MČR Ultra SkyMarathon - L4L

2. 8. 2014

Tentokrát si se ségrou prohazujeme role, po delší době startuju já a naopak Deni, ze zdravotních důvodů a nutnosti doléčení zranění, start vynechává. Ani jsme netušily, kolik běžců a organizátorů bude zmateno :-). Doufám, že na další akci se už v běžecké roli objevíme obě dvě a způsobíme zmatek třeba ještě větší :-D. Ale popořádku. Lysohorský čtyřlístek byl v roce 2013 nádhernou akcí a díky snaze o minimalizaci asfaltových úseků mě lákal letos ještě víc. Zároveň se jednalo o 1. MČR Ultra SkyMarathon, a tak proč nejet! :-) 

V pátek k večeru si tak užívám klidnou jízdu s Koudym, Hankou a Jarkem a doufám, že bude podobně hezky zataženo až deštivo i zítra. Ráno se však probouzím a koukám na jasnou oblohu bez jediného mráčku. Hezky bude až moc a nás závodníky grilování nemine. Po jarním marodění jsem ze sebe stále celkem v rozpacích, zvlášť když ráno vidím všechny ty naspeedované borce, kteří netrpělivě přešlapují před Švarnou Hankou. Sice poslední měsíc nožky celkem klušou a protáčí se sem tam v pedálech, ale vůbec nevím, co od sebe můžu čekat. Uklidňuju se tím, že to tu mám celkem proběháno, a tak mi 99 % trasy není cizí. Utáhnout dobře batoh, zkontrolovat zavázání botek, poslední doušky vody a je to, klidně se dáváme do běhu. No, nebyla bych to já, kdybych po pár kilometrech batoh nesundávala a nedopínala zip (fakt nechápu), v prvním kopci pak vázala tkaničku (už vůbec nechápu!!!). Slunko se proti nám spiklo, je jasné, že bude chtít udávat dneska tempo. Znalost trasy přestávám tak trochu vnímat jako výhodu, možná bych někdy radši nevěděla, co se ve zbývajících kilometrech skrývá přede mnou, ale teď nezbývá nic jiného, než valit do kopce.

Potkávám taťku a spoustu známých, na Lysé skoro rodinná atmosféra a raut jako nikde jinde! Cola teď chutná jak nejlíp vůbec může, anticrampy jsou jistotou, banán se solí je nejvděčnější kombinací a to, že bych pomeranče kvůli atopii vůbec jíst neměla, mě tak nějak netankuje. "Zakázané ovoce chutná nejlépe" platí fakt doslova, a tak se cpu oranžovými plátky, co to jde. Nějaké ještě do ruky a rychle dolů. Těším se, že trošku nožky protáhnu a budu rychle dole. Ale ono nic! Nohy jsou těžké, stehna neposlouchají, a tak zkusím seběhy úplně pustit. Málem se přizabiju, nezbývá než se stylem nestylem skutálet nějak dolů a doufat, že se rozběhnu. Na konci seběhu cucnu gel, který chutná jako přesnídávka, a tak si vlastně obžerství celého závodu vychutnávám. Seběhy jsou pro mě po celou dobu nečekaným trápením, a tak se nemůžu dočkat až zas budu cupitat trošku po vlnkách a ťapat zase nahoru. V Krásné čeká Deni, mávnu rukou a pak rychle spěchám vstříc Lysé.

Cesta celkem ubíhá, organizátoři na občerstvovačce jsou úžasnou podporou, Sam dává info o pořadí, stále všichni dostáváme perfektní servis. Opět si vychutnávám ovocnou nálož rozšířenou o meloun, pod heslem „když hřešit, tak pořádně“ se opět vyřádím na pomerančích. A zase dolů. A pak zase nahoru. A znovu dolů. A znovu nahoru. A proč ne třeba vloženou sjezdovkou, že :-). Vzhledem k tomu, že partu organizátorů trochu znám, vůbec mě to nepřekvapuje :-). Nahoře jsem vděčná za všechny tváře, ale už bych se popravdě nejraději viděla 12 km jinde, a tak úkoluju Klárku s Deni, měním ponožky a nějak se opět kutálím dolů. Příliš se mi nechce věřit, že je zrušeno očko před cílem, zrada se ale opravdu nekoná. 
 

Dobíhám jako 2. žena, 32. celkově. Těch 8 hodin, 53 minut a 58 sekund uteklo nakonec ani nevím jak. Zdravím se s taťkou, Stošou, Samem a vítězkou Aničkou, která všem jasně ukázala, jak se má běhat. Na kole přijíždí Deni s Klárkou, sundávám botky a užívám si pocit, že už nikam nemusím. Postupně se scházíme celá VZS parta, na většině tváří se rýsuje spokojený výraz a je nám fajn. Stupně vítězů jsou krásnou třešničkou na dortu, ale moc dobře vím, že je stále co zlepšovat. Celý závod se v mých očích povedl a hlavní zásluhu na tom mají samozřejmě pořadatelé, kteří si vzali na triko nelehký úkol a pak všichni ti, kteří nás povzbudivými slovy hnali do cíle. Velké DÍKY! A za rok zase na startu! :-)