14. etapa LC Visalaje, parkoviště

6. 2. 2016

11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria

Právě se vracím na hotel z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená končí.

16:10 letiště Kanárské ostrovy

Sedím v letadle a sleduju okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti, a tak se snažím zahánět ji četbou.  Hlavou se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem. Běžet či neběžet, to je oč tu běží…

7. 2. 2016

00:15 Parkoviště Praha

Po šesti hodinách v letadle, kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…

04:40 doma

Jsme doma. Pája, unavený z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit. Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS. Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J

7:30 v posteli

Neustále hypnotizuji hodiny přede mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30 to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí, v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě, že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak to je luxus.

8:30 Porubská

Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou. Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal, než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.

9:00 v Martinově autě

V autě je sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.

10:00 na startu

Stojím na startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.

10:00 až 10:55 na Lysé

Závod začíná a startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat. V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“ již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem dobře??? První stovka???  Štípnu se…já snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok. Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas 55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám i dvojčata a běžíme pak společně dolů.

15:00 doma

Ještě jednou si kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na krásném 8. místě.