Moje první B7, 7. 9. - 8. 9. 2012

Náš tým (ve složení Lenia a Berďa) vznikl až velmi krátce před startem B7 a vlastně jen díky několika náhodám. Původně byl do soutěže přihlášen tým Maminy, který tvořily Lenia a Radana. První náhoda byla, že pro zranění kolena musela Radana závod „zabalit“ již před startem a Lenia narychlo hledala nového parťáka či parťačku. Druhá náhoda byla, že jsem se 18. 8. jel na kole podívat na vyhlášení Slezského maratonu (to jsem bohužel nestihl) a při cestě ze Skalky jsem kecal se Stošou a Leniou a ta mi nabídla účast v B7 po jejím boku. To mě nejprve tak vyděsilo, že jsem okamžitě odmítl, ale po dni vyhrála moje ješitnost a začal jsem na svou účast na B7 nahlížet daleko pozitivněji a Lenie jsem napsal, že bych B7 rád zkusil. A když mi Lenia potvrdila, že mě bere, tak jsem se už docela hodně těšil. Z toho vyplývá, že zatímco jiní členové VZS se na B7 chystali již od jara, tak má příprava v podstatě neexistovala. Ale tak nějak jsem spoléhal na to, že když běhám průběžně celý rok a přes léto jsem pochodil po Alpách a jezdil na kole, tak to bude na dokončení stačit.

Že se B7 blíží, jsem poznal již několik dnů před závodem. Jako obvykle se strhla mailová smršť, jak pojedeme k registraci, jak na start, kdo s kým chce jet, jestli je nádraží moc daleko od startu apod. Nakonec jsme se domluvili, že se nedomluvíme a snad se potkáme na startu. Do Frenu jsme dojeli s Leniou společně a brzy jsme potkali Stošu, Denču, Ivon a Ivanu Zbořilovou, kteří tvořili další dva týmy. Společně jsme se pak přemístili do Třince a čekali na start. Čekání jsme si krátili různě, někdo jedl těstoviny, někdo štrúdl a někdo zkoušel, jak zvládne palačinky se šlehačkou. A pak to přišlo. Náměstí se začalo plnit, my jsme se posunuli k startovací bráně, poslouchali jsme proslovy, pak hymnu a nakonec zaznělo to, nač jsme tak dlouho a s napětím čekali. Ono magické slůvko „Start“. Před námi se dala do pohybu Tatrovka šoférovaná slavným Karlem Lopraisem, nad námi se rozburácel ohňostroj a nám naplno došlo, že je to tady a žádná procházka to nebude.

První část závodu byla taková noční procházka městem, k čemuž nám fandilo překvapivě velké množství lidí. Ale za chvíli bylo znát, že se účastníme horského ultramaratonu. Cesta se začala rychle zvedat a nakonec jsme po sjezdovce vyšplhali na Malý Javorový a pak pokračovali i na Velký Javorový. Zde se dělily trasy kategorií. Sport pokračoval do Řeky a Hobby po hřebenu rovnou na Ropici. Cítili jsme se výborně a tak jsme bez jakéhokoliv občerstvování vyrazili do Řeky. Ukázalo se, že když nám Libor Uher na startu sliboval skutečné chuťovky, tak nelhal. Cesta do Řeky byla skutečně výživná a náš sestup se dá nejlepe popsat šupem dolů, což Lenia nejednou zvládla doslova, čímž zvyšovala již tak dobrou náladu týmů za námi. Kousek před Řekou jsme se poprvé a naposled dostali do kontaktu s někým z VZS, předběhl nás Jarek a v závěsu za ním klusal zatím poslušně Malča. V Řece jsme se opět nezdržovali, ostatně v noci se přece nejí a hurá po sjezdovce na Ropici. Tam to opět zhoustlo, protože se k nám opět připojili Hobbíci. A my se rozběhli dolů na Morávku. Tam jsme poprvé lehce, ale opravdu lehce občerstvili a plní optimismu jsme vyrazili, jak jinak než po sjezdovce, nahoru na Travný. Při stoupání přišla první krize, tělo se odmítalo smířit s tím, že ještě i ve čtyři ráno má šlapat a chtělo se spááát a spááát. Ale Lenia perfektně nastoupila a společně jsme se na Travný dostali a pak sešli i dolů. Při tom jsme mohli obdivovat magicky nasvícená města a vesnice pod námi, stejně jako had světýlek vinoucí se Beskydami. Dole v Krásné se už pomalu začal hlásit nový den. Moc jsme toho nejedli a vyrazili jsme na Lysou po z Lysá Cupu notoricky známé trase. Zezačátku jsem tempo udával já, pak Lenia a pak jsem se svalil do trávy a ověřil si, že když nám odborníci na výživu říkají, že v noci se nejí, tak neznají závody typu B7. Po nadopování cukry a psychické podpoře od Leni jsem se přece jen rozešel. Ale za chvilku mě „kously“ křeče a ověřil jsem si další známý fakt, že protikřečové přípravky se mají brát preventivně a ne až když vás křeče doslova ničí. I tak jsme se na Lysou před půl osmou vyšplhali (samozřejmě po sjezdovce a bohužel i v dešti). A po krátké pauze, při které mě Lenia přesvědčila, že dole bude líp, jsme se vydali na dlouhou cestu do Ostravice. Tam jsme byli kolem deváté a dali si tolik vytouženou polívku a hlavně pořádnou pauzu. Pak už byl na řadě další pořádný vrchol – Smrk a pak zase táhlé klesání na Horní Čeladnou, kde jsme osvědčený rituál s polívkou a pauzou zopakovali. No a pak to šlo dál a dál, za Čertovým mlýnem na Pustevny a dolů na Ráztoku, pak výstup na Radhošť, kde jsme se zastavili naposledy a dali si pauzu v chatě s čajem. Ostatně ionťáku jsme už měli plné zuby. A pak už sestup na Pindulu. Tam jsme byli kolem půl osmé a pomalu začala padat tma a blížit se naše druhá noc. V tomhle případě noc jasná a s hvězdami. Na závěr nás čekal přechod přes Velký Javorník do Frenštátu, o kterém bych nikdy nevěřil, že může být tak zatraceně dlouhý. Ale musím uznat, že Lenia mě informovala opakovaně, jak daleko to z Radhoště ještě máme. Ale nějak jsem to odmítal přijmout.

No a pak to konečně přišlo. Už jsme tomu snad ani nechtěli věřit, ale byli jsme ve Frenštátu. A do cíle jsme dorazili jako skuteční bojovníci. S úsměvem, vztyčenou hlavou a hlavně během! No a pak už byl jen výstup na K2, závěrečné focení a obrovská radost, že jsme v cíli.

Pokud mám za sebe napsat nějaké hodnocení, tak to byl úžasný závod, neuvěřitelně silný zážitek, obzvláště doběh byl strašně dojemný a trať byla opravdu krásná. A měl jsem navíc jedno štěstí. A to na skvělý tým. Lenio, díky.