7. etapa Visalaje, parkoviště

       Na sedmou etapu jsem vyrazil 16. prosince poměrně brzy. Nejdříve jsem odvezl rodinku do Havířova, pak jsem to otočil na FM, Nošovice a na Krásnou. Zaparkoval jsem si o půl desáté na Zlatníku. Chtěl jsem totiž Lysou sbíhat ihned, abych se dostal co nejrychleji do Ostravy do práce na víkendový kurz. Samozřejmě existovala možnost jít turisticky dříve, abych zameškal co nejméně, ale zatím se mi daří 180 etap naplno, závodně, tak bych si nerad tuto statistiku přerušil. Cesta byla docela dobrá, v Krásné to už jelo trochu pomaleji a bylo hladko, ale na Zlatník jsem docestoval v pohodě. Svižně jsem se přezbrojil, napil čaje z termosky, zamkl auto a utíkal na Visalaje. V plánu jsem měl 3km rozklus lehce kolem 20 minut, ale kolegové z VZS nabídli svezení a tak jsem si to ještě o polovinu zkrátil.
       Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v  klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.