Moje první B7, 7. 9. - 8. 9. 2012

Náš tým (ve složení Lenia a Berďa) vznikl až velmi krátce před startem B7 a vlastně jen díky několika náhodám. Původně byl do soutěže přihlášen tým Maminy, který tvořily Lenia a Radana. První náhoda byla, že pro zranění kolena musela Radana závod „zabalit“ již před startem a Lenia narychlo hledala nového parťáka či parťačku. Druhá náhoda byla, že jsem se 18. 8. jel na kole podívat na vyhlášení Slezského maratonu (to jsem bohužel nestihl) a při cestě ze Skalky jsem kecal se Stošou a Leniou a ta mi nabídla účast v B7 po jejím boku. To mě nejprve tak vyděsilo, že jsem okamžitě odmítl, ale po dni vyhrála moje ješitnost a začal jsem na svou účast na B7 nahlížet daleko pozitivněji a Lenie jsem napsal, že bych B7 rád zkusil. A když mi Lenia potvrdila, že mě bere, tak jsem se už docela hodně těšil. Z toho vyplývá, že zatímco jiní členové VZS se na B7 chystali již od jara, tak má příprava v podstatě neexistovala. Ale tak nějak jsem spoléhal na to, že když běhám průběžně celý rok a přes léto jsem pochodil po Alpách a jezdil na kole, tak to bude na dokončení stačit.

Že se B7 blíží, jsem poznal již několik dnů před závodem. Jako obvykle se strhla mailová smršť, jak pojedeme k registraci, jak na start, kdo s kým chce jet, jestli je nádraží moc daleko od startu apod. Nakonec jsme se domluvili, že se nedomluvíme a snad se potkáme na startu. Do Frenu jsme dojeli s Leniou společně a brzy jsme potkali Stošu, Denču, Ivon a Ivanu Zbořilovou, kteří tvořili další dva týmy. Společně jsme se pak přemístili do Třince a čekali na start. Čekání jsme si krátili různě, někdo jedl těstoviny, někdo štrúdl a někdo zkoušel, jak zvládne palačinky se šlehačkou. A pak to přišlo. Náměstí se začalo plnit, my jsme se posunuli k startovací bráně, poslouchali jsme proslovy, pak hymnu a nakonec zaznělo to, nač jsme tak dlouho a s napětím čekali. Ono magické slůvko „Start“. Před námi se dala do pohybu Tatrovka šoférovaná slavným Karlem Lopraisem, nad námi se rozburácel ohňostroj a nám naplno došlo, že je to tady a žádná procházka to nebude.

První část závodu byla taková noční procházka městem, k čemuž nám fandilo překvapivě velké množství lidí. Ale za chvíli bylo znát, že se účastníme horského ultramaratonu. Cesta se začala rychle zvedat a nakonec jsme po sjezdovce vyšplhali na Malý Javorový a pak pokračovali i na Velký Javorový. Zde se dělily trasy kategorií. Sport pokračoval do Řeky a Hobby po hřebenu rovnou na Ropici. Cítili jsme se výborně a tak jsme bez jakéhokoliv občerstvování vyrazili do Řeky. Ukázalo se, že když nám Libor Uher na startu sliboval skutečné chuťovky, tak nelhal. Cesta do Řeky byla skutečně výživná a náš sestup se dá nejlepe popsat šupem dolů, což Lenia nejednou zvládla doslova, čímž zvyšovala již tak dobrou náladu týmů za námi. Kousek před Řekou jsme se poprvé a naposled dostali do kontaktu s někým z VZS, předběhl nás Jarek a v závěsu za ním klusal zatím poslušně Malča. V Řece jsme se opět nezdržovali, ostatně v noci se přece nejí a hurá po sjezdovce na Ropici. Tam to opět zhoustlo, protože se k nám opět připojili Hobbíci. A my se rozběhli dolů na Morávku. Tam jsme poprvé lehce, ale opravdu lehce občerstvili a plní optimismu jsme vyrazili, jak jinak než po sjezdovce, nahoru na Travný. Při stoupání přišla první krize, tělo se odmítalo smířit s tím, že ještě i ve čtyři ráno má šlapat a chtělo se spááát a spááát. Ale Lenia perfektně nastoupila a společně jsme se na Travný dostali a pak sešli i dolů. Při tom jsme mohli obdivovat magicky nasvícená města a vesnice pod námi, stejně jako had světýlek vinoucí se Beskydami. Dole v Krásné se už pomalu začal hlásit nový den. Moc jsme toho nejedli a vyrazili jsme na Lysou po z Lysá Cupu notoricky známé trase. Zezačátku jsem tempo udával já, pak Lenia a pak jsem se svalil do trávy a ověřil si, že když nám odborníci na výživu říkají, že v noci se nejí, tak neznají závody typu B7. Po nadopování cukry a psychické podpoře od Leni jsem se přece jen rozešel. Ale za chvilku mě „kously“ křeče a ověřil jsem si další známý fakt, že protikřečové přípravky se mají brát preventivně a ne až když vás křeče doslova ničí. I tak jsme se na Lysou před půl osmou vyšplhali (samozřejmě po sjezdovce a bohužel i v dešti). A po krátké pauze, při které mě Lenia přesvědčila, že dole bude líp, jsme se vydali na dlouhou cestu do Ostravice. Tam jsme byli kolem deváté a dali si tolik vytouženou polívku a hlavně pořádnou pauzu. Pak už byl na řadě další pořádný vrchol – Smrk a pak zase táhlé klesání na Horní Čeladnou, kde jsme osvědčený rituál s polívkou a pauzou zopakovali. No a pak to šlo dál a dál, za Čertovým mlýnem na Pustevny a dolů na Ráztoku, pak výstup na Radhošť, kde jsme se zastavili naposledy a dali si pauzu v chatě s čajem. Ostatně ionťáku jsme už měli plné zuby. A pak už sestup na Pindulu. Tam jsme byli kolem půl osmé a pomalu začala padat tma a blížit se naše druhá noc. V tomhle případě noc jasná a s hvězdami. Na závěr nás čekal přechod přes Velký Javorník do Frenštátu, o kterém bych nikdy nevěřil, že může být tak zatraceně dlouhý. Ale musím uznat, že Lenia mě informovala opakovaně, jak daleko to z Radhoště ještě máme. Ale nějak jsem to odmítal přijmout.

No a pak to konečně přišlo. Už jsme tomu snad ani nechtěli věřit, ale byli jsme ve Frenštátu. A do cíle jsme dorazili jako skuteční bojovníci. S úsměvem, vztyčenou hlavou a hlavně během! No a pak už byl jen výstup na K2, závěrečné focení a obrovská radost, že jsme v cíli.

Pokud mám za sebe napsat nějaké hodnocení, tak to byl úžasný závod, neuvěřitelně silný zážitek, obzvláště doběh byl strašně dojemný a trať byla opravdu krásná. A měl jsem navíc jedno štěstí. A to na skvělý tým. Lenio, díky.

11 komentářů:

  1. Letošní B7 byla z mého pohledu úplně nejtěžší ze všech tří dosavadních ročníků. Prudká stoupání po strmých sjezdovkách, dlouhé seběhy, sněhodéšť na Lysé, kufrování z Travného. Ale protože jsem se na 16 hodin, 27 minut a 20 sekund stala miláčkem a zlatíčkem, jak mě nejhodnější Honzíček povzbuzoval, byla to JÍZDA!!! A tedy Honzovi patří největší díky za stálé povzbuzování i ve chvílích, kdy jsem byla naprosto marná :) DĚKUJI!!!
    Ještě v neděli ráno jsem byla přesvědčena, že stejným kokotem už nikdy více nebudu, ale už nyní vím, že jím jsem stále a pokud okolnosti budou shovívavé, na startu 2013 nebudu chybět. Za ty vychlazené melouny na občerstvovačkách to stojí. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Napsal si to Berďo moc hezky, takže gratuluji k článkovému vítězství a tady něco z mého pohledu:
    Já jsem se připravoval velmi tvrdě, protože již loni jsem ochutnal jak to bolí. Nejdůležitější věc je tempově vyrovnaný parťák. Takže i toto jsem nepodcenil a jelikož jsem chtěl být slavný a stát na bedně vybral jsem si mladou, milou,krásnou, rychlou, vytrvalou a inteligentní sexykočku se kterou to pořádně rozjedu. Hned po startu jsme to rozbíhali rozumným tempem, v prvním stoupání jsem se trochu vzdaloval, ale vždy jsem se ohlédl případně počkal. Seběh do Řeky byl s malým blouděním. Na Ropici jsem opět tahal vpřed, nahoře však musíme předbíhat stovky hobíků. Denča se statečně probíjí za mnou, sbíháme do Morávky a opět hned zabíráme do dalšího stoupání na Trávný. Stále cítíme sílu v nohách a dobré tempo, Deni se cítí ospalá, ale nepolevuje. Z Trávného sbíháme dolů v pohodě, ale na asfaltce se rozbíháme za nějakýma hobíkama a nabíráme špatný kurz. Nakonec jsme si přidali cca 3,5km a 25min. Konečně jsme na občerstvovačce v Krásné a doplňujeme tekutiny a energii. Já spoléhám na banány a Deni zase na melouny. Na Lysou to táhne hlavně Deni, zejména v druhé části. Je opravdu skvělá a já se nestačím divit. Na Lysé mám trošku hlad, rychle něco zakousnu a valime dál, za Lukšincem už hezky svítá. V Ostravici potkáváme Radúze s Verčou, kteří opouštějí občerstvovačku. My jdeme odpočinout, na polívku, namazat nohy, doplnit láhve s pitím. Na Smrk stoupáme taky v solidním tempu. Mírně sprchlo, což mě vystrašilo, ale naštěstí to přešlo. Ze Smrku běžíme dlouhý seběh a poprvé asi cítíme rostoucí únavu. V Čeladence opět dáváme polívku, banány, melouny, pití, mažu třísla, Deni chodidla a jdeme na Čertův mlýn. Deni tvrdí, že je celkem hotová a že kdybych ji teď položil do trávy, tak si s ní můžu dělat co chci, že se stejně neubrání a možná ani neví jestli by se bránit chtěla. No jo, některé věci člověk lituje do konce života. Valime dál do kopca. Na asfaltce kolem Stolové zase šlapem pěkně v tempu, pravidelně pícháme až se tupí hroty. Jsme nahoře, chvilku vydechneme a postupujem na Pustevny. Už to není seběh, brzdíme hůlkama i očima, z Pusteven dolů už nebrzdíme a kloužem dolů. Stoupání na Radhošť táhne opět Denča, já mám krizi, ale snažím se udržet. Už vlastně nejsou žádné občerstvovačky a zásoby se nám tenčí. Seběh na Pindulu bolí, odpočítáváme jen jednotlivé úseky a nemyslíme na cíl. Těšíme se na výstup na Javorník, protože do kopce to přece jen jde. Na Javorníku nakupujem jak v hypermarketu, kofoly, vodu a stejně to neseme dolů. Poslední seběh nálada stoupá, přechází v euforii, již běžíme městem, pak cílová rovinky chytáme se za ruce a s pocitem vítězství probíháme cílem. Majda nás fotí. I na tu pyramidu lezem, objímání a líbání nesmí u opravdových párů chybět. No a pak už jen plechovka pivka a já se dostávám zpět do pohody. Bohužel však nevím jestli příští rok zase? Celkové pocity jsou letos smíšené.
    Stoša

    OdpovědětVymazat
  3. Pro mě je B7 2012 s předešlým ročníkem naprosto porovnatelná. Nevím, jestli byla těžší nebo lehčí, ale svým průběhem byla zkrátka úplně jiná. :-)
    Letos jsem byla více než vděčná, že se jedná o závod dvojic, nebýt parťačky – Ivči Zbořilové – skončila bych možná na prvních kilometrech. Čekala jsem, že se pravděpodobně každá z nás dočká krize, ale že trápení u mě přijde tak brzy – v prvním stoupání – to teda ne :-D. Trávicí systém vypověděl službu, žaludeční nevolnost a neschopnost cokoliv pozřít mě provázela první 3 vrcholy. Připadala jsme si jako vláčející se troska :-D.
    Díky stálé podpoře Ivky a dalších bojovníků z VZS (Jarek, Malča, Koudy) při setkání na občerstvovačce jsem se na Lysou vydala odhodlaná dosáhnout cíle, i kdybych se tam měla snad po kolenou doplazit. A kupodivu, čím blíže jsme byly vrcholu, tím více síly se mi vracelo do nohou, na vrcholu jsem do sebe nasoukala kousek energy tyčinky a bylo mi jasné, že žaludek je na tom už o mnoho líp :-).
    V druhé půlce jsem si tak konečně mohla začít vychutnávat nabídku občerstvovacích stanic a hlavně osvěžující melouny! :-D
    Část trasy od výstupu na Lysou jsem si opravdu užila, perfektní spolupráce s Ivkou, její stálý optimismus, nadšení a v závěru neubývající energie nás hnala stále dopředu. Ivka byla zkrátka úplně skvělá!!! Do cíle jsem tak vbíhala v totální euforii, nezničená, nezdevastovaná, pohlcená endorfiny!!! O to větší byla radost po zjištění, že budem na bedně!!! Co víc si přát... :-)
    Takže, příští rok nemám moc co řešit, těším se na start!!! :-)
    ivon

    OdpovědětVymazat
  4. oprava - naprosto NEPOROVNATELNÁ
    ivon

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé články! Úplně mě to zatáhlo do děje a zároveň ujistilo v tom, že jste všichni, co jste se postavili na start jedni naprosto EXTRÉMNÍ BLÁZNI!:) Ale obdivuji vás a smekám! A těm, co došli i do cíle upřímně gratuluji! Kačenka

    OdpovědětVymazat
  6. Nádherné čtení, fantastická atmosféra z těchto vět doslova tryská. Už přemýšlím, kdo by byl ochotný si mě uvázat coby balvan na krk v příštím ročníku. Všechny vás obdivuji a gratuluji.Martin

    OdpovědětVymazat
  7. Jak jsem to Jarkovi po...., ale jak jsem rád, že jsem dokončil a přežil (jak jsem porodil :-)
    Impresive zavod! co je tvoje motivace na to trpeni? jestli, chces mit simpaticke trpeni s Janou, tak go for it! Mi napsal kamarád z Kanady, čímž mě vůbec nepotěšil.

    Náš tým byl na B7 jak z pohádky o princezně koloběžce. Jarek: připraven Petr: nepřipraven, J: hůlky P: bez hůlek, J: běžel, P: sotva šel, Ztratili jsme se a J: zpátky P: s davem, J: malý hubený, P: velký silný, další ani nemusím psát. Společné jsme měli asi jen maratónské časové vytížení před závodem:-) Po týmové registraci s VZSSSSsss Kempičem a Koudym, jsem ještě jel koupit obklady do kuchyně a uháněl domů naspat alespoň 3 hoďky.
    Švára nakonec změnil plány a hodil nás s Jarkem do Třince, takže jsme byli ušetřeni/ochuzeni o jízdu vlakem. Předstartovní mumraj utekl dost rychle, my se nacpali trochu dopředu davu a vyrazili. Jarek hned vyvrátil pověry, že chlapi zvládnou dělat jen jednu věc a vesele za běhu spravoval hůlkou čelovku, kterou se mu nakonec asi někde ve sjezdovce podařilo spravit. Plán byl jasný, Jarek letí do kopce a pomalu sbíhá z kopce kvůli kolenům, já rychlá chůze do kopce, rychlé seběhy a min. ztráty na občerstvovačkách. Docela nám to šlo na první vrchol. Pak jsme spolu s dalšími bloudili při sestupu do Řeky a to tak, že jsme nakonec zůstali v lese sami dva s dvěma "chytrými" telefony. Fuck off Mr. Ericsson i Sony. Morál nás obou byl hluboce pod bodem mrazu. "Ještě deset minut a balil bych to"! říkal Jarek, když jsme naštěstí správnou cestu opětovně našli a začalo předbíhání hobbíků. V Řece jsme dokonce opětovně potkali Berďu s Leniou. Další davy lidí, které jsme předbíhali, vytvořili na některých místech úplné tábory a tahali z batohů proviant a vypadalo to, že budou dokonce stanovat, jak byli nabalení.
    Na občerstvovačce na Morávce jsem jen doplnil ionťák, vzal 2 banány a pelášil, abych měl náskok na Jarka. Ten mi pak hlásil, že na občerstvovačce potkal K+K (Kempič a Koudy). Ti nás dohnali v hadu singletracku na Travném. Neodpustili si pár popichujících poznámek na Jarkovy myšky, ale brzy jsme je opět ztratili za námi. V Krásné jsme opakovali taktiku, ale při výstupu na Lysou jsem se dostal do krize. Měl jsem chuť to zabalit a říkal jsem si, že v Ostravici je konec. "Co si tu budu dokazovat" jsem si říkal, "věčně v práci, na pořádnou přípravu nebyl čas, máš rozkopaný byt, který je třeba dodělat a za 10 dní má Jana termín, potřebuješ být v cajku a ne na kaši". Na Lysé na mě čekal zmrzlý Jarek, kterému jsem řekl, jak na tom jsem a ten letěl dolů do Ostravice. Já se trápil dál. Kromě fyzické únavy mě nejvíc trápily křeče ve stehnech a to přes doplňování solí a všeho možného. Asi sem si měl dat chleba a kus špeku a ne šuchlat enem veku. Sestup byl pro mne stejně pomalý jako výstup a až cca 1 km před Ostravicí mi začal v hlavě pracovat červíček, že to přece nevzdám, že to zkusím.
    Po polívce jsme teda vyrazili na Smrk. Scénář byl pak už hodně podobný. Společné občerstovačky a kontroly, kde Jarek čekal a kde já jen prošel a šel dál. Začal jsem se motat kolem stejně jdoucích lidí. Většinou jsem byl z kopce rychlejší a oni mně zase předběhli do kopce. Společně nám to lépe ubíhalo. Asi jsem vypadal hrozně, protože protijdoucí turistky mi nabídli čokoládu, kterou jsem s vděkem přijal. Čas od času jsem si protáhl nohy a šlapal dál. Moc milé bylo fandění lidí na Pindule a taky namalované plakáty ve vilové aleji ve Frenu. V cíli už na mně čekal parťák Jarek a pivo a švára, který nám strašně fandil a dovezl domů. Nikdy více!!! nikdy více??
    Malča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Skvělý článek, Malčo. Jít s Jarkem vyžaduje silného muže či ženu s nervy ze železa. Už se těším až něco napíše i on. Berďa

      Vymazat
    2. Malco, dat B7 s naspeedovanym a naspeekovanym Jarynem - to neni pro nejaka orezavatka! :D Takze smekam!
      Tez se tesim na par Jarynovych postrehu, je uz nejak dlouho "neviditelny" a "potichu", nezda se vam? ;)

      Vymazat
  8. Teda Malčo, ty sis to pořádně vytrpěl! Nepřipraven, bez hůlek a bez tréninku, a se spoustou starostí, tak to je pravá chlapská odvaha, jsi frajer, žes to dokončil. Není špatné si hrábnout až na dno, to vždy člověka posílí. Tak někdy příště.
    Stoša

    OdpovědětVymazat
  9. Smekám Malčo, jsi bojovník a borec! Gratuluji k prvnímu pokoření B7 ;)
    Denisa

    OdpovědětVymazat