Den před tím vyzvedáváme v Zürichu mého bráchu a jede s námi i s obrovským kufrem směr jih Švýcarska. Vše je bezvadně naplánováno, bude hlídat Tobíka, zatím co my se budeme kochat výhledy na Aletschký ledovec (dosahuje prý délky 23km a představuje až 4% pitné vody Evropy). Pojede s námi nahoru na start, ať vidí taky aspoň něco z té krásy. Zapomněla jsem napsat, jak je to s tím startem. Na ten se totiž musí dostat lanovkou do výšky 1950m.
V sobotu odpoledne dorážíme do malého kempu, kde stavíme náš malý stan. Brácha bude po noci v autobusu, trávit noc v našem autě. Tobík okamžitě objevil divokou řeku, která lemuje část kempu a já jsem neustále v panice, protože mě napadá, co vše by se mohlo stát, jen už mě nenapadá či si raději ani nechci představovat, jak bychom Tobíka či bráchu z té rozbouřené vody zachraňovali. Odpoledne je také možnost presentace na závod, čehož chceme využít, záhy však zjišťujeme, že bychom na ni museli vyjet do výšky startu. Necháváme to tudíž na ráno. Od zaměstnance lanovky se snažíme zjistit, v kolik ráno musíme jet, abychom stihli start. Ten nás děsí, že nejlépe hned v 6 hodin ráno, neb budou muset nahoru během pár hodin vyvézt 2 až 3 tisíce lidí. Na pravou míru to naštěstí uvádí 70-ti letý běžec, se kterým se dáváme do hovoru v kempu.
Vyjet nahoru stačí kolem 8 hod. ráno a tak taky činíme. Máme za sebou noc ve stanu, skoro celou noc propršelo. Podle předpovědi víme, že nás nečeká žádné azuro. Žádné fronty nečekáme a nasedáme hned do první lanovky. Tam nás čeká zklamání v podobě nové mapy závodu a zprávy od organizátorů o zkrácení trasy na 13,3 km z důvodů špatného počasí s ohledem na bezpečnost běžců. Vidíme kolem sebe spoustu běžců kroutících hlavou, kteří jsou stejně tak zklamaní, jako my. Nahoře zatím jen pokapkává a vidíme dokonce vrchol, na který jsme měli původní trasou dorazit. Bez velkých řad získáváme startovní číslo a vydáváme se jak ovečky za ostatními běžci, kteří směřují do sportovní haly, která se má stát zázemím pro asi 2500 běžců spousty národností. Stav počasí se během půlhodiny mění. Déšť přidává na síle a kolem haly se rozprostřela mlha. Nikomu se do té zimy moc nechce. Nakonec se i my vydáváme na start. Bobo v první elit skupině, já o další dvě skupiny a 15 minut později. Po asfaltu vybíháme z malebné vesnice tvořené převážně dřevěnými domky. Pokračujeme lesem a pak dále po úpatích svahů do další vesnice a zpět. Převážná část cesty je bahnitá, viditelnost tak na 20 metrů, panoramata nikde, prší, prší, jen se leje... Bob, ten má alespoň natrénováno a já zjišťuji, že můj trénink v lese s převýšením 70 m se zdaleka elit kategorii nevyrovná. Funím a v myšlenkách obdivuji všechny ty Lysacupisty a další horské kamzíky za jejich výkony. Zdaleka to tak sakra lehké není, si zaběhnout horský závod. Ale někde začít musím, že!:-) Dobíhám vyčerpaná do cíle, mrznu v řadě na finischerské tričko a doufám, že ta sprcha v hale bude alespoň trochu teplá. Ta nakonec nezklame, je úžasně vařící a uspokojuje mě i následná masáž od švýcarského maséra. Klepu se sice ještě do chvíle, kdy jsme v kempu složili stan a vylezlo sluníčko, ale i přesto to byl skvělý zážitek.
A ještě jedna rada na závěr. Pokud se budete účastnit v dešti terénního závodu, nezapomeňte si pořádně utáhnout tkaničky, neb bota zůstává přilepena v blátíčku. Toť rada matky Fura Kačenky.
Celkový počet účastníků se nakonec z cca 2.500 přihlášených zúžil na 1.900.
Čas / pořadí celkově / v M/Ž / v kategorii
Bob 1:14:54,4 / 336. / 307. / 53.
Kač 1:32:46,0 / 1219. / 265. / 46.
(první - Costa Cesar - to běžel za 51:08,7, což je pod 4min/km!)
Výsledky: celkové (2) | vyhledávání | ženy (2) | muži (2) | F35 | M35
Web závodu | Mapa (kde to je) | Trasa původní & náhradní | Něco o Aletschském ledovci na Wiki
