800m a 1500m na dráze
Již třetí srpnové úterý za sebou se konaly další dva běhy na atletické dráze stadionu VOKD Poruba. Tedy dne 28.8.2012 jsme za VZS startovali v běhu nejprve na 1500m čtyři: já, Jarek, Ruda a Berďa a po necelé půlhodině startoval běh na 800m, kde nás běželo pět: já, Olda, Jarek, Ruda a Berďa. Oba běhy pro nás vytrvalce byly v podstatě sprinty na delší vzdálenost, spíše takový testík jak jsme na tom rychlostně a jak třeba dokážeme držet vysoké tempo a případně zrychlit v posledním kole a kousnout se pořádně do finiše. Pro mne to byl opět třetí den po horském maratonu, ale zcela bez výmluv mohu říct, že jsem nastupoval se slušně odpočatým tělem. Běžel jsem tedy naplno, co to dalo. Oba běhy jsem zvládl v osobních rekordech a myslím si, že ostatní kluci taky zaběhli výborné osobáky. Zvláště Jarek mě přesvědčil, že rychlost se dá nabírat i po čtyřicítce, vše je zřejmě otázkou přístupu k tréninku. Píšu tenhle článek a právě hoši v Curychu odběhli osmistovku diamantové ligy, David Rudisha sice prohrál, ale to tempo bylo kapku rychlejší než v úterý. No nic, ještě je nutné poděkovat organizátorům z MK Seitl za pořádání těchto fajn závodů a Jardovi Hrabuškovi za zajímavé videa. Tak zase za rok chlapci a děvčata.
JESENICKÝ MARATON 2012
V sobotu ráno dne 25.8.2012 se po roce vracím na Skřítek, odkud autobusem vyrážím s ostatními maratonci a horskými nadšenci do Ramzové na start 4.ročníku Jesenického maratonu. Letos panovalo chladnější počasí, ale určitě jsem byl rozhodnutý běžet pěkně nalehko, protože dobře vím, že stoupání na Šerák pořádně zahřeje. Tentokrát jsem za VZS sám, což mě dost mrzelo, protože původně někteří o tom přemýšleli. Za spřízněné duše oddílu však mohu jmenovat alespoň Maria a Jemela, a dále i Aboša, který se účastnil 1.ročníku Yes!půlmaratonu.
Na Ramzové jsme byli před devátou, takže jsem měl dost času na registraci, převlékání, doplnění tekutin, balení věcí, přichystání batůžku s povinným vybavením atd. Foukalo dost silně a chvílemi jsem se třásl zimou i přesto, že jsem se zabalil do dvou triček. Pak už jsem jen naložil věci do vozidla organizátorům, poslechl jsem si výklad tratě a šli jsme na start. Na startu stojím s Jemelem a Mariem. Po delší době běžím s hodinkama, tak chystám stopky. Odstartovali jsme přesně v 10.00.
Vyrazil jsem rozvážným tempem, začínáme rovinkou, pak se různě střídá mírné stoupání i klesání, po dvou kilometrech začíná to pravé, ořechové stoupání na Šerák, kde poprvé přecházím do chodeckých pasáží, nijak nekvaltuju a držím si solidní tempo. Až někde pod vrcholem jde přede mě Jemel i Mario, zřejmě totiž pořád byli v těsném závěsu. Kdykoli se trochu narovnal terén okamžitě jsme přecházeli do klusu. Na první občerstvovačce dávám hrst rozinek, půlku banánu a ionťák. Cítím se v pohodě a chutná mi. Běžíme dál na Keprník, sleduji kluky, Jemel výborně tahá do kopce ať už krokem nebo klusem, při seběhu se vpřed řítí Mario a získává malé náskoky. Pak jsem šel dopředu i já a táhl skupinku několika běžců na ČH sedlo. Následovalo další občerstvení na sedle, opět dávám banán, iontový nápoj a vodu. Zdržel jsem se krátce a s malým náskokem vyrážím dál. Běžím po vrstevnici s minimálním stoupáním, povídám si s jedním kolegou s B7 a LH24, pak dobíhám dalšího borce a pomaličku vyrovnaným tempem běžím stále vpřed. Ještě před Švýcarnou mě opět dotahují kluci, ale na občerstvení na Švýcarně jsme s Jemelem první a Mario nabral malou ztrátu. Dobře vím, že se blíží výběh na Praděd, který jsem schopen celý běžet. Běžíme s Jemelem vedle sebe, občas prohodíme pár slov. Péťa vytáhl škvarky se solí, nabídl mi, já měl trochu obavy, že to nemám vyzkoušené, jestli žaludek snese, tak jsem raději dal anticramp. Přichází zatáčka a výšvih na Praděd. Konečně jsme viděli borce před námi, jak jsou hezky seřazeni jednotlivě v určitých odstupech, ale mi jsme byli solidní tandem a vzájemně jsme se táhli. Otočili jsme na Pradědu a sbíháme. Potkáváme s několika minutovým odstupem Maria, vzájemně jsme se povzbudili a běželi dál. Až k Ovčárně stahujeme nějaké borce. Zde je poslední občerstvení, zase zhltnu banán, pár rozinek a ionťák. Žaludek funguje dokonale, dobře trávím, cítím stále energii, jen malinko bolí chodidla. Přichází stoupání na Petráky a Vysokou holi, mám respekt, protože loni jsem se tam potrápil. Kupodivu předbíhám tři kolegy a odpoutávám se od Jemela. Nahoře dost fouká a je mlha, zataženo. Běžím slušné tempo a stahuji další lidi. Nijak se neotáčím, jen si říkám, že tam Petr zřejmě s malou ztrátou někde je. U Jelení studánky vysrknu kelímek vody a valim dál. Z camelbacku jsem postupně cucal doušky vody a bez doplňování mi ten necelý 1litr vydržel až do cíle. Po celou dobu bylo chladněji, takže zřejmě jsem neměl takové ztráty tekutin, jako když běžím v horku. Doběhl jsem opět nějaké dva kluky na Ztracených kamenech a zahájil poslední seběh. Je to tam dost kamenité a už to opravdu cítím v každém prstu jako bych byl bos. Níže v lese slyším za sebou, jak mě někdo slušně sbíhá. "Tak to asi Stošo doběhnem spolu?!" slyším. "Ty vole čau" volám. A jsme opět s Jemelem v tandemu a dá se říct, že ještě o něco zrychlujeme. Už se blížíme na Skřítek, já vnímám dost silný nával euforie, vyčerpaní jsme dost, ale stále s úsměvem. Protahujeme krok a bok po boku finišujeme. Posledních 100m spojujeme ruce: "Tak pojďme za Majkla!!!", na cílové čáře, zvedáme ruce vysoko a prožíváme si to jako vítězové. Tady je totiž přece každý vítěz.
V cíli pak probíhaly vzájemné veselé gratulace s ostatními běžci a nadšené povídání o průběhu závodu a podobně. Dali jsme si sprchu, masáž dolních končetin, gulášek a pivo. Tož to byla pohodička, jakou si vždy po takovém závodě rád dopřeji. S Jemelem máme shodný čas 4:12:37, já se zlepšil o necelých 27 minut a Petr o cca čtvrt hodinku. Mario běžel poprvé a hned za 4:27:44. No a Aboš v půlmaratonu celkově devátý za neuvěřitelných 1:46. Za zmínku stojí výkon Jardy Hrabušky 4:37:08 a 2.místo v kategorii, se kterým jsem vlastně cestoval tam i zpět. No a celkový vítěz již tradičně Marek Procházka v traťovém rekordu za 3:27:08. Závod se mi strašně moc líbil. A hodně moc doufám, že příští rok nás z VZS bude více.
foto+výsledky: http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/
Na Ramzové jsme byli před devátou, takže jsem měl dost času na registraci, převlékání, doplnění tekutin, balení věcí, přichystání batůžku s povinným vybavením atd. Foukalo dost silně a chvílemi jsem se třásl zimou i přesto, že jsem se zabalil do dvou triček. Pak už jsem jen naložil věci do vozidla organizátorům, poslechl jsem si výklad tratě a šli jsme na start. Na startu stojím s Jemelem a Mariem. Po delší době běžím s hodinkama, tak chystám stopky. Odstartovali jsme přesně v 10.00.
Vyrazil jsem rozvážným tempem, začínáme rovinkou, pak se různě střídá mírné stoupání i klesání, po dvou kilometrech začíná to pravé, ořechové stoupání na Šerák, kde poprvé přecházím do chodeckých pasáží, nijak nekvaltuju a držím si solidní tempo. Až někde pod vrcholem jde přede mě Jemel i Mario, zřejmě totiž pořád byli v těsném závěsu. Kdykoli se trochu narovnal terén okamžitě jsme přecházeli do klusu. Na první občerstvovačce dávám hrst rozinek, půlku banánu a ionťák. Cítím se v pohodě a chutná mi. Běžíme dál na Keprník, sleduji kluky, Jemel výborně tahá do kopce ať už krokem nebo klusem, při seběhu se vpřed řítí Mario a získává malé náskoky. Pak jsem šel dopředu i já a táhl skupinku několika běžců na ČH sedlo. Následovalo další občerstvení na sedle, opět dávám banán, iontový nápoj a vodu. Zdržel jsem se krátce a s malým náskokem vyrážím dál. Běžím po vrstevnici s minimálním stoupáním, povídám si s jedním kolegou s B7 a LH24, pak dobíhám dalšího borce a pomaličku vyrovnaným tempem běžím stále vpřed. Ještě před Švýcarnou mě opět dotahují kluci, ale na občerstvení na Švýcarně jsme s Jemelem první a Mario nabral malou ztrátu. Dobře vím, že se blíží výběh na Praděd, který jsem schopen celý běžet. Běžíme s Jemelem vedle sebe, občas prohodíme pár slov. Péťa vytáhl škvarky se solí, nabídl mi, já měl trochu obavy, že to nemám vyzkoušené, jestli žaludek snese, tak jsem raději dal anticramp. Přichází zatáčka a výšvih na Praděd. Konečně jsme viděli borce před námi, jak jsou hezky seřazeni jednotlivě v určitých odstupech, ale mi jsme byli solidní tandem a vzájemně jsme se táhli. Otočili jsme na Pradědu a sbíháme. Potkáváme s několika minutovým odstupem Maria, vzájemně jsme se povzbudili a běželi dál. Až k Ovčárně stahujeme nějaké borce. Zde je poslední občerstvení, zase zhltnu banán, pár rozinek a ionťák. Žaludek funguje dokonale, dobře trávím, cítím stále energii, jen malinko bolí chodidla. Přichází stoupání na Petráky a Vysokou holi, mám respekt, protože loni jsem se tam potrápil. Kupodivu předbíhám tři kolegy a odpoutávám se od Jemela. Nahoře dost fouká a je mlha, zataženo. Běžím slušné tempo a stahuji další lidi. Nijak se neotáčím, jen si říkám, že tam Petr zřejmě s malou ztrátou někde je. U Jelení studánky vysrknu kelímek vody a valim dál. Z camelbacku jsem postupně cucal doušky vody a bez doplňování mi ten necelý 1litr vydržel až do cíle. Po celou dobu bylo chladněji, takže zřejmě jsem neměl takové ztráty tekutin, jako když běžím v horku. Doběhl jsem opět nějaké dva kluky na Ztracených kamenech a zahájil poslední seběh. Je to tam dost kamenité a už to opravdu cítím v každém prstu jako bych byl bos. Níže v lese slyším za sebou, jak mě někdo slušně sbíhá. "Tak to asi Stošo doběhnem spolu?!" slyším. "Ty vole čau" volám. A jsme opět s Jemelem v tandemu a dá se říct, že ještě o něco zrychlujeme. Už se blížíme na Skřítek, já vnímám dost silný nával euforie, vyčerpaní jsme dost, ale stále s úsměvem. Protahujeme krok a bok po boku finišujeme. Posledních 100m spojujeme ruce: "Tak pojďme za Majkla!!!", na cílové čáře, zvedáme ruce vysoko a prožíváme si to jako vítězové. Tady je totiž přece každý vítěz.
V cíli pak probíhaly vzájemné veselé gratulace s ostatními běžci a nadšené povídání o průběhu závodu a podobně. Dali jsme si sprchu, masáž dolních končetin, gulášek a pivo. Tož to byla pohodička, jakou si vždy po takovém závodě rád dopřeji. S Jemelem máme shodný čas 4:12:37, já se zlepšil o necelých 27 minut a Petr o cca čtvrt hodinku. Mario běžel poprvé a hned za 4:27:44. No a Aboš v půlmaratonu celkově devátý za neuvěřitelných 1:46. Za zmínku stojí výkon Jardy Hrabušky 4:37:08 a 2.místo v kategorii, se kterým jsem vlastně cestoval tam i zpět. No a celkový vítěz již tradičně Marek Procházka v traťovém rekordu za 3:27:08. Závod se mi strašně moc líbil. A hodně moc doufám, že příští rok nás z VZS bude více.
foto+výsledky: http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/
Porubská 5
datum: 21.8.2012
účast: Keňan, Jaryn, Fík, Koudy, Berďa, Stoša, Olda, Bobika
podpora: Kačka, Tobika
Na startu letošní Porubské pětky jsme se sešli v hojném počtu osmi zdatných mužů, čímž jsme vyrovnali silnou mužskou účast borců z MK Seitl, ale za MK běžela i ještě jedna žena. Počasí jsme měli ideální, možná z jedné strany občas více foukalo a hlavně nebylo úplné vedro. Já jsem byl mírně unaven po sobotním maratonu, ale i tak jsem chtěl běžet pod 20min. Ostatní měli taky různé cíle, někdo běžel na osobák, někdo svůj standard a někdo chtěl jen tak protřást břych. Každopádně jsme to všichni uběhli a byli jsme spokojeni, někdo více někdo méně. Já jsem tentokrát běžel velmi vyrovnaně, protože se mi o skvělé tempo postarali Jarda s Liborem (díky chlapi), sice jsem za nimi stále pár metrů ztrácel, ale v posledních dvou kolech se mi podařilo zase zrychlit tempo a zafinišovat. Opět to byl závod bez startovného a vyhlášení výsledků. Určitě má však tento běh jistý smysl v tom, že když se prostě měří čas, tak se jde naplno. Já osobně se rád účastním těchto srpnových ostrých tréninků, i když mi to koliduje s vrcholením horskomaratonské sezóny.
Po závodě jsme si lehce vyklusali, někteří opět naboso po trávníčku, já jsem provedl i důležitý strečink a pak jsme šli na pivo. Takže den jak má být. Na závěr bych poprosil všechny účastníky, aby se krátce i déle vyjádřili v komentářích jak se běželo jim.
foto MK Seitl
foto Bobici
Ze stránek MK Seitl video zde.
účast: Keňan, Jaryn, Fík, Koudy, Berďa, Stoša, Olda, Bobika
podpora: Kačka, Tobika
Na startu letošní Porubské pětky jsme se sešli v hojném počtu osmi zdatných mužů, čímž jsme vyrovnali silnou mužskou účast borců z MK Seitl, ale za MK běžela i ještě jedna žena. Počasí jsme měli ideální, možná z jedné strany občas více foukalo a hlavně nebylo úplné vedro. Já jsem byl mírně unaven po sobotním maratonu, ale i tak jsem chtěl běžet pod 20min. Ostatní měli taky různé cíle, někdo běžel na osobák, někdo svůj standard a někdo chtěl jen tak protřást břych. Každopádně jsme to všichni uběhli a byli jsme spokojeni, někdo více někdo méně. Já jsem tentokrát běžel velmi vyrovnaně, protože se mi o skvělé tempo postarali Jarda s Liborem (díky chlapi), sice jsem za nimi stále pár metrů ztrácel, ale v posledních dvou kolech se mi podařilo zase zrychlit tempo a zafinišovat. Opět to byl závod bez startovného a vyhlášení výsledků. Určitě má však tento běh jistý smysl v tom, že když se prostě měří čas, tak se jde naplno. Já osobně se rád účastním těchto srpnových ostrých tréninků, i když mi to koliduje s vrcholením horskomaratonské sezóny.
Po závodě jsme si lehce vyklusali, někteří opět naboso po trávníčku, já jsem provedl i důležitý strečink a pak jsme šli na pivo. Takže den jak má být. Na závěr bych poprosil všechny účastníky, aby se krátce i déle vyjádřili v komentářích jak se běželo jim.
foto MK Seitl
foto Bobici
Ze stránek MK Seitl video zde.
Salomon-run Den SLEZSKÝ MARATON
účastníci: Deni, Ivon, Leňa, Stoša,
Onoho dne jsem vstal něco po šesté, cítil jsem se dobře vyspaný, odpočatý a hrozně natěšený na beskydské horské dobrodružství. Ještě větší radost jsem samozřejmě měl z toho, že jedu sdílet své zážitky jen s holkami z našeho oddílu, což si pochvaloval již Berďa v Olomouci. Lenka mě vyzvedla v půl osmé na rondlu, pak jsme kousek dál nabrali twins a fičeli jsme směr Beskydy. Cesta utíkala rychle, alespoň na dálnicích, za Třincem už to bylo horší, ale odbočku na Dolní Lomnou jsme trefili napoprvé. Venku už bylo pěkné horko. Šli jsme se přihlásit, vyzvednout startovní čísla, pozdravili jsme se se známými tvářemi a pak zpět k autu převléknout. Ještě jsme udělali nějaké fotky a potom už jen courali kolem a čekali na start. Mezitím jsme probírali nějakou taktiku jak běžet,jestli máme dost pití a jídla a tak. Já jsem tedy plánoval pojmout to jako společný trénink na B7 s Deni ve dvojici.
Start byl v 9:30 a ihned po startu začalo pozvolné výživné stoupání směrem na Kozubovou, běželo se mi celkem dobře, ani nebylo potřeba přecházet do chůze, byl jsem před Denčou a trošku to tahal do rychlejšího tempa až jsem si udělal náskok pár desítek metrů. Leniu a Ivon jsem pak během závodu už neviděl. Na Kozubové jsem zvolnil a počkal na Deni a sbíhali jsme již společně. Občas jsme si dokázali prohodit pár vět o tom jak se nám dobře běží, jak jsme nabuzení endorfíny a jak je dnes krásně a jak je fajné, že trasa vede pěkně lesem a ve stínu. Při seběhu nás pár lidí předběhlo včetně Verči a Radúze, ale shodli jsme se na tom, že je to zbytečně pekelné tempo. Při stoupání na Ostrý, jsme je však opět dohnali a i s občasným přecházením do chůze jsme pokračovali dál. Pořád to dobře běželo zvlněným terénem ve stínu lesa až k chatě Kamenitý, zde byla občerstvovačka. Tady jsem udělal první chybu, polil jsem si celý batoh při plnění camelbacku. Telefon jsem naštěstí zachránil a schoval ho k Deni. Dali jsme si oba iontový nápoj a vodu, ale jaksi jsem se zapomněl najíst, nebo si alespoň nějaké jídlo vzít. To taky vyřešila Denča za mě, protože se se mnou o své zásoby podělila. Se žbluňkajícím žaludkem následoval dlouhý seběh po louce a pak opět do lesa. Závod pokračoval dalším stoupáním na Slavíč. Běželi jsme pořád hezky vedle sebe, pravidelně doplňovali tekutiny a vychutnávali jsme si krásnou přírodu. Postupně se však u mě začala blížit jakási krize, měl jsem najednou pocit, že mám v žaludku kámen. Nohy v pohodě běžely dál. Byl to takový zvláštní úsek přes Lačnov, pod Malým Polomem, Čuboňov, Burkův vrch, kde se zkazila cesta v občasnou blátivou břečku, přeskakovali jsme nebo podlézali klády a popadané větve a užívali si značné terénní nerovnosti. Nicméně jsme se snažili stále výborně spolupracovat, tzn. Deni mě táhla a kdyby mohla, tak i nesla. Nějak jsem se dokodrcal až ke kapličce na Muřinkový vrch, tam jsem si sedl, Deni si sedla vedle mě, já jsem se křečovitě usmál, ona se na mě usmála moc hezky, snažila se mě povzbudit, já ji zase přesvědčoval, že sama by si doběhla pro krásný čas. Ale zůstala věrně se mnou. Po chvilce odpočinku jsem měl tělo ztuhlé jak mrtvola. Tak jsem zavelel jdeme dál. Deni vyběhla jako laňka. Já se sotva držel na nohou. Navíc to bylo takové závěrečné, prudké, krátké stoupání pod Velký Polom, úplně na sluníčku a já chcípal. Minuli nás nějací dva tři běžci. Já se trápil a mrzelo mě to kvůli Denči, že jsem ji to kazil. Nakonec jsem ji přesvědčil, ať vyrazí kupředu, to bylo někde mezi rozhlednou Tetřev a chatou Severka a zbývaly necelé tři km do cíle. Když mi zmizela tak mě to paradoxně trochu donutilo běžet víc, abych ten závod opravdu solidně zakončil. Teď už vím, že to bylo v hlavě, prostě slabý morál, mladá holka mě zválcovala a já to asi neunesl, žaludek sice bolel, ale kousnout jsem se mohl, protože megakrize jsem už zažil třeba v Sappadě nebo při dvanáctihodinovce. Do cíle jsem dorazil minutku po Denči. Oba jsme se pak shodli, že to byla blbost rozdělit se před cílem a že jsme si doběh mohli vychutnat společně. No příště už takovou chybu neuděláme. Denisa zaběhla v podstatě svůj první oficiální maraton, ikdyž to nebyl nějaký klasicky silniční, rovinatý, ale horský. Já jsem se trochu zmátořil a šel jsem pro pivo. Právo prvního loku samozřejmě měla Deni a vypila dokonce čtvrtinu piva. Potom jsme si už jen vychutnávali cílovou atmosféru, sledovali dobíhající, většina ve vysmátém stavu a netrpělivě vyhlíželi Ivon a Leňu. Ty se nakonec setkali pár km před cílem a doběhli krásně spolu. Na chatě Skalka jsme měli zajištěné sprchy,což hodnotím jako obrovské plus. Pak jsme si dali teplou polívku a tekutiny doplnili vodou. Následovalo ukončení časového limitu a celého závodu, pořadatel zorganizoval hodnotnou tombolu, ve které jsme bohužel nic nevyhráli a dále vyhlásili první tři muže a první tři ženy. V mužích zvítězil skvělý Ladislav Sventek a v ženách Kateřina Matrasová a Jana Juračková, které doběhly společně.
Byl to teplý letní superden strávený v nádherných Slezských Beskydech, které až tak moc prochozené nemám. Všichni jsme si to pořádně užili, zejména já v příjemné dámské společnosti. A myslím, že každý jsme byli velmi spokojeni se svými výsledky (viz odkazy v chatu). Tenhle závod by se Vám všem určitě líbil a líbil by se Majklovi, na kterého jsme také s úctou vzpomněli.
Foto
Výsledky
Porubská 3
Dnes odpoledne 14.8.2012 proběhla v Ostravě Porubě na atletickém stadionu VOKD tréninkově závodní trojka. Neplatilo se žádné startovné, tudíž nebyly ani ceny, ani vyhlášení, ale hlavně se běželo na čas. A o to právě jde. Počasí dnes vyšlo ideálně, možná trošku foukalo, trať byla suchá a rovná. Za oddíl VZS jsme přijeli na kole dva Martin a já. Zatímco jsem se v klídečku rozběhával a rozcvičoval již hodinu před závodem, tak Martin dojel 15 min. před startem s jazykem na vestě. Ale celkem v pohodě se vzpamatoval a nastoupil ke startu. Ani přesně nevím kolik nás bylo celkem, ale odhaduji to na cca 20 běžců.
Hned po startu jsem šel do čela s UltraLiborem a doufal, že to nějak nepřepálím. Naštěstí Dan Šindelek zjistlil po 600 metrech, že by to bylo pro něj strašně pomalé a nudné, tak šel do čela on. Já jsem se držel hned za ním, ale jen pár vteřin, pak už se mi jen vzdaloval. Snažil jsem se alespoň trochu kontrolovat tu ztrátu a především to jestli běžím vyrovnaným tempem. To se mi nakonec podařilo a poslední čtyřstovku jsem ještě vystupňoval tempo. Výsledný čas 11:03 je osobní rekord, i když jsem si malinko věřil pod 11min. Tak zase příště můžu vylepšovat. Martin si po cyklistické části zaběhl krásných 11:30, taky dobře. Potom jsme trochu vyklusali naboso po krásném fotbalovém trávníku, nasedli na kolo a zajeli jsme si na jedno. U pivka jsme jěště probrali nejbližší závody a pak už jeli domů. Celkově mám z toho velmi příjemný pocit, že běžecká forma stále pěkně stoupá a už se moc těším na další akci.
Výsledky zřejmě budou na stránkách www.mkseitl.cz, fotky určitě žádné nebudou, ale Martin vypadal dobře a já ve finiši skoro jako Usain.
Hned po startu jsem šel do čela s UltraLiborem a doufal, že to nějak nepřepálím. Naštěstí Dan Šindelek zjistlil po 600 metrech, že by to bylo pro něj strašně pomalé a nudné, tak šel do čela on. Já jsem se držel hned za ním, ale jen pár vteřin, pak už se mi jen vzdaloval. Snažil jsem se alespoň trochu kontrolovat tu ztrátu a především to jestli běžím vyrovnaným tempem. To se mi nakonec podařilo a poslední čtyřstovku jsem ještě vystupňoval tempo. Výsledný čas 11:03 je osobní rekord, i když jsem si malinko věřil pod 11min. Tak zase příště můžu vylepšovat. Martin si po cyklistické části zaběhl krásných 11:30, taky dobře. Potom jsme trochu vyklusali naboso po krásném fotbalovém trávníku, nasedli na kolo a zajeli jsme si na jedno. U pivka jsme jěště probrali nejbližší závody a pak už jeli domů. Celkově mám z toho velmi příjemný pocit, že běžecká forma stále pěkně stoupá a už se moc těším na další akci.
Výsledky zřejmě budou na stránkách www.mkseitl.cz, fotky určitě žádné nebudou, ale Martin vypadal dobře a já ve finiši skoro jako Usain.
Slunečnice ;-)
Kde: X. půlmaraton Energetykow v polském Rybniku
Kdo: podpora a servis taťka, Ivon, Deni, začarovaný Majkl
Odkaz: trať, výsledky, foto
Stejně jako loni, tak i letos nemohla bolatická vodnická odnož chybět v nedalekém polském Rybniku. Jako hrdé členky běžeckého oddílu Vodní zachranné služby jsme nemusely nikoho lovit, utkaly jsme se naštěstí pouze v běhu.
Svoji náklonnost k vodičce jsme však dávaly všem zřetelně najevo svými dresy s „vodním“ logem VZS :-). Chvíli to dokonce vypadalo, že ani oblaka nad našimi hlavami nás nenechají na holičkách a brzo nás i ona zkrápí kapkami deště. To se však neudálo, teplota chladného rána se také naštěstí neudržela, a tak se podmínky pro běh půlmaratonské délky jevily téměř idylicky. Zkrátka, dnes jsme se cítily jako ryby ve vodě :-).
V deset hodin jsme se plné odhodlání rozutekly za davem. Deni opět nasadila turbo pohon a velmi brzy jsem ji ztratila z dohledu. Nasazené rychlé tempo všech zúčastněných mě zaměstnalo natolik, že jsem se jím nestačila ani vyděsit :-). Snad i díky vybité baterii v hodinkách jsem stále zůstávala v klidu, čas byl pro mě pouhým pojmem, nezbývalo nic jiného, než se řídit vlastním pocitem. Kupodivu se protrápená první polovina závodu rychle přehoupla do svižnější druhé, ani jsem se nenadála a už mě vítala cílová brána v čase 1:39:42 jako třetí ženu v pořadí. Deni běžela tak rychle, že se v té chvíli už několik minut v cíli nudila :-). Druhé místo v ženách ozdobila osobákem s hodnotou 1:34:52!
Nejen ona zaběhla skvěle, málem mi to kromě jiných nandal taky Matěj Svozil, který doběhl pár vteřinek po 1:40 :-). Takže nejvyšší čas, abych začala pořádně běhat! ;-)
A pokud vám není zcela jasný význam názvu tohoto článku, nejste sami! Když jsem se ptala Deni, jaký výstižný název mám zvolit, řekla: „tak třeba Slunečnice!" :-D
Grilsejšn u Bobíků (03/08/2012)
Doufáme, že se všem pohodový večer líbil a že Ti, co nepřišli, mohou jen litovat! ;)
Bobici
Pár fotek od Jarka a Bobíků:
Bobici
Pár fotek od Jarka a Bobíků:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
