Bajka o delfínech a hadech

Kdysi dávno žili byli na jednom místě mezi dolinami a horami delfíni a hadi. Hadi – spíše takové klubko hadů, neustále se někam plazili, cíl neznali, vrtěli ocásky, pořád syčeli mezi sebou, na sebe i na okolí. Ne všichni byli hašteřiví, byla zde i milá, skromná a pokorná háďátka.
Hned vedle žili delfíni, elegantní plavci, milí tvorové, usmívající se a spokojení, mávající přátelsky hřbetními ploutvičkami. Nikdy nesyčeli, poněvadž to neuměli, ale krásně pozpěvovali. Ne všichni to byli dobří plavci, někteří plavali i pomaleji a méně elegantně, ale nikdo z nich se nikdy neutopil.

A hadi a delfíni se občas potkávali spolu, většinou ve volných dnech, aby změřili síly při dlouhé cestě na Chlupatou horu, která byla pro hady i delfíny modlou.

Jednoho roku hadi při měření sil celou zimu syčeli, kroutili se a nastavovali hruď a těšili se jak vyhrají. Ale ouva, delfíni, ti klidní tvorečkové svou pílí, dřinou, úsměvem a srdcem hady v samém finále porazili. No ti se mohli usyčet. Rok se s rokem sešel a hadi se právem začali bát. Ve svých zakouřených doupatech spřádali plány, přemlouvali, i nevybíravými způsoby, ostatní hady a do hlav jim vtloukali svou pravdu. Někteří hadi byli pravými hady, ale někteří byli delfíny, které hadi polapili. Stali se z nich hadi. A poznali, že neví, čí jsou, jestli mají elegantně plavat nebo nahoru na horu se plazit. Jeden z nich byl tak vykolejen, že onemocněl a nemohl se závodně plazit. Jen ostatním hadům nosil na svém nemocném hřbetě náhradní kůži. A jedna z nepravých hadic vysílená neustálým přemítáním o tom, zda je hadice nebo delfín nebo kombinace obého, tedy úhoř, ztratila tolik sil , že v jednom závodě na horu, jí doplul i starý zkušený delfín, pohladil jí ploutví a s přátelskou radou „Kurde přydej“ odplul volně vpřed .

A jednou to přišlo. Hlavní had, ten nejužší, nejladnějších křivek, prostě ultrahad, se nemohl plazení na Chlupatou horu zúčastnit. Hadi prohráli. A tady teprve poznali, že jejich úspěchy jsou hlavně zásluhou tohoto superhada. A tak je to vzalo, že se do sebe zaplantali a už se nerozplantali a delfíni opět se svým stoickým klidem celý závod na krásnou Chlupatici vyhráli… A hadošéfovi Ferdinandovi von Hohenlohe zbyli opět hadí oči pro pláč.

A z bajky plyne poučení: I když máš kolem sebe ultrahady, nikde není psáno, že jsi nejlepší. A pokud jsi jednou Delfín, nestaň se Hadem, protože ti z toho nemusí být dobře. Tak praví bajka.