišťujeme, že je navíc celkem teplo a z hlediska počasí se není čeho bát. Na start se vydávám přesto s velkými obavami, fakt se bojím, a i když reálně vlastně není čeho, o nic nejde. Cíl je jen dokončit, sen je první desítka žen, a když to nepůjde vůbec, tak aspoň potrénuju přece na Peruna. Je zvláštní, jak si sama dokážu udělat z radosti stresující záležitost, a vlastně úplně zbytečně.

Vybíháme. Míříme širokou pozvolnou cestou ke skokanským můstkům, následující úvodní větší stoupání dává tušit, že závod nebude zadarmo. Po kilometru sbíháme po sněhovém podkladu opět dolů a napojujeme se na lesní pěšinu. Trasa pokračuje nezvykle dlouhou skoro „atletickou“ pasáží, příjemný běhatelný trail mi ale dává celkem zabrat. První polovina vedoucí po zpevněných cestách nebo lesních pěšinkách je opravdu hodně běžecká a pocitově mi moc nesedí, na to nejsem fakt asi pořádně rozběhaná. Zbytky sněhu na hřebenech mě zavedou ve vzpomínkách do Beskyd. Druhá „skyrunnerská“ polovina, ve které se dvakrát objevíme na Ještědu, je opravdu krásná. Možná ji tak vnímám díky větší fyzické pohodě, ale bavila mě mnohem víc. V závěru stoupání se dostáváme na kamenitou suť, po čtyřech lezeme vzhůru a je jen dobře, že přes mlhu nevidíme, jak moc vysoko se musíme dostat. Seběh je příjemnou změnou, navíc i v Beskydech máme mnohem drsnější úseky, takže si tyhle části celkem užívám. Asi by bylo dost zajímavé, kdyby trasa byla vedena opačně a my bychom museli slézat strmé pasáže, kterými jsme stoupali. Druhý výběh, v mém případě výstup, je výživnější, závěrečná pasáž je delší a zaručuje intenzivní prožitek každému závodníkovi. Poslední pár kilometrů a seběh strmě dolů po travnaté sjezdovce tělo už snadno nepřijímá, ozývají se lehce křeče, přesto je to paráda - vím, že se do cíle dostanu.

Dobíhám jako 8. žena v čase 2:41:36, celkově 95. místo. Deni s Hankou dobíhaly téměř společně, pyšní se 5. a 6. nejlepším ženským umístěním s časy 2:34:07 a 2:34:10 (celkově 71. a 72. místo). Tom si vybojoval 10. místo časem 2:08:46, Martin se na závod hodně těšil a nastoupil i přes virózu s odhodláním to zkusit, kdyby to přece jen šlo. Nakonec to i běželo, ale ne úplně podle představ, a tak zvolil rozumné rozhodnutí – dát prostor tělu k úplnému uzdravení a pošetřit síly na jiný závod.

My tři beskydské ženy jsme se brzo setkaly v prostoru cíle a všechny jsme jen zářily a byly opravdu šťastné, že jsme to zvládly :-). Tom může být taky víc než jen spokojený. Navíc, oficiálně vyhlášenou soutěž mezi běžeckými oblastmi (každý závodník měl možnost zastupovat Prahu, Liberec nebo Beskydy) vyhráli Beskyďáci, kteří si to aspoň na pódiu pořádně užili a následně to oslavili (výhrou byla piva a taky třílitrová vodka) ;-).

Radost z výkonů a všudypřítomná pohoda, která se mezi závodníky linula, byla asi tou největší vizitkou dobré akce. Skvělé jídlo, vyhlášení nejlepších a pozávodní program byl příjemnou tečkou celého závodu. Samozřejmě, chyby byly (ač naši skupinu neovlivnily), ale zpětná vazba a hlavně vůle a schopnost organizátorů na zpětnou vazbu reagovat posune určitě celou akci ještě o level výše. 

My pojedeme za rok určitě znovu!!!

 Výsledky zde