16. LC Šance

       Už je to skoro týden, ale živě si vzpomínám, jak jsem se těšil i na před poslední etapu. Sněhu bylo dostatek, počasí nám přálo a přijeli jsme včas, abych se stihl připravit a rozběhat. Jelikož bylo místy i nad nulou, rozhodl jsem se pro cyklo tričko s krátkým rukávem. Vítr sice foukal svěže, ale postupně utichal. V deset jsme se seřadili u rozcestníku nad hrází Šance a čekali na start. Já se zařadil někde kolem třicítky, abych pak mohl předbíhat vpřed. 

       Vyběhli jsme v počtu 222 závodníků vstříc vrcholu Lysé hory. Krátký úsek po silnici byl docela rychlý, snažil jsem se zařadit do nějaké výhodné pozice. Za chvilku se však vběhlo na sněhovou pěšinku a prvních pár minut jsem se držel ve vláčku. Předběhl jsem prvních pár běžců, na chvíli jsem se za někoho zařadil, ale když jsem viděl, že se udělala větší mezera, tak jsem to tam pral. Obuv držela výborně, téměř vůbec jsem neklouzal a opět jsem začal spekulovat o celoběhu. Ještě před rovinatým běžeckým úsekem jsem se zařadil za Edu a za ním pak vydržel zhruba čtvrthodinu. Tahal to výborně, několikrát jsem se rozhlížel jestli ho vystřídám, ale nebylo sil skočit do hlubšího sněhu a zrychlit. Minuli jsme rozcestník pod Čupelem a ve výborném tempu pokračovali dál. V prudkém svahu pod Kobylankou Eda přešel do chůze. Já jsem hopsal dál, tak jsem šel před něj. Mrkl jsem do vrstevnic před sebe. Ostatní přede mnou hrubě a silně šlapou vzhůru. Chtěl jsem to stále běžet, ale najednou jsem cítil, že by to bylo na úkor rychlosti a umístění. V poslední čtvrtce jsem přešel do chůze a udělal dobře. Měl jsem dlouhý krok a stihl jsem i trochu vydýchávat. Konečně horní vrstevnice, kde se dalo opět slušně běžet, ale taky jsem cítil, že nohy ztěžkly. Nicméně jsem přesvědčen, že do chůze už nepřejdu. Když jsem míjel Kempinátora, tak mi hlásil 16. pozici, to jsem však byl za Edou. Teď si musím zabojovat o tu patnáctku. Zbývaly poslední serpentiny před horní asfaltkou. Na dva kluky jsem sice viděl, ale rozestup je několik desítek metrů. Takže z toho asi nic víc nebude. Za sebe jsem se nedíval. Aspoň takhle mi to funguje. Nekoukat dozadu, jít naplno až do konce a hledět kupředu. a jestli mě někdo sekne, tak jen proto, že je strašně dobrý a nechal si něco na finiš. Nikoho jsem však za sebou neslyšel. Soustředil jsem se už jen na dokončení, vydržet a nezpomalit. Konečně Vlaďka, jen malé, rychlé pípnutí a můžu se zhroutit do sněhu. Ale ustál jsem to v předklonu, trochu se vydýchal a šel se rozhlídnout. Tentokrát jsem velmi spokojen, že mi to vyšlo. S touto trasou mívám většinou taktické potíže. V Kameňáku jsem si zaslouženě dopřál pivko a pak pro jistotu ještě jedno. Posléze jsem zjistil, že jsem si vylepšil i osobáček, tak to už byla třešnička. Sice jen o pět vteřin, ale vzhledem k podmínkám velká satisfakce. No a příště už naposled!