7. etapa LC Visalaje

       Na Visalaje přijíždím ve zvláštním citovém rozpoložení. Vezu si totiž v autě syna Filipa, aby se se mnou zúčastnil svého prvního Lysacupu. Po Bezručovské etapě už patřím do starého železa, tak si vezu mladého jako novou naději. Na parkovišti jsme v dostatečném předstihu. Nejprve musíme podepsat tričko pro Mira, láme totiž svoji první stovku, čili svou stou účast v LC. Předtím stíhám podepsat se i Vaškovi Tylečkovi, taky čerstvý stovkař. Později ve výsledcích zjistím, že ještě další dva borci měli stou etapu. Další věc, kterou jsem domlouval, byly trailové botky pro Fildu, on totiž v terénu ještě moc neběhá. Adidy dodala Ivonka, za což znova pěkně děkuji. Sedly mu jak ulité. Pak hodně důležité rozklusání a odzkoušení obuvi jestli někde netlačí. Renátka nás na cestu vybavila barevnými návleky na lýtka, ať nám to spolu ladí. Po rozcvičce a rozklusu se začínám těšit. Už předem mám domluvenou Míšu jako doprovod pro Fildu v podstatě na tři čtvrtiny trasy. Bylo to hrozně těžké rozhodování jestli první etapu se synem jít celou, nebo se snažit zase zabodovat a malému seběhnout naproti co nejdříve. Sázel jsem na to, že jsme velký oddíl a doprovod se najde. Navíc Filda už je desetiletý kluk a je dost velký na to aby se s tím popasoval. Určitě si s ním v budoucnu nějakou etapu krásně užiju, ten pravý okamžik teprve příjde. Navíc jsme tu byli v sobotu a první půlku jsme si krásně nacvičili společně. Mimochodem jsme na jedné louce párkrát vyplašili Výra velkého na číhané a to byl pro něj zážitek.
       Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.