Všechno začalo ráno 2. července, kdy výprava ve složení
náčelník Radek Kuldan, pomocní učitelé Michaela Böhmová, Oli Stočková, Martin Kotek, Petr
Beremlijski a údajně stárnoucí, sílu ztrácející, ve výkonech slábnoucí bývalí
studenti Fido a Vláďa vyrazila na cestu.
S Oli jsme si daly sraz ve 4:05 u Penny, a když Oli
stále nepřijížděla, tušila jsem první zádrhel. A skutečně. Obě razíme heslo
balit věci večer na poslední chvíli. Oli měla brašny půjčeny ode mne, předem
nevyzkoušeny. Na sraz tedy dorazila s panickou hrůzou, že to točí, že
nemůže šlapat – měla je totiž nasazeny naopak, takže to vypadalo, že si Oli
místo Berdi vylosovala pechvogela. Ale
zádrhel vyřešen, brašny otočeny a Oli se začala sunout do čela pelotonu,
samozřejmě jen za náčelníka, jej jsme si nikdo předjet nedovolili. Cesta na
Svinov pak proběhla už bez nehody, ani Berďa nepíchnul a uštván se nehnal vedle
kola k perónu, taktéž jezdícím schodům jsme se umně vyhnuli, neb i
s těmi už máme z tour neblahé zkušenosti, a kluci nám navíc galantně
naše naložená, tank či jiné obrněné vozidlo připomínající kola snesli a vynesli do všech
schodů. Ve vlaku se pak každý psychicky
připravoval na to, co nás čeká, a v duchu se modlil, aby nebyl nejslabším
článkem. Pak už se na ukazateli objevily
Mosty u Jablunkova a my vyložili kola a
chystali se vyrazit. Tu ale přišel Berďa s první geniální myšlenkou, že
přece nepotáhne na Slovensko ty těžké drobáky, v nichž měl cca 40 korun a
váha cca 10 gramů, tak si za ně nakoupil půl kila tatranek a jiných oplatků,
které si naložil do brašen. To se přece vyplatí!!!!!!!! Důležité je
optimalizovat váhu kola a nákladu. My nestudovaní optimalizátoři jsme si své drobáky táhli dál. Fido s Vláďou ještě někde snídali, neb
vyrazili o den dříve, tak jsme se domluvili, že se potkáme cestou. Tour kolem
slovenských hranic tedy mohla začít.
První kilometry se nesly v poklidném tempu, živé
konverzaci, dokonce i Berďovy touhy po umění byly respektovány a ve Staré
Bystrici jsme zajeli na náměstí, abychom si prohlédli tamější orloj a utratili
první eura za lahodné kapučínko. To už se k nám přidali i kluci.
Pak už
ale tempo nabralo na obrátkách, neb náčelníkův rozkaz zněl, dokud nebudeme
v Roháčích nebo ještě o kus dál, tak nesmíme vytáhnout stany a ani slézt
z kola. Z loňské tour, kdy jsme tento úsek jeli v opačném směru,
jsem věděla, že stoupání bude náročné, ale sil bylo dost, takže žádné strachy.
Jen Berďa přišel s dalším optimalizovaným nápadem. Jak všichni víme, kdo
maže, ten jede. Berďa si to ale vyložil po svém, takže před prvním táhlým
stoupáním do Oravského sedla se opravdu namazal. A to tak, že byl bílý od hlavy
až k patě, takže jsme se všichni o něj museli třít, abychom ho toho opalovacího
krému alespoň trochu zbavili.
Kolemjedoucí řidiči si možná mysleli, že jsme zvláštní sorta eskymáků,
která se netře o sebe jen nosy, ale celým tělem. A co je nejhorší, teorie Berďovi nevyšla –
sice namazal, ale moc mu to nejelo.
První vrchařskou prémii vyhrála Oli. V sedle jsme na sebe ale
všichni počkali a frčelo se dál. A to až cca do pěti večer, kdy už jsme věděli,
že plán nesplníme a náčelník nás nepochválí. Vláďa se totiž opozdil za
skupinou, navíc píchl, neměl náhradní duši ani lepení, takže jsme na něj cca 2
hodiny čekali v autobusové zastávce v Podbielu, než nás dojel,
povyprávěl nám historku o honbě za novou duší (nikoli honbou pekelnou, peklo
mělo teprve pro mnohé přijít :-)
. Pozitivní na tom ale bylo, že náčelník a Berďa se mezitím na lavičce stihli
vyspat, sice vypadali jako bezdomovci, ale i tyto bezdomovecké historky budou
teprve gradovat.
Jet dále do hor už ale nemělo smysl, takže jsme postavili
stany na stejném místě jako loni a táhlé bezejmenné sedlo nás čekalo hned po
ránu. Noc jsme vesměs probděli, alespoň
osádka našeho stanu, neb jsme se do stanu pro dva a půl člověka snažili narvat tři
- já, Oli a Berďa, všichni prostorově rozměrnější, ať už na délku, nebo na
šířku :-) Berďa uprostřed, takže jsme se o něj v noci s Oli přetlačovaly zadky
a snažily se ho každá zatlačit na tu druhou, abychom si vybojovaly trochu
prostoru. Marně, vstávalo se tedy s kruhy pod očima, a to byla teprve
první noc.
Druhý den nás čekal průjezd Tatrami, takže spousta stoupání.
Ale počasí nám opět přálo, slunko žhnulo jak v pekle, naše ruce, ramena
chytaly rajčatovou barvu, ale většina ostře (Berďa dle svých slov tupě) šlapala
do pedálů. Stoupání ke Štrbskému plesu jsme s velkým předstihem před
zbytkem výpravy zdolaly já s Oli, takže jsme měly dost času kochat se
místní krásou – kolem nás běhajícími sportovci a projíždějícími cyklisty.
Nicméně náš zjev po dvou dnech na kole, probdělé noci a účesech vytvořených
hvězdným kadeřníkem – cyklistickou přilbou – v nich evidentně nevyvolával
nadšené áááchhh a óóócchhh, tak jsme svůj pohled stočily k horám a čekaly
na dojezd výpravy. Skupinové foto a valí se dál. Zasloužený sjezd tatranskou
magistrálou do Tatranské Lomnice, kde jsme měli domluvený nocleh u penzionu,
kam jezdíme se školou na sportovní kurzy. Viva náčelník, viva pan
Poracký!!
Postavili jsme tedy stany a
těšili se na horkou sprchu. První šel samozřejmě náčelník. Vůbec nepopírám důležitost jeho pohody a
čistého těla i mysli pro zdar výpravy,
ale všechnu teplou vodu nám vyčabrat fakt nemusel. S Oli jsme šly do
dámské sprchy, bohužel napojené na stejný bojler, a když náčelník tvrdil, že
měl vodu teplou, tak z logiky věci jsem začala vodu odpouštět, čímž jsem
odpustila poslední zbytek vlažné vody. Ale i studená sprcha je lepší než
žádná. Navíc se rýsovala naděje, že se
vyspíme, neb jsme demokraticky odhlasovali v poměru hlasů 2:1, že Berďa
bude spát venku, teda na terase. Prostoru bylo tedy dostatek, ale adrenalin nám
spát nedovolil, takže druhá probdělá noc. Ráno opět azuro, Tatry se tyčily nad
námi, takže nemarníme čas a valíme dál. Cíl Bardějov. Ten se nám sice dobýt
nepodařilo, slunko opět žhnulo jako na Sahaře, terén kopcovitý, Východní Tatry,
Dunajec, pltě, stále bylo na co koukat,
čím se kochat, co zdolávat, pot se z nás řinul proudem, některým už docházely
síly, skončili jsme tedy před Bardějovem. Nocleh u rybníka, sice komárů
spousta, ale jak řekl náčelník, když jsou tu pulci (které nikdo neviděl), voda
je čistá, můžeme se aspoň umýt. Bardějov jsme dobyli dopoledne dne čtvrtého,
kdy už se od nás odpojil Vláďa, jemuž došly síly a horko udělalo své.
K němu se přidal i Martin, který má rozum a ví, kdy skončit :-). Dali jsme si tedy
poslední společný oběd na krásném bardejovském náměstí (opět trocha kultury pro
umlčení Berdi, náčelník, aby měl od jeho brblání chvíli pokoj, ho vyfotil před
místním kostelem, zatímco my barbaři jsme hledali, kde čepují birela a dobře
vaří) a pak jsme valili dál v pěti. Tentokrát dost terénem, přes pole a
louky, polnohospodářskými cestami. Nocleh u Medzilaborců. A protože Berďa ten
den měl už kulturu a vymohl si i koupání – sice ve špinavé Ondavě, kde bylo
vody sotva po kotníky, ale najednou šla stranou všechna Berďova snaha o
kulturnost, náčelníkova hrdost a všichni se cáchali v té kalňačce, ubrali
jsme mu za to možnost teplé večeře, takže nákup v Tescu. 
Ostatně pochopila
jsem, že výchovná rada mé maminky: "Michalko, ze země nic nejez," není reálná.
Nejen že jsme jedli ze země, ale i na zemi. Naše snídaně a večere byly ve stylu
nakoupit, sednout před Tesco na zem, skrčit nohy, aby nás dlouhé někdo
nezašlápl, a najíst se. Po večeři
následoval už jen dojezd na nocleh. Ten
ale stál za to.
Azyl jsme našli pod monastýrem v Krásném Brodě. Spát
pod širákem pod zříceninou kláštera se hned tak nepoštěstí. I když spát je
silné slovo. Oli měla širákovou premiéru a udělala na ni obrovský dojem – už
nikdy pod širákem spát nebude :-)
Broučci lezoucí z trávy, snášející se z nebe se staly její noční
můrou. Takže opět probdělá noc, v pořadí čtvrtá.
Romantika to ale byla,
hvězdičky nad hlavou, světlušky, měsíc vystupující zpoza hradeb…. Navíc studna se železitou vodou. A protože
byl den čtvrtý a bylo třeba v rámci hygieny vyprat, mouchy a ovádi se na
nás během cesty snášeli a útočili čím dál víc, využili jsme této vody a prali.
Když je železitá voda, budeme mít i vyprané věci jako ze železa a kus té síly
přejde třeba i do nás. A té síly bylo třeba. Nadešel totiž den pátý a my od
Medzilaborců vyrazili směrem k ukrajinské hranici v Ubĺe. Zpočátku
jsme měli síly dost a pocit, že můžeme ujet i náčelníkovi, ale nevyplatilo se.
Než náčelník použil (slovy Berdi) to, čím se čůrá, my získali náskok a ujížděli
jako na Tour de France v krásném pelotonu závratnou rychlostí, očekávajíce
náčelníkovu pochvalu, neb tempo si nějaké to slovo chvály opravdu zasloužilo.
Leč směr byl špatný, takže když nás uštvaný náčelník dojel, museli jsme se cca
5km vracet. A pak už jsme poslušně respektovali mapu a náčelníka. Ukrajinská
hranice tak byla dobyta. Možná bychom ji i nenápadně překročili, kdyby Berďa
nemířil do špatného pruhu a nevzbudil pozornost po zuby ozbrojených strážných.
Byli jsme tedy vykázáni do patřičných míst, ale aspoň jsme měli důvod spravit
si náladu dobrým obědem. A jelikož Berďa měl první záchvaty z horka, kdy
odhazoval v kopci kolo v dál a vrhal se do trávy a jako žížalka se
v ní snažil skrýt a zchladit (blicí historky zde ani nebudu vytahovat, neb
už je to Berďův rituál) a před tour nám všem vyhrožoval, že si bere plavky a
nebude je váhat použít, umožnili jsme mu následné vykoupání se v Zemplínské
Šíravě. A tu se Berďovi rozjasnily
tváře, rozzářila očka, neb po 5 dnech se na obzoru zjevil první mráček, spíš
mráčíček. Berďova radost však nebrala konce, výskal, hýkal, radoval se. Kdyby
zrovna neplaval, možná i nějaký rituální taneček na přivolávání mraků by
přidal. Půl hodina na plavkovou show však rychle uplynula a byl čas valit to
dál. Nocleh opět u rybníčku v Michalovcích. V rámci optimalizace jsme
opět jednohlasně odhlasovali Berďův přesun do Radkova stanu, kde se uvolnilo
místo po Martinovi. Pro Radka zlomový okamžik, neb kromě Martina je náčelníkův
stan pro všechny tabu, pro ženy obzvlášť :-)
Berďa byl ale vzat na milost a mohl složit svou hlavu do tohoto posvátného
přístřešku. Fido tradičně spal pod širákem, neb jeho výbava na tour se skládá
ze dvou igelitek, v nichž má pilku, šupleru, zlomenou nýtovačku a kdovíjaký ještě vercajk.
Stan, karimatku a podobné nesmysly zavrhuje, ale vždycky se nějak vyspí a jaké
poklady a součástky z těch tašek je schopen vylovit, to vždy žasneme. Když
Berďovi škvrčelo kolo a nikdo nevěděl proč, mysleli jsme, že Fido sestrojí i
magnetickou rezonanci. Ale zpět k cestě.
Po další probdělé noci, neb už jsme si s Oli připadaly
jako princezny na hrášku, vše nás tlačilo, podvědomě stále v polospánku
hlídáme kola, zda se venku něco nešustne… nás čekala další dlouhá cesta,
tentokrát přes Slovenský kras. Dřív, než
jsme do něj dorazili, se od nás však oddělil Fido. Rozhodl se, že jih je moc
rovinatý, že chce být ve středu večer doma a vzal to rovnou (sice nepotvrzeně,
ale ani bychom se nedivili, kdyby po dálnici) středem Slovenska po hlavních
cestách přes všecky kopce do Ostravy. Ze sms víme, že dojel a že žije :-) :-)
A my brázdili podél slovenské hranice dále. Slibované
rovinky v nedohlednu, výheň jako v pekle a před námi Selická planina.
Nádherná příroda jako na Balkáně (vzpomněla jsem si na přechod Fagaraše, takže
i trocha nostalgie, prostě nádhera), brblající Berďa naštěstí zůstal v kopci
velký kus za námi, takže jsme nemuseli poslouchat, jak přízemní slova se mu řinula
na jazyk a jakými nadávkami častoval náčelníka. My s Oli jsme semknuty při
sobě v romské vesnici na vrcholku čekaly na příjezd chlapské části
výpravy. Odměnou byl pak úžasný sjezd, který jsme si užili opět všichni až na
BB (zkratka pro Brblajícího Berďu :-)
Ten se ihned vrhl k dole protékající říčce, nejdřív klekl na kolena, takže
připomínal muslima klanějcího se Alláhovi, pak ponořil hlavu a promlouval
k rybám. Ty mu asi slíbily vstup do vodního království, neb se BB najednou
zvedl a vkráčel doprostřed řeky v botách i cyklistickém oblečení. Pokud
čekal, že se řeka před ním rozestoupí, tak marně. Řeka jej ignorovala, tak se
do ní natáhl jak široký, tak dlouhý. Tu další cestu (cca 30km) až do kempu
v Tornale v mokrých nacucaných cyklistických kraťasech jsem mu fakt
nezáviděla.
Kemp byl naštěstí otevřen,
takže jsme se zkulturnili, osprchovali, oblékli spací věci, já vytáhla konečně
svou krásnou kabelku a vyrazili jsme do místní hospody na pivo a víno.
V nohách cca 160km. Budíček jsme ze
sedmi posunuli na šest a ráno se rubalo dál. Sedlo před Rimavskou Sobotou ale
rozhodlo, že se BB od nás oddělí a vlastní cestou dorazí vlakem do Ovy. Aby to
neměl tak jednoduché, obrali jsme ho o poslední eura, rozloučili se, vyslechli
si, že jsme blázni, že nikdy nemůžeme za ty zbývající dva dny dojet do
Břeclavi, že to je nemožné, že nejsme lidi, ale kyborgové…. taky jsme mu mile
popřáli hezkou cestu a valili dál. Cíl Želiezovce, oběd ve Velkém Krtiši. Ten
se stal proklínaným místem, neb přívlastek velký si vysloužil ne podle rozlohy,
ale podle kopce, na němž ležel. Drtili jsme opět v šílené výhni kopec za
kopcem 80km jen s jednou malou přestávkou, neb jako správní kyborgové jsme
si vždy určili, kam dojedeme, a dřívější pauza by prostě bylo selhání kyborgů. Touha být už tam nás hnala tak kupředu, že
v jednom kopci jsme si s Oli dovolily předjet i náčelníka. Jen
abychom už byly v cíli. V Krtiši jsme vypili snad hektolitry vody,
kofoly, birelů…. a pokračovali dále. Želiezovce byly i po těch 80km ještě cca 80km
před námi a vedro stoupalo. Kolem páté hodiny, v zapadlé vesnici, na
zapadlé autobusové zastávce jsme však museli zaparkovat, neb se přihnala
obrovská bouřka a na dvě hodiny nám znemožnila pokračovat. Blýskalo se přímo
nad námi a blesky jsou nebezpečné i pro kyborgy. Sotva déšť trochu ustal, sedli
jsme zase na kola a voda nevoda valili k Šahám. To nám už Jarynek po
telefonu zjišťoval předpovědi počasí, abychom neklesali na mysli. V Šahách
jsme podlehli příslibu kempu, leč asi jsme narazili na místního šprýmaře, který
nám popsal cestu do míst, kde žádný kemp nebyl. Přespat se tam ale dalo, takže
jsme postavili stany, okoupali se v místním kačoku, zalehli a doufali, že
do rána přestane pršet. Jarynek psal, že by mělo být ráno hezky, tak jsem
zvažovala, jestli z toho bude pochvala třídního učitele nebo důtka. Ráno azuro,
takže pochvala.
Budíček v šest se stal už tradicí, navíc jsme před
sebou měli poslední dva dny, více než 300km a ztrátu kvůli bouřce. Bylo tedy
třeba šlápnout do pedálů. Spiknul se
však proti nám vichr z hor. Celý den jsme šlapali jako proti zdi a
vyvrcholilo to u Gabčíkova a na valu kolem Dunaje. Tak jsme rubali, co to šlo,
ale tachometr neukázal víc než 10km/h. Marnost nad marnost. Navíc osmý den na
cestě, hlava už tupá, zadek v ohni, a těch kilometrů nepřibývá. Normálně
by to člověk dal za půl hoďky, my jsme bojovali snad dvě hodiny. Tady jsem nabyla přesvědčení, že po příjezdu domů rotoped vyhodím z okna. Kyborgům
docházel fuel. Navíc jsme veděli, že kdybychom se na to vykašlali, ráno, až
přejde vítr, si to užijeme, pojede to samo, budeme se kochat. Ale čas nám
chyběl, tak jsme dřeli. Když jsme konečně dorazili k hrázi, vlny nás málem
smetly. Gabčíkovo bylo jako moře.
Překročili jsme tedy Dunaj na druhou stranu a pokračovali po hrázi dále.
Světlým bodem tohoto dne a metou, kterou jsme před sebou viděli všichni tři, bylo, že
až slezeme z kola, budeme si moci namazat zadky. Každý
ten svůj samozřejmě. Tak hluboko klesly naše představy ráje. Radkův stan byl pro nás stále tabu. I když jsme se na
náčelníka s Oli pověsily, držely se ho jako klíšťata, neb měl mapu, a
neustále mu opakovaly úkol, že nás musí dostat do Břeclavi, nesmí to vzdát a
nesmíme podlehnout svodu vlaku. Prostě trasa byla dána a my ji zdoláme. Vůbec nechápu, proč jsme byly následně označovány za divoženky, amazonky, nakonec i hydry :-) A tak
končil den osmý, den předposlední. V nohách 170km a posledních cca 130 km
před námi.
V pátek ráno jsme v šest vytáhli ze stanů svá
dobitá těla, opět namazali zadky, které se staly nejopečovávanější částí našich
těl, ale zároveň nejbolavější, nasedli na kola a vyrazili k Bratislavě. Tam
jsme se sesunuli do křesel ještě zavřené restaurace, uprosili je o kafe. Asi
jsme vypadali dost zbídačeně, neb vůbec neprotestovali. Nadopovali jsme se a
klestili si cestu Bratislavou k Devínu a dál do Kútů a na Břeclav. Počet
minut strávených šlapáním vestoje začal převažovat nad minutami v sedle.
Když jsme ale s Oli uviděly ceduli Břeclav 16km, vydolovaly jsme snad
z paty zbytky sil, ignorovaly Radkovu touhu meditovat u cedule
s označením Česká republika a proluftovat trochu zadek, chopily jsme se
řidítek, převzaly velení a v tempu dobyly nádraží.
Mise splněna, kyborgové
přežili. Cca 1250km za 9 dní ujeto, denní průměr 136, přičemž počet neustále
narůstal. Nemožné se stalo skutečností. Přeoptimalizovali jsme výpočty BB a
dosáhli cíle. Příští rok si asi ta spdéčka fakt pořídím. Baltské moře příští rok, třes se!!!!!
A na závěr malé okénko pro výživové specialisty (třeba
Stošu). Po devíti dnech znám úchylky celé výpravy a to, na čem kdo ujížděl a po
čem ujížděl, nebo naopak neujížděl:
náčelník : Bebe sušenky, nejlépe přímo za jízdy, bez Bebe mu
to nešlape
Oli: denně musí mít aspoň kousek salámu, třeba i
v deset večer, ale pak jí to teda jede!!!!
Fido: kiwi zelená limonáda ve skleněné láhvi a místní kuchyně
– po té mu to nejen jelo, ale i mluvilo místním nářečím
Martin – ten je fajnšmekr, řízečky měl nasmažené z domu
a teplé jídlo dvakrát denně, jak jsme to porušili, odjel domů :-) :-)
Vláďa – ten asi letos své motorové jídlo neobjevil, neb
oproti jiným tour se dost trápil a vzdal
Berďa – zvláštní instinkt najít vždy to nejtěžší,
nejtučnější jídlo v jídelníčku :-),
na regálech Tesca… po něm mu to ale fakt nejelo:-)
já – kapučínko, kafe latté – pro ně jsem schopna ujet kus
světa navíc, aby ho tam měli a mohla jsem si pochutnat na našlehané pěně. A taky parenica ke snídani, k obědu i
večeři a tři kila jablek v brašnách, kdyby náhodou… co kdyby někde nebyl
obchod :-)
