Dlouho jsem žádný článek nesepsala. Zaprvé jsem neuměla utříbit myšlenky do
žádného smysluplného tvaru, který by měl hlavu a patu. A taky nebylo možná ani moc
co sepisovat, od Lysacupu jsem se zúčastnila dvou komornějších závodů – Bolatická dvacítka a Silniční běh na Lysou. Ani ne tak kvůli zdraví a času. Ale zkrátka
chyběla chuť závodit. Poslední dobou se čím dál častěji známí ptali, kde jsem
se vytratila... Jak to, že nezávodím... A běháš vůbec ještě???
Běhám, jezdím na kole, lítám po lese, po horách, od podzimu do jara pak
ještě sem tam skotačím v gymnastické tělocvičně. Hýbu se pořád, a
nepřestává mě pohyb bavit, ale přestávají mě motivovat závody. Asi nejsem vůbec
závodní typ. V druhé polovině Lysacupu cítím značnou únavu a vyhlížím
konec celého seriálu, nemůžu se dočkat volného víkendu, kdy se proběhnu jen tak
sama po lese a to i přesto, že vím, že mi bude po skončení Lysacupu stejně smutno
a budu vyhlížet další ročník.
Dlouhé ultra závody jsem si odžila už dávno a vzhledem k možnosti obnovením
bývalých zranění a taky velkému vyčerpání, se mi do nich teď už vůbec nechce.
Na takové závody bych musela nastupovat 100pro fit, být odpočatá a mít na ně
chuť. A hlavně tu teď nemám. Naopak krátké a těžké horské závody na jaře, které bych si s chutí odběhala,
pro mě zůstávají zakleté – na jaře mě každoročně nepustí laryngitidy a následná
rekonvalescence.
Létu pak patřilo hlavně kolo, naše hory a chuchelenský les, a pak nádherné výlety
do přírody, kdy neřešíš čas a skoro nejsi doma. A závody? Ty se sem tak nějak letos
nevešly...
Léto se pomalu lámalo ke konci a mě čekalo pár volných dní, kde jinde, když
ne v horách... Táhlo mě to tradičně do Tater, Deni mi ale v létě stihla
zamávat z GrossVenedigeru, a přesvědčila mě o tom, že zamávat si z GrossGlockneru
bude ještě větší jízda. A myslím, že sama ani nečekala, jak velká jízda to bude!!!
Ve čtvrtek vyrážíme kolem půl páté a auto vypadá, že asi brzo praskne. Honza
se nezapřel a jediný v minimalistickém duchu nasáčkoval vše do jediné
krosny. Zbývající posádka (Deni, Jarek a já) myslela na vše možné i nemožné,
ale vzhledem k prudce se měnící předpovědi, jsme aspoň byli velmi dobře připraveni.
Liják nás chytá už v polovině cesty a vyhlídky nejsou zrovna blankytně
modré. Zima a déšť. Cesta mi rychle ubíhá, kolem jedné jsme v kempu Kals
am GrossGlockner. Ráno nás budí kapičky deště bušící do stanů, rozhodujeme se
co dál a pevně věříme v bezdešťové zítřky. Přes nejistotu balíme, do toho
se zahříváme polívkou, a chceme to aspoň zkusit.
Stoupáme do mraků, cesta je chodecká
protkaná střídavě slábnoucím a zesilujícím deštěm, až na jednu kratší
přestávku před lijákem nezastavujeme, zanedlouho jsme tak ve 2800 ve Stüdlhütte.
Počasí nás pustilo sice sem nahoru, ale tady nám cestu jasně zatarasí. Mokré kluzké
skály a špatná viditelnost nás nutí měnit páteční plány. Odpoledne se výstup do
další chaty do 3400 odkládá - na sobotu, bude-li líp. Jdeme se alespoň pokochat
výhledy v blízkosti Stüdlhütte a stojí to za to. Koukáme na nádherné obří
masivy, připadám si tak malilinkatá...
Ráno se obloha protrhává a původní černé chmurné scénáře se rychle vytrácí,
ve tvářích se nám rýsují úsměvy. Vyrážíme. Výstup do 3400 směrem k chatě
Erzherzog
Johann Hütte bude už trochu jiné kafe. Ale já kafe ráda! :-)
Cesta
jde dobře, vzhledem k různým představám o postupu se brzo dělíme. Honza
pokračuje sólo přes ledovec až nahoru, s odvahou, která mi naprosto chybí.
Asi potřebuju více záchytných bodů a to nejen na horách, ale i celkově v životě,
než je třeba pro tebe běžné, a pokud je nemám nebo ztrácím, pak bojuju s nejistotou
a panikařím. Zvlášť, když pode mnou cosik zlověstně praská. Pokračuju tak dál
spolu s Deni a Jarkem hezky navázána na laně. Stoupáme v Honzových stopách
k odtrhové trhlině, přes ni postupně dál ke skalám, kde už je na „hraničních“
úsecích možnost jištění. Lezeme v klidu až k chatě, z dáli hřmí,
sněžná bouře se stáčí směrem k nám. Dorazíme tak akorát, zanedlouho se na chatu
sype hromada sněhu. To už se ohříváme u kafe a polívky. Tušíme, že vzhledem k počasí
- sněhu, nulové viditelnosti a vichru si ze samotného vršku Glossglockner dnes
určitě, a pravděpodobně ani zítra ráno, nezamáváme. Samotný zítřejší sestup
bude náročný i tak. 
V noci se často budíme, málokdo z nás je schopný spát, změna
nadmořské výšky s námi trochu zahoupala. Rozhodně toho naspíme ale o dost víc, než
další 3 Američani, kteří s námi jako jediní nocují na chatě. Leni díky :-)
tvé uspávací léky nám hodně pomohly!!! Vydatně snídáme, kuklíme se a pomalu se
vydáváme na sestup. Cestou potkáváme stoupat tříčlennou skupinu, mají toho fakt
plné zuby. Sněhu tak o 50-70 čísel více než před pár hodinami, brodíme se jím
po kolena, v některých úsecích po pás. Okamžitě poznáváme, že sestup nám
dá zabrat. Netušila jsem, že na začátku září budu vítat zimu, ale je to tak. Nevím,
kdy naposled jsme se válela v takovém množství sněhových vloček. Možná
jako malá holka! :-) 
Sestup po skalách šel bez problémů, v rychlém postupu nás zastavuje až
skála před ledovcem. Navazujeme se, Jarek jistí, postupně slaňujeme k plácku před
odtrhovou trhlinou. Dostáváme se úzkou spojkou přes a postupujeme ledovcem. Sníh
zakryl mnoho mostečků, kterými jsme trhlinky překračovali, teď v některých
úsecích nevidíme nic a můžeme jen hádat, na čem stojíme. Postupujeme pomalu,
všichni navázáni na dlouhém laně, Honzík v čele, my dvě, na konci Jarek, všichni
vyhlížíme konec ledovce. Konečně se odvazujeme a těšíme se na chatu. Jak se
říká, na horách poznáš nejvíc sám sebe a stejně tak i ty ostatní, v ryzí čisté
podobě, do poslední buňky. Poznáš, na koho se můžeš spolehnout, koho tam v těch
horách budeš chtít mít vedle sebe i příště. A já byla fakt ráda, že tam mám ty,
které tam mám...
Zbývající část cesty ke Stüdlhütte byl opět už jen choďák, tak se šťastně
fotíme a opět si s troškou větší bezstarostností užíváme sněhové podmínky.
Na Stüdlhütte přeskládáme věci a fičíme dolů až k autu, sníh ustává,
otepluje se a my se těšíme domů...
A už teď, s odstupem
pár dní, se těším zase někam dál... a třeba příště i výš... ;-)
