Někdy prostě musíš!

LC 31.1. 2015

13.etapa Ostravice, žel. přejezd 6,8 km / 879 m

3v1 16,2 km / 1477 m

Uplynulo několik týdnů, dokonce měsíců, co se mi nepodařilo sepsat nic na týmový web. Nejsem si jistá, ale myslím, že dokonce můj poslední psaný příspěvek byl ten zatím nejdelší, niterně nejsilnější a tudíž nejemotivnější, bezprostředně odrážející mistrovství skyrunningu v Chamonix ...

Ano, trošku jsme na ten podzim a přes zimu oddílově přibrali a jsme opět o pár vykutálených kousků objemnější. Vybojovat si právo editovat na VZS webu se tak pomalu stává věcí prestižnější, než li uvést své prvotiny ve Sport Illustrate. Už dvakrát jsem měla svůj postřeh po proběhnuté LC etapě rozepsaný ... Ale v dnešním hektickém světě, stejně jako na závodní trati, vítězí rychlost, síla, rozhodnost. Proto asi má vytrvalostní taktika, střádat pomalu a pečlivě vytříbená písmenka do sítí vět, večer po práci, den co den, nemohla jednoduše uspět. Dnes světu vládne DYNAMIKA! Ve všem.

A mě ta dynamika v uplynulých měsících asi chyběla. Nebo jí bylo až moc příliš. Bolavá patička (která trápí již 11. měsíc), opakované podzimní nemoce, pracovní vytíženost, mnoho starostí, o to více povinností. Proto nemohu házet svoji článkovou absenci pouze na špatnou taktiku a nedostatečnou průbojnost. Plánovala jsem, že se přece jen poslední loňské dny hecnu a zhodnotím uplynulý rok. Nestalo se. Chyběl mi „drive“. Prostě nebyl. Tak snad nyní poskládám puzzle ze svých prožitků z etapy nevšední, vyjímečné, z etapy jedinečné svou náročností. Z etapy tedy těžké, ale i dvojnásobně krásné, srdcařské! A položím tak konečně svoji mysl na papír ...

V poslední lednový den se mi stávat nechce, přestože dostatečný příděl sněhu slibuje konečně pravé zimní podmínky, jež by měly panovat většinu etap lysacupu. Jak nečekané :) A přece jen, etap na kontě přibývá, psychických sil ubývá. Nenechávám se však zviklat hlubokým spánkem své sestry, pouštím jedno z motivačních běžeckých videjek (vždy tělo nabudí, srdce pookřeje a mysl rozjasní!) a po nezbytných přípravách vyklouzávám potichu z bytu. Už si ani neříkám Jurkovo „Někdy prostě musíš“, ale „Někdy prostě chceš!“

Jenže tento pocit mě opouští již po příjezdu ke trafu, zkouším se rozklusávat, jde to, ale bořím se ve sněhu, snaha o pořádný záběr se míjí účinností. Do etapy 3v1 se mi vůbec nechce, plánuji bojkot, ale mírním slova, „uvidím nahoře“. Zkouším to jinak, musím hezky ladně, minimalizuji kontaktní plochu, snažím se o řádný a přesto stále něžný a lehký odpich pouhou špičkou inovejtů. Jde to. Sbíhám dolů, opět u trafa a s Jarkem si to sklusáváme po okrajíčku silnice další dva kilometry na start k přejezdu v Ostravici. Plno známých tváří, všeci líca červená, úsměv od ucha k uchu, nedočkavci jedni :) Ale aby ne, jedna z nejklasičtějších tras, 879 m převýšení na 6,8 km trasy, s krásným plynulým stoupáním až na vrchol. Start! Rozbíháme po zledovatělé silnici, věřím svým červeným inovejtům, drží přes kluzký povrch bezvadně, tak jak jsem zvyklá. Vidím Honzu před sebou, přece jen se potřebuje týden po LH24 nejdříve více rozehřát. A Marušku, je na dohled a mě se běží celkem hezky. Konečně trafo, více sněhu, začínám se opět bořit, ale jen lehce, přidávám běžecké něhy, opravdu jen lehce přes špičky, těžiště tlačím vpřed. Je to fajn. Maruška se dnes více trápí, snažím se povzbudit. Netuším, kolikátá jsem, ale neběží se mi špatně, pokouším se držet své pocitově dobré tempo, protože dnes je lehkost v nohách. Jak jen to Luďa dělá, že každá etapa má tak pěknou atmosféru? Přesto to bude ještě boj, ale intuitivně vím, že by to dnes nemuselo být vůbec špatné. Lukšinec, paráda, tak ještě zvládnout ten zbytek. Sníh uchozený, prudké stoupání stále běžecky, před větry už vkládám pár rychlých kroků, ale opět to rozbíhám. Moc dobře vím, že už je to těžké, styl neuhlazený, nohy postrádají hbitost. Ale někdy prostě musíš! Poslední dvě serpentiny, zahlédnu Mira dvě místa za mnou a vím, že už to tam dáme! Rovinka kolem Šantánu, Petr Škrabánek zapne pohon s rychlostí světla, prolítne kolem mne, reagovat už nezvládám. Dobíhám na 42. místě v čase 58:59. Jsem k.o. Padám do kolen. Standa Najvert do mě hučí, „otáčej, makej, nikdo nemůže, jsi první!“ Představa dalších desíti kilometrů a hlavně druhého výběhu od korýtka mě děsí. Já fakt už nemůžu. Bolí mě pata. Snažím se to na to uhrát. Nevyjde to. „Měkký povrch!“ Strká do mě a tlačí mě ze svahu. Popoběhnu. Zase chůze. Zase do mě šťouchne. Někdy prostě musíš. Rozbíhám ke sjezdovce, vytahuju anticramp, i když vím, že teď by mi nepomohla ani infuze energeťáku. Sjezdovkou se nějak proplácám. Vůbec mě nevzrušuje, že mě tady pár borců jen tak na pohodu rubne. Je mi to jedno, ještě se stále tak nějak potácím tratí. Ale je to měkké. Je to krásné. Kloužu ve 20 cm sněhu. Jsem pod sjezdovkou, natahuji nožky, úúúzoučký prošlapaný chodníček, ale krásný podklad. Fičím, letím rovinkou. Prudký seběh dolů, více než 30 čísel prašanu. Nejkrásnější chvíle dne. Chápejte, euforie. Řítím se dolů, vířím sníh před sebou, nebrzdím, jen jím proletím. Jsem happy jak dva grepy. Někdy prostě chceš! V hangu jsem total brzda, kvadricepsy se brání excentrii, beru to raději po zadku. Júúú to je žůžo labůžo! Až na ty borce, kteří mě jeden za druhým sekají ... nevadí. Hlavně být ready dole u občerstvovačky. Naliju do sebe 3 kelímečky čaje, sním třetinku banánu, druhou do ruky. A rozbíhám. Hm, na to, jak jsem k tomu stolečku přilítla to teď zrovna moc neutíká ... Tak ať už jsem u korýtka, u Veličků ... cupitám a můj běh je již dost neefektivní, přesto produktivnější, než li přechod do chůze bez hůlek. Kdo píchá, ten dnes míří k vrcholu. Běžím si svoje, Lukšinec na dohled. Slyším povzbuzování, jé to je pěkné, Maruška s Ondrou! Pohladí mi duši. Opět začínám stoupat. Jé, Tamara! No nemám se já krásně? Mám, ale už tam sakra taky chci být! Vnímám hypertonická lýtka, tendence ke křečím, přesto stále musím přes špičky, v chůzi přes celé chodidlo prokluzuji a ztrácím energii. Jsem k.o. Standa, Pigi scházejí, ani je už nevnímám. Poslední serpentiny, poslední zatáčka, Majklův kamínek ... tiše pozdravím, zítra by náš Majkl slavil narozeniny. Někdy prostě musíš!

Jsem tam, Vladěnka, Lůďa, pípám! K.o, rychle kameňáček, jak já mám ten kameňáček a čajíček ovocný, tentokrát vyjímečně slazený, ráda! A ty tváře usměvavé, Miro s Jarkem a Honzíkem mě vítají, jako bych se vrátila z Everestu ...

Více takových krásných dnů!