Půlmaraton Moravským krasem...pro růžové tričko šla bych světa kraj

Bolí mě i řasy. Včil už fakt budu relaxovat. Bazén, sauna, kolo, spánek, grilovačky, pivko, štrikování a sem tam mírné vyklusání. Do 13.9., do Wischotenu.

Vy jste v pátek běželi Kubánkov a pak valili na pařbu k Orlíkům. No já zvolila opačnou metodu, nejprve Orlíkovic pařba a pak půlmaraton. Ale uznejte, že jsem jejich byteček kolem 23-tí hodiny opouštěla po svých, s úsměvem a téměř alkoholem netknutá J.

Pořadatel nám účastníkům běhu poslal pár dní před startem email s detailními informacemi, včetně map s místem registrace, šaten, úschoven a sprch. I když není vše v jedné budově, díky plánku jsme vůbec nebloudili. Sice jsme párkrát postáli ve frontách – na registraci a na úschovu věcí, ale rychle to odsýpalo a navíc všude bylo wi-fi, tak jsem posurfovala J.

Organizátoři to asi  mají „ tam nahoře“ pojištěné, protože ačkoliv jsme v předchozích dnech propadali trudomyslnost z deštivého počasí, v 16:00 hodin v Blansku vládlo polojasno, teplota vzduchu se pohybovala kolem 21 C a jen mírně povlával větřík. V 16:00 byl start, jen tak pro upřesnění...

 

Trasa je vedena nejprve centrem města, kdy obkroužíte dvakrát náměstí. Není to žádná rovinka a když z náměstí vybíháte směrem k nádraží, máte v nohách něco přes tři kilometry. Po asfaltové cestě pak dále mírným stoupáním běžíte Moravským krasem až ke vchodu do Punkevních jeskyní. Mezi 12-tým a 13-tým kilometrem je obrátka a stejnou cestou se vracíte do cíle.

Přiznám se, že k účasti na půlmaratonu jsem měla několik důvodů. Tím nejdůležitějším  byla růžová barva funkčního trička pro každou  běžkyni, která se stihla zaregistrovat do 31.7.2014. Růžová je zkrátka růžová, dobře mi ladí k silničním botkám a začínám být lehce senilní, tak mám už mám včil ráda stejné barvy, jako má pětiletá Markétka.

 

 Ale měla jsem i seriózní důvod.  Na půlmaraton jsem byla zaregistrovaná už loni, ale úraz kolene mi účast znemožnil. A i když mám pocit, že toto léto běhám jeden závod za druhým,  na závod v Moravském krasu jsem slyšela tolik chvály, že jsem zkrátka musela být při tom (navíc jsem už od června měla zaplacené startovné a kurňa prachy jsou prachy J )

V červenci jsem k účasti nenásilnou formou zlomila i Roberta, bo jsem mu připomněla, že se na Beskydskou sedmičku už musí začít nějak připravovat. Tak se dobrovolně přihlásil taky.

Jsa zaregistrovaní, s dobrou náladou jsme se přemístili na náměstí. Na náměstí to žilo. Koncert kapely Žlutý pes odbourával předstartovní stres, stánky se sportovním zbožím značky New Line ukojily všechny nákupů chtivé (ale já jsem si nic kupiť nemohla, bo jsem měla Roberta v patách J ) Stánky s občerstvením a pivem mě uklidnily, že pokud vyhládnu, mohu se po doběhu odměnit guláškem, klobáskami, bramboráky a vše zapláchnout pěnivým mokem.

V 16:00 zazněl startovní výstřel a dav se dal do pohybu. Ajajaj, už po prvním kilometru jsem tušila, že to dnes nebude dobré. Nohy se rozhodly protestovat a dát mi „vyžrat“, že jsem během jednoho měsíce absolvovala Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton,  Run Tour v Brně a poněkud si nestihla kvalitně odpočinout a zregenerovat. Já jsem fakt tele.

 

Měla jsem přesto naivní představu o závodní taktice. Prvních dvanáct kilometrů stoupání jít v průměrné rychlosti 5:10 minut na kilometr, abych po obrátce využila klesání a „valila“ kilometry po pěti minutách. Nešlo to, opravdu ne. Zatímco Robert vedle mě běžel lehce, já to rvala. Bolela mě lýtka, stehna, kotníky. Celá jsem si připadala těžkopádná a jako z olova. Robert mi utekl a já bojovala. Prvních osm kilometrů bylo asi nejhorších.

Ještě, že fanoušci – diváci byli skvělí.. To, co jste předvedli kolem 11-tého kilometru u hotelu Skalní mlýn, to byla pecka. Zdálky slyším bubeníky. „Aha, to bude nějaká skupina“, říkám si. Když však přiběhnu blíže, vidím vlnící se svatebčany, kterak v čele s nevěstou v dlouhých bílých šatech bouchají do bubnů, vlní se, někteří mají v rukou cedule s povzbuzujícími hesly ( „Vydrž“ a „Do toho“) , plácají nás a povzbuzují. Ale s takovou vervou a nadšením, že přestáváte klesat na mysli a zrychlujete, kopec-nekopec. Byť jenom na malou chvilku J

V protisměru mě míjí Keňané. Tleskám jim. Jsou dobří. Zahlédnu i Dana Orálka. Je strašně hubený, to se mu to pak kurde běhá, že? Lenkočlenko nežer a budeš valit taky J .Vyhlížím blonďaté vlasy Petry Kamínkové a skutečně ji zahlídnu. Všichni mají soustředěný výraz v obličejích a já přemýšlím, zda se také někdy na trati trápí .....

Příroda. Fajna. Asi tak od 8-mého kilometru. A čím blíže obrátce na dvanáctém kilometru, tím je krásnější. Běžíte sice po asfaltce, ale lesem. Míjíte vchod do Punkevních jeskyní. Ve vzduchu jsou cítím hřiby, potkávám houbaře s košíky a skutečně „ rostou“. Tež bych si radši odskočila sbírat do lesa lysohlávky a muchomůrky...Halucinogeny by mě možná nastartovaly k rychlejšímu běhu. Ale jsem čestná, tak neubíhám z trati a doping se nekoná J.

Po dvanáctém kilometru přichází vytoužená obrátka. Plánované zrychlení už bohužel nikoliv. Už jsem opravdu vyšťavená, ale vím, že doběhnu. Rozhlížím se kolem sebe a kochám se. Kolem 14-tého kilometru opět narazím na fandící svatebčany, jsou úžasní. Chci zrychlit, nejde to. Tak se alespoň usmívám a mávám a děkuji tak za podporu.

Sice nemám moc žízeń, ale na 15-tém kilometru využiji občerstvovací stanici, během pití přecházím do kroku a myslím na steaka a pivo. Kurde proč jsem si jich včera u Orlíků nedala více, alespoň by mi ionty nechyběly... A pak už zbývá posledních šest kilometrů. Běžím je na „morálku“. Vbíhám do Blanska a po nějaké chvíli zahlédnu cílovou bránu. Je už blízko a zároveń daleko. Znovu v duchu děkuji divákům. Stojí podél cesty, fandí :“Už je to kousínek“ a chválí: „Holky jste fakt dobré“...

Probíhám bránu a brzdím. Opřu se o zábrany a snažím se nevnímat mžitky a chvilkovou slabost. Čeká na mě Robert, opírám se o něj. Nějaký kluk mi podává láhev vody. Jdu si pro ovoce, koláč a ionťák...Už je dobře J Zrovna vyhlašují vítěze. Náměstí je plné, diváci se baví, tleskají . Škoda,že netleskají mi J.

Já sama jsem se svým výsledným časem  hrubě nespokojená. Ale vím, že mě alespoň přinutí odpočinout si. Teď však mám strach se zastavit, bo jak zastavím, mám motáka. Jdu tedy do šaten pro věci. Robert je unavený, ale spokojený. Doběhl o deset minut dříve, než já. Při čekání na tašku zaslechnu běžkyni za mnou. Vykládá si s kamarádkou, že dnes se snad všem běželo nějak hůř, pomaleji...Snad kvůli počasí, snad kvůli tlaku. Ale za rok prý poběží zase.

Vyzvedneme si tašky a přemisťujeme se do plaveckého bazénu, kde využíváme sprch. Voda odplaví tu nejhorší únavu a já už nejsem zklamaná. Mám radost, že jsem vyzkoušela nový závod a do běžeckého deníku si mohu zapsat náročných 21 kilometrů. Ale teď toužím jen a jen po posteli JJJ. A vůbec nezávidím, těm, co jdou za týden B7. Budu vám fandit a myslet na vás z horizontální polohy s televizním ovladačem v ruce .