Krása Alp

Opět začala letní sezóna a s ní vzrůstá má touha udělat si výlet na Alpské kopečky, tedy tím myslím Alpy evropské, ale rozhodně bych se nebránil někdy se podívat do Jižních Alp.

Alpy jsou hory překrásné, ať již svoji rozlohou, ledovci, překrásnými vrcholky nebo kontrastem mezi rozkvetlou loukou a zasněženými vrcholky hor. Avšak tato idylka mnoha lidem dá zapomenout, že jsou to hory, které umí být přísné, počasí vrtkavé a „neodpouští“ omyly, což každý rok pozná stovky lidí na vlastní kůži a domu se již nevrátí. Ale to jsem troch odbočil, i když je to k věci.

Tyhle hory mě prostě fascinují. Dá se říct, že výlety do Alp jsou pro mě již tradiční „povinností“, avšak jsem nechtěl, aby to byla tradice sólo výletů, a proto jsme se již loni po sezoně domluvili, kdo, kdy a přibližně kde. Bohužel vše nabralo s blížícím se termínem zcela jiný směr, a ač jsem hodně dlouho dopředu s tím počítal, že to tak může dopadnout, tak jsem doufal, že to tak nedopadne, tak jsem byl trochu překvapený a především zklamaný. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily, tak jsem řešil. Najít lidi s celkovým podobným pohledem, znalostmi, zájmy, přístupem, schopnostmi na tenhle druh všestranné aktivity není vůbec jednoduché, protože v opačném případě vznikají malá i větší nedorozumění přímo na akci a ty mě pak „pronásledují“ měsíce. Nakonec jsem tedy poskládal druhý tým, ale téměř s žádnými znalostmi pohybu na ledovci a kolmých skalních stěnách, zato velmi schopné. Říkám si, ok, je to výzva. Je tedy o měsíc víc, než měla začít akce Alpy původně. Blíží se datum odjezdu a nastal problém. Tak s napětím čekám, jak to dopadne. Druhý den po plánovaném odjezdu, se opět dovídám, že vše dopadne úplně stejně jako v prvním případě i když ne tak úplně, ale to ve výsledku je jedno. Několika týdenní úsilí opět nebylo završeno úspěchem. Tak jsem opět tam, kde jsem byl. Pro „sólo“ výlet není plán. A kdo kdy plánoval, tak ví jak je to časově náročné.

Od loňského roku jsem již měl pro tento případ, v záloze, alternativní plán, ale do toho se mi moc nechtělo nebo spíše vůbec nechtělo. Jednak by to bylo opět sólo, příprava nulová a byl ultratěžký. Po něm bych byl vymačkaný jako citron pokud vůbec by bylo z čeho mačkat. Takže vyloučeno. Jediné co jsem měl, byl typ. Mělo to být pohoří Dachstein s nejvyšším vrcholem Hoher Dachstein 2995m. Zkusil jsem tedy kontaktovat mého kamaráda Honzu s mých školních let a přednesl jsem mu, že bych se u něj stavil (bydlí na Šumavě) a poté pokračoval na jih a že by se mohl přidat i s manželkou. Až překvapivě rychle odpověděl, že jo, protože velké hory nezná a bude to nepochybně pro ně něco nového. Sehnat však pro ně potřebné vybavení na ferraty a ledovec v sezoně je úkol nadlidský. Takže skupina C, plán B. Dolezeme k ledovci a pak se uvidí. Celý pátek tedy trávím již u Honzy a Katky a mimo jiné je seznamuji, s tím co vše může nastat a jak se chovat. A taky to praktický zkoušíme. Ne vše však funguje jak má na všechny váhové kategorie a najít vhodné testovací uchycení pro Honzu není snadné i prusíky se mají se co ohánět. Když se zavěsil na kraj nové střechy domu, tak pohnul celou střechou. 3 metrová vzpěra se kácí k zemi. Přemýšlím, a nedokážu si moc představit, kdyby Honza spadl do trhliny a já bych měl zachytit jeho pád. I když říká, že deset kilo shodil, prostě 130 kg + 10 kg bagl by se fakt špatně brzdilo, tak spíše počítám, že by po nás zůstala jen brázda jak na brambory . Rozhodně bych prověřil ocel cepínu (snad je to kvalitní Švédská), maček a Bolatického lana z Lanexu. Snad dělají dobrou práci . Honza chce ještě více obohatit tím, že by vzal své tři vlkodavy, což je sice dalších cca 200 kg tažné síly, ale otázka je kde by táhli .

Psí spřežení

Parkoviště v Ramsau

 Tak to už je rovnice, kde jsou jen neznám a jich je hodně. No ale to vše nehrozí, protože nemáme vybavení. S přibývajícím večerem klesá chuť Katky se zúčastnit tohoto výletu. Já mám jasno, když nepojedou, tak vyjíždím na kole. Je to jen 250 km na jih zato převýšení 6900 m a to je fakt jako dost, tedy jako pro mě. S lezeckou výbavou, mám kolo necelých 60 kg, tak to odhaduji na celý den v sedle. S toho mi vychází, že pod kopcem už budu vypadat jak hadrová panenka. Ale ráno, ač pozdě tak vyjíždíme. Před třetí jsme na místě v Ramsau u spodní stanice lanovky.

Je krásné slunečné počasí. Plán je vyjít k ledovci (2600m) a pak se uvidí, což znamená 900 m převýšení na necelých 4 km délky. Jdeme tedy k (chatě) Südwandhütte (1910 m), kde to jde poměrně snadno.

Výstup k chatě

Cesta k chatě Dachsteinsüdwand

Cesta od chaty k ledovci

K ledovci

Od ní už to je pouhé 2 km, ale 700m převýšení. Procenta stoupání tedy stoupají a přibývá i prudkých skalní srázů a tempo se výrazně zpomaluje, až se úplně zastaví. Vyrážím tedy napřed, abych zjistil, jak to bude pokračovat dále. Čísla logicky napovídaly, že přísnost bude už jen narůstat. Honza s Katkou tedy sestupují a já mířím nahoru k ledovci. V tuto pozdní odpolední hodinu jsem jediný v tomto směru. Dolu však potkávám skupinky. Potkávám skupinku třech holek, které se vracejí s Dachsteinu. Mají můj obdiv.

Z ferraty Hunercharten

Závěr ferraty Hunercharten

Zbylých 200m výškových metrů, je třeba překonat Béčkovou ferratou Hunerscharten, takže se dá zvládnout nalehko. Jsem nahoře, přede mnou se otevře ledovec v celé své tající kráse. Půl hodiny si tam pobíhám a nabírám ledovcovou vodu do bot. Nemůžu se nabažit těch pohledů. Všude je již pusto a prázdno jen po ledovci se blíží dvě osoby a ticho přerušuje motor bagru, který ukusuje kusy ledovce. Ještě si vybíhám k horní stanici lanovky pro krásný výhled. Cestu dolu mezi skalním průrvami obtížně nalézám. Dolu sestupují po stejné ferratě Hunerscharten. Dohnal jsem dvě poslední osoby, které sestupují dolů. A ejhle čeština. Tak s němi při sestupu pár desítek minut povídám. Byli samozřejmě na Dachsteinu a nahoru šli stejnou cestu, jakou mám v mlhavém plánu.

Ledovec Hallstätter

Ledovec Hallstätter

Pohled od ledovce na parkoviště (dole)

 Ferrata Hunercharten

Takže dostavím řadu informací. Loučím se a sbíhám dolu. Holka mi ještě při loučení říká, ať fakt na sebe dávám pozor, zvláštní…, ale příjemné. Popřeji jim totéž. Běžím kolem hospody. A tam sedí holky, co šly dolu. Mávají na mě, tak jdu s němi prohodit pár slov, fakt jen páááár . Volám Honzovi. Již čekají u auta. Sbíhám. Vyndám a naložím kolo a až teď vidím, že se rám opravdu kroutí pod váhou. Při cestě do Bruntálu (kde jsem se naložil do auta) mi to tak nepřišlo. Loučíme se, oni vyrážejí zpět domů do ČR a už je to zase tradiční sólo.

Trio z Austria

Každý již po své cestě.

Je 20 hodin, tak je čas najít nocleh. To se mi podaří až za šera. Taky jsem si dal záležet. Musím, ale věci přenosit přes potok. Ale výhled mám fakt luxusní. 

Výhled od noclehu

Během hodování se rozhoduji, že zítra „udělám“ výstup na Dachstein. Protože jsem sám, tak se potřebuji vyhnout ledovci, takže půjdu ferratou. To že půjdu Annou, které jsem se mohl vyhnout a na ní navazující Johann ještě úplně nevím, protože baterku v mobilu musím šetřit a den či dva zpět jsem vůbec nevěděl, jak celé ty Alpy dopadnou, tak mlhavý plán je stálé zahalen mlhou, která se hned tak nerozpadne. Jen mám obavy, abych trefil cestu i když ten kluk mi říkal, že by to netrefit nešlo.

Je teplo a jasno, tak nevypadá, že mě něco v noci skropilo. Později se to ukázalo jako ne zcela dobrý nápad, protože se občas stane něco, co člověk jaksi nečeká. Jednak v noci padala rosa, takže jsem měl vše krásně mokré a při jídle a než jsem usnul, tak se mi zdálo, že nejsem zcela sám. Slyšel jsem tradiční zvonečky pasoucích se krav, někdy dál, jindy hodně blízko, ale bylo tam ještě něco jiného podstatně blíže a čekalo to, až poklesne moje pozornost v podobě spánků. Jsem ve spacáku. Usnul jsem, zatím lehkým spánkem, to něco ucítilo příležitost, zatímco já bezstarostně oddychuji. Náhle mě něco, probudí. Zapínám rychle čelovku a „prohmatávám“ tmu a čekám, co uvidím a čemu budu muset čelit. Zornice jsou naplno roztažené, tep rychle vystoupal. V hlavě mi probíhá Alpská fauna. Teď si uvědomuji tu chybu, když jsem v přírodopise nedával pozor, ale snad mi neuteklo to podstatné . Plechovku s jídlem, co jsem měl půl metru od hlavy je pryč. Kdyby to bylo na Velké Fatře, tak to něco (medvěd) čekat nebude, tak to bude asi něco, co s na mě moc nevěří. Aaaa už vidím, z keře na mě míří dvě oči. Je to defenzivní pohled. Liška. Snažím se ji vyplašit, seč to jde. Dává se na úprk. Hlavou mi hned bleskne, kolik problému mi tím vzniklo. Když tu nechám kolo a půjdu na celý den pryč, tak ona si tu udělá mejdan s možná i s liščaty. A já budu řešit, jídlo a jak odvezu to vše, když tašky budou roztrhané včetně spacáků.

Během noci se tak různě probouzím, protože přece jen je trochu zima. Kolem pěti hodin vidím v dálce na skalách čelovky. Později mi dochází, že to už lidí jdou na Dachstein asi přes ferratu. Nedlouho poté se rozjíždí lanovka. Její motory jsou slyšet, i když je ode mě vzdálená 3 km. Já si říkám, já mám čas. Za tři či čtyři hodiny jsem Dachsteinu. Pět hodin už by byla houbařina a to přece nejsem, ujišťuje mě první já. Druhé já mlčí. Tak nevím co si o tom myslet, když ty dvě jájata nemůžou domluvit . Ok. Pata Dachsteinu je ode mě vzdálená 2 km.

Ráno vstanu,jím a dělám důkladnou přípravu na výstup. Vím, že se není a nebude na koho spoléhat.

příprava

Takže sedák, cepín, mačky, 9 x karabinu, přilba, průsíky, šestka lanko 3 m, lano 25m, mačky, telefon navigační, druhý nouzový + dvě náhradní baterky, čelovka + náhradní baterku, cca 10 tyčinek, gumáče (gumové medvídky), nouzový bivak, 3 smyčce, kýbl, dlouhé kalhoty, emergenci bunda, dvě dlouhé a dvě krátké trika, návleky, zimní čepici, cyklo rukavice (po včerejšku už vím), kameru + druhou baterku, foťák + druhou baterku, stativ, opalovák, 0,7L vody (největší omyl), atd. 30 litrový bágl je nacpaný nadoraz. Potřeboval bych větší. Vše co neberu, sbalím a hodím na kolo, jakoby odjížděl a doufám, že liška Bystrouška nebude mít tolik kuráže a nepovýší svůj sobecký zájem nažrat se nad můj zájem . Prostě rakouským liškám věřím . Nechám ji tam návnadu v podobě odpadků. Ještě rozbaluji solární panel a připojuji power banku, aby bylo večer s čeho brát. Bohužel ranní příprava se o hodinu protáhnout, takže vyrážím až v 11. Ale říkám si za tři hodiny jsem nahoře. Než se dostanu pod první ferratu

K Anně

Annu, tak je o hodinu více. Cestou vidím nějakou partičku, ale to jsou choďáci a míří na Südwandhütte. Jsem nedaleko paty ferraty. Využívám posledního oficiálního místa pro nasazení výstroje

"předsálí" Anny

V pozadí chata Südwand

a o dvacet metru dále už je start. Ke „startu“ se blíží z protisměru nějaký kluk s holkou, ztěžka se „brodí“ drobným kamením v prudkém kopci. Než začnu kuknu nahoru a dobrých dvěstě metru nade mnou jsou dvě osoby. Jedna z nich na mě mává. Jdu nato plny sebevědomí a jistoty, že to bude houbařina. Po prvních 30 m si říkám, že to asi úplně taková zívačka nebude. Pode mnou se skupinka rozrostla na 5 lidí a nastupují na skálu. Tak si říkám, že asi ještě není tak pozdě, když nejsem poslední. Ti co šli ráno v pět už určitě budou dole. Postupuji dále, ty nad sebou vidím stále se stejným výškovým náskokem a ze spod se na mě dotahuje nějaký kluk. Říkám si, že to neflákám a přesto se na mě někdo dotahuje. Začínám mít pěkně sucho v krku, ale není se kde napít, bagl je na zádech a sednout si do sedáku a hrabat se v baglu se mi fakt nechce, když jsem na kolmé stěně. Věřím pouze pronátorům, flexorům, bicepsům, extenzorům,... Pak je tam malá římsa, prostor pro napití. Ještě upravuji karabiny a vážu je na loďák, protože nemám ferratové nádobíčko, jen dvě smyčky. Jaksi jsem nato zapomněl a uvědomil jsme si to, až mi málem karabina upadla. Zjišťuji, že jsem na startu a vody mám jak půl hodiny za cílem. Jdu dále, když jsem cca ¼ kilometru nad zemi, tak mě ferrata „vyhodí“ nad volný prostor, prostě hladká skála a pode mnou propast. Chybí tam úchyty, zrovna v takovém kritickém místě. Někdy visím na jedné ruce a druhou se snažím přepnou karabiny. A zrovna v tom místě to nejde. Jde to stuha. Je to fakt posilovna. Pro nohy nuda, téměř vše jde na ruce. Respekt s oné výšky mi bere sil, protože se asi držím pevněji, než kdyby jel tramvají. Navíc bagl není taky úplně nejlehčí. Běžet bych s ním nechtěl. Poprvé mě napadá, zda-li výstup nepřehodnotit. Je to fakt makačka jak na hlavu tak fyzicky. Přece jen je to Déčková ferrata a néé úplně krátká. Slunko pěkně žhne. Mám žízeň, už ztěžká polykám. Ruce začínám mít unavené. Konečně jsem nahoře Anny (Mitterstein 2097m) za hodinu dvacet.

Mitterstein (2097m)

Z nouze rychlosti postupu, se zapisuji to vrcholové knihy. Během lezení jsem si uvědomil, že foťák, který mám v ledvince, tak by se mohl uvolnit, jak se otírám o skálu a spadnou, stejně tak cepín a dole by mohl nadělat paseku. Takže foťák narvu do báglu. Na focení při lezení maximálně pomyslím, ale prostě né, do sedáku si nesednu . Ještě lépe upevním cepín. Teď je kousek takový chodecký. Přemýšlím …, jde to pomalu, je to fakt makačka a to i na psychiku, je hodně hodin a jsem bez vody. Ostatně na vrchol mi už zbývá pouhých 900 výškových metrů, takže jsem „už“ v první čtvrťíně, to je ale houbařina .

Dolezl i kluk co mě dotahoval. Cosi se bavíme, ale moc mu nerozumím. Vidím, že nemá cepín ani lano, hmm a ani vodu. Mám brutální žízeň. Už na nic jiného nemyslím. Včera mi na výstup k ledovci a sestup stačily dvě deci a to jsem se napil jen tak z povinnosti. Jenže skála to je úplně jiné kafíčko, tam jste vystavení na milost a nemilost počasí. Teď už vím, co nesmím na skále nikdy podcenit. Jediné na co myslím, kde sehnat vodu. Blížím se k ferratě Johann a vidím na svahu ještě fleky sněhu. Moje záchrana. Kdyby tam nebyly, tak vykopu třeba studnu. Jenže mé obavy se naplnily s prvního nic neteče, resp. teče pod kamením. Jdu k druhém, tam už voda kapka. Cca za 5 minut nateče celá sedmička.

Vodáááá!

Hej, to je ten nejlepší bar. Hned ji do sebe převrátím. Nabírá si i ten kluk. Poté se loučí a míří dolu jinou chodeckou cestou. Už chápu, co mi chtěl říct. Nejde nahoru. V dálce vidím skupinku, co lezla za mnou, že dorazila k vrcholu Mitterstein. Mají docela pomalé tempo jestli jdou až nahoru. Co byli přede mnou, tak ty už nikde na skále nevidím. Plním flašku potřetí, to již na cestu. Přemýšlím..., pokud to vylezu nahoru, tak zpět, to asi nepůjde. Protože dolu to půjde ještě pomaleji. Přemýšlím... Vidět bych se teď fakt nechtěl, jak se tvářím při tom dilematu . Rozhoduji se! Jdu na Johanna. Obtížnost D/E, ale to naštěstí nevím. Ono je teprve 14 hodin. Ještě nasazuji rukavice, protože ruce už začínám mít rozedřené. Začíná to převisem. Nooo, pěkně. Laduji do sebe gumáče. Po sto možná dvě stě metrech si říkám, že jsem to měl asi fakt otočit. Nejde to vůbec rychle a nejde to ani průměrně, jde to hodně pomalu a to fakt makám. Ruce už mám vytahané jak opice. Dolu to nepůjde a nahoře jen chůze po ledovci. Uvědomuji si jak je na skále člověk zranitelný. Kdyby přišla bouřka, tak na skále není kde utéct a na ferratovém laně jsem jak na hromosvodu. Jak špekáček nabodnutý na klacku a čeká až se opeče . K tomu ještě myslím nato, jak liška likviduje moje zásoby, jak při výprodeji v Tesku. Teď bych si přál být dole. Uchopila mě chmurná nálada a jsem takový ufňukaný. Ale nejsem sám. Naučily mě to ultramaratony. Nastupuje druhé já. Ty vole, přece se kousku šutru neposereš. Počasí je jak na Jadranu, zážitek bude silný a kdybys byl dole, tak tě bude mrzet, že nejdeš nahoru. Tak co tu furt fňukáš. První já: Ok, ok. Nasazuji tupé strojové tempo. Cvak jedna karabina, cvak druhá, přítah jednou rukou, přítah druhou a znova.

Na ferratě Johann

Prostě lezu, když je příležitost tak piji a cukruji. Dokonce jsem i cosi vyfotil, blbě, ale vyfotil. Jen stále myslím nato, že budu muset přes ledovec, protože to je holá skutečnost i když je tu ještě třetí varianta, ale do té se mi fakt nechce. Po cca dvou a půl hodinách jsem o dalších pět set metru výše. Kolena mám dodřené. Nevěřícně koukám a stojím u hospody Dachstenwarte, ani jsem nevěděl, že tam je. Vedle se staví nová. Je 17 hodin. Zvažuji jak dále. Je stále teplo, ač stojím ve sněhu v tričku a cyklo kalhotách.

Hoher Dachstein (2995m)

Chaty pod Dachsteinen

Rozmyšleno, jdu dále, ale v 18 hodin to otáčím. Takže finální Bečková ferrata Schulteranstieg. je 500m dlouhá s 250m převýšením. Malá šance, že bych to stihl. Jdu nahoru, tradičně jediný v tomto směru, ale dolu už taky nikdo nejde. A konečně potkávám dva kluky, jak jdou dolu. Vidím, že mimo jiné mají sebou bohatou výbavu, vklíněnce a friendy. Hmm, jiná liga. Nyní už nikoho na ferratě nevidím. Stoupám dalších 15 minut.

Vrchol Dachstein

Už jsem cca 50m pod vrcholem, ale je 18 hodin. Vidím vrcholový kříž. Je na dosah ruky. Těžké dilema - rozmýšlím. Věděl jsem že to přijde a budu muset se rozhodnout. Je krásně. Slunce už dělá dlouhé stíny. Kalkuluji 15 – 20 min nahoru. Půl hodiny nahoře, protože tam to bude fakt luxus (západ slunce) a pak tří čtvrtě hodiny dolu k ledovci. Pak na cca 20 min po ledovci k Bečkové ferratě Hunerscharten a po ni 300 výškových metru dolu, což odhaduje na silnější půlhodinu. Pak 500m dolu k chatě Dachsteinsüdwand. Ve dvou by cesta vedla jen nahoru, ale jsme sám, tak to točím. S ledovce mám fakt respekt a nechtěl bych po něm šněrovat za šera nebo dokonce za tmy sám, tedy bez jištění. Vím, že mě to bude mrzet, protože mimo jiné je to počasí luxus, který se běžně nepotkává. Hmm, smůla . Valím tedy dolu. Po chvilce už vidím ledovec Hallstätter.

Cesta na ledovci Hallstätter

Již nikde nikdo. Dole na ledovci jsou oni dva kluci a nějak se tam rozbalil. Říkám si, že pokud je stihnu, navážu se s němi. Po půlhodině jsem dole na ledovci. Jdu kolem nich a ptám se, jestli jdou dolu. Nejdou, budou tady spát. Ještě si chtějí povídat, ale anglicky, takže nic. Vzájemně si říkáme odkud kdo je. Jeden je s Holanska a druhy Polák, tak to už rozpovídám. Lezli jižní stěnu, tedy tu kolmici. Žádní houbaři „ferraťaci“. Spali na vrcholu a dnes budou spát zde, pod vrcholem. Hmm, to mě netěší. Loučím se a vyrážím po ledovci podle tyčového značení.

200 metrů strachu

Trhliny na ledovci

Západ slunce za Dachstein

Dnes tu šly stovky bot a většina jich chodí zcela bezstarostně bez jištění, jak by šly po městském parku. Ještě jak jsem šel poslední ferratu, tak jsem viděl, jak tam jdou lidi a samozřejmě nenavázání. Pravda je, že tu je tyčové značení, upravená cesta rolbou. Vrchní část je dobrá. Jdu tedy podle tyčového značení a pořád sledují, to co mě čeká. Představuji si, co když to nevyjde. Nezřídka v trhlinách bývají římsy, takže spadneš a zachytíš se na římse, ale co dál. Ledovcové šrouby nemám. Vybavuji si seriál Přežití! (podle skutečných událostí), že když by to nevyšlo a zároveň vyšlo, tak můžu přidat další díl . Už je to tu. První z celé série trhlin. Než ne ni vstoupím, ohledu se. Vidím, že slunce, už zapadlo za Dachstein. V ruce pevně svírám cepín, který mám zajištěn na ruce. Před každou trhlinou, vzpažím ruku s cepínem. Kdybych se propadl, tak tohle je poslední brzda. Stejně nemám druhý, tak je prodloužení nulové šance . Ne velkých trhlinách je navezen sníh rolbou. Trvá cca 10 minut, než projdu trhlinové pole. Uff poslední trhlina. Už vidím horní část lanovky. A ještě další trhlina.

V pozadí Dachstein

Už jsem dorazil k místu, kde jsem byl včera. Jsem rád, je to zamnou. Vím, že někdo, řekne, ty toho naděláš. Ti co to tak říkali a nevyšlo jim to, bohužel už mi nemohou dát zapravdu. A těm co to vyšlo, tak mají vítr v plachtě.

Jdu již relativně bezpečnou cestou. A jsem na začátku ferraty. Chtěl bych se za šera dostat na její dolní konec. Jistím se, ač včera jsem to šel bez jištění, ale dnes to nebyla úplně houbařina, takže už nepřekypují energií, nesu toho podstatně více, a už se šeří. Je to zvláštní pocit, velehory a nikde nikdo. Jsem na konci. Už je šero. Konečně vše s nějakou větší obtížností mám za sebou. Po chvíli již nasazuji čelovku a ač není kde bloudit, tak lehce bloudím. Sejít mimo cestu a někde se zřítit není zas až takový problém. Srázu je tu dost. Sahám pro mobil, ale ten je už vybitý, tak jdu a hledím značky. Dorazil jsem k chatě Südwand. Od ní už to mám cca 3km cestou dolu. Jenže přesně nevím kde je cesta. Hmm netrefil jsem se, ale vím kde jsem. Orientuji se podle siluety hory Rettenstein (2245m) kterou vidím od „domu“. Přicházím před půlnoci, po 13 hodinách ke kolu. Poslední desítky metrů přemýšlím, co asi uvidím. Už vidím, všude roztahané odpadky. Takže byla tu opět liška. Uff, ale na tašky na kole si neštěstí netroufla. Jen skočila na návnadu s odpadky. Jsem utahaný jak medvěd, ale i tak se donutím jít se umýt do studeného potoka a samozřejmě nadlábnout se. Tak dnes to bohužel nevyšlo a na „snad příště“ v životě moc nevěřím.

Třídenní noclehárna ;-)

Je ráno a než vyrazím, tak skoro poledne, ale dnes jsem se fakt musel dospat. Dnes se jdu proběhnout pod Dachsteinem Slunko pere jak sedlák cepem. Startuji ze 1400 m (nocelhárna). Potkávám mraky lidí, skoro jak na lysou, ale ve všední den . Dostanu se na rozcestí Sulzenhals (1824m) kde lze odbočit na Rötelstein (2245 m), který rovněž vidím od noclehu stejně jako Dachstein.

Rötelstein 2245m

Ale po včerejšku jsem takový nedůvěřivý k časovým odhadům, takže pokračuji dále s cílem na chatě Dachsteinsüdvand přes sedlo Tor (2020m). Při seběhu se mi do cesty postavila kráva, tak už, už ji chci oběhnout, ale ona se splaší a seskakuje to s menšího srázu. Říkám si, je po ní. Turistka co jsem obíhal, tak ztuhla hrůzou, ale nestačil jsem se divit, jak umně, zastavila své víc než půltunové tělo. Hmm, nejsou zvyklé na běžce, ale skalní srázy pro ně nejsou novinkou. Ostatně za celý pobyt jsem žádného běžce nepotkal. Rozhledy jsou úchvatné. Už vidím ferratu Annu, které mi včera dala hned na úvod ochutnat kolmého pohybu. Vypadá jak přerostlý šutr, nic dramatického.

Cesta zpět ze sedla Tor

Cesta ze sedla Tor

V popředí "ferrata" Anna

Pohled zpět (vzadu Raucheck 2189m)

Dobíhám k chatě docela brzy. Fakt je dramatický rozdíl mezí během a vertikálním pohybem. To si budu dobře pamatovat . Potřebuji si dobit šest různých baterek, tak si dávám pivo . Venku vzbudí pozornost had, který si to míří kolem stolů (venku). Začalo pršet a tak mám první obavy, aby se s potůčku, vedle kterého noclehuji , nestala řeka. Po hodině a půl usuzuji, že baterky moc nabité nebudou, takže si skočím „k sobě“ dolů což je 3 km o 500m níže a tam se trochu najím a přiběhnu zpět.

Od chaty Dachsteinsüdwant (19:34)

Noční Dachstein

Noční mejdan 

 Tedy za dvě hodiny to otočím a mám to štěstí, že chytnu západ slunce. Hmm mobil se moc nedobil.
Není se co divit, nabíjí se i deset hodin. Tak jej raději ani nezapínám.

Přemýšlím jak zítra, neboť původní plán je zítra vyrazit na cestu zpět, abych stihl trek na MF (Malou Fatru), ale nemám zdolaný Dachstein a počasí je fakt extrémně teplé. Čistý reverz loňských Alp. V noci měsíc krásně osvětluje celý masiv Dachstein. 
Ráno se stále rozhoduji, že bych dnes udělal druhý pokus na Dachstein a jel až zítra a trek by se dal stihnout. Nakonec rozhoduji odjezd a to ne do Č. Budějovic, ale do Brna, tedy cca přes 400 km.

Odjezd

Chci se vyhnout přestupu v Praze. Později toho rozhodnutí lituji. Plán je za dva dny. Vyjíždím. Ve Schladmingu mě to posílá na docela rušnou cestu, tak to odmítám a hledím do mapy, ale bohužel moc na výběr nemám., tedy s hlediska času. Je to pouze dvouproudovka. Jedno auto za druhým, fuj. Dnes se musím posunout o 220, minimům 200 km, ale čas ubíhá rychleji než kilometry a to i když začátek byl hodně z kopce. Pak často bloudím, tak zapnu mobil a nechávám se vyvést pomoci navigace ven z města a vypnu mobil a tak se to pořád opakuje. Baterka se blíží k nule, tak sháním mapu, ale bez výsledku. Na jednom náměstíčku potkám zásuvku, tak chvíli nabíjím a hlavně pořád jím a chce se mi spát. Zastavuje jakési zásobovací auto a než začne vykládat dodávku ovoce a zeleniny, tak mi daruje dvě jabka. Asi fakt vypadám jak otec Fura z pevnosti Boyard, což je vlastně už stav normální . Mobil dvě jsem před třemi dny „zformatoval“, a chtěl jsem tam nainstalovat Locus nebo mapy, ale bohužel vzdoroval. Pro novou verzi je již mobil zastaralý a více času k řešení nebylo. A to mám k němu náhradní baterky. Ach jo. Opět větší město, tak zase zapnu mobil a vypnu a pak mě to vyhodí na jakousi rušnou čtyř proudovku, moc se mi tam nechce. Nikde jsem neviděl značku, která by to zakazovala a hlavní je to, že taková cesta vede přímo. Blížím se do kopce k začátku cesty a za chvíli ke mně přijede motorka. Policie, že tady nesmím, tak mu říkám, že mě tu vede navigace. Ok, opouštím cestu přes pumpu a jsem na jakési polňačce. Přesně to co jsem nepotřeboval. Opět zapínám mobil a rychle si vypíšu města, kolem kterých by měl jet. Prvních 100 km. Začíná mě bolet zadek. Opět se mi osvěžuje paměť, jaké jsou ty přesuny na kole martyrium a to jsem teprve v první čtvrtině a to té lepší. Často navštěvuje supermarket a doplňuji vodu a jídlo. Nektarinky, makovec, banány a prostě pořád jím. Jedu. Další zbytečná zajížďka. Slunce pomalu zostřuje úhel. Už se jde dobře cesta, nijak nestoupá a slunce už nepálí. Jsem za Waidhofenem a začíná jakýsi kopec. Vím, že každá krize jedno skončí, ale tenhle kopec jsem myslel, že nikdy neskočí. Stoupání pouhých 400m, ale začínám toho mít fakt dost. Ono se není moc co divit. Vždy jak jsem takové trasy jel, tak jsem byl relativně čerstvý. Teď jedu poprvé po akci. Konečně jsem nahoře. Fakt nekonečné stoupání. Mobil je na nule, tak jedu podle měsíce. Naštěstí svítí. Měl by svítit zleva zezadu. Je mi fakt zima. Ono už je dávno po půlnoci. A mám zatím jen cca 160 km. Tak si říkám, alespoň 180 km potřebuji, aby byl zítra šance. Teď sjíždím s kopce. Přichází 179 km. Už jdu hledat nocleh. Tak to „hodím“ za kukuřici u nějakého podniku. Přemýšlím, že zítra, vlastně už dnes, to bude fakt boj. Jen se trochu najím a vytáhnu jen spacák. Uléhám ve tři ráno.

Poslední nocleh

Noční jízda

Hmm, jsem někde blízko vlaku 5 metru od řeky. Budík nastavuji na 8 hodin. Ale vstávám už v sedm. Vyjíždím v devět. Fakt se mi nechce. Asi jsem to neříkal, ale bolí mě zadek . Lituji, že jsem nejel do těch Budějovic, bylo by to o sto km kratší. Opět slunný den. Takže se budu orientovat podle slunce. Únava ještě se dá ustát, ale vím, že to teprve přijde. Jedu kolem Dunaje, někdy i závodím s výletními loděmi. Potkávám švestky, pak vinice, tak neodolám. Kilometry nepřibývají, přemýšlím, jak se tomu vyhnout. Opravdu se mi už nechce. Chápu to jako promrhaný den. Volám kamarádovi (mobil 2), že bych jel jen do Znojma a odtamtud už vlakem, tak jestli se mi může kouknout na vlak. Asi hodinu komunikujeme (sms, telefon) a já jedu.Nakonec se domluvíme, až bude přesněji vědět čas a místo dojezdu.

prostě musíš 

Před půlnoci zastavuji před hranicemi na výstupu z Retze u hřbitova a zkouším najít zásuvku abych nabil mobil. Wow na záchodě je. Tak jím co jsem za dne nastřádal a nestihl sníst. Jdu nabít mobil a on s nějak rozsvítí a píše:“ Servisní mód“. Snažím se ho vypnout, ale marně, nic, jen svítí. A zde si uvědomuji, když jsem ho kupoval, že jsem viděl jako problém, baterku napevno. Tak čekám 15 min, než se vybije zbytková šťáva a vypne. Dám ho do zásuvky, ale nic se neděje. Výborně, tak to už řešit nemusím. Už je to jen zátěž.

Volá kamarád a říká, že je lépe jet do Břeclavi. To se mi ale nezdá, že by to bylo kousek od Znojma. Chci Znojmo, a noční vlak to nebude. Je před půlnocí a do Znojma tom mám 20. Super, sděluje mi čas, takže Znojmo. Za chvíli mi volá. Vše je jinak. Říká: Je tam výluka (mezi Znojmem a Břeclavi) a třeba ti do busu nevezeme kolo. Joooo, tohle jsem chtěl slyšet. Jsem si jist, že já bych nastoupil i s kolem a třeba řidič by šel pěšky . Tak zjišťuje dále. Tak Hrušovany a tam jede přímo vlak do Brna. Je to 25 km, ze Znojma. Neeeeeeeeeeeeee, nechci!!! Ale co, vybírej, když není z čeho. Říká, mi i cestu. Jak přijedeš do Znojma, tak na tečku hned doleva a pak hned doprava. Ok, nenadšeně jedu a hlava se smiřuje ze situaci, kterou je nutné přijmout. Přijdu do Znojma. Je po jedné hodině. Na tečku jedu doleva a hned doprava. Po kilometru se mi to nezdá, tak se vracím. A zkouším, další „hned“ doprava, ale to skončím na sídlišti. Takže zpět. Studuji jakési reklamy z nichž vyčtu co potřebuji. Aha, tak ta „hned“ doleva je po kilometru. Dobře . Ale ujedu kousek, a hledám kruhový objezd, na kterém mám odbočit doprava. Nikde nic, tak vím (už vím co je "hned"), že mám jet přes Dobšice. Jenže cesta je pro nákladní auta uzavřená. Sice naloženy tak jsem, ale náklaďák nejsem. O pár stovek metru dále se značení zpřísňuje značkou slepá ulice. Ale tak jedu už dále, psali pro „osobáky“ průjezdné, tak projedu. Jedu dále a co nevidím cesta zatarasena a tam značka. Bílá kulatá s červeným okrajem, pro řidiče jasná informace. Tak si říkám, že to projedu, prostě klasika, ale pár metrů za značkou, chybí cesta, normálně prostě díra jako prase, bez šance. Neeeeeeeeeeeeeeeeee!!! Tak chci volat ministrovi vnitra, ale mám vybitý telefon . Hlavu rychle zklidňuji a soustředím se na výkon. Říkám si, vlak jede z Hrušovan ve 4:15, takže jsem zatím v klidu. Ne že by vrátit se dva kilometry byl problém, ale ten kopce fakt neee. Přemýšlím. Cesta se má napojovat na hlavní, tak v Dobšicích to říznu někde doleva a tu cestu musím potkat. Dojedu na konec opravdu, cesta tam je, ale za protihlukovou barierou, a je tam navíc plot. Neeeeeeeeeeee!!! Našel jsem v plotě díru a je tam i díra ve stěně. My Češi jsem v tom fakt dobří. Jsem rád, že v téhle zemi žiju . Jenže je tam asi třímetrový výškový rozdíl. Sraz má 70 stupňů a moje kolo cca 55 kg. Jdu do toho. Nebudu se vracet, to vím, jestli tu sebou fláknu nebo polámu kolo, tak jsem prohrál. Napnu všechny svaly a pomalu scházím s kolem. Jooo, dal jsem to, sedám na kolo a jedu dále, pak nacházím onen kruhový objezd. Chce se mi už fakt brutálně spát. Za posledních 39 hodin jsem naspal čtyři hodiny a to je prostě, alespoň pro mě, málo. Starosti kde budu spát, před odjezdem ranního vlaku řešit nemusím, protože času moc nebude. Další starost odpadla. Cesta je rovná, jede to fakt dobře, ale po celou cestu mě tam doprovázel nějaký zápach. Po 10 km zastavuji na osamocené zastávce a musím se trošku prospat, protože usínám už i při jízdě. Říkám si, mám čas a do cíle je to cca 10 km, dle info od kamaráda. Lehnu a v momentě jsem usnul. Po tři čtvrtě hodiny vstávám. A už je to super. Jedu. V Hevlině mám odbočit doleva a už čekám cíl cesty. Jenže 25 km a Hevlín nikde (cíl jsou Hrušovany). Aaa konečně. Dle km už to musí být ta další vesnice, ale není a začíná mi chybět čas. Opírám se tedy do pedálu, už se není na co šeřit. Konečně Hušovany. Z 25 km to byl nakonec 37 km. Možná dobře, že jsem to nevěděl. Cedule mi ukazuje nádraží, ale to nikde, jezdím sem a tam. A pedály už žhavím hodně, protože se blíží čtvrtá hodina. Vlak mi nesmí ujet, už nechci nic dalšího řešit. Tak opět jedu tou samou cestou do hloubi ulice a hurááááááááááááá nádr. Jsou 4 hodiny ráno. Tak dnes rovných 200 km a téměř 5 nastoupaných (dle mapy.cz). Nádraží je pusté jak Černobyl po osmdesátém šestém. Nevěřím, že z takového nádraží pojede ráno ve čtyři nějaký vlak do Brna, do kterého můžu naložit kolo. Ale jo. Stojí tam nastartovaný motoráček.  Odchytnu vlakvedoucího, a ptám se na lístky, on že v budově, jde tam se mnou, ale tam nikdo. Tak, že prý ve vlaku. Hmm, má přehled chlapec . Bohužel je to staré nástupiště, takže plošina vlaku je necelý metr nad peronem. Poslední vzpírání, snad to ustojím a nerozplácnu se tu, protože dělat divadlo bez obecenstva a potlesku ve stoje, to je mrhání talentem. Nakonec jsem se rozplácnul na sedátko a teď už mi chybí jen sprcha.

Každé ty Alpy jsou jiným, vždy silným zážitkem. Letos to byl především "boj" s lidským potenciálem, ale zase počasí vyšlo náramně, protože loni to počasí bylo opravdu přísné, ale zase kdy zažiješ, že ti v srpnu nasněží víc než půl metru sněhu. Zpáteční kolo byla neskutečná makačka, ale ty přesun na kole jsou takové vždy. Často jsem vzpomínal na slova Churchilla krev, slzy, pot a dřina ale taky říkal, jezte, pijte, kuřte, ale hlavně nesportujte .
Matematická pravděpodobnost mi dává nemalou šanci, že Alpy 2019 by mohly vyjít, tedy vše podstatné a když ne, tak jsme se zmýlili, ale zážitek to bude zcela jistě silný ... a vlastně, kdo ví co bude.
>

1. den  8 km/1100 m

2. den 14 km/2000 m

3. den 17 km/1600 m

4. den 179 km/3900 m  

5. den 200 Km/4700 m  

               Foto (250)