Slezský maraton

Prázdniny, vedro, krásné hory, fajna partyja. Tak asi takhle má vypadat horský maraton. A protože jsem věděl, že to nějak takhle bude, šel jsem do toho. To, co bude následovat po startu a ještě dalších 41 km, to jsem zatím netušil. Zjistil jsem to těsně po 9:30 dne 17. 8. 2013.

Ale hezky popořádku. Nevyužil jsem nabídky našich řidičů, abych jel s nimi, protože jsem nevěřil, že by někdo mohl ohlídat správný výběr mých běžeckých butek. Vzal jsem si s sebou ty nejpovolanější:  Haničku a Viléma. Oba rozumí botám, běhu a Vilém v tomto věku vlastně všemu!  

Na startu obvyklé fotečky, obvyklé plány, srdceryvné loučení s příbuznými. A jako obvykle nám naše - toho času - týmová jednička J.S. vyrostla ze 167cm na 193cm a kolem hrudi se nafoukla na 110 cm. Berďa jako obvykle sype z rukávu vostré vtípky, hlavně vo voplácaném týpkovi, když jsem ho však nazval válečkem, mírně přibrzdil a kamarádsky jsme si poplácali špíčky. Poslední kontrola butek a start!

Věděl jsem, že musím pěkně polehoučku pomaličku stoupat a ukrajovat cenťáčky z dlouhé pouti. A tak jsem ukrajoval, pocucával z vaku, kochal se, sem tam se trápil, ale postupoval. Na občerstvovačce na 20km jsem míjel Rudu, který byl přede mnou asi o deset minut, a který skotačil jako kůzle a dělal na mě opičky tak jako já na něj, ale ty jeho opičky byly jaksi vitálnější a opičkovatější  než ty moje a mi bylo hnedka jasnější, že Rudu dnes nedám. Přímo při svačince jsem potkal  Leniu, Berďu a Petru.  Holky vypadaly stále dobře, svěže a usměvavě, Berďa o něco méně a jeho vtípky již postrádaly onu pověstnou břitkost a řeč byla lehce setřelá. Neférově jsem za sebou zanechal Petru, doběhl Leniu s Berďou a opustil je směrem vpřed a stále jsem se chválil, jaká jsem to hlavička, že jsem začal zezadu a pomalu J, a teď už jenom předbíhám ostatní. Na třicátém jsem přestal uvažovat o blbostech a zachvátily mne úvahy o kilometrech, čase, trase. A to bylo zle, trať přestala ubíhat. Vymyslel jsem plán. Doběhnu na 34. km, kde je občerstvovačka, dám gel a zbytek pořádně naperu, že budou v cíli čučet!!! Po opuštění občerstvovačky jsem prozřel a plán se mi zhroutil. Kopec na Polom, či čo to bolo, byl tak prudký, že se mi začaly točit oči, žaludek i celý svět. Díky své horolezecké průpravě v mládí jsem převýšení překonal, dále jsem zdárně překonal krizi a pral to! Začal jsem zase normálně vidět, svět začínal být opět barevnější a voňavější a já si začal všímat cedulek s nápisem Skalka. Asi jeden a půl kiláku před cílem jsem měl v plánu odbočit dle červené značky vpravo, ale hodný pán s ještě hodnější paní mě zkrotili řkouce: „Musíš tady dolů po sjezdovce. Nechceš pivo?“ Jaká sjezdovka, o tom nikdo nic neříkal, děláte si srandu? Já tady sakra závodím! Nemám čas běhat po sjezdovkách! Já běžím (!) na Skalku! Uvažoval jsem zcela vážně o tom nabídnutém pivu, o příjemném pocitu, který se rozlije po těle, přes mysl se přetáhne lehounký závoj  a mi bude jakože tak trochu dobře a dojdu po červené na Skalku. Napraný…
Pustil jsem se bez piva dolů. Zkoušel jsem sudy, kotrmelce, žabičky. Vše stálo za starou belu. Když jsem se úplně domotaný dostal dolů, začalo mi být jasné, že musím nahoru. Poznal jsem nový pocit – že vůbec nemůžu. Tanec vzhůru neumím popsat, to mě musíte někdy vidět. Před cílem jsem byl ale opět jako rybička. Taneček, úsměveček, pohodička.

Naše jednička ležela v cíli stoč(š)ená do klubíčka, byla bledá, zkroucená a vypadala spíše jako pětka, šestka, chvílemi jako dvanáctka. Zato Deni byla pořád krásná, usměvavá a zase vypadala jako jednička. Poky nebyl tak krásný, ale taky vypadal jako jednička. Ruda dělal pořád ty opičky a kůzlátka a vypadal taky dobře. Taky mi bylo dobře. Byl jsem pochválen Haničkou a Vilémem a byla mi přinesena polévka a koupeno pivo. Postupně doběhli do cíle všichni. Holky usměvavé a krásnější, než při startu, potom Berďa – zřetelně hubenější a poslední doběhl Fido, který se větší část cesty protrápil, ale jak jsem pochopil z jeho vyprávění později, vymyslel opět spoustu důležitých věcí. Pil jsem pivo, jedl polívku a poslouchal fakt hustodrsné příběhy o běhu a zvracení. Stoša a Berďa si padli do noty, předháněli se, kdo toho více a jakým stylem vyzvrátil a postupně a pomalu se začali vzpamatovávat a vypadat opět jako dříve.

Vyhlášení excelentní – Deni na bedně s týmovou vlajkou, velká pohoda a těšení se na tombolu. Podle všech indicií jsem měl něco vyhrát, ale to se nestalo. Zato Poky o tom furt a dokola mluvil, že ho radši vylosovali a dali mu dárek.

Děkujeme všem za organizaci, gratuluju všem k výkonům a těším se na další akcičku s vámi, mí drazí!

slovo na závěr:

O Jarynovi zde nejsou žádná slůvka,

Skromný synek, žádná mluvka. J

Malý, lehký jako vánek,

Žádný tlustý otesánek.

Jeho kamera vůbec vlezlá není.
   Ten střih, jas, kontrast, to se cení!

S nesmrtelným pozdravem
"Kurde přydej!"

Koudy