LC Bezruč, časovka
V neděli 4.12.2016 jsem s Filípkem vyrazil na jeho druhou časovku od Bezruče a celkově jeho třetí etapu v letošním ročníku. Po dvou deštivých, mokrých a blátivých etapách to měla být konečně, krásná, zimní, sněhová etápka za odměnu. Z Ostravy jsme vyjeli sami spolu po vlastní ose, protože jsem tam chtěl být dříve, abych ho vypustil na trasu před desátou a abychom se nahoře setkali bez zbytečného čekání. Nejdříve jsem s autem zkoušel bruslit pod korýtkem, ale to nevyšlo. Naštěstí jsem pak zaparkoval pod Bezručem dole u zastávky, taky i tam předcházelo lehké bruslení. Času jsem měli dost, tak jsme se v klídku připravili a šli na start. Ještě jsme stihli na WC v hotelu a v teple dotáhnout tkaničky u bot. Pak už jsme se odebrali ke startovnímu oblouku. Potkali jsme se s Kačenkou, pochválili si dnešní azurové počasí a přesunuli se k čipovému stolečku. Vyběhli jsme spolu asi tak 23 minut před mým ostrým startem, počítal jsem, že bychom se mohli setkat na konci severní sjezdovky, anebo pokud Filda bude rychlejší, tak až na vrcholku. Loni to zvládl pod hodinu a dnes jsem mu předpovídal, že to bude určitě lepší, zřejmě pod 55min. Běžel jsem tedy s Filipem až do hangu do první třetinky. Snažil jsem se mu udělit poslední taktické rady o tempu, klouzání, dýchání a podobně, hlavně jsem ho pochválil, jak mu to šlape a pak se otočil zpět na start.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.
Po sté na LC za skoro sto minut
Tak je už to více než týden, kdy jsem se oficiálně zúčastnil 100. etapy Lysá Cupu. Teď toho je v práci hodně, tak nemám času na psaní. Tak aspoň stručně pár mých statistických a všelijak zajímavých údajů z LC:
1. etapa - 19. 1. 2008 - od Petra Bezruče: První etapa a hned oskalpuji budoucí jedničku Stošu. To tak ale ještě nemluvil.
10. etapa - 7. 12. 2008 - od Petra Bezruče: Boduji za tým jako dvojka za Koudym. Stoša běží a neboduje.
20. etapa - 1. 11. 2009 - od Petra Bezruče: I tady boduji, ale už jako týmová trojka. Stoša opět za mnou.
30. etapa - 5. 12. 2010 - od Petra Bezruče: Už neboduji, naopak boduje Stoša na třetím místě za Pokym a Majklem. Jen týden chybí do prvního startu Ivon a Deni na LC.
40. etapa - 4. 11. 2012 - Velký Javorník: Dobíhám jako poslední z týmu.
50. etapa - 13. 1. 2013 - z Mazáku: Nejsem poslední a dobíhám dokonce necelých 30 sekund za Ivon. To už se mockrát opakovat nebude. :-)
60. etapa - 22. 12. 2013 - od železničního přejezdu v Ostravici - noční etapa: Stoša už je jednička, Ivon už dobíhá daleko přede mnou, ale ještě pořád porážím Páju. ;-)
70. etapa - 23. 11. 2014 - z Janovic-Bystré: Stoša opět jednička, Ivon už je dvojka, trojka Jarek, čtyřka Deni, pak Fido a já. Ještě porážím Páju a Rudu.
80. etapa - 14. 2. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša jako obvykle jednička, před Mirem a Deni. Já už neporážím ani Páju ani Rudu. Ještě pořád porážím Martina, Leňu nebo Oli.
90. etapa - 31. 12. 2015 - z Ostravice, hřiště: Stoša zase jednička, nyní před Deni a Ivon. Já docházím z VZS na konci 10. decilu jako úplně poslední z nás v nepadnoucí masce opice. Až z Facebooku se dozvídám, že je to proto, že jsem si ji nasadil obráceně.
100. etapa - 26. 11. 2016 - z Janovic-Bystré: Stoša je až dvojka za Pokym, za nimi Deni. Já se sotva vleču, je mi špatně, chci zvracet, chci Brufen, nechci na kopec, nechci nikam. Dokončuji zase poslední z VZS, ale už jsem zvyklý. Dokonce skoro prorážím 100 minutovou hranici. :-o
Ale na kopci mě čeká krásně překvapení. Je tam stále ještě Luďa s Vlaďkou a hlavně přátelé z VZS, kteří mě napojí šampaňským, oblečou do zbrusu nového trička a mají stále plno vtípků. :-)
Kamrádky a kamarádi, děkuji! Statistické údaje sice naznačují, že to jde se mnou z kopce, ale i přesto to do té Lysé gury budu ještě nějakou dobu hnát. :-) Tak příště... ;-)
Rogaining "Stezkou padajícího listí" 19.-20.11.2016
Už potřetí jsem vás, milí oddíloví kolegové, lámal a lákal na nějakou z přístupnějších forem orientačních sportů, ano a s očekávaným výsledkem ze strany VZS. V tomto článečku o sedmi jupích najdete vše, čeho jste byli ušetřeni.
Po Majklově běhu, kde jsem zkapal v kopci půl km před cílem, jsem si chtěl spravit náladu na Lurdách, které jsou o dva kilometry kratší. Po doběhu, co mi bratr nadělil minutu a o 10 předlouhých sekund mne zařízl i Ruda, byla letošní nálada v cíli umístěném v Bělském lese totálně v p....i. Sinusovka, alespoň její sportovní části, se však měla začít zvedat už pár minut poté, kdy mi v cíli po páté koblize kývnul na rogaining v Polsku kolega z práce se svou horskovýzvovou skupinkou. Jupí (1). V úterý na judu se závod líbí taky trenérům přípravky, neodpískal to ani Jirka z jarního Brutusu, tož nás bude dost a asi budu poprvé v životě zajišťovat autobus.
Po přesnější, avšak smutnější, předpovědi počasí na desetihodinový noční závod, to horskovýzvoví běžci vzdávají, nálada jde do kopru. Judisté ale mají tužší kořínek a tak je jasné, že vyrazíme ve složení Mates (1.dan-černý pásek), Olda (5. kyu-žlutý pásek) a Katka (6. kyu-bílý pásek, ale určitě nejedna trenérská třída v atletice). Jupí (2). Od Berdi a bratra půjčuju čelovky a dva sportovní baťůžky s hydrovaky. Od Deny dostanu k zapůjčení profibaťůžek Salomon a kafe, které vracet nemusím a tak zírám na její "byteček". Kdysi jsem si myslel, že VZS je oddílem lékařů, fyzioterapeutů a učitelů, ale kdepak: je to oddíl supertalentovaných bytových designérů, kteří se všichni minuli povoláním - a já jsem se sem dostal omylem.
V sobotu odjezd. Balení časově nestíhám, pak Mates nadhodí, že běžecké boty zapoměl v Olomouci ale má od taťky, o číslo větší a děravé - jedeme koupit nové. Auto mám od otce, tak se znovu učím jezdit s kvedlačkou v ruce. Nalodíme Katku a už na dálnici do Opavy zjišťujem, že v mobilní navigaci nemám Polsko. Telefonujeme kamarádovi, který tam jede z Krnova, ale jejich posádka právě řeší stejný problém a mohutně stahuje mobilní data. Bratr mi do telefonu diktuje kdejakou prdel přes kterou jedeme a my testujeme svou krátkodobou paměť. Časově nestíháme, naštěstí však nebloudíme a s klidem dojíždíme dvacet minut před startem do pořadatelské tělocvičny. Jupí (3). Klid mizí, když se dovzvídáme, že za deset minut odjíždí autobus na start a my ještě nemáme zaplacené startovné ani nafasovanou mapu. Oblékat, namíchat iontové lektvary, autobus ujel, žádná panika, nic nezapomenout (hlavně světla) a s dvacetiminutovým zpožděním dojíždíme autem na start, který byl v sedm večer.
Start, zapnout čelovky, startovní foto. Volíme vhodnou taktiku pro pořadí kontrol, jelikož se jedná o skórelauf a netušíme, co jsme během deseti hodin závodu schopni urazit. Rozhodujeme se začít sbírat kontroly ve větším okruhu od startu s tím, že na poslední tři hodiny si necháme chumel kontrol u startu. Postupy přes pole jsou výživné, bo tři dny lilo a Matesovy nové botky prožívají křest jako málokteré. První dvě kontroly a půl hodinka dobré, ale pak to přijde. Kontolu hledáme ve třímetrovém rákosí asi s dvaceti dalšími lidmi, které jsme doběhli. Není tam a kašleme na ni, závod evidentně moc regulérní nebude. Podobně dopadneme i dvě kontroly poté. Nějací Poláci ji najdou, ale na otázku kde, odpovídají že tam, co jsme ji už 40 minut hledali. Jáma kdesi v hustníku, kterou bych nestavěl ani v denním orientačním závodě na pečlive zmapované desítce mapě. A toto je turistická padesátka. Oželíme 7 bodů a kašleme na ni. Hurá na další, jak jinak, než kilák rozoraným rozbahněným polem. Následuje pár kontrol převážně po asfaltu kde se více rozpovídáme. Plynou témata typu stopování v Norsku, Vietnamská kuchyně, dcerka, co má ve dvanácti pětku pod dvacet (kdo z vás na to má, já ne), (tragi)komedie (mezi)lidských vztahů, Kyrgistán, a pět kontrol uplyne jako voda. Shodou okolností jsem v týmu s výbornými lidmi, kteří žijí naplno, pomáhají druhým a jejichž zážitky by některým stačily na několik životů. Jupí (4).
Do časového limitu zbývá pár minut přes tři hodiny a tak to nasměřujeme do chumlu kontrol u cíle. Ve vesnici Deboviec na nás nejprve psi štěkají, později navíc potkáváme ty co nejsou za plotem. Jedna paní na nás v amoku řve, co jsme to za ...., že nemůže spát, bo jí štěkají psi, které evidentně nezvládá. Už máme dost a chodíme pěšky a kolem cíle pravidelně potkáváme světýlka soupeřů. Mapově je to loterie, něco najdeme ostatním, někdy nás ostatní navedou. Mates mapuje skvěle a vyvažuje smutnou skutečnost, že na mapě toho bez brýlí už moc nevidím. Katku obdivuju, že to s náma zvládá. Časově nestíháme, redukujeme plán a v limitu projdeme cílem před pátou ráno. Jupí (5). Čeká nás týmové cílové foto, vynikající bigos a cesta do tělocvičny. Shazujeme zabahněné boty a svršky, sprcha bohužel není a tak jen nohy do umyvadla, pár vět s Jirkou Žaloudíkem a po chvíli spíme. Jestli ostatním vadili ti tři pilně pracující dřevorubci z Ostravy se nikdy nedozvíme.
Ze spánku nás s Katkou proberou nějaké hlasy. Mates je tuhý a určitě dál stíná motorovou pilou jeden strom za druhým. Hlasy jsou vyhlašování víťězů, tak asi pudeme zase spát. Z polospánku nám zní něco povědomně a když to polský pořadatel opakuje ... to jsou naše jména, tak si s Katkou jdeme nevěřícně pro diplomy, jen Mates se vzbudit nenechá. Cestou na sebe nahazuji mikinu (ať nejdu jenom v trenkách) a Katka hází kolem úsměvy. Jsme v kategorii druzí. Jupí (6). Jen škoda, že jsme nebrali kimona, bylo by to stylové. A znovu na kutě.
Po probuzení spěcháme domů, Mates musí naštípat tatrovku dříví a Katka doma nakrmit hladové krky plus stihnout čtrnáctihodinovou noční. Za volantem kupodivu neusínám a bezpečně dorážíme dopoledne domů. I když se závod v Polsku nedá srovnat s Kokořínskem, Fatrou, Chřiby ani s Vizovicemi, tak mi Katka i Mates tvrdí, že se jim to líbilo. Jupí (7). V pondělí se po práci jdu proběhnout s Jirkovou manželkou a oba mne navečer zlanaří na přednášku fotografa Kolbaby o Antarktidě. A tak končím v pondělí večer po rogainingu v Ktriu, jako minule. Deža ví.
Fotky, výsledky (až je poláci dodají)
Po Majklově běhu, kde jsem zkapal v kopci půl km před cílem, jsem si chtěl spravit náladu na Lurdách, které jsou o dva kilometry kratší. Po doběhu, co mi bratr nadělil minutu a o 10 předlouhých sekund mne zařízl i Ruda, byla letošní nálada v cíli umístěném v Bělském lese totálně v p....i. Sinusovka, alespoň její sportovní části, se však měla začít zvedat už pár minut poté, kdy mi v cíli po páté koblize kývnul na rogaining v Polsku kolega z práce se svou horskovýzvovou skupinkou. Jupí (1). V úterý na judu se závod líbí taky trenérům přípravky, neodpískal to ani Jirka z jarního Brutusu, tož nás bude dost a asi budu poprvé v životě zajišťovat autobus.
Po přesnější, avšak smutnější, předpovědi počasí na desetihodinový noční závod, to horskovýzvoví běžci vzdávají, nálada jde do kopru. Judisté ale mají tužší kořínek a tak je jasné, že vyrazíme ve složení Mates (1.dan-černý pásek), Olda (5. kyu-žlutý pásek) a Katka (6. kyu-bílý pásek, ale určitě nejedna trenérská třída v atletice). Jupí (2). Od Berdi a bratra půjčuju čelovky a dva sportovní baťůžky s hydrovaky. Od Deny dostanu k zapůjčení profibaťůžek Salomon a kafe, které vracet nemusím a tak zírám na její "byteček". Kdysi jsem si myslel, že VZS je oddílem lékařů, fyzioterapeutů a učitelů, ale kdepak: je to oddíl supertalentovaných bytových designérů, kteří se všichni minuli povoláním - a já jsem se sem dostal omylem.
V sobotu odjezd. Balení časově nestíhám, pak Mates nadhodí, že běžecké boty zapoměl v Olomouci ale má od taťky, o číslo větší a děravé - jedeme koupit nové. Auto mám od otce, tak se znovu učím jezdit s kvedlačkou v ruce. Nalodíme Katku a už na dálnici do Opavy zjišťujem, že v mobilní navigaci nemám Polsko. Telefonujeme kamarádovi, který tam jede z Krnova, ale jejich posádka právě řeší stejný problém a mohutně stahuje mobilní data. Bratr mi do telefonu diktuje kdejakou prdel přes kterou jedeme a my testujeme svou krátkodobou paměť. Časově nestíháme, naštěstí však nebloudíme a s klidem dojíždíme dvacet minut před startem do pořadatelské tělocvičny. Jupí (3). Klid mizí, když se dovzvídáme, že za deset minut odjíždí autobus na start a my ještě nemáme zaplacené startovné ani nafasovanou mapu. Oblékat, namíchat iontové lektvary, autobus ujel, žádná panika, nic nezapomenout (hlavně světla) a s dvacetiminutovým zpožděním dojíždíme autem na start, který byl v sedm večer.
Start, zapnout čelovky, startovní foto. Volíme vhodnou taktiku pro pořadí kontrol, jelikož se jedná o skórelauf a netušíme, co jsme během deseti hodin závodu schopni urazit. Rozhodujeme se začít sbírat kontroly ve větším okruhu od startu s tím, že na poslední tři hodiny si necháme chumel kontrol u startu. Postupy přes pole jsou výživné, bo tři dny lilo a Matesovy nové botky prožívají křest jako málokteré. První dvě kontroly a půl hodinka dobré, ale pak to přijde. Kontolu hledáme ve třímetrovém rákosí asi s dvaceti dalšími lidmi, které jsme doběhli. Není tam a kašleme na ni, závod evidentně moc regulérní nebude. Podobně dopadneme i dvě kontroly poté. Nějací Poláci ji najdou, ale na otázku kde, odpovídají že tam, co jsme ji už 40 minut hledali. Jáma kdesi v hustníku, kterou bych nestavěl ani v denním orientačním závodě na pečlive zmapované desítce mapě. A toto je turistická padesátka. Oželíme 7 bodů a kašleme na ni. Hurá na další, jak jinak, než kilák rozoraným rozbahněným polem. Následuje pár kontrol převážně po asfaltu kde se více rozpovídáme. Plynou témata typu stopování v Norsku, Vietnamská kuchyně, dcerka, co má ve dvanácti pětku pod dvacet (kdo z vás na to má, já ne), (tragi)komedie (mezi)lidských vztahů, Kyrgistán, a pět kontrol uplyne jako voda. Shodou okolností jsem v týmu s výbornými lidmi, kteří žijí naplno, pomáhají druhým a jejichž zážitky by některým stačily na několik životů. Jupí (4).
Do časového limitu zbývá pár minut přes tři hodiny a tak to nasměřujeme do chumlu kontrol u cíle. Ve vesnici Deboviec na nás nejprve psi štěkají, později navíc potkáváme ty co nejsou za plotem. Jedna paní na nás v amoku řve, co jsme to za ...., že nemůže spát, bo jí štěkají psi, které evidentně nezvládá. Už máme dost a chodíme pěšky a kolem cíle pravidelně potkáváme světýlka soupeřů. Mapově je to loterie, něco najdeme ostatním, někdy nás ostatní navedou. Mates mapuje skvěle a vyvažuje smutnou skutečnost, že na mapě toho bez brýlí už moc nevidím. Katku obdivuju, že to s náma zvládá. Časově nestíháme, redukujeme plán a v limitu projdeme cílem před pátou ráno. Jupí (5). Čeká nás týmové cílové foto, vynikající bigos a cesta do tělocvičny. Shazujeme zabahněné boty a svršky, sprcha bohužel není a tak jen nohy do umyvadla, pár vět s Jirkou Žaloudíkem a po chvíli spíme. Jestli ostatním vadili ti tři pilně pracující dřevorubci z Ostravy se nikdy nedozvíme.
Ze spánku nás s Katkou proberou nějaké hlasy. Mates je tuhý a určitě dál stíná motorovou pilou jeden strom za druhým. Hlasy jsou vyhlašování víťězů, tak asi pudeme zase spát. Z polospánku nám zní něco povědomně a když to polský pořadatel opakuje ... to jsou naše jména, tak si s Katkou jdeme nevěřícně pro diplomy, jen Mates se vzbudit nenechá. Cestou na sebe nahazuji mikinu (ať nejdu jenom v trenkách) a Katka hází kolem úsměvy. Jsme v kategorii druzí. Jupí (6). Jen škoda, že jsme nebrali kimona, bylo by to stylové. A znovu na kutě.
Po probuzení spěcháme domů, Mates musí naštípat tatrovku dříví a Katka doma nakrmit hladové krky plus stihnout čtrnáctihodinovou noční. Za volantem kupodivu neusínám a bezpečně dorážíme dopoledne domů. I když se závod v Polsku nedá srovnat s Kokořínskem, Fatrou, Chřiby ani s Vizovicemi, tak mi Katka i Mates tvrdí, že se jim to líbilo. Jupí (7). V pondělí se po práci jdu proběhnout s Jirkovou manželkou a oba mne navečer zlanaří na přednášku fotografa Kolbaby o Antarktidě. A tak končím v pondělí večer po rogainingu v Ktriu, jako minule. Deža ví.
Fotky, výsledky (až je poláci dodají)
JE TO TAM!!! Pod padesát!!!
Jupíííííííííííííííííííííííííííííííí.
Huráááááááááááááááááááááááá. Naaaaaaaaaaaaaaaaaajs.
Jako BACHA....Teď se budu naprosto
regulérně CHLUBIT...ale já musím, já mám radost. Taková pošetilost postarších
žen
(koukla jsem před chvílí do občanky)
Ve čtvrtek 17.11. mi skončila letošní závodní
sezóna. Skončila přenáramně krásně. Jak jsem se na začátku roku běžecky
trápila, tak se na konci roku mohu samou běžeckou radostí zbláznit. Daří se,
daří...
Běh 17. Listopadu jsem si naplánovala
poté, co mi letos ani jeden desetikilometrový závod nevyšel pod 50 minut. Hodně
v zimě a na jaře letošního roku trénovala, přesto se nedařilo. Jakože jsem
se smířila s tím, že na tenhle čas už jsem prostě stará, ve skutečnosti
jsem ale tajně doufala ...cum spiro
spero, že.
V sobotu se mi lehce běžel
Lysacup, v neděli jsem si čas vylepšila i na Starobělských
Lurdách...vypadalo to slibně. Na druhou stranu mě trápil bacil a naražená dupa. Nedělní pád jsem totiž stále
ještě nerozchodila...Chvilku jsem měla nutkání na závod nejít. Ale překonala
jsem to. Gott sei dank!!!
Zázemí závodu je v budově Základní
školy v Hrabové, zde s Robertem zaplatíme 60 Kč startovného ( ano, i
tak málo je v dnešní době možné zaplatit), vyzvedneme startovní číslo a jdeme
se převléknout.
Při vyzvedávání startovního čílsa
potkávám kolegy z práce, taky Dědka Beskydského, Halloottu a kde se vzal,
tu se vzal i pankáč Rudik. No fajn, nejsem tu z VZS jediná. Rudík má
formu, jen by mohl cosyk přibrat. Robert má o něco menší formu, zato ale má
ostruhu na patě. Kolegové z práce jsou nažhavení do osobáku. A já se tak
nějak blemcám. Robert se mě snaží před startem znervóznit, abych nebyla
rychlejší než on a tak mě různě komanduje: „Leňulo, ukliď si ten batoh“...“Leňule
spadl ti batoh“...“Leňule zvedni ten batoh“...Prostě typický manželský monolog
po 18 letech :-).
A včil to přijde!
Startovní pozice v 10:00:00: kašel, rýma, naražená kostrč, mírná
únava z víkendových závodů a lehký hlad, bo snídala jsem už v 7
hodin. V tomhle stavu žádná přehnaná očekávání, jen taková menší :-(
Jenomže když na sebe
člověk poprvé oblékne nový růžový VZS dres, začnou se dít věci !!! Za
prvé vás každý chválí za barevnou sladěnost, za druhé nožky dostanou nečekaný
příděl energie. Prostě jsem vyběhla a šlo to zázračně lehce. První kilometr pod
5 minut, stejně tak i druhý, třetí, na čtvrtém kilometru předbíhám Báru
Fišerovou, co je vždycky lepší, na pátém kilometru předbíhám Lídu Šokalovou,
kterou jsem snad taky ještě nikdy nepředběhla. Pořád jsem na průměrném čase pod
5 minut, přichází obrátka a hurá zpátky po stejné trase. Vítr chvíli fouká
z boku, chvíli proti, sem tam foukne lehce do zad...A zase předbíhám a
předbíhám...
Cílová
pozice v 10:49:01: je to tam, je to tam, je to tam. Po
čtyřech letech už zase můj čas na 10 kilometrů začíná čtyřkou. Někdy je
nejlepší nic neočekávat :-)
Já su
takové šťastné!!!! Dostávám medailu, padám Robertovi do náruče (jsem mu
odpustila to komandování), beru si koláček, čaj, tatranku a furt dřystam od
radosti. Kolegové z práce dali osobák kolem 45 minut, jsou taky happy.
Hned plánujeme, jak budeme trénovat intrvaly a příští sezonu dáme osobáky.
Rudik
běžel famozně za 43:21, Robert běžel famózně za 46:48. Asi nějako erupce na
slunci nebo se musíme smířit s tím, že jsme vážně kurde dobří a přydali
jsme. By nás náš milý prezydent Koudy mohl vyznamenat nebo tak něco...ví přeci,
jak ráda piju Bohemia sekt rosé...
Lidi
a teď ještě pecka...v kategorii baby nad 40, jsem z 22 skončila čtvrtá!!!
Mám imaginární bramborovou medailu!!!! Doma jsem byla tak rozradostněná, že
jsem tu medailu vyprala i s oblečením. Nerozpadla se, bo je dřevěná :-)
KONEC
CHLUBENÍ, trocha euforické poezie:
V růžovém dresu,
Na běh se třesu.
Chlapi se na mě lepijó,
všeci se se mnou fotijó.
Barvička přidá na rychlosti,
pomalost už je minulostí.
Na to jsem tedy čekala,
snad brzo cinkne medaila.
Mít ještě růžovou bundičku,
budu za týmovou jedničku
Tímto
vyhlašuji čtrnáctidenní progam požírání vepřového, válení se na gauči a
NEBĚHÁNÍ
Starobělské Lurdy, vzstup a pád a jako bonus berďovatím
Takový normální běžecký víkend
V sobotu
jsem si zaběhla trochu neplánovaně etapu Lysacupu z Malenovic od Rajského.
Zdůrazňuji slovo zaběhla, ve
Varech jsem 14 dní pobíhala po okolních kopečcích a chtěla jsem si ověřit, zda to vůbec k něčemu
bylo. Morální oporu na trati mi dělala Berďa, kterého bolela jakási část těla a
proto šel se mnou turistickým tempem, resp. Turisticky pro něj, pro mě závodně J. Tepy lítaly hore a hore, přesto jsem
byla s Berďou schopná udržovat společenskou konverzaci. Dřysty mi šly, běh
mi šel a s vrcholovým 1:09 jsem byla vážně spokojená. A ačkoliv byly sem
tam nějaké náznaky náledí, ani jednou jsem nespadla. V sobotu ne. Jsem si
to vybrala o den později…
Starobělské Lurdy
Článek
se mi nepíše lehce, jsem pořád taková nějaká otřesená. Nechce se mi. Ale dostala jsem to pokynem od Keňana a
jelikož chci, aby Anetka jednou z matematiky odmaturovala, jeho nenásilné
přání tímto plním J
J J
Že
poběžím 2. ročník Starobělských Lurd, bylo jasné už v cíli ročníku
minulého. Loni totiž bylo slunečno, teplo, sucho, neblátivo, nenamrzlo. V cíli
pěkná medaila, horký čaj a neomezená konzumace koblížků. Domů kousek, prostě
parádní rodinné sportovní dopoledne.
Střih
- rok 2016. v týdnu před Lurdami chčije a chčije. V Bělském lese
přibývá bláta. V neděli ráno mrzne, do toho poletuje sníh, vítr. Šedivo až
hnusno. Mám rýmečku, kašílek, bolí mě nohy po včerejším Lysacupu. Ale mám nové
běžecké elasťáky a s tím i potřebu je předvést ve vybrané běžecké
společnosti. Jdu !!! Startuji ve 12:29, takže na start dorazím něco po
dvanácté, vyfasuji startovní číslo, zdrbnu s Keňanem, který to už má za
sebou (ten se má, závidím) a s Radkem, který neběžel (ten se má úplně nejlépe).
Cítím
formu, jsem sladěná, waterproof make-up, nejsem nervózní, věřím si v čas
pod 20 minut. Start je pěkně z kopečka, tak to napálím, pěkně zdvihám
nožky, ať nezakopnu a ať to odsýpá. Možná jsem uběhla tak 200 – 300 metrů a
najednou … PÁÁÁD…podklouzly mi nohy. Nejprve cítím náraz na temeni hlavy, pak
záda a kostrč. To je řacha, zavírám oči, vidím hvězdičky, chci ležet, chci
spát. Skončila jsem, tohle nerozdýchám, tohle vážně bolí…Vteřiny utíkají…do
prdele, tak moc jsem si chtěla zaběhnout hezký čas. Ulčo, ty nikdy nevzdáváš,
zejména v týmovém dresu ne. Zvedám se pomalu ze země, šíleně mě bolí
kostrč, krátký pokus o rozmasírování, je to k ničemu. No co, bude mě
bolet, ať poběžím nebo půjdu. Tak to už radši poběžím a utrpení si tak zkrátím.
Vyběhnu
kopeček a jsem na pilince, chvíli běh do kopce po ovále, pak znovu seběh
v lese, další kopeček, les, pole, vbíhám do lesa a už je to
tady…nejobávanější část Lurd. Rokle, prudký sešup dolů, hromady bláta, naštěstí
je tu lano. Chytnu se lana, ale neběžím, smýkne to se mnou, už se zase válím na
zemi, ale tentokrát to nebolí, tentokrát je to do měkkého. Už jsem špinavá jak
prase, ale je mi to fuk. Přemýšlím, zda to bláto není do mých nových elasťáků
příliš zažrané a co na to bílé týmové tričko JJJ, na kolik stupňů a jak dlouho to asi
budu muset prát??? Znovu vybíhám kopeček, znovu bláto a listí, pak lesní
stezka, sbíhám kolem studánky „Lurdy“ – všichni svatí stůjte při mně … Jakmile
narazím na trochu rovinky, zrychlím tak, až je mi špatně od žaludku, ale co, intervaly
jsem teď pár týdnů trénovala. Další stoupání a už jsem na asfaltce, která vede
k cíli, tady mě mohutně povzbudí Keňan. Snažím se ho nepoblít, běžím na
krev a na morál, snažím se vlastně neblít vůbec, protože by mě to zdržovalo a
mohlo by to blbě vypadat na fotkách J .
CÍL…konečně!!!
Je mi smutno, je to přes 20 minut…kolik času jsem asi strávila na zemi po tom
prvním pádu? Mrknu na Garminy, no je to přes 20 minut, ale zároveň o 30 vteřin
lépe, než loni. Už jsem smutná méně a méně, dám si čaj, do pusy vrazím koblih a
smutek je v čudu.
Potkám
se s Robertem, který se chystá na start, nakonec zaběhne asi o minutu hůř.
Potkávám Rudíka a Stošu s Filípkem. Držím jim palce, ale už se neudržuju,
už chci domů. Je mi zima a kostrč bolí a bolí a asi ještě dlouho bolet bude.
Ale co – nezabilo mě to, tož tak mě to posílilo J A zážitek to byl jednoznačně INTENZIVNÍ
P.S: Jak jsem si večer
prohlížela všechny fotky ze závodu,
narazila jsem na tuto „horizontální“ J V ten moment jsem si vzpomněla na
Berďu, kterak loni na cyklomasakrtour na Slovensku nějak tak podobně padnul do
potoka, aby se zchladil….no já se teda zchlazovat nemusela J.
Ale jak říkám, v dresu VZS nevzdávám ŽÁDNÝ závod J
P.S.2: Maminko jestli čteš
tenhle článek (a já vím, že jo) neboj se nic! Takový pád se stává maximálně
jednou za sto let. To není běžecký
standard J
Hornická desítka (5.11.2016)
Hornická desítka (5.11.2016)
Musím napsat velmi rychle krátkou reportáž, protože teď se
na stránky snese smršť příspěvků z Lysacupu. Každý bude chtít napsat
článek z etapy... -:))
Po dvouleté pauze jsem znovu nabral směr Místek na tradičně
skvěle připravený závod. Účast běžců VZS byla – no spíš nebyla. Byli jsme s Bobem sami. Ale aspoň jsme byli pro tento závod v roli jasné oddílové
jedničky a dvojky. Natrénováno nebylo, noha bolí, roky přibývají, takže jsem
nemohl mít žádná velká očekávání. Bob byl na tom myslím podobně. Sice se snažil
nahradit trénink dopingem, ale místo anabolik, steroidů a podobně (v tom se
fakt nevyznám) zobal antibiotika.
Závod byl super. Rozběhnul jsem rychle, pak jsem trochu
přidal, držel jsem to...no a pak se to pokazilo nějakou divnou bolestí pod
žebry. Ale to už byl cíl blízko a pak už jen radost a euforie z podařeného
běhu. Bobovi se to taky moc povedlo. Co chtít víc?!?
Za ideálního počasí to bylo fakt super. Padaly výborné časy
a litovat můžou všichni, kdo tu být mohli – a nebyli.
Výsledky: vítěz – Jakub Zemaník v fantastickém čase
29:25
pak dlouho nic... a
Martin Kotek 41:55, Robert Hegedüs 45:24 (oficiální časy - startovní)
Zmíním ještě Mariana Strese, který
mě rubnul někde na devátém kilometru (41:53) a Pokyho (36:45), který měl bednu
na dosah.
Přežila jsem Chřibák !!!
Je pondělí
17.10.2016…jsem živá…přežila jsem Chřibský maraton :-)
Letos
jsem FAKT už vůbec žádný silniční
maraton běžet nechtěla. Na jaře v Krakowě to nešlo. Musela jsem zrušit i
padesátku ve Winschotenu. V polovině srpna jsem si jen tak odcupitala Yesenický
maraton, bo hory miluju. Na podzim jsem se rozhodla veškerou energii vložit do
přípravy na Runfest půlmaraton. Trénovala jsem hlavně kvalitu, rychlost,
nikoliv však vytrvalost…
A
pak mi v září můj kolega z Kroměříže zvaný napsal Chroust.napsal sms.:“Hele,
nechceš si zaběhnout Chřibák? Poběží i Richard, Xao, je to pro náš triatlonový
oddíl takovétradiční zakončení sezony“.
Nejprve jsem to zavrhla jako nereálné, pak jsem si řekla, že třebas stihnu
ještě nějaké dlouhé běhy natrénovat a pokud nebude pršet, do Kroměříže
přijedu…No a tak jsem jakože trénovala…25.9. „dlouhý“ půlmaraton, 2.10. běh po rovinaté
asfaltové cyklostezce v délce 20 km…Na víc nebyl čas…
Celou
dobu bylo škaredě, pršelo, vítr foukal. Ještě ve čtvrtek 13.10. to vypadalo
nadějně – že bude bude zima, déšť a já nebudu nikam muset. Najednou tu ale byla sobota 15.10. a
s nísluníčko, azuro, celkem teplo. V 7hodin ráno jsem tedy vlakem
vyrazila směr Kroměříž. Byl to trochu adrenalin, zda start maratonu stihnu,
neboť na trati byly nějaké výluky, nicméně vše nakonec klaplo a v 10:00
hodin jsem už byla u Chrousta v kanclu, v dresu a na značkách.Koelga má
totiž kancl hned vedle atletického stadionu, kde byl start a cíl a také celé
zázemí závodu. Tedy i bufet…to ale ještě hodně předbíhám… Chroust mi poskytl
azyl a jelikož viděl, že začínám být poněkud nervózní z toho, co zas
hodlám následujících několik hodin provádět, tak nějak do mě nalil štamprdlu
výborné slivovice. Domácí. Stres byl včudu. Ještě jsem si pro uklidnění prohlédla
nějaké fotky, co mu visí na stěně. MontBlanc, Elbrus, Aconcangua…Tam všude byl
Přemístili
jsem se na stadion, kde jsme potkali dalšího kolegu a také nečekaně běžce na
lidi z MK Seitl. Bylo s kýmpodřystat, nějaké fotečky jsme udělali a
v 10:30 bylo odstartováno.
Nejprve
se 2x oběhlo kolečko na atletickém stadionu a pak hurá mimo dráhu. Trasa zprvu parádní.
Rovinka, asfalt, cyklostezka podél Moravy, prostě Baťův kanál. Držela jsem se
Chrousta do cca 5-tého kilometru, pak zrychlil a já zůstala sama. Tipla jsem
si, že Chroust utekl, neboť se bál, že mu začnu sprostě nadávat, jakmile přijde
první kopeček. Výčitky svědomí jím ale patrně lomcovaly, neboťmi tu a tam
poslal jako morální oporu kolegu, který ho přišel povzbudit na kole.J Kolega cyklista se mnou různě debatoval,
žertoval, pak mi ale řekl, že na Bunč tedy ani náhodou nepojede, že je to
prudké stoupání…a zmizel…
Co
je to Bunč? KOPEC!!!! Kopec jak SVIŇA!!! Takový Koudyho břušek
Bunč…no
asi tak-na 11- tém km skončila pohoda jazz a průměrné tempo 5:30 na kilometr a
začalo stoupání, pláč a skřípění zubů. Na druhou stranu jsem předběhla
ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, pak nějaké dva chlapy a ještě nějakou
běžkyni, znamení toho, že to pořádně rubu. Sem tam se zastavím a fotím,
protože jsem si slíbila, že to poběžím na pohodu.
Do
toho i přemýšlela jsem, co může být
horšího, než na maratonu soustavně stoupat do kopce…bolavý zub? Vichr
z hor?Jiráskův F.L.Věk? Kocovina? Abstinence?
No akorát jsem dostala zoufalou chuť na pivo. Na Bunči naštěstí byla
občerstvovačka. Volám na ně „pivo, pivo, bylo by?“ Ty voe – bylo!!!! Normálně
jsem dostala decku alko piva, pak taky jiný ionťák, vzala jsem si banán,
obalila ho v soli a v ten moment jsem věděla, že se do cíle dostanu.
Byť to bude na morál.
Při
seběhu z Bunče jsem předběhla maratonského rekordmana Jirku Březinu, pak
ještě nějakého chlapíka a na občerstvovačce na 31km mám fata morgánu – zdá se
mi, že vidím Chrousta. Trošku jsem přidala a byl to on!!! Zlobilo ho koleno,
jak mi sdělil na občerstvovačce na kilometru 36-téma to ho prý zpomalilo (no
kdoví, jak to bylo). Mě to naopak nakoplo JJJ a se slovy „Chrouste kurdepřydej“
jsem se rozběhla. Připadala jsem si jak nějaký králíček Azurit na baterky , ten z té reklamy
..cupitycupity.
Nohy
mě ty poslední kilometry bolely příšerně. Ale až polezu v červenci na
Elbrus, tak to taky nebude žádná brnkačka…do toho bude -20, hafo sněhu a možná
i trudomyslnost…. Na maraton ještě vzpomínat budu!
Naštěstí
se mi nechtělo zvracet, ono od bolesti se dá odpoutat, ale od žaludku naruby
nikoliv Cajdycajdy,
byl tu 40-tý kilometr a s ním kruhák
v Kroměříži, tady mi hromadně zatleskali lidi čekající na autobus, obdařím
je úsměvem filmové hvězdy, nafoukám trojky a pak už vidím stadion, půlkolečko po dráze a je
vymalováno … přežila jsem… Jsem v cíli, dělám si v duchu čárku za
další odběhnutý sen. Jen se nějak nedostavila post maratonská euforie a dojetí.
Tak moc jsem byla unavená ...
Minuta,
druhá minuta a až poté se na stadionu zjevil Chroust J Porazila jsem ho, Ironmana jednoho. No musela jsem si rýpnout, to jinak
prostě nešlo.Chvilku
jsme všichni debatovali, jak to bylo těžké, vzájemně se poplácali po ramenou,
jak jsme dobří, pak sprcha, nějaký ten
make-up, štamprdla na vítězství a hurá na guláš a pivo. Pak pro sichr ještě
jedno pivo…a pak sprint na nádraží, protože nám málem ujel vlak.
Sprintovali jsme ale tak intenzivně, že jsme na nádraží nakonec ještě i dvě
minuty čekali.
Jsem
ráda, že jsem se nakonec nechala vyhecovat. V pátek jsem si přála:doběhnout,
přežít, dát to pod 4:30 a nebýt poslední. V sobotu v 15:00 hodin jsem
věděla, že žiju, zdravá jsem, čas 4:27 a poslední jsem nebyla ani náhodou.
Chřibák
je dost těžký, kopcovitý závod. Když ale vyjde slunečné a teplé počasí, je to
radost. Jak se říká: zážitek nemusí být pozitivní, musí být však intenzivní.
V sobotu se skloubilo obojí. Asi za rok zase, možná, uvidíme…tentokrát však budu trénovat
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
