Moje druhá Medvídková

       V neděli 2.12.2018 proběhla již pátá etapa Lysacupu. Na programu byla nejnovější trasa z Rajské boudy po medvídkové, která se loni konala vlastně poprvé. Tenkrát se mi vůbec nepovedla, protože jsem to přehnal již na Malenovické sjezdovce. Přepálil jsem tempo a na vrstevnici jsem se nemohl téměř rozběhnout. Tak jsem se letos těšil, že se pokusím etapu zlepšit, čili zaběhnout si i osobáček na této trase. Podmínky vypadaly dobře, teplota něco málo pod nulou, ale moc nefoukalo jako minule. Mírné obavy byly akorát z kluzkého terénu ve vyšších polohách.
       Z Ostravy jsme vyráželi s Rudou a jeho sestrou Radkou, já jsem sebou bral opět Filipa. Plán byl jasný: rychle nahoru, vydýchat se a co nejdříve dolů k autu a domů. Filda měl rýmu a moc se mu rubat nechtělo. Tak jsme alespoň před startem ještě vyměnili půjčovací obuv za trochu větší, aby nožky měly pohodlí. Na startu se nás sešlo moc, celkem skoro tři sta a i s chodci 332, z našeho týmu 15 jedinců a stejný počet běžců z X-Trailu Orlová, jen tak pro zajímavost.
       Odstartovali jsme v deset jako obvykle, po pár stech metrech a citelném špuntu v roští před mostečkem jsme se vydali do příkrého stoupání k ještě příkřejší sjezdovce. Tady jsem zvolil taktiku silové chůze a hlubokého dýchání do břicha, abych se mohl nahoře vůbec rozběhnout. Fungovalo to docela dobře, na cestě jsem se rozběhl a udržoval slušné tempo mezi ostatními běžci. Vlastně přes Albínovo náměstí až po Lukšinec to docela solidně běželo. Od Lukšince po větry jsem v některých strmějších místech opět přecházel do chůze, protože jsem cítil, že hopsání na místě by mě stálo několik pozic. Na větrech jsem se rozběhl, ale bylo to takové těžkopádné, tepově i dechově jsem byl fakt na hraně. V závěrečných zatáčkách mě pak předběhli asi 4 borci a hned mi bylo jasné, že to na drtivý finiš nevypadá. Možná mě i rozhodilo několik malých uklouznutí na kamenném chodníčku, ale podmínky byly pro všechny stejné. Naposled to tlačím do běhu okolo Bezručky a k vrcholu už sotva popadám dech. Odčipuju se a mám dost. Po chvilce to však otáčím dolů, abych si zkontroloval Fildu, jestli nemá potíže. Doběhl jsem až na větry asi do půlky a viděl, že už má taky toho plné kecky, tak ho jen krátce povzbudím ať vydrží. Občas mu taky sklouzla noha, ale otrávený nebyl, jen to už chtěl mít za sebou. Rýmečka ho taky pozlobila, ale dal to. Po krátkém odpočinku se seběhla naše posádka auta a vydali jsme se dolů nejkratší cestou kolem Veličků. Seběh cítíme v kolenou, ale za tři čtvrtě hodinky jsme šťastně u auta. Pro dnešek jsme měli splněno, doma ve výsledcích ještě potěšilo, že se mi podařilo vylepšit  osobák téměř o minutu. Závěrem doplním, že náš současný oddílový tahoun zaběhl těsně pod 45 minut a vybojoval si krásné 10. místo. V bodovačce týmů jsme se posunuli již na sedmé místo. Jen tak dále bando!