15. MEZINÁRODNÍ BĚH 12H, RUDA SLASKA, POLSKO

datum: 27.4.2013
účast: já

       V pátek odpoledne po šichtě jsem vyrazil na letošní první vrchol sezony, na který jsme se poctivě připravoval již od konce Lysacupu. V Klimkovicích nastupuji do auta k Liborovi Svozilovi z MKS a vyrážíme směr Polsko do Ruda Slaska. Na hranicích ještě čepujeme naftu a měníme si nějaké zloté. Cesta probíhá celkem v klidu a po necelých dvou hodinách dorážíme bez bloudění do sportovní haly v Rudě. Šli jsme se zaregistrovat k zítřejšímu 12h ultramaratonu v běhu. Dostali jsme pěkná běžecká trika, startovní čísla a pár suvenýrů. Pak jsme zajeli na penzion, který vzhledem k poddolování měl všechny podlahy mírně z kopce. Za 40 zlatek jsme měli luxusní nocleh a vynikající večeři. Pak jsme šli nakoupit, co nám chybělo. Já jsem potřeboval na ráno 2 banány a džus na ranní koktejl. A jelikož jsme po vydatné večeři měli žízeň, zašli jsme do hospy na pivko. Večer na pokoji chystáme věci na ranní procedury, abychom se moc nezdržovali. Budíček jsme si totiž určili na 5:30, protože dvanáctihodinovky startují obvykle v sedm. Něco po desáté se nám podařilo zalehnout, takže jsem měl, oproti minulé 12hod. v Praze, dosti času vyspat se do růžova.
       Ráno pohodlně a plynule provádíme hygienu, snídáme, chystáme věci, boty a balíme. Já jsem si vzal i tyčový mixér, abych si rozmixoval banány s akcelerátorem a džusem. Na velkou jdu pro jistotu třikrát, pak stíhám i sprchu a oblékám se do závodního. Pro samotný závod volím osvědčenou obuv s velkými dírami na palcích a totálně sešlapanou podrážkou, no ale když mi tak sedí, tak proč ne. Vždyť v nich nemám ještě naběháno ani 4000km. S Liborem se také shodujeme na kompresních podkolenkách. Na závod si dále chystám namočené Chia semínka. Balíme všechny věci, vyklízíme pokoj a autem se přesouváme na místo startu. Parkujeme poblíž občerstvovačky. Je zde i depo pro závodníky, každý tam má dřevěnou židli se startovním číslem, kde si může odložit vše potřebné pro závod. Času není nazbyt, rychle se rozcvičím a pak jdeme k náměstí, kde má být start. V poslední chvíli řešíme, kde vyzvedneme čipy? Posílají nás zpět k hale, takže se dokonce i lehce rozběháme. Na náměstí jsme včas. Probíhá tu uvítání od organizátorů a zástupců města. Stojíme v houfu téměř 80 ultraborců z Polska, Litvy, Běloruska i Ostravska.
      Start se blíží, trošičku mi začíná bušit srdce, chvíli se koncentruji sám na sebe, proč tu jsem, proč běhám a jestli mě to takhle fakt baví, co si chci dokázat, proč tu není někdo z oddílu, když tak rádi běhají, a samozřejmě co by tomu řekl Honza Tleskač? Cíle jsou jasné: bude to hodně bolet, ale nesmíš trpět, 110km by mělo být na jistotu, 115km bude skvělý výkon a 120km je takový vzdálený, ale krásný sen, no a hlavně zkusit zůstat při vědomí všech 43200 vteřin. Loni v Praze se totiž vědomí občas zatoulalo do věčných lovišť. Sčítám poslední plusy: nejsem 6 dní po maratonu, čili jsem odpočatý, mám naběháno, mám zkušenost s "dvanáctkou", mám obrovskou motivaci vylepšit osobák a mám nezdolnou vůli.
       Podáváme si s Liborem ruku a přejeme si hodně štěstí. Je odstartováno. Na ultra je fajn, že se vybíhá tempem jako na nějaký pohodový výlet. Pár koleček kroutíme s Liborem společně, délka okruhu je 1309,5m, převýšení asi 3m, počasí je příjemné, ale obáváme se většího tepla kolem poledne a později. Pak chodíme dle potřeby močit a pít a já se dostávám před Libora. Potkáváme se dvakrát během kola, mám náskok pár desítek metrů, občas i víc, když to jde tak na sebe mávneme a kývneme nebo si plácneme rukama. První hodinu se neděje vůbec nic a druhou hodinu nic. Jsem již celkem slušně zahřátý a rozklusaný. Pravidelně piju, ale nejde to v každém kole, tak se řídím spíše pocitem. Každou hodinu něco sním, hlavně banán, rozinky a trochu pomeranče. Po třech hodinách sedám na židličku, dopíjím ranní koktejl, trochu protahuju nohy. Po dvou minutkách fičím dál. Na Libora mám cca půl okruhu náskok. První větší zlom je čtvrtá hodina a blížící se meta maratonu. Libor mě postupně stahuje. 50.km dáváme cca za 4:45, začínám pozorovat první příznaky únavy. Po delší pauze jdu močit a jsem spokojen, že ledviny fungují. Loni v Praze jsem totiž nebyl asi 8 hodin. Pár kol běžíme s Liborem spolu. On v každém průchodu přes čipovou kontrolu na náměstí přechází do chůze a pak znovu rozbíhá. Také to zkouším, ale mě to moc nesedí. Spíše mi vyhovuje zpomalit jen u občerstvení nebo případně na chvíli sednout. Tak se opět řídím svými pocity. Je tu polovina závodu, mám natočeno cca 63km. Libor se mi náhle ztratil a při probíhání občerstvovačkou na mě mává z masérského lehátka. Vysvětluje mi, že špatně dobrzdil a kopla ho křeč, pak se mu to ozývalo znova. Má za sebou tři 24 hodinovky, ale na masáž v závodě musel poprvé. Uvědomuji si, že i když se cítím dobře, tak to může přijít kdykoliv. Po šesti hodinách dávám skoro pětiminutovou pauze, mohutně obědvám kelímek polévky s nudlemi a talířek nudlí s nudlemi. Nechápu, že mají na pultě veku s uzeninou. Libor tvrdil, že je výborná. Ale maso přece zakyseluje a já jsem na to chuť ani neměl. Řídím se stále svými pocity a zůstávám u svých banánů a rozinek. Ani sušenky a oplatky mě nelákají, mám pocit, že by mi to rozedřelo sliznici. Po sedmi hodinách, mám však opět trochu hlad, tak se dojídám namočenými chia semínky. Libora potkávám častěji, střídavě chodí a běhá, trápí se bolestmi. Pokud jde o pití, tak dávám hlavně vodu a iontový nápoj, občas loknu koly, protože mám na ni chuť, ale zase myslím na oxid, jestli mě to neublíží. Dopíjím i vlastní džus z černého rybízu. Po osmi hodinách máme za sebou dvě třetiny, poprvé začínám přemýšlet o tom, že bych to mohl zvládnout ve velkém stylu. Až mě z toho zatlačilo ve střívku. Jdu tedy sednout do budky. Slyším jak venku zuří ultramaratonská bitva, mnoho raněných, někteří padli a ostatní stále bojují. A já si tu tak sedím, bum, bác, plesk a je mi fajn, okraje mísy krásně tlačí do zmožených hemstringů, tak se vrtím, ani se mi nechce vstát. Rychle natahuju gatě a běžím na zteč. Odbíjí devátá hodina, přichází další uvědomění, že může padnout stovka těsně kolem 10h. Tak si v duchu prozpěvuji Queeny Dont stop me now, Breakthru, Headlong a samozřejmě Rocky a Eye of tiger atd. však už to znáte z většiny mých článků. Přemotivoval jsem se natolik, až mi šlo mrazení po zádech a ztvrdly mi bradavky. Tak jsem zastavil na chvilku v depu a namazal kozy konopnou mastí. Po deseti hodinách skutečně točím stovku, akorát nevím kde přesně je. Snad to půjde později najít ve výsledovce, kde by měly být časy jednotlivých kol. Jedenáctou hodinu vnímám jako velmi únavnou, bolí už úplně všechno. Probíhám náměstím v čase cca 11:01, zjišťuji, že do bájných 120km mi chybí téměř 12km, a že to tedy nemůžu stihnout. Během několika sekund přicházejí neuvěřitelně silné emoce, chvilinku brečím a zuřím zároveň, zrychluje se mi dechová frekvence. Vím, že následuje mírný seběh a protahuju kroky. Mám pocit, že sprintuju, protože všichni ostatní už jen drží tempo, mihnu se dokonce kolem lídra závodu, již mě nikdo nepředbíhá. Zorné pole se mi zužuje přímo před sebe, znám zpaměti již každý metr trati a jsem rozhodnutý vydat úplně všechno i kdybych měl padnout na zem. Dávám snad čtyři nejrychlejší kola svého závodu, pak se mi strojovna mírně zasekává v čase 11:29, zase si říkám, co to dělám za blbosti? Jak můžu finišovat hodinu před koncem? Zpomalil jsem ovšem jen mírně, už nezastavuju ani nepřecházím do chůze. Kelímky s vodou chytám v plné rychlosti, vždy jen usrknu a odhazuji a letím jak střela. Naposled probíhám náměstím, čas 11:56, hlásí mi 119km, já vím, že ostatním přede mnou většinou hlásili 119,1km. Obíhám náměstí, nevnímám už okolí, jsem rozhodnutý dorazit zase až k občerstvovačce, která je zhruba v polovině okruhu. Vůbec nerozumím tomu jak se můžu pohybovat po takové porci, takhle rychle. Doslova se řítím depem, kde někteří již zastavují, nohy mi hoří, slyším odpočítávání posledních deseti vteřin. Konec, zastavil jsem přímo u Liborova auta a skácel se k zemi. Mám strašný pocit, že mi změří 119,7 nebo 119,9 a pak se všichni budou ptát, proč si na konci trochu nezrychlil, vole? Taky kousek ti chyběl? A já finišoval hodinu! Bylo mi do breku. Měli jsme to však za sebou, tak jsme se s nejbližšími kolegy objímali a gratulovali si. Libor už se vracel změřený, tak jsme si taky potřásli. Konečně přišel týpek s kolečkem a říká 842m domiar. Skoro jsem se posral. No a kolik dohromady?!? Plus počet celých okruhů. Tak jsem svěsil hlavu a šel sbalit tašku v depu a do sprchy a tak. 119,1+842 je prostě málo. Aspoň mám fajny osobák. Až v hale zjišťuji, že jsem dal 91kol v délce 119164,5m a celkem tedy 120006,5. V tu chvíli jsem se málem zbláznil, že jsem to fakt stihl, chtělo se mi řvát a skákat, ale skákat jsem nemohl. Volal jsem na Libora, že mi to těsně vyšlo. Měl jsem neskutečnou radost. V poslední době si sbírám hodně osobáčků, ale tenhle výkon, to všechno předčí. 12hodin jsem celý den tvrdě makal a vysněnou hranici jsem protnul v posledních dvou vteřinách, to se mi už možná nikdy nestane. Tak a teď je na řadě dvacetčtyřka i tady mám konkrétní plány.
       Vyhlašení výsledků posléze probíhalo s velkou slávou, s večeří a pivkem, byl jsem druhý v kategorii, takže jsem šel na bednu a dostal velký pohár, medaili, diplom a cenu.


https://plus.google.com/photos/103828680571712614101/albums
http://w.sts-timing.pl/pliki/ruda201312h.pdf