Majkl
Běh Opa -Ova (2.ročník)
Zatímco někteří členové BO VZS ČČK obhajovali své pozice na Lysé a jiní zase kdo ví kde, tak my jsme podnikli běh z Opavy do Ostravy ve složení Milan, Jemel, Abe a já. Nejdříve vlakem ze Svinova do Opava-Východ a pak během do Poruby. Počasí bylo ideální, čerstvo po dešti. Celkový čas 2:58:57, po odečtení času na vyřešení hypoglykemické krize v Mexiku byl čistý čas 2:46:00. Příští rok v tomto čase se těším na větší účast.
30. 5. 2009, Ostravice - Mistrovství ČR v běhu do vrchu
A už je to tu zase! Po třech měsících, kdy jsme neviděli během běhu vrcholek naší milované hory - Lysé hory, jsme konečně dostali možnost proběhnout se a dosáhnout vrcholu a to vše na trati Ostravice, hřiště - Lysá hora (8,9 km, převýšení 927 m). Ještě ve čtvrtek nás mělo býti na startu 5 - já (Berďa), Keňan Martin, Nepálec Bobika, Urpuťák Stoša a mladý jinoch Honza Klega. Leč už v sobotu ráno bylo vše jinak. Honza Klega musel učit lidi pohybu na skákacích botách a Bobika měl porouchané nesmeky a navíc měl problém pochopit náš složitý numerický model, kterým jsme řídili organizaci odjezdu závodníků z Ostravy a tak jsme jeli ve třech. Pravda, pak jsme se dověděli, že účast zvažoval i Koudy, ale po konzultaci se Zděňkem raději nejel. Co se týče podmínek závodu, tak na to, jak bylo v Ostravě škaredě (zima a déšť), vyšlo počasí úžasně. Nejenom, že nepršelo, ale dokonce i svítilo slunce. Jen vrcholek Lysé (nad Větry) byl v mlze. Také organizece závodu byla skvělá! Klobouk dolů před organizátory a vřelé díky za to, jak krásný závod připravili. No a co se týče našich výsledků, Stoša to jako obvykle napálil a už po startu jsme ho neviděli - vrcholu dosáhl za cca 1 hod. 10 min. Já se držel dlouho s Martinem, až na konci 4. km se trochu odpoutal, ale pořád byl maximálně 100 m přede mnou. Jeho čas byl nakonec cca 1 hod. 12 min., můj cca 1 hod. 13 min. Přesné výsledky i nějaké fotografie budou určitě brzy zde.
...a ještě jednou Pražský maraton
Tak zde je můj příspěvek k největší běžecké akci roku:
Pro mě to byl gejzír emocí, vytvořený vydatnou porcí endorfinů a umocněný nádhernou atmosférou závodu v historické Praze. Radost (zas mi to běhá), spokojenost (forma je zpátky), vyčerpanost (kdo by toho neměl na 30.km plné zuby), dychtivost (zvládnu to v kýženém čase - a zvládnu to vůbec?), nadšení (vždyť díky stupňovanému tempu mám osobák) a samozřejmě i určitá zlomyslnost("skoroholohlavýděda" to zase jednou těm mlaďochům natřel). Díky této pocitové mixáži vlastně běhám. Zvláště, když se podaří jednotlivé složky namíchat v takovémto ( zřejmě ideálním) poměru.
A ještě přidám jeden pocit. Úctu.
Ke Koudymu, protože šel do toho, vzdor všem radám internetové trenérské autority - a první maraton je doma. Bravo Zděňku!
K Berďovi, protože si zaběhl maraton pod 4 hodiny a vím, že to bolí.
K Bobovi, protože takto výrazně stáhnout osobák zvládne pouze VELKÝ běžec!
A největší ke Kačce, která svou maratonskou premiéru zvládla fantastickým způsobem. Moc se Ti, Kačo, zpětně omlouvám za nedůvěru, ale na tento Tvůj čas bych si před maratonem nevsadil. Jsi fakt dobrá!!
Bylo to super a doufám, že takových krásných závodů odběhnem více. Běhu Zdar!!!
Martin
Pro mě to byl gejzír emocí, vytvořený vydatnou porcí endorfinů a umocněný nádhernou atmosférou závodu v historické Praze. Radost (zas mi to běhá), spokojenost (forma je zpátky), vyčerpanost (kdo by toho neměl na 30.km plné zuby), dychtivost (zvládnu to v kýženém čase - a zvládnu to vůbec?), nadšení (vždyť díky stupňovanému tempu mám osobák) a samozřejmě i určitá zlomyslnost("skoroholohlavýděda" to zase jednou těm mlaďochům natřel). Díky této pocitové mixáži vlastně běhám. Zvláště, když se podaří jednotlivé složky namíchat v takovémto ( zřejmě ideálním) poměru.
A ještě přidám jeden pocit. Úctu.
Ke Koudymu, protože šel do toho, vzdor všem radám internetové trenérské autority - a první maraton je doma. Bravo Zděňku!
K Berďovi, protože si zaběhl maraton pod 4 hodiny a vím, že to bolí.
K Bobovi, protože takto výrazně stáhnout osobák zvládne pouze VELKÝ běžec!
A největší ke Kačce, která svou maratonskou premiéru zvládla fantastickým způsobem. Moc se Ti, Kačo, zpětně omlouvám za nedůvěru, ale na tento Tvůj čas bych si před maratonem nevsadil. Jsi fakt dobrá!!
Bylo to super a doufám, že takových krásných závodů odběhnem více. Běhu Zdar!!!
Martin
Prague International Marathon
Kucííí, já jsem tak šťastná, že jsem to uběhlááá!!! Byl to fantastický zážitek, nezapomenutelný! Děkuji, že jsem se mohla skoro po vašem boku účastnit!:) No, já bych se tam stejně vydala i bez vás, ale rozhodně bych se neobešla bez vašich rad.. Děkuji samozřejmě hlavně mému trenérovi Robíkovi, neboť se mi celé 4 měsíce tréninku věnoval a dokonce se nechal i brzdit mým během, aby Kačenka neměla v té tmě strach (kdoví, třeba by tak ten jeho výkon byl ještě lepší:)).. a před závodem mi stále opakoval: "hlavně to nepřepal, hlavně to nepřepal!". To byla jedna z jeho největších obav a já se to snažila opravdu respektovat!
Dala jsem si za cíl především doběhnout a pokud možno v čase kolem 5-ti hodin, proto jsem se tedy rozhodla zůstat u vodiče, hlavně také po zjištění, že ho dělá sám velký Miloš Škorpil! To byla má další motivace, netrhnout si před ním ostudu!:)
Padl výstřel a "průvod Celetnou ulicí" se hýbal celkem pomalu, tak mě nenapadlo samozřejmě nic lepšího, než si ještě rychle odběhnout na volnou ToiToiku..ale zas tak rychlá jsem nebyla a co se nestalo, Miloš byl fuč! Nezbylo mi, než sledovat hodinky a vzpomínat na všechny ty rady, které mi trenér tloukl do hlavy. Říkala jsem si ale, že pokud krapet zrychlím tempo, musím vodiče přeci dohonit a to se naštěstí asi na 5 km stalo..bylo by to určitě dříve, jenže Miloš se snažil v počátku dohnat 7 min. ztrátu, která padla od výstřelu po proběhnutí startem, aby si byl jist, že všichni, kteří se ho budou držet, budou mít nejhůře 5hodinový čas..(ale je to chytré, že?:)) Takže už se běželo skvěle, lidi povzbuzovali, tleskali, člověk si fakt chvilkama připadal, jako celebrita! A to už jsme opět probíhali centrem a stála tam i máma a tety a já se smála, že "už jen asi 30km"! Úsměv vydržel celkem ještě dlouho.. po dvacátém jsem Milošovi dokonce utekla.. hřál mě asi 12min. náskok a taky jsem ve skrytu duše doufala, že bych se co nejvíc mohla přiblížit Robíkovu času z minulého roku, že?!:)
Taky jste se tak těšili na ty občerstvovačky? Já děsně!!! A od 25km čím dál více.. i sluníčko tak najednou více hřálo a stínu bylo najednou méně.. a já se těšila, jak se kolem nich projdu, začala jsem na nich i více ztrácet. Ale pak jsem se stejně zase rozběhla. Bolela celá pánev, nohy byly jako špalky, každý i malý patník bylo těžké vyskočit a já pořád běžela.. "klást nohu před nohu", opakovala jsem si rady trenéra.. "je to o psychice, je to v hlavě"..
A pak další rána, Miloš me na čtyřiatřicátem předběhl! A co bylo děsnější, že jsem se ho ani neudržela.. to byla ale podpásovka! To už jsem si říkala, že "nikdy více, nikdy více"!! "Už mě k tomu nikdy nikdo nepřemluví!" Ale stále jsem běžela, a celkem v tempu (až na ty občerstvovačky tedy..). Předbíhala jsem dokonce stále nové a nové lidi a někteří toho měli opravdu dost. A na 39 km se najednou objevili kamarádi, o kterých jsem už ani nedoufala, že je ještě uvidím. A oni tak povzbuzovali a řvali, jak jsem "jejich nejlepší bílá Keňanka":) A běželi se mnou skoro půl kilometru a to mi dodalo tolik síly!!! A najednou předbíhám i Miloše a cíl je stále blíž a i ten úsměv se mi vrací a fanoušků přibývá a hudba ze Staromáku už jde slyšet.. běžela jsem jako o život! A najednou je KONEC! Nevěděla jsem co dělat, vynořilo se ze mě tolik emocí, bylo mi špatně, bolela hlava, celé tělíčko, nevěděla jsem, zda si sednout, lehnout.. zároveň pocity štěstí, vítězství nad sebe samou, začala jsem brečet.. no prostě chaos!!!
Teď s odstupem dvou dnů už vím, že si chci maraton zase zaběhnout, i když nohy stále bolí a ani výklus se mi dnes kvůli tomu nepovedl..Ale líbí se mi pokořovat své možnosti a chci ty pocity zase někdy zažít!:D
Vaše Kačenka
Dala jsem si za cíl především doběhnout a pokud možno v čase kolem 5-ti hodin, proto jsem se tedy rozhodla zůstat u vodiče, hlavně také po zjištění, že ho dělá sám velký Miloš Škorpil! To byla má další motivace, netrhnout si před ním ostudu!:)
Padl výstřel a "průvod Celetnou ulicí" se hýbal celkem pomalu, tak mě nenapadlo samozřejmě nic lepšího, než si ještě rychle odběhnout na volnou ToiToiku..ale zas tak rychlá jsem nebyla a co se nestalo, Miloš byl fuč! Nezbylo mi, než sledovat hodinky a vzpomínat na všechny ty rady, které mi trenér tloukl do hlavy. Říkala jsem si ale, že pokud krapet zrychlím tempo, musím vodiče přeci dohonit a to se naštěstí asi na 5 km stalo..bylo by to určitě dříve, jenže Miloš se snažil v počátku dohnat 7 min. ztrátu, která padla od výstřelu po proběhnutí startem, aby si byl jist, že všichni, kteří se ho budou držet, budou mít nejhůře 5hodinový čas..(ale je to chytré, že?:)) Takže už se běželo skvěle, lidi povzbuzovali, tleskali, člověk si fakt chvilkama připadal, jako celebrita! A to už jsme opět probíhali centrem a stála tam i máma a tety a já se smála, že "už jen asi 30km"! Úsměv vydržel celkem ještě dlouho.. po dvacátém jsem Milošovi dokonce utekla.. hřál mě asi 12min. náskok a taky jsem ve skrytu duše doufala, že bych se co nejvíc mohla přiblížit Robíkovu času z minulého roku, že?!:)
Taky jste se tak těšili na ty občerstvovačky? Já děsně!!! A od 25km čím dál více.. i sluníčko tak najednou více hřálo a stínu bylo najednou méně.. a já se těšila, jak se kolem nich projdu, začala jsem na nich i více ztrácet. Ale pak jsem se stejně zase rozběhla. Bolela celá pánev, nohy byly jako špalky, každý i malý patník bylo těžké vyskočit a já pořád běžela.. "klást nohu před nohu", opakovala jsem si rady trenéra.. "je to o psychice, je to v hlavě"..
A pak další rána, Miloš me na čtyřiatřicátem předběhl! A co bylo děsnější, že jsem se ho ani neudržela.. to byla ale podpásovka! To už jsem si říkala, že "nikdy více, nikdy více"!! "Už mě k tomu nikdy nikdo nepřemluví!" Ale stále jsem běžela, a celkem v tempu (až na ty občerstvovačky tedy..). Předbíhala jsem dokonce stále nové a nové lidi a někteří toho měli opravdu dost. A na 39 km se najednou objevili kamarádi, o kterých jsem už ani nedoufala, že je ještě uvidím. A oni tak povzbuzovali a řvali, jak jsem "jejich nejlepší bílá Keňanka":) A běželi se mnou skoro půl kilometru a to mi dodalo tolik síly!!! A najednou předbíhám i Miloše a cíl je stále blíž a i ten úsměv se mi vrací a fanoušků přibývá a hudba ze Staromáku už jde slyšet.. běžela jsem jako o život! A najednou je KONEC! Nevěděla jsem co dělat, vynořilo se ze mě tolik emocí, bylo mi špatně, bolela hlava, celé tělíčko, nevěděla jsem, zda si sednout, lehnout.. zároveň pocity štěstí, vítězství nad sebe samou, začala jsem brečet.. no prostě chaos!!!
Teď s odstupem dvou dnů už vím, že si chci maraton zase zaběhnout, i když nohy stále bolí a ani výklus se mi dnes kvůli tomu nepovedl..Ale líbí se mi pokořovat své možnosti a chci ty pocity zase někdy zažít!:D
Vaše Kačenka
10. 5. 2009, Praha – 15. Pražský mezinárodní maraton
V tuto neděli se konala již dlouho očekávaná událost (aspoň některými z nás) – čtyř až pětihodinový výklus pražskými ulicemi, který pořadatelé nazývají Prague International Marathon. Náš oddíl tuto akci obsadil svědomitě – čtyřmi ztepilými mladými muži (i náš naturalizovaný Keňan je stále ještě mladý muž ;-) ) a mladou půvabnou dívkou. A protože jsme se již dlouho psychicky poctivě připravovali, někteří i tréninkové metody se Zděnkem konzultovali a všichni drsné tréninkové dávky polykali, očekávali jsme od závodu mnohé! Například, že doběhneme a pokud možno v osobním rekordu.
Do Prahy jsme dorazili všichni s dostatečným předstihem a tak již v sobotu jsme se aspoň někteří podívali na trať, nacpali se dostatečně těstovinami a jinými vhodnými pochutinami a též svůj organismus dostatečně zavodnili i zapivnili (doktor říkal, že můžeme). Takže jsme všichni v neděli v devět ráno dobře připraveni zaujali místa u startu na Staroměstském náměstí a přilepili se na své vodiče. Poté už jsme jen stříhali ušima a kouleli očima, abychom mohli bryskně vyrazit s výstřelem startovní bambitky. Bohužel ač jsme stříhali a kouleli sebevíc, tak jsme nic nezaznamenali, 6000 lidí na startu je fakt hodně. Ale protože se po deváté hodině závodníci před námi procházkovým tempem vydali vpřed, tak jsme se mohli pohnout též. Začátek maratonu byl krásný – hudba vyhrávala, diváci jásali, celebrity se usmívaly, prapory vlály a my se mezi nimi s úsměvem na tváři promenádovali, leč v srdci našem byl děs a strach. A pak to přišlo – po pěti minutách začal skutečný běh a pro mnohé i začátek cesty k hořkému konci. Pak jsme my kluci a holky, co spolu běháme, čtyři až pět hodin, běhali, trpěli, kecali, pili, jedli, sem tam i pajdali, na slunku se pekli a umdlévali (od devíti do desíti a pak po dvanácté hodině) až jsme všichni do cíle na Staroměstském náměstí nakonec dorazili.
A jak jsme dopadli? Dokončili jsme všichni! A to následně: 1468. Martin (03:53:53), 1702. Berďa (03:59:57), 1762. Bobika (04:02:04), 2118. Koudy (04:12:56) a 3247. Kačka (04:47:09). Martin a Berďa dokončili svůj čtvrtý maraton (oba v osobním rekordu), Bobika má již druhý zářez (také osobní rekord), Koudy a Kačka zvládli svůj první maraton. Fotku zatím máme jen jedinou, ale určitě ještě přibudou.
A jaké jsou vaše pocity, Kačko, Bobiko, Koudy, Martine, Berďo?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
