XXIV Perla Paprocan, Polska

datum: 18.10.2015
účast: Stoša

       Od maratonu v Budapešti již uplynul celý týden. Míšin článek se mi moc líbil a trochu mě mrzelo, že jsem tam nebyl. Tak jsem si vymyslel alespoň malou náplast ve formě Perly Paprocan, což je asi méně slavný, ale za to moc krásný maraton v Polsku, poblíž města Tychy. Z Ostravy je to jen něco přes hodinu cesty. Maraton se běží kolem Paprocanského jezera, které má ideální obvod cca 7km. To znamená, že maraton se skládá ze šesti koleček. Naposledy jsem před třemi lety při šesti kolečkách Bělským lesem natočil náš domácí maraton v osobním rekordu. Letos jsem sice Ostravský maraton také běžel, ale nevyšel mi podle mých představ a hned jsem začal shánět nějaký na říjen, že bych to přece jen ještě jednou podrtil ke třem hodinám. A naskytla se příležitost projet se s klukama z MKS Ultraliborem a Andym do Polska.
       Vyrazili jsme z Ostravy v 6:45, něco po sedmé jsme nabrali Libora v Hlučíně a frčeli do Tychy v Polsku. Celou cestu byla hrozná mlha, jeli jsme tedy pomaleji a navíc jsme neznali nejkratší trasu. Času však bylo dostatek a po mírném bloudění jsme byli po půl deváté na místě. Stále se kolem jezera válely oblaka mlhy a bylo něco kolem 4-5 stupňů. Šli jsme se zaregistrovat. Už tam byla menší fronta, protože se přihlásilo skoro tisíc lidí. Na maraton jich bylo nejmíň, většina chtěla běžet půlku a spousta lidi šli závod v Nordic Walking. V podstatě si každý běžec ještě zvolil, kolik okruhů uběhne. později ve výsledcích jsem si totiž všiml, že někteří dávali jedno kolo 7km, další dvě a tak dál. Všichni měli pak svůj výsledný čas a dokonce i traťové rekordy na webových stránkách závodu jsou vypsány na 7, 14, 21, 28, 35 a 42 km. Je to celkem zábavná kuriozita.
       Po registraci, jsme šli zpět k autu nachystat se na závod. Andy dobře rubal v Budapešti, takže se chystal na půlku. Libor byl taky v Budapešti, taktéž rubal, ale je to ultrak jak sviňa, takže šel celý. Přišpendlili jsme si čísla, převlékli se do závodního a šli se vysr... a rozklusat. Oblékl jsem si tenké tričko s dlouhým rukávem, krátké tričko, šátek kolem krku, čepici i rukavičky, krátké elasťáky a kompresky, takže jen kolena holé. Po rozběhání a rozcvičce jsem šátek a čepičku odložil. Bylo fakt chladno, ale možná by to s krátkým rukávem šlo. Andy byl jeden z mála v tílku, ale na půlku by to stačit mělo. Úplně amatérsky jsem si zapomněl namazat prsty na nohou, chodidla, rozkrok a bradavky. V té zimě jsem si to asi neuvědomil a těsně před startem už nezbyl čas. Při závodě jsem se sice potil mnohem méně než v teplém počasí, ale mazat se musí.
       Na startovní čáře jsme se seřadili pár minut před startem v popředí s Andym, Libor šel trochu dozadu. Trochu jsme přemýšleli o úvodním tempu. Mě napadlo, že bych si první půlku hlídal podle Andyho. Popřáli jsme si hodně štěstí a čekali na výstřel, ještě jsem se zhluboka a dlouze rozdýchal a klidnil se, abych hlavně nemyslel na tří hodinovou bariéru. Pěkně v klidu a s rozumem si poběžím přiměřeným tempem a v posledních dvou kolech se uvidí.
        V deset hodin je odstartováno. Někteří chytráci nás z počátku trochu vybrzdili, ale stačilo prvních pár set metrů a prostor byl docela volný. Byl jsem celý natěšený, že zase běžím něco nového, navíc krásně v přírodě kolem jezera. Trať byla zcela jasná. Větší část byla dlažba cyklostezek, dále pak tvrdá udusaná hlína s pískem, kamenitá stezka a kousek štěrkové cesty. Převýšení bylo zanedbatelné, jen před koncem každého kola necelých deset metrů a pak také seběh. První dvě kola si hodně užívám, doslova se kochám, ale přitom v solidním tempu. Pouze na 12.km jsem se Andyho zeptal jaký je čas. Řekl, že 51 minut a to byl pro mě jediný časový údaj za celý závod. Pomyslel jsem si, že je to slušné a hlavně vydržet. Ve třetím kole pořád dobře, Andy trochu vystupňoval do finiše a já pokračoval již bez vodiče do čtvrtého kola. Chvíli se snažil se mnou navázat rozhovor jeden polák, ale mě do mluvení, ještě k tomu v polštině, moc nebylo. Pak jsme se rozdělili, našel si těsně za mnou polského kolegu a mleli a mleli. Já bych to neudýchal, tak jsem jim raději utekl, ať mě neruší při mé meditaci. Sledoval jsem jak ubíhaly kilometry. Značení bylo po každém km. Pozoroval jsem padající listí, vlnky na jezeru, prodírající se sluníčko a mírně zvýšené pofukování větru. Přeskočil jsem velikou žábu, obíhal jsem pomalejší běžkyně i běžce, starce i děti a hůlkařům jsem se raději úplně vyhnul. Někdy jel v protisměru problémový cyklista, ale kolize naštěstí žádná. 28. kilometr a jdu do pátého kola. Uvědomuji si, že to pořád slušně šlape, ale objevují se první příznaky unavených nohou, zvláště docela obouchaná levá ploska. No co, vždyť je to jen bolest, je nevyhnutelná, mám ji za ty roky docela rád a trpět nemusím, když se mi zatím nechce. Dále se zamýšlím jestli dost piju. Kelímky jsou jen v prostoru startu - cíle. Vzal jsem si do každého(2.,3.,4.) kola cca 150ml vody, do pátého jednu vodu a asi 100ml ionťáku. No to bude průser, za chvíli mi dojde šťáva. Pak si vzpomínám, že jsem měl ráno jen čaj, v autě jablko a banán, před startem iontový nápoj. No jo, já jsem se zapomněl najíst. Ve čtvrtém kole mě vzdáleně zakručelo v břiše, ale teď už nic. Mám hlad? Ne. Možná jsem se přepnul do tukových zásob, jak jsem se kochal okolím. Každopádně jsem v pátém kole, moc se nepotím, dodal jsem 700ml tekutiny a jdu do posledního kola. Vezmu si jen poslední kelímek vody a pak už jen dýchat a běžet. Dalo by se říct, že v šestém kole tělo již trpělo. Ale hlava tentokrát vše vzala do svých rukou a rozhodla, že především doběhnu, že nepřijde krize, kolaps ani křeče. Zamyslel jsem se nad časem. Najednou to nebylo to nejdůležitější. Rozum napovídal, že pod tři to ještě nepřijde, ale pokud si stále udržím vyšší standard tak snad ten osobák padne. Zkoušel jsem se zhluboka prodýchat, ale už ty nádechy nosem nějak nedostačovaly, musel jsem hekat pusou. Snažil jsem se natáhnout krok, ale taky to moc nešlo, protože jsem držel svižnou frekvenci. Tak alespoň ty ruce rozkmitat. To šlo. Na 39. km už vím, že křeče nebudou, prostě jsem se dnes trefil do formy i chladnější podmínky a rovinatá trať udělaly své. Začal jsem se těšit na cíl, motivuji se že osobák to být prostě musí. Jen se nechat překvapit. Stoupání před cílem bylo už hodně o morálce, ale posledních dvě stě metrů je mírně z kopce. Natáhnu si krok a užiju si to. A je tu cíl! Jsem zase v té neopakovatelné euforii, zažil jsem ji tolikrát a pokaždé jinak. Vidím, že přichází Andy, tak se ho ptám na čas. Zjistil jsem pouze, že to bylo pod tři deset. Pak jdu za cílovýma. Ti jen sepisujou startovní čísla. Nakonec týpek ve stanu u kompu mi hlásí 3:03:49. Bomba! Zasloužená satisfakce je tu, dřel jsem dost, takže to nemohlo dopadnout jinak.
       První věc po doběhu jsou tekutiny, jdu se dopít, sezobnul jsem i nějaké sušenky a čokoládu. Pak jdeme k autu, kecáme a hodnotíme a jdeme zpět počkat na Libora. Andy dal půlmaraton za 1:29:53. Dal jsem si bramboračku s chlebem. Potom doběhl i Libor za 3:47:02. Oba kluci týden po maratonu v Maďarsku běželi velmi slušně. Vše jsme posléze spláchli pivkem v nedaleké hospodě. Maraton pod tři hodiny se opět výrazně přiblížil, ale nevím kdy se tak stane. Vím určitě, že si pro mě dojde sám, stačí běhat a zlepšovat se. Už asi nikdy neřeknu: jo, jsem zdravý a ve formě a takhle to dám. Tohle nefunguje. Raději se vynasnažím si to řádně užít a počkat si na ten správný okamžik.