3. etapa LC, Mazák

Večer před etapou pročítám Honzíkův článek, který mě opět naplno vtahuje do krásné atmosféry LC závodů, sleduju předpověď počasí a tuším, že tentokrát nebudu muset sušit boty do poloviny dalšího týdne a místo bahna mě budou zdobit větrem ošlehané tváře. Je to super, protože každá etapa získává díky větru, sluníčku, mrazu, sněhu, mlze, dešti úplně jiný výraz, a tak se, nejen díky odlišnému místu startu, můžu pokaždé těšit na originální etapu. Lysacup se tak nemůže nikdy omrzet. Není divu, že se nás na start sjíždí tolik. 
Sama jsem zvědavá, jak se mi poběží. Mazák patřil vždycky k mým oblíbeným etapám, přestože prvotní celkem dlouhý úsek vede po asfaltové silnici. Nikdy jsem jej ale nijak dobře nezaběhla. Opět se řadím s Deni lehce dopředu, schovaná za řadami těch nejlepších. Vybíháme, každý si hledá v davu svoje místo, těžko odhaduju tempo, aby mi v závěru nechyběly síly. Vbíháme konečně do terénu, postupně se dostáváme k Butořance, kde začíná první ze změn původní trasy. Pěšinku skrz louku obíháme, zatím se běží dobře, baví mě to. Celkem rychle se dostaneme k Lukšinci, Deni je na dohled, ale vím, že k cíli je to ještě daleko a budu mít co dělat, abych rozestup udržela. Ve stoupání před Větry přecházím do chůze. Úsek, se kterým bojuju pokaždé a strašně si přeju, aby to bylo jednou jinak. Míjím Rudu s Majdou, rozbíhám se opět až na Větrech a moc bych se chtěla udržet do 70. místa. Okouším další novinku, vbíhám na dlážděný chodníček a trošku víc mi i tady schází klasika minulých let, kamenité strmé schůdky, které stále ještě zachovávaly přírodní ráz Lysé, který se teď už vytrácí snad ze všech stran.
Už jen poslední serpetiny, hledím jen pod nohy a tak málem vrazím do zábran, trasa nás tentokrát vynáší k vrcholu z opačné strany. Chci přidat, zrychlit, sprintovat, ale nejde to, peru se sama se sebou. Nedokážu pozici udržet, borci mají při posledním výběhu na rovinu více sil, k Luďovi a Vlaďce tak dobíhám 72. v celkovém pořadí.
Lehce chvíli zklamaná, ale co není teď, může být příště. Smutno mi být dlouho nemůže, v Kameňáku je nádherně, užívám si setkání s ostatními a loučím se s růžovým trikotem, který naštěstí zůstane v rodině. Od příští etapy ho bude hrdě nosit moje sestra, a mě tak nezbývá než pořádně makat, abych jednou měla zase příležitost si ho obléct. ;-)