... aneb můj druhý maraton
Před rokem, přesně 11/05/2008, jsem se pokusil v Praze o první zdolání magické běžecké hranice 42 195 m. Veškeré tehdejší ambice vzaly za své po opakovaných nemocech. Z té poslední jsem se vyhrabal těsně před samotným maratonem - po více než týdenní nemoci jsem vyběhl 7. května. Cíl byl tedy jasný: doběhnout ve zdraví a když to půjde, tak alespoň pod 4:30:00. První úkol jsem splnil, druhý ne. S čipovým časem 4:43:39 (6:43/km) jsem samozřejmě nebyl moc spokojený, ale pozávodní výběh schodů v metru mi dával naději, že to mohlo být lepší již tenkrát. Rok jsem se snažil posunovat své běžecké schopnosti kupředu. Mezitím jsem opět ochořel před plánovaným Ostravským maratonem a pak ještě jednou v prosinci - to mě stálo krom tréninku i 3 etapy LysaCupu.
Od ledna jsem po nemoci musel začít trénovat pozvolna. Nebyl jsem však sám - měl jsem už po boku celoživotního parťáka Kačenku. Díky běžecké mánii chlapů v jejím okolí a výhodné nabídce se rozhodla běžet maraton taky. Já ho vlastně původně běžet ani nechtěl, ale okolnosti tomu přály. Dostal jsem nějaké bobule na posílení imunity a až do maratonu se mi všechny nemoci vyhly obloukem. Poslední týden před očekávaným během byl však kritický. Únava z práce, bolesti celého těla, ... Vůbec jsem nechápal, co se děje. Zažíval jsem nepříjemné pocity spojené s dlouhodobou dřinou a chvilkovým zmarem. Naštěstí se stav mého těla při pobytu v Praze výrazně uklidnil.
Loni jsem litoval, že jsem se nedokopal k napsání aktuálních dojmů po doběhu. Letos jsem to chtěl napravit. Leč, pracovní povinnosti mi to dost ztížily - musel jsem odjet z dětmi na klimatický pobyt (= škola v přírodě). A co čert nechtěl, již oslabené tělo bylo dále oslabováno aktivitou dětí a změnou počasí. Výsledkem bylo podlehnutí mého organismu nějaké „zákeřné“ malé bacilopotvoře. Na psaní tedy nebyl ani čas ani chuť. Je až s podivem, jak dlouho se mě ty potvory nezdravé drží. Už je měsíc po maratonu a já stále chrchlám. Do toho povinné očkování do Nepálu, problémy s krční páteří a hlavou ... Prostě děs a hrůza!
Konečně však mohu dopsat myšlenky. Z větší části jsou však již „zaprášené“, ale na něco si snad vzpomenu.
K letošnímu PIMu jsem přistoupil opět s velkými ambicemi. Cílů jsem měl hned několik: zlepšit se o 1 hodinu, čas pod 3:45:00 nebo alespoň čas pod 4:00:00. Vzhledem k průběhu posledního týdne před maratonem se mi první dva cíle zdály nereálné, ale tajně jsem doufal - cobykdyby ... Při rozebírání strategií jak maraton rozbíhat a běžet jsem se shodl s Berďou na společném postupu. Koudy měl svou hlavu a ZDĚŇKA v malíku, Keňan (Martin) naznačoval spolupráci, ale jeho počínání začíná být průhledné, takže jsme s ním moc nepočítali a Kača měla jiné cíle. S Berďou se nám již několikrát osvědčilo běžet spolu (poprvé asi na LysaCupu z Visalájí) s tím, že se vzájemně budeme podporovat co to půjde a za určitou metou to bude čistě na aktuální formě jednotlivce. Metou měl být zlomový 30. km. Tempo na půlmaraton jsme zvolili s ohledem na volnější začátek a výsledný čas pod 4:00:00, tzn. držet se okolo 5:40-45/km. Mezičasy jsme kontrolovali na každém kilometru, resp. každé pětce. Jak jsme předpokládali, Martin se staral sám o sebe a hned od začátku se nám snažil mírně trhnout. Pořád však byl na dohled. Koudy, vyzbrojen radami odborníků, nešťastně osciloval mezi námi - chvíli u Martina, chvíli s námi. Osobně si myslím, že to mělo vliv na jeho celkový výsledek. Tempo se nám i přes poměrně velké teplo drželo dobře a poté, co sluníčko zalezlo za mraky (v okolí Nuselského mostu, cca 16.-17. km), to bylo ještě lepší. I přesto jsme však na 20. a 21. km mírně zpomalili, což se projevilo na půlmaratonském mezičase - 2:00:41.
Během první poloviny závodu jsme si stihli ulevit na Rohanském nábřeží (asi 9. km) - to jsme se potkali s Keňanem a Koudym u stejného „patníku“. Také jsme nastartovali pravidelný občerstvovací kolotoč. Mě šel poněkud rychleji, ale byl jsem vždy rychle doběhnut. Na 18. km Keňan opět odlehčoval již tak lehké tělo a při návratu na trať nás naprosto drze přehlédl! A to i přes mou vysokou postavu ... Snažil se nám ztratit mezi běžci, což při jeho vzrůstu není až tak velký problém, nicméně byl stalé na dostřel.
Ve druhé polovině závodu jsme pokračovali za spékajícího slunce v nastaveném rytmu, jen jsme se ho snažili mírně zrychlit. Trochu mě zneklidňovala vyšší TF než jsem očekával, ale stále jsem se cítil dobře. Pravda, asi od 15. km mě bolelo levé koleno, ale nijak mě to neomezovalo v pohybu.
Druhou a třetí desítku jsme zvládli za 56:12 a 56:21. Okolo 30. km si Berďa začal stěžovat na „tuchu“ křečí a proto se občerstvil solí, která splnila svůj účel a „zažehnala“ hrozící neštěstí. Koudy se nám pokoušel trhnout, ale záhy byl na 34.-35. km seběhnut a pohlcen davem - nastoupil zřejmě příliš brzy. Tyto kilometry se ukázaly být stěžejní i pro naše duo. Ačkoli jsem zvolil stejnou strategii občerstvování jako loni, při výbězích z podjezdů mě začaly „popochytávat“ křeče v lýtkách. Ve výbězích jsem se snažil šetřit a celou dobu jsem je běhal o něco málo pomaleji než ostatní a následně je sbíhal, ale od teď mi Berďa utekl vždy tak, že už jsem ho nedoběhl. Na rovině jsme zhruba udržovali stejnou rychlost, ale vzdálenost rostla s každým dalším výběhem. Sen o maratonu pod 4:00:00 se pomalu ale jistě začal rozplývat. Jiskřička naděje sice pořád byla, ale kdo má maraton za sebou tak ví, že zrychlit na konci čtyřhodinového běhu a s hrozícím nebezpečím křečí není snadné a asi ani rozumné (viz první odkaz pod článkem). Poslední kilometry byly poměrně těžké i z jiných důvodů - krom únavy jsem cítil otlaky na nohou. Měl jsem obavy, jak budou nohy vypadat, ale nakonec dopadly dobře - pouze dva velké puchýře bez krve na levé noze.
Zvládl jsem svůj druhý maraton. Nesplnil jsem sice ani jeden vytyčený cíl, ale bez větších problému jsem ho zvládl v čase 4:02:04 (5:44/km), resp. 4:06:18 (5:50/km) a zlepšil se o 41:35 (téměř 1:00/km!!). A co víc, Berďa mi utekl o pouhé 2 minuty a Martin o 8 minut! Loňský čas Stoši byl taky na hranici 4:00:00, takže pánové, JSTE NA DOBĚH!!! ;)
A ještě se musím zmínit o mé ženušce, se kterou jsme se potkali pouze při míjení na 20., resp. 23. km. Měla asi nejznámějšího vodiče Miloše Škorpila, i když s ním běžela jen některé části tratě. Zkoušela si to totiž po svém! Z takřka 0 km na 42 km za 4 měsíce, to si zaslouží obdiv! Navíc za mým loňským časem zaostala jen o 3:30!
Sumasumárum VZS Ostrava na PIM 2009:
3:53:52 (3:58:06) - Martin
3:59:57 (4:04:11) - Berďa
4:02:04 (4:06:18) - BOBika
4:12:56 (4:17:11) - Koudy
4:47:09 (4:55:10) - Kačka
Zajímavé odkazy související s tímto článkem: Kolaps před cílem, Tempo, Mapa, Fotky
Před rokem, přesně 11/05/2008, jsem se pokusil v Praze o první zdolání magické běžecké hranice 42 195 m. Veškeré tehdejší ambice vzaly za své po opakovaných nemocech. Z té poslední jsem se vyhrabal těsně před samotným maratonem - po více než týdenní nemoci jsem vyběhl 7. května. Cíl byl tedy jasný: doběhnout ve zdraví a když to půjde, tak alespoň pod 4:30:00. První úkol jsem splnil, druhý ne. S čipovým časem 4:43:39 (6:43/km) jsem samozřejmě nebyl moc spokojený, ale pozávodní výběh schodů v metru mi dával naději, že to mohlo být lepší již tenkrát. Rok jsem se snažil posunovat své běžecké schopnosti kupředu. Mezitím jsem opět ochořel před plánovaným Ostravským maratonem a pak ještě jednou v prosinci - to mě stálo krom tréninku i 3 etapy LysaCupu.
Od ledna jsem po nemoci musel začít trénovat pozvolna. Nebyl jsem však sám - měl jsem už po boku celoživotního parťáka Kačenku. Díky běžecké mánii chlapů v jejím okolí a výhodné nabídce se rozhodla běžet maraton taky. Já ho vlastně původně běžet ani nechtěl, ale okolnosti tomu přály. Dostal jsem nějaké bobule na posílení imunity a až do maratonu se mi všechny nemoci vyhly obloukem. Poslední týden před očekávaným během byl však kritický. Únava z práce, bolesti celého těla, ... Vůbec jsem nechápal, co se děje. Zažíval jsem nepříjemné pocity spojené s dlouhodobou dřinou a chvilkovým zmarem. Naštěstí se stav mého těla při pobytu v Praze výrazně uklidnil.
Loni jsem litoval, že jsem se nedokopal k napsání aktuálních dojmů po doběhu. Letos jsem to chtěl napravit. Leč, pracovní povinnosti mi to dost ztížily - musel jsem odjet z dětmi na klimatický pobyt (= škola v přírodě). A co čert nechtěl, již oslabené tělo bylo dále oslabováno aktivitou dětí a změnou počasí. Výsledkem bylo podlehnutí mého organismu nějaké „zákeřné“ malé bacilopotvoře. Na psaní tedy nebyl ani čas ani chuť. Je až s podivem, jak dlouho se mě ty potvory nezdravé drží. Už je měsíc po maratonu a já stále chrchlám. Do toho povinné očkování do Nepálu, problémy s krční páteří a hlavou ... Prostě děs a hrůza!
Konečně však mohu dopsat myšlenky. Z větší části jsou však již „zaprášené“, ale na něco si snad vzpomenu.
K letošnímu PIMu jsem přistoupil opět s velkými ambicemi. Cílů jsem měl hned několik: zlepšit se o 1 hodinu, čas pod 3:45:00 nebo alespoň čas pod 4:00:00. Vzhledem k průběhu posledního týdne před maratonem se mi první dva cíle zdály nereálné, ale tajně jsem doufal - cobykdyby ... Při rozebírání strategií jak maraton rozbíhat a běžet jsem se shodl s Berďou na společném postupu. Koudy měl svou hlavu a ZDĚŇKA v malíku, Keňan (Martin) naznačoval spolupráci, ale jeho počínání začíná být průhledné, takže jsme s ním moc nepočítali a Kača měla jiné cíle. S Berďou se nám již několikrát osvědčilo běžet spolu (poprvé asi na LysaCupu z Visalájí) s tím, že se vzájemně budeme podporovat co to půjde a za určitou metou to bude čistě na aktuální formě jednotlivce. Metou měl být zlomový 30. km. Tempo na půlmaraton jsme zvolili s ohledem na volnější začátek a výsledný čas pod 4:00:00, tzn. držet se okolo 5:40-45/km. Mezičasy jsme kontrolovali na každém kilometru, resp. každé pětce. Jak jsme předpokládali, Martin se staral sám o sebe a hned od začátku se nám snažil mírně trhnout. Pořád však byl na dohled. Koudy, vyzbrojen radami odborníků, nešťastně osciloval mezi námi - chvíli u Martina, chvíli s námi. Osobně si myslím, že to mělo vliv na jeho celkový výsledek. Tempo se nám i přes poměrně velké teplo drželo dobře a poté, co sluníčko zalezlo za mraky (v okolí Nuselského mostu, cca 16.-17. km), to bylo ještě lepší. I přesto jsme však na 20. a 21. km mírně zpomalili, což se projevilo na půlmaratonském mezičase - 2:00:41.
Během první poloviny závodu jsme si stihli ulevit na Rohanském nábřeží (asi 9. km) - to jsme se potkali s Keňanem a Koudym u stejného „patníku“. Také jsme nastartovali pravidelný občerstvovací kolotoč. Mě šel poněkud rychleji, ale byl jsem vždy rychle doběhnut. Na 18. km Keňan opět odlehčoval již tak lehké tělo a při návratu na trať nás naprosto drze přehlédl! A to i přes mou vysokou postavu ... Snažil se nám ztratit mezi běžci, což při jeho vzrůstu není až tak velký problém, nicméně byl stalé na dostřel.
Ve druhé polovině závodu jsme pokračovali za spékajícího slunce v nastaveném rytmu, jen jsme se ho snažili mírně zrychlit. Trochu mě zneklidňovala vyšší TF než jsem očekával, ale stále jsem se cítil dobře. Pravda, asi od 15. km mě bolelo levé koleno, ale nijak mě to neomezovalo v pohybu.
Druhou a třetí desítku jsme zvládli za 56:12 a 56:21. Okolo 30. km si Berďa začal stěžovat na „tuchu“ křečí a proto se občerstvil solí, která splnila svůj účel a „zažehnala“ hrozící neštěstí. Koudy se nám pokoušel trhnout, ale záhy byl na 34.-35. km seběhnut a pohlcen davem - nastoupil zřejmě příliš brzy. Tyto kilometry se ukázaly být stěžejní i pro naše duo. Ačkoli jsem zvolil stejnou strategii občerstvování jako loni, při výbězích z podjezdů mě začaly „popochytávat“ křeče v lýtkách. Ve výbězích jsem se snažil šetřit a celou dobu jsem je běhal o něco málo pomaleji než ostatní a následně je sbíhal, ale od teď mi Berďa utekl vždy tak, že už jsem ho nedoběhl. Na rovině jsme zhruba udržovali stejnou rychlost, ale vzdálenost rostla s každým dalším výběhem. Sen o maratonu pod 4:00:00 se pomalu ale jistě začal rozplývat. Jiskřička naděje sice pořád byla, ale kdo má maraton za sebou tak ví, že zrychlit na konci čtyřhodinového běhu a s hrozícím nebezpečím křečí není snadné a asi ani rozumné (viz první odkaz pod článkem). Poslední kilometry byly poměrně těžké i z jiných důvodů - krom únavy jsem cítil otlaky na nohou. Měl jsem obavy, jak budou nohy vypadat, ale nakonec dopadly dobře - pouze dva velké puchýře bez krve na levé noze.
Zvládl jsem svůj druhý maraton. Nesplnil jsem sice ani jeden vytyčený cíl, ale bez větších problému jsem ho zvládl v čase 4:02:04 (5:44/km), resp. 4:06:18 (5:50/km) a zlepšil se o 41:35 (téměř 1:00/km!!). A co víc, Berďa mi utekl o pouhé 2 minuty a Martin o 8 minut! Loňský čas Stoši byl taky na hranici 4:00:00, takže pánové, JSTE NA DOBĚH!!! ;)
A ještě se musím zmínit o mé ženušce, se kterou jsme se potkali pouze při míjení na 20., resp. 23. km. Měla asi nejznámějšího vodiče Miloše Škorpila, i když s ním běžela jen některé části tratě. Zkoušela si to totiž po svém! Z takřka 0 km na 42 km za 4 měsíce, to si zaslouží obdiv! Navíc za mým loňským časem zaostala jen o 3:30!
Sumasumárum VZS Ostrava na PIM 2009:
3:53:52 (3:58:06) - Martin
3:59:57 (4:04:11) - Berďa
4:02:04 (4:06:18) - BOBika
4:12:56 (4:17:11) - Koudy
4:47:09 (4:55:10) - Kačka
Zajímavé odkazy související s tímto článkem: Kolaps před cílem, Tempo, Mapa, Fotky
Díky Bobe, moc pěkně jsi to napsal a když se budeš takhle zlepšovat, tak za dva roky bojuješ o vítězství! Berďa
OdpovědětVymazatNa našeho Keňana možná, ale na ty pravé asi ne. :)
OdpovědětVymazatPche!!! Martin
OdpovědětVymazat