Časovka od Bezruče

       Se šestou etapou Lysacupu jsme se již definitivně přehoupli do druhé třetiny letošního ročníku. Musím konstatovat, že si to užívám mnohem více než v minulém roce, kdy mě trochu trápil pokles formy a jakási ztráta motivace. Letos je to jiné asi v tom, že se mnou více jezdí Filda a i když ho to až tak moc nebaví jako jiné kluky, tak jsme si dali jasný plán v počtu účastí a toho se držíme. Taky je fajn sledovat jak se ty děti exponenciálně rok od roku zlepšují. Druhý impulz jsou pak i naše posily Martin a Poky, kteří dokáží pěkně vytáhnout bodový zisk v týmech. Další fascinující záležitost je Míša a její pochodový koncert. Až ta přejde do běhu tak se pokusím zařadit za ní a vydržet. Deni to občas nesedne, ale taky přispívá poctivými body do našeho balíku. A nakonec zabodoval také Jarek, kterému vyhovují kratší vertikální etapy na sílu. Samozřejmě účast všech ostatních členů je chvály hodná, protože krom toho, že strašně všichni rubou do gury, tak se snaží kochat a usmívat a mají delší intenzivní zážitky než ti bodaři vpředu. 

       Na časovku jsem s posádkou vyrazil v 9:30 z Hrabůvky. Nesměle jsem se Rudíka zeptal jestli náhodou stihneme můj start, anebo poběžím později se zbytkem světa, však je to celkem jedno. V 10:03 jsme zaparkovali u Bezruče, rychle jsem  se rozmyslel, že půjdu na svůj start v 10:09 bez většího rozběhávání. Bleskově jsem se alespoň rozcvičil, trochu proklusal po parkovišti, dal jsem instrukce posádce, ať mi vyšlou Fildu nějak před sebou na trať a šel jsem na to. Přede mnou chyběl jeden běžec, takže se vytvořila větší díra a já se nemusel za nikým honit, jak to někdy při časovce dělávám. V hangu jsem se pohyboval opatrně, hlavně dýchat, dýchat a  dýchat, rozběhnout se můžu až nahoře. Trasa při časovce je v podstatě liduprázdná, občas jen nějaký doprovod, případně nějaký pomalejší běžec. Svižně zvládám první dva šikmé traverzy a připojuji se na cestičce od Ivančeny. Cítil jsem rezervy tak jsem to rozběhl než se to zase zvertikalizuje. Hopsal jsem si rytmicky přes kameny a vběhl do lesní vrstevnice pod Malchorem. Je to stálé mírné stoupání uprostřed se studánkou, krásný běžecký úsek, pro mě velice oblíbený. Doskákal jsem až k rozcestníku a připravoval se do závěrečných serpentin. Občasná ledovka již naznačovala, že to bude v severní sjezdovce klouzat. První půlka šla fajn, ale v té druhé bylo zapotřebí hledat ideální stopu. Na vrcholu kolem meteorologické stanice jsem to vzal po trávě kolem plotu, jinak to tam bylo úplné kluziště. Konečně Vladěnka s krabičkou a opět splněno. Romantické výhledy se nekonají tak se brzy otáčím dolů za Fildou. Postupně si vychutnávám elitu, jak to tam v tom ledu rubou, většina bez hrotů, však jsou to frajeři. I náš Martin z Prahy do toho šel čumákem a třísnil Lysou vlastní krví. Snad nám posléze popíše co vyváděl. Sbíhal jsem níž a níž až na konec zalesněné pěšiny pod Malchorem a tam už jsem viděl Filipa jak udatně stoupá vzhůru. No měli jsme před sebou více než kilák a půl, tak jsem mu do toho moc nechtěl kecat, jen jsem ho pochválil, že rube fest a má silný krok a že je moc šikovný. Pak jsem ho jen upozornil na ledové úseky a kudy vést ideální linii. Za pár minut jsme byli spolu na vrcholu. Od loňska se zlepšil o sedm minut a jednu sekundu. Prostě parádička. 

       Když jsme si nahoře posbírali celou posádku, tak jsme se v klidu vydali dolů, dokonce jsme si prodloužili seběh k hotelu po značce, ať je nějaký kilometr navíc. a taky je to mnohem lepší na okolo po cestě než se trápit dolů hangem. Doma jsme byli už v jednu a já mohl až do čtyř odpočívat před nočním ostravským Christmas runem.