Po Majklově běhu, kde jsem zkapal v kopci půl km před cílem, jsem si chtěl spravit náladu na Lurdách, které jsou o dva kilometry kratší. Po doběhu, co mi bratr nadělil minutu a o 10 předlouhých sekund mne zařízl i Ruda, byla letošní nálada v cíli umístěném v Bělském lese totálně v p....i. Sinusovka, alespoň její sportovní části, se však měla začít zvedat už pár minut poté, kdy mi v cíli po páté koblize kývnul na rogaining v Polsku kolega z práce se svou horskovýzvovou skupinkou. Jupí (1). V úterý na judu se závod líbí taky trenérům přípravky, neodpískal to ani Jirka z jarního Brutusu, tož nás bude dost a asi budu poprvé v životě zajišťovat autobus.
Po přesnější, avšak smutnější, předpovědi počasí na desetihodinový noční závod, to horskovýzvoví běžci vzdávají, nálada jde do kopru. Judisté ale mají tužší kořínek a tak je jasné, že vyrazíme ve složení Mates (1.dan-černý pásek), Olda (5. kyu-žlutý pásek) a Katka (6. kyu-bílý pásek, ale určitě nejedna trenérská třída v atletice). Jupí (2). Od Berdi a bratra půjčuju čelovky a dva sportovní baťůžky s hydrovaky. Od Deny dostanu k zapůjčení profibaťůžek Salomon a kafe, které vracet nemusím a tak zírám na její "byteček". Kdysi jsem si myslel, že VZS je oddílem lékařů, fyzioterapeutů a učitelů, ale kdepak: je to oddíl supertalentovaných bytových designérů, kteří se všichni minuli povoláním - a já jsem se sem dostal omylem.
V sobotu odjezd. Balení časově nestíhám, pak Mates nadhodí, že běžecké boty zapoměl v Olomouci ale má od taťky, o číslo větší a děravé - jedeme koupit nové. Auto mám od otce, tak se znovu učím jezdit s kvedlačkou v ruce. Nalodíme Katku a už na dálnici do Opavy zjišťujem, že v mobilní navigaci nemám Polsko. Telefonujeme kamarádovi, který tam jede z Krnova, ale jejich posádka právě řeší stejný problém a mohutně stahuje mobilní data. Bratr mi do telefonu diktuje kdejakou prdel přes kterou jedeme a my testujeme svou krátkodobou paměť. Časově nestíháme, naštěstí však nebloudíme a s klidem dojíždíme dvacet minut před startem do pořadatelské tělocvičny. Jupí (3). Klid mizí, když se dovzvídáme, že za deset minut odjíždí autobus na start a my ještě nemáme zaplacené startovné ani nafasovanou mapu. Oblékat, namíchat iontové lektvary, autobus ujel, žádná panika, nic nezapomenout (hlavně světla) a s dvacetiminutovým zpožděním dojíždíme autem na start, který byl v sedm večer.
Start, zapnout čelovky, startovní foto. Volíme vhodnou taktiku pro pořadí kontrol, jelikož se jedná o skórelauf a netušíme, co jsme během deseti hodin závodu schopni urazit. Rozhodujeme se začít sbírat kontroly ve větším okruhu od startu s tím, že na poslední tři hodiny si necháme chumel kontrol u startu. Postupy přes pole jsou výživné, bo tři dny lilo a Matesovy nové botky prožívají křest jako málokteré. První dvě kontroly a půl hodinka dobré, ale pak to přijde. Kontolu hledáme ve třímetrovém rákosí asi s dvaceti dalšími lidmi, které jsme doběhli. Není tam a kašleme na ni, závod evidentně moc regulérní nebude. Podobně dopadneme i dvě kontroly poté. Nějací Poláci ji najdou, ale na otázku kde, odpovídají že tam, co jsme ji už 40 minut hledali. Jáma kdesi v hustníku, kterou bych nestavěl ani v denním orientačním závodě na pečlive zmapované desítce mapě. A toto je turistická padesátka. Oželíme 7 bodů a kašleme na ni. Hurá na další, jak jinak, než kilák rozoraným rozbahněným polem. Následuje pár kontrol převážně po asfaltu kde se více rozpovídáme. Plynou témata typu stopování v Norsku, Vietnamská kuchyně, dcerka, co má ve dvanácti pětku pod dvacet (kdo z vás na to má, já ne), (tragi)komedie (mezi)lidských vztahů, Kyrgistán, a pět kontrol uplyne jako voda. Shodou okolností jsem v týmu s výbornými lidmi, kteří žijí naplno, pomáhají druhým a jejichž zážitky by některým stačily na několik životů. Jupí (4).
Do časového limitu zbývá pár minut přes tři hodiny a tak to nasměřujeme do chumlu kontrol u cíle. Ve vesnici Deboviec na nás nejprve psi štěkají, později navíc potkáváme ty co nejsou za plotem. Jedna paní na nás v amoku řve, co jsme to za ...., že nemůže spát, bo jí štěkají psi, které evidentně nezvládá. Už máme dost a chodíme pěšky a kolem cíle pravidelně potkáváme světýlka soupeřů. Mapově je to loterie, něco najdeme ostatním, někdy nás ostatní navedou. Mates mapuje skvěle a vyvažuje smutnou skutečnost, že na mapě toho bez brýlí už moc nevidím. Katku obdivuju, že to s náma zvládá. Časově nestíháme, redukujeme plán a v limitu projdeme cílem před pátou ráno. Jupí (5). Čeká nás týmové cílové foto, vynikající bigos a cesta do tělocvičny. Shazujeme zabahněné boty a svršky, sprcha bohužel není a tak jen nohy do umyvadla, pár vět s Jirkou Žaloudíkem a po chvíli spíme. Jestli ostatním vadili ti tři pilně pracující dřevorubci z Ostravy se nikdy nedozvíme.
Ze spánku nás s Katkou proberou nějaké hlasy. Mates je tuhý a určitě dál stíná motorovou pilou jeden strom za druhým. Hlasy jsou vyhlašování víťězů, tak asi pudeme zase spát. Z polospánku nám zní něco povědomně a když to polský pořadatel opakuje ... to jsou naše jména, tak si s Katkou jdeme nevěřícně pro diplomy, jen Mates se vzbudit nenechá. Cestou na sebe nahazuji mikinu (ať nejdu jenom v trenkách) a Katka hází kolem úsměvy. Jsme v kategorii druzí. Jupí (6). Jen škoda, že jsme nebrali kimona, bylo by to stylové. A znovu na kutě.
Po probuzení spěcháme domů, Mates musí naštípat tatrovku dříví a Katka doma nakrmit hladové krky plus stihnout čtrnáctihodinovou noční. Za volantem kupodivu neusínám a bezpečně dorážíme dopoledne domů. I když se závod v Polsku nedá srovnat s Kokořínskem, Fatrou, Chřiby ani s Vizovicemi, tak mi Katka i Mates tvrdí, že se jim to líbilo. Jupí (7). V pondělí se po práci jdu proběhnout s Jirkovou manželkou a oba mne navečer zlanaří na přednášku fotografa Kolbaby o Antarktidě. A tak končím v pondělí večer po rogainingu v Ktriu, jako minule. Deža ví.
Fotky, výsledky (až je poláci dodají)
