Nedělní prajské pobíhání

 

Lesní kros Štěpánkovice 10 km

Já vím, že je to nerozum, běžet závod hned druhý den po závodě, na kterém jsem zarvala. Jenomže můj kolega z práce běžel svůj první závod v životě a já mu už někdy v lednu slíbila, že pokud bude čas, zaběhnu si s ním.

No a tak jsem v neděli 27.4. stála na startu Lesního krosu ve Štěpánkovicích. Počasí opět úplně parádní, teplo, ale ne horko, nepršelo, nefoukalo, sem tam slunko. Atmosféra parádní – taková vesnická, všeci se navzájem známe, zdravíme a zdravě hecujeme.

S Robertem jsme si cestou na závod řekli, co všechno nás po Dolní Lhotě bolí…VŠECHNO…J . Ale kolega Přemek měl radost, že nás vidí. Byl naprosto v pohodě, jsa domácí závodník, trať si několikrát zaběhnul, dobře ji znal a když mi řekl, že ji v tréninku běhává za 52 minut, hned jsem ho povzbudila, že v závodě ji dá s přehledem pod minut padesát, protože závod člověka vždycky krásně strhne.

Trať se mi líbila. Počáteční 2 kilometry se běží po silnici, běželo se za plného provozu. Nicméně v neděli dopoledne jsou na prajskévšeci v kostele, takže aut jsem moc nepotkala. Po úvodních dvou kilometrech se  vbíhá do lesa a běžíme  chvíli po zpevněných stezkách, chvíli po trávě a chvíli po kamenech. Kolem 5-tého kilometru nastalo stoupání, dost táhlé, trvalo možná tak kilometr. V ten okamžik mě začaly bolet nohy a ozvala se včerejší Dolnolhotská desítka. Zpomalila jsem, ale vůbec mi to nevadilo, fakt se mi běželo pohodově. Já jsem dokonce ani neměla MP3 přehrávač. Na šestém kilometru se cesta začala otáčet opět směr Štěpánkovice. Znovu jsem pokusila nabrat rychlost. Poslední kilometr jsem už běžela na morálku, ale i tak jsem to nakonec zvládla za nějakých 54 minut, což bylo asi tak maximum, kterého jsem toho dne byla schopná.

V cíli mě už čekal usmívající se Robert a usmívající se Přemek. (Běháním k úsměvu). Oba to dali za nějakých 49 minut. Přemek byl závodem nadšený a tak jsem začala kout železo. Přesvědčila jsem ho, že když tak lehce a hravě uběhnul desítku, mohl by si dát novou výzvu – půlmaraton. Přímo nesouhlasil, nicméně se zdá, že je nalomen a  začal o tom alespoň přemýšlet. Já to furt říkám, že je v práci rozběhám všechny!!!

Málem bych zapomněla. V cíli každý, kdo doběhnul, dostal moc hezkou pamětní medaili. Jednalo se totiž o třicátý ročník závodu.

V šatně jsem si bezva popovídala s jednou běžkyní, kterou znám ze stránek bezva běhu. Vyklubala se z ní sympatická  ultraběžkyně, která začala po padesátce a teď mastí jeden ultraběh za druhým. Je to pro mě taková výzva do let, které přijdou J

Párek sice nebyl, ale pivo ano. Pan výčepní byl rozpustilý. Na můj dotaz, co čepuje, odpověděl, že „pivo“ J. Ale co, pít se to dalo a shodli jsme  se s klukama, že pijeme asi Budvar.

Při vyhlašování výsledků mě trošku zamrzelo, že jsem nebyla schopná ke konci KURDE PŘYDAT. Protože kdybych byla bývala přidala, byla bych bývala v kategorii staré ženy, co  už nehrají na schovku, třetí a vyhrála bych pro rodinu medovník. No jo no, člověk vždycky nemůže mít všechno…

 

Malá Fatra II

Terchová - Biely Potok - Malý Rozsutec - Veľký Rozsutec - Stoh - Poludňový Grúň - Steny - Chleb - V. Fatranský Kriváň - Pekelník - M. Fatranský Kriváň - Stratenec - Biele Skaly - Suchý vrch - Strečno (38,5km 2700 m)

Horská výzva Jeseníky aneb jak jsme všeci perlili.

Po loňské HV Jeseníky, kdy jsem dala ve sněhové kalamitě a mlze celou kategorii long, jsem byla rozhodnutá letos HV vynechat. Byla jsem loni z těch podmínek otrávená a přeunavená. Když mě ale kamarádka Katka cca 3 týdny před závodem navrhla zaběhnout si v Jeseníkách půlku, řekla jsem si - proč ne. Půlka se dá vydržet v jakémkoli počasí. Stejně jsem v přípravě na maraton měla v plánu v sobotu běžet 30 kilometrů v pomalém tempu, tak proč si to trochu nenatáhnout.

Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.

Oproti předpovědi počasí nás v přivítalo v Jeseníkách sluníčko. Hrozně jsem se na závod těšila, ale sotva jsem dojela do Koutů nad Desnou, začala jsem být nervózní. Ale opravdu hodně. Potkávaly mě samé nešťastné znamení: praskl mi pásek na Garminech a nemohla jsem tak mít svou "časomíru a kilometromíru" na ruce. Dala jsem si tedy sportester do kapsy a chtěla jsem si na botu připevnit footpod. Bohužel jsem zjistila, že jsem si vzala jenom pod, ale už ne držák, kterým bych ho připevnila na botu. Blondýnka. Pane jo, co mě ještě potká, pomyslela jsem si. Že já jsem zapomněla i boty?  Rychle jsem si to  šla asi už po třetí ten den zkontrolovat. Co běhám za VZS, pochopila jsem totiž, že to není automatická věc, přijet na závod i s botami (viď Berďo, viď Koudy)

 Naštěstí plně funkční Garminy měla parťačka Katka. V tomto směru je technicky zdratná. Taktiku jsme měly jednoduchou: rovinky běžet, z kopce běžet, prudké kopce rychle jít, mírné kopce zkusit indiánským během. Hlavně jsme ale chtěly bojovat a neflákat se. Na startu jsme si řekly, že cokoliv pod 8 hodin bude dobré. Katka tedy měla trošku bednové ambice. Já jsem byla v odhadu o něco skromnější. Ale pokud bychom se celý závod pohybovaly kolem 5-tého místa, byla jsem připravena zarvat a kurde přydat.

Ještě před startem jsme se potkali s Jarkem a Mirem. Zrovna dobíhali do cíle v kategorii long. Bodl mě osten závisti – Jééé, kucí už to mají za sebou. Jarek asi něco zpozoroval, protože vtipně podotknul, že kdybych běžela long, mohla jsem to už mít za sebou taky J Ještě startovala naše dogtrekking Lenia, dobře naladěná.

A už tu bylo 9:00 hodin a start. Podmínky byly oproti loňsku fantastické, počasí nemohlo být lepší. Slunko, teplo, sníh začínal až od 1000-tého metru nadmořské výšky. Dalo se běžet. Najednou buch - vidím Švýcárnu. Ty jo, to nějak odsýpá, pomyslím si. Pořád se nám dobře běží a pohybuje vpřed. Buch najednou první kontrolka na Pradědu. Vybíháme na vrchol a v tom proti mně běží Lenia. Nechápala jsem – že bychom byly jen takový kousíček za ní? Ani jsem se z toho  údivu nestačila vzpamatovat a běží proti nám Dajngo a Berďa. Ty jo. To může znamenat jediné. Teda dvojí – buď my běžíme tak rychle, nebo oni tak pomalu. Protože se snažím na všem hledat to lepší, vyhodnotila jsem si vzniklou situaci tak, že běžíme s Katkou tak rychle.

 Z Pradědu na Ovčárnu sbíháme tempem 5:40 na kilometr, no „čumím“. Podle původního předpokladu jsme na Ovčárně měly být cca ve 13 hodin a my tam byly v 11:30 (nebo tak nějak). Měla jsem s manželem domluvené, že kolem 13 hod. bude na internetu, aby mi podle on-line přenosu na Ovčárně hlásil, kolik ženských dvojic máme před sebou. No jenomže v 11:30 ještě sekal zahradu a když teda podle domluvy mrknul na internet ve 13 hod., já už byla pochopitelně v luftě a jeho opžděná sms, že běžíme dobře a před námi je cca 6 dvojic už měla nulovou vypovídací hodnotu J .

Já to nechápu. Nám se šlo tak dobře. My jsem vážně dodržovaly tu svou taktiku. No jasně, že od 20-tého km jsem v nohách začala pociťovat únavu. Ale vůbec jsem si v hlavě nepřipouštěla, že bych neběžela, prostě jsem koukala své parťačce na záda a přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. Katka se ukázala býti kamzíkem, hopsla ze šutru na šutr, z kopce do kopce a já ji nechtěla zklamat. Žádné MP3, žádná časomíra, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela, jen běžela - chodila. Na Ovčárně mi došlo, že to dáme pod 8 hodin. Na 20-tém kilometru jsem začala veřit, že to dáme pod 7 hodin. No a když nám do cíle zbývalo cca 9 kilometrů, řekla jsem si: dáme-li to pod šest, dám Prahu pod čtyři.

Od Dlouhých strání jsme pořád běžely. Najednou jsme pocítily příval energie a počáteční euforie. Předběhly jsme nějaké longisty, ale také kluky halfisty. Začaly jsme si nahlas zpívat. Soupeři znervozněli. Nechápali. Co nás zbrzdilo byl poslední kilometr, mělo se běžet od horní stanice lanovky dolů do Koutů, ale poněkud nás zmátlo, že jsme neviděly žádné značení, kufrovalo tam dost dvojic a myslím, že jsme tam s Katkou ztratily cca 10 minut a navíc si trať poněkud prodloužily. Trochu mě to teda nasr..o.

Ale co. V cíli 5:56:06, na Garminech 36,5 km. Maxispokojenost. V kaegorii half ženy bylo 20 dvojic, my jsem skončily na 9-tém místě, tedy v první polovině, což se mi podařilo poprvé v životě.

 

 

V cíli jsem se současně dozvěděla, že Nikša se Sabinou došly v kategroii ženy short třetí. Paráda. Při závěrečném vyhlašování je tedy organizátoři zazdili a místo nich vyhlásili jinou dvojici. To jsme si nemohli nechat líbit a s Berďou jsme šli podat protest. Byli jsme úspěšní a tak holky na druhý pokus na bedně stanuly. Kolem našich holek byl vůbec šrumec.  O tom ale ještě níže.

 

A tak jsme všichni museli čekat asi tak do 18-ti hodin, než skončilo všechno to vyhlašování. Nikomu to ale nevadilo. Dali jsme si dlabanec, pivko, ženská část výpravy (tzv. Skupina matek urvaných z řetězu) svařák.

 

A já se těším za rok, protože za rok už ta bedna zkrátka musí být!!!

A jak jsme perlili?

1.    Za prvé jsme perlili výkony. Myslím, že jsme všichni byli spokojeni jak s časem, tak i s umístěním. Long Jarek a Miro za 8:49:26, Half Lenia a Aja 4:45:24, Half Django a Berďa 5:08:12, Half Lenkačlenka a Katka 5:56:06, Short Niša a Sabča 2:10:02

2.    Za druhé perlily naše jediné  medailistky Nikša a Sabča. V kategorii short si lehce, hravě a pohodově doběhly pro bronz. Ba co víc. Svým uvolněným chováním dokázaly zmást i pořadatele a moderátora, který s nimi nejprve udělal rozhovor jako s vítězkami. Pak jim přiřknuli druhé místo, aby si  to na  závěr posichrovaly místem třetím. Komu z vás se podařilo, během jednoho závodu obsadit všechny medailové pozice?

3.    Za třetí perlil Berďa. Mám dovoleno nejen popsat, co se mu stalo, ale také to trochu přibarvit a zveličit.. Cestou do Koutů jsme zastavili na jedné benzínce, potřebovali jsme kofeinovou vzpruhu. Zde jsem učinila jeden zásadní objev. Sebevyšší vzdělání vám nezaručí, že budete umět obsluhovat automat na kávu. Ba co víc- i kdejaká blondýnka zvládá obsluhu tohoto pekelného stroje lépe, než leckterý profesůrek  J . Zrovna jsem platila, když zaslechnu jakési syčení. Ohlédnu se a spatřím mrak páry a v něm Berďu. V ruce nejprve nic, poté kelímek a sveřepý výraz v obličeji. On totiž Berďa vhodil mince do automatu. Pak zapomněl na krok b) a jen  pozoroval, kterak káva volně vytéká kamsi pryč. Naštěstí mu to nakonec secvaklo. Uchopil kelímek a zachytil alespoň deci hřejivé a povzbuzující tekutiny. Ukázal se jako kamarád. Ostatním nezištně radil, aby si nezapomněli pod trysku kelímek dát J.

4.    Za čtvrté perlila Katka. Když jsme na benzínce vystupovali z auta, všimla si, že má od něčeho špinavou bundu (předtím čerstvě vypranou).  Pak elasťáky, pak tričko. Do toho se přidala Sabča, že je také špinavá. Pak Nikša…Až do Koutů jsme všichni řešili, čím to může být. Až v Koutech si Katka vzpomněla, že se asi ušpinila vazelínou, kterou se před závodem zodpovědně mazala. No a holky se ušpinili sekundárně, když na skvrny šahaly, aby zjistily jejich původ J

 

BEZVADNÁ SOBOTA, ŘEKLA BYCH

Bolatická "20" - srdcovka na Prajzské

14.4.2014 Bolatická "20"

Sobota dopoledne, sluníčko září, krásně prohřívá, čerpám jarní energii, až mě mrzí, že jen sedím v buse směr prajzská a nefičím na kole ... ale před zítřkem je třeba i trochu regenerace, zvlášť když čtvrteční výběh připomínal mým nasazením trénink jen velmi vzdáleně ... ale ono to nešlo, vlastně moc neběželo ... tíha nohou, asi únava ze svých cyklistických „výletů“ do práce ...

Nevadí, hlavně aby to aspoň trochu šlo, vlastně běželo zítra na závodě závodů v rodném kraji :) Jak řekl pozdější vítěz a „skoro“ sused Vojta, no to by byla ostuda v Bolaticích nestartovat! :)

Vstávám dle plánů s předstihem, docela se mi i chce, malé kafíčko, čajíček, rohlíček, rozmýšlím co na sebe, přece jen pár stupňů nad nulou, zataženo a moc to nevypadá na velké oteplování... z kraťas  nakonec hecuju do 3/4ťáků, z dresu na dlouhý rukáv. Ideální volba.

Vyrážíme v pohodičce na registračku, za pajcku fasujeme startovní čísla 6 a 9, balenou vodu, tvarohové bolatické koláče ... není nad vesnické závody.

Rozbíháme se, klušeme asi 2 km a v dáli se mihne Jarkův modrý šátek  ..  Jarek! Nestačím skoro ani pozdravit, natož zaklepat na čelo, jestli je toto normální, den po HV a 70 km běžet dalších 20 ... a  beze slov se ocitám opět ... MIrův hlas slyším za sebou ... MIro! No že je Jarek exot to mě ani nepřekvapuje, ale že i můj MIro? No musím si na toho synka dát větší pozor :)))

Ještě na startu jsem v samém údivu, ale už se těším, až vyzkouším včerejší natrénované High Five s mamkou na trati :) domluvené místo, strategie, teď už jen běžet! A je to tady!

Vybíháme do prvních dvou silničních kilometrů, nudných až na naše perfektní High Five! Už tady se přede mne dere nějaká borka, fičí rychleji a velmi brzo si vytváří náskok minimálně 30-40 s. Stále na očích, ale dnes na ni teda asi nemám, ani přibližně na 11. km se náskok nezmenšuje. Bežím si stále svoje, neflákám se, ale rychleji to na rovinkách prostě nedávám. Vbíháme do druhé poloviny, krosovější části a ono to najednou i trochu jde. V kopečcích něco málo získávám. Málo k málu ale soustavně přidávám a v posledním stoupání v Borové, přibližně 2 rovinaté silniční kilometry do cíle, předbíhám 1. ženu závodu. Poslední travnatý úsek, protáhnu krok, seběh na hlavní cestu, otáčím se, náskok minimální, ale zkouším udržet. Kilometr do cíle a už věřím, že to tam dorazím. Nervu do vyčerpání, dobíhám s náskokem v čase 1:23:55 a mám radost především z takticky zvládnutého závodu. V cíli znovu High Five, tentokrát s taťkou, ségra dobíhá za 5 minut jako čtvrtá žena (1:28:43), Jarek luxusně po HV za 1:26:26, MIro na pohodu za 1:36:16.  Společně se vybíháme, kecáme, následně luxusně strávené společné dopoledne protahujeme takřka k večeru, no je to prostě jízda. Jen škoda, že se nás nesešlo ještě více! Tak za rok snad ve větším počtu :)

Výsledky
Miro - HV a Bolatická 20

Ludgeřovická 15 a princové Jaryn a Ruda

Jsem v plném maratonském tréninku. Já vím, vy se pochechtáváte, to je furt řečí okolo „maratonu pod čtyři“. Kam se hrabe Zděněk, Lenkačlenka je ta, co furt prudí :-) Já to ale beru vážně! V souladu s plánem byl i závod Ludgeřovická 15, kde jinde než v Ludgeřovicích.

Podle tréninkového plánu jsem si v úterý měla dát 9 km, ve čtvrtek 11 km, v sobotu závod a v neděli výklus. O čem ale tréninkový plán vůbec nehovořil, byl středeční běh na Lysou Horu. Byl to super zážitek, ale zejména seběh po sjezdovce a pak trasa Malchor, Ivančena, Albínovo náměstí, transformátor  mě pomalouše pořádně unavilo a ještě v pátek jsem chodila jako „znásilněný tučňák“.

Pořadatel na Prajské objednal příjemné bezvětří, oblačno, teplotu kolem 10 C a na stoly už před závodem položil tvarohové koláče a  perník (rozuměj pečivo, nikoli nějaké OPL).  Se mnou je to tak – i když ráno zdravě a vydatně posnídám, už na druhém kilometru dostanu hrozný hlad. Takže jsem si alespoň jeden tvarohový koláč do pusy narvala a zapláchla to horkým čajem. To aby mi na trati nechyběla energie.

Pro mě zcela netypicky jsem se šla před během i rozklusat a rozcvičit. Já to nikdy nedělám. Ale v chytrých knihách jsem si tento týden přečetla, že se to vážně má. A já jsem teď ta paní zodpovědná a motivovaná. Jak se tak rozcvičuji, rozklusávám a vykecávám, zahlédnu našeho Jaryna a vzápětí Rudu. Byla jsem ráda, že vidím známé tváře.

Jaryn měl ještě jeden významnou roli. Provlékače a zapojovače. Nějak se mi totiž nepovedlo sluchátka od MP3 provléct pod tričkem a zkompletovat s přehrávačem. Byla jsem ve stresu, bez hudby přeci nemohu běžet!!!  Jaryn se však tohoto úkolu zhostil zodpovědně, provlékl, zapojil a já tak mohla s klidem vyběhnout.

Má sobotní závodní strategie byla úplně jednoduchá. Běžet do mrtva a tak objektivně zjistit, jak na tom měsíc před maratonem jsem, zejména, zda se zrychluji. Od startu jsem tedy nasadila (ale nepřepálila) tempo. Jenže Ludgeřovická 15 není lautr rovina. To je poměrně dost táhlých kopců, byť prostřídávaných občasným příjemným klesáním. Už v prvním kopci se v nohách ozvala Lysá. Nohy protestovaly, ale hlava říkala: „když nemůžeš, přydej“. A pak ještě „natáhni krok“.

Už od pátého kilometru jsem dospěla k názoru, že se mi běží blbě. Hodně ztěžka. Připadala jsem si jako nějaká betonová figurína. Obr Zlobr.  Fiona.Když už chvíli začaly fungovat nohy, nedostával se mi dech. Sotva jsem popadla dech, protestovaly nohy. Pak i žaludek.

Na 13-tém kilometru jsem přesto začala doufat, že zaběhnu v plánovaném čase. V ten moment mi hlavou problesklo: „Když to dáš pod 1:20, je tutovka, že maraton dáš pod 4“. 14-tý kilometr  a s ním poslední, mírné, ba téměř až bezvýznamné stoupání. A nohy vytuhly. Zeď. V tom kde se vzali, tu se vzali nikoli princové na bílém koni. Kde se vzali, tu se vzali Ruda a Jaryn.  Začali mě povzbuzovat a běžet se mnou.

Kluci díky moc. „Přydej, už je to jen kousek“. „Přydej, to pod dvacet dáš“.  Morálně mě to pochopitelně hodně nakoplo. Ale jinak mi už bylo celkem špatně. Nohy těžké jako beton, žaludek stažený, zalehnuto v uších a na sprorttestru zběsile utíkající vteřiny po minutě devatenácté. 

Nakonec jsem to stihnula.  Za 1:19:23. Za cílem jsem se nejprve pověsila na plot. „Lenko, bacha ať ten plot nevyvrátíš“ . Já na to „chce se mi zvracet“ Ruda: „Tak zvracej“ . Tak jsem se šla podívat, kam obsah svého žaludku vyklopit. Jak tak hledám, najednou se žaludek zklidnil a já si šla vyklusat cca 1 kilometr, to už ale v naprosto pohodovém tempu. Po výklusu horký čaj, strečink, sprcha, kofola a klobása.

Teda řeknu vám, být řidič na závodě je naprd. Kofola v cíli rozhodně neuhasí žízeň tak, jako dobře vychlazená desítka, příp. jedenáctka. Samé nealko cukry, bublinky a žádný iont či minerál. V Ludgeřovicích čepují Svijany, o to více mi bylo líto, že jsem nedobrovolný abstinent.

Ale jinak převládala radost z času. Měla jsem cíl běžet pod 1.20 a to jsem si splnila. Celý závod jsem ale v nohách cítila tu středeční Lysou horu.  Neběžet ji, třeba bych v sobotu byla rychlejší. Nebo taky ne?

A na ještě jeden problém jsem během běhu narazila. Nějak se mi pronesly ty tři kilogramy navíc, ke kterým jsem se na jaře nějakým nedopatřením projedla...Budu muset do maratonu zhubnout. Z 63 na 60. Ajajajaj.  Svůj tréninkový plán doplňuji: už nejen  KURDE PŘYDAT, ale i  KURDE NEŽRAT!

P.S: Večer mi volal Ultralibor. Prý se díval na přepočet mého 15km času na maraton. 1:19:23 odpovídá  maratonskému času  4:00:11. No tak to mě ještě čeká HOOOODNĚ práce .


Výsledky
Video

Běh Jana Amose Komenského (JAK) jsem se opět mezi Bílovcem a Porubou ztratil

V sobotu 29. 3. 2014 se konal tradiční závod, který je tak trochu otevřeným místrovstvím VZS, vždyť letos bylo ze 78 účastníků na dlouhé i kratší trati 11 běžkyň a běžců od nás. Závod je připomenutím Dne učitelů a dnes byl jen den po 422. narozeninách Jana Amose, kterého Martin ještě potkával ve škole :-), a tak měl být dárkem zejména pro Martina a mne. No, pro mne to teda dárek byl! :-D

Což o to, počasí přálo, trať byla suchá. Prostě podmínky pro skvělé časy. A ty taky vesměs padaly. I nějaké ty osobáčky byly a Petra si závod okořenila navíc 3. místem a pomyslnou bronzovou medailí. Po závodě jsme si ještě společně poklábosili v hospůdce u sjezdovky Skalka, Koudy nám předvedl svůj vtip a vanu, Orlík zase rychlost při výběru jídla a taky jsme dobře pojedli.

Ovšem pro mne osobně tenhle závod byl katastrofa. Vše začalo na přestupní stanici u Vřesinské, kde jsem nechal auto a vše, co na závod nepotřebuji a přesedl k Orlíkům plně připraven do jejich auta směr Bílovec. Po třech kilometrech jsem při pohledu dolů zjistil, že mi něco přebývá. Bohužel to byly boty, které rozhodně nebyly běřecké, zatímco mé běžecké butky zůstaly v bezpečí auta v Porubě. Naštěstí Orlík strhl auto prudce do protisměru a pro boty mi dojel. Takže jsem nakonec na startu poskakoval jak v běžeckém úboru tak běžeckých botkách. Pak už to šlo docela dobře. Sice jsem byl celkem nevyspaný, ale běželo se mi slušně a i když jsem se na několika místech pokusil seběhnout z trasy, vždy se našel dobrák, který mě zpět na trasu poslal. První ránu jsem dostal cca po 16 km od Fíkovy dcery. Její slova "Běž, běž, jsi šedesátý čtvrtý" mě trochu znejistila. Vždyť na startu nás bylo 59. Ale pořád jsem se ještě psychicky držel. Říkal jsem si "však když kurde přydáš, tak toho posledního doženeš". Po Mexiku už mi trochu docházely síly, ale uklidňoval mě slušný čas, blízkost cíle a hlavně to, že konečně na JAKu nezabloudím. No, to jsem se spletl. Na jedné z cestiček před Skalkou mi jedna šipka připadala taková jako doprava a už to bylo. Cca 300 m prodloužení, jeden kopeček navíc a hlavně hledání té správné cesty. Přiznám se, že do cíle se mi už vůbec nechtělo. Ale pořád věřím, že jednou ten JAK proběhnu správně. No a přístí můj závod je Horská výzva s Djangem a ten mě zabloudit nenechá!


Výsledky - 22 km:
6. (4. v kategorii) Poky 1:31:12
18. (7. v kategorii) Koudy 1:42:59
23. (9. v kategorii) Keňan 1:44:04
31. (13. v kategorii) Ruda 1:48:45
39. (8. v kategorii) Pája 1:53:43
45. (16. v kategorii) Berďa 1:57:25
48. (14. v kategorii) Fík 2:00:51
50. (17. v kategorii) Orlík 2:08:53

Výsledky - 12 km:
9. (9. v kategorii) Django 1:02:30
14. (3. v kategorii) Petra 1:05:13
16. (4. v kategorii) Eva 1:05:29


Výsledky