Ten kopec mi něco dlužil…3x jsem
šla LH24 a pokaždé jsem měla, pocit, že jsem to „mohla dát vícekrát“…A navíc -
i když jsem se v posledním kole loňského ročníku zařekla, že už nikdy LH24
nepůjdu, východ slunce nad horou mě přinutil se ještě jednou vrátit…
Takže klasika, znáte to. Sotva se
v říjnu spustilo on-line přihlašování, seděla jsem přilepená u kompu a
pokoušela se vyplnit přihlašovací formulář. Tradičně to několikrát spadlo,
tradičně jsem nadávala nad výší startovného, tradičně jsem pocítila potřebu o
svém přihlášení informovat na facebooku úplně všechny JJJ…no a tradičně
jsem si pochopitelně řekla, že letos, letos už opravdu budu na závod poctivě
trénovat. Představa byla: od října jednou týdně na Lysou, vyběhnout jí pokaždé
dvakrát po sobě, k tomu začít běhat do schodů a posilovat nohy….Jenže
„když chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány…“
Na Lysou jsem se v období
listopad až leden dostala jen několikrát, do schodů neběžela ani jednou a jen
jsem si pobíhala po asfaltě. Poslední dlouhý běh 28 kilometrů jsem dala 2.
prosince na závodech v Itálii v Sorrentu a od té doby prd. Věřila
jsem tomu, že trénink je jen pro amatéry a že moje tělo si dostatečně užilo
kopečků v červenci na Kavkaze. A že nejdůležitější je beztak mozek, protože
tyhlety závody se chodí hlavou.
Korunu všemu nasadil můj kolega
Bob, který mi v pátek při čekání na tramvaj řekl: „Leňo to LH24, to bude
fiasko. Jsme si s Peťou říkali, že po páru okruzích odpadneš, protože ty
vůbec nemáš natrénované kopce“ J
. Nevěděla jsem, zda se těšit či nikoliv…Ale pak přišla páteční akreditace ve Wood
Areně v Ostravici a atmosféra mě natolik pohltila, že jsem se těšit
začala.
Chtěla jsem se před závodem
pořádně vyspat…usnula jsem kolem půlnoci a strašila vzhůru už
v pět…unavená, nevyspaná, s myšlenkami na kdoví co a kdoví o čem…
Start letos proběhl už
v 10:00 od pily v Ostravici. Ještě před startem jsem se potkala se
Štěpánem, popřáli si hodně štěstí. První kolo bylo hodně rychlé. Já sama jsem
běžela celou asfaltku (s krátkou přestávku u Tansformátoru, kde jsem zahlédla
Evu, Peťku, Míšu a pocítila potřebu se s nimi obejmout J ) až ke studánce u Butořanky, kde trasa prudce
zabočuje doleva do lesa. Důvodem nebyl pokus uvařit se hned po prvním okruhu,
ale snaha vyhnout se špuntu, který se v této zúžené části pokaždé vytvoří.
Byla to výborná taktika, první tři hangy jsem vystoupala úplně
plynule…Lukšinec, mírné stoupání, které radši neběžím, abych šetřila síly a už
tady byl Malenovický kotel a asi 1,5 km dlouhý traverz, po kterém se dalo letos
nádherně běžet. Ale jako fakt nádherně, sníh byl tvrdý, udusaný, nohy se
nebořily, nádhera. Z traverzu pak vede odbočka do lesa, po modré značce a
už je tady Malchor, severní sjezdovka a je tady vrchol a první pípnutí čipu…Z
vrcholu jsem běžela až na Sepetnou. To byla taktika č. 2 – z kopce a po
rovině běžet…Tento okruh č. 1 mi zabral asi dvě hodiny a pár minut. Sama jsem
byla překvapená, jak rychle to šlo. A protože jsem dostala obrovský hlad, vlítla
jsem do Gastrofestivalu, snědla talíř těstovin a vyrazila do dalšího okruhu. Je
to neobvyklé, ale rozhodla jsem se pro tentokrát na závodě méně žrát a o to
více závodit JJ.
Druhé kolo se moc nelišilo od
prvního. Sil jsem stále měla dosti, bylo ještě světlo, nepršelo, nesněžilo,
paráda. Zase mi trvalo něco lehce přes dvě minuty, zase jsem v gastru
snědla talíř masa, těstovin a vyrazila do okruhu třetího. Chtěla jsem první tři
okruhy dát ještě bez čelovky. Začaly mi chodit povzbuzující zprávy na mobil. Některé byly hodně motivační, jako
například ta od Hudyho: „Děvucho, bez šesti okruhů se ani do chalupy nevracej“ JJJ
Po třetím kole nastal čas pro
změnu outfitu. Sama sobě jsem si už smrděla a to fest JJJ…se slzou
v oku jsem tak musela sundat svůj milovaný růžový dresík VZS a zvolit
kombinaci modré, oranžové a zelenkavé a
k tomu jako bonus sukýnku…Taky jsem si vyčistila zuby, protože co
kdybych cestou do kopca či z kopca potkala někoho, kdo by mě třebas chtěl
políbit….se smrdutým dechem bych asi moc nezabodovala. Po třetím kole jsem si
dopřála i hodinový odpočinek v gastru a trochu více protáhla nohy. A
vyrazila…
Takže. Při výstupu ve čtvrtém
kole jsem se nakonec s nikým nelíbala, zato jsem však v tom nejhnusnějším,
nejprudším hangu zaslechla otázku: „Hoši, nevíte jak dopadly volby“? Ačkoliv
nejsem hoch, kdysi mi v psychotestech vyšlo, že jsem chlap a tudíž jsem se
cítila oprávněná odpovědět: „Zatím 53 procent Zeman, 47 procent Drahoš“…v ten
moment se rozpoutala diskuse, kdo asi nakonec opravdu vyhraje a má mysl
přestala vnímat prudké stoupání.
Najednou jsem byla na kopcu, i
když čtvrtý výstup po sjezdovce jsem už začala hodně cítit v nohách. A seběh
bolel už fest. Místy jsem přecházela do schůze, protože ačkoliv jsem měla
čelovku, nechtěla jsem v lese zakopnout o šutr, pařez či mrtvolu….
Jako já nevím, zda to tady můžu
napsat. Ale jste Pajtašci vodničtí moje druhá rodina, tak to sem teda vrznu. Po ukončeném
čtvrtém kole jsem začala myslet nejprve na pivo, pak ještě i na sex a štamrpdlu
JJ To mi hlava nebere.
Nicméně mě tyto myšlenky dokázaly natolik zaměstnat, že mi nejenže přestalo
pískat v uších, ale odpoutala jsem se od bolesti nohou, která mě
následovala při každém kroku (jako Malou mořskou vílu…). Navíc jsem se se svými
myšlenkami svěřila některým kamarádům...následovala messengerová smrš, cituji:
„Hej tak to je maso…“, „Ta holka je ďábel“, „Jestli máš chuť na sex, jsi ve
formě tak na osm kol“, „Hmmm zbytečně by ses unavila, šetři síly..“ a podobně….Smála
jsem se na plné pecky, získala tak plno energie a v souladu s mými
nejsmělejšími plány kolem půlnoci završila pátý okruh…
Po pátém okruhu následovala
hodina a půl pauza, při které jsem ztratila chuť na pivo (zbylé dvě chutě beze
změny J )
a dostala chuť na spánek. Musela jsem odolat, protože kdybych usnula, nikdo a
nic by mě nedokázalo postavit znovu na start…Cca kolem 1:45 jsem vycházela do
šestého okruhu. Tma, trochu zima, únava…Musela jsem častěji zastavovat a
požírat čokoládové tyčinky, abych doplnila ztrácející se energii…začala jsem se
těšit na východ slunce, protože tma začala připadat ubíjející a zároveň mě
začaly přepadat myšlenky se na všechno vyprdnout…
Ještě na Sepetné, než jsem
vyrazila do sedmého okruhu, jsem se podívala na průběžné umístění-byla jsem
šestnáctá..nic moc..Sedmý okruh se stal okamžikem, kdy vůle a mozek zvítězily
nad únavou a tělem…fyzicky už jsem nemohla, ale hlava mě hnala dál (touha je
zázrak, kámo, zázrak)…Usínala jsem za chůze, občas jsem nešla rovně, ale ze
strany na stranu a nechtěně si tak natahovala trasu (skutečně – na Garminech mi
tento poslední okruh měřil nikoliv 11,3km, ale cca 13 km). Cestou jsem pojídala
čokoládu, začala mi být hodně zima. Najednou vidím Malchor a červánky. To byla
taková nádhera…strašně foukal studený vítr, ale hory mi tento diskomfort
vynahradily takovým návalem krásy, že mi to vlilo sílu do žil. Vzpomněl ajsem
si na svítání nad Elbrusem. Další síla mi přišla, když jsem si uvědomila, že
v 7:00 hodin otevírá Bezručova chata a já si tak budu moci dát vítězného
panáka J
(ano, stále ty zbývající dvě chutě.. J
) . Na kopci jsem si čipnula a celá zmrzlá a rozklepaná šla do chaty. Malý
Lysohor, malá kofola. Sedla jsem si ke stolu, abych to vypila a najednou se mi udělalo špatně. No a bylo to tady…hypoglykemie, došly
mi cukry…Na ex jsem vypila kofolu, slupla gel, čokoládu, ucucávala malou
štamprdlu a čekala, až mě nevolnost přejde. Napadlo mě podívat se do mobilu na
průběžné pořadí..Ty vole, já byla desátá!!! V top ten JJJ, nad ránem se
rozhodlo..V ten okamžik jsem se oblékla a se strachem aby mi to bezva umístění
nikdo nevyfouknul, jsem vyrazila na trať. Celé jsem to seběhla až na Sepetnou,
úplně celé, únava neúnava…pííííííííííííííííííííííp a bylo dobojováno. Cca kolem
8:30 hodin jsem to měla celé za sebou. A přišlo to – nával radosti!!!!!
V co jsem v sobotu ráno tajně, hodně tajně doufala, se v neděli
ráno vyplnilo…Bylo mi fuk, že jsem unavená, bylo mi fuk, že vypadám jako
zombie, byla jsem jen neskutečně šťastná a vážně spokojená…
Je mi jasné, že svět po mých
sedmi okruzích nebude lepší místo k žití…že je to možná velký krok pro
člověka (jako mě), ale malý krok pro lidstvo J
a tak podobně….Ale mě je prostě tak nějak euforicky…ještě i teď,
v pondělí….
10. v kategorii 36 – 50 let
(z 62 celkem ), 22. v ženách celkově (ze 120 závodnic celkem), nachozeno
cca 80 kilometrů, nastoupáno cca 5400 metrů převýšení..Našla jsem svůj limit.
Už nikdy LH24 nepůjdu, věřte mi. Protože tenhle výkon nikdy nepřekonám. A byl
to pro mě tentokrát opravdu vyčerpávající závod. Ale já si slíbila, že ho půjdu
na krev, protože ho půjdu už naposled. Lysá hora mi vrátila dluh
z předchozích ročníků a já jsem spokojená. Za rok, v době konání
LH24, hodlám odletět někam za teplem JJJ.
Budu ležet někde na pláži, široko daleko žaden kopec a budu popíjet šampus.
Fakt!!!
