Tour de Slovakia aneb VZS pro změnu na kole

                

Všechno začalo ráno 2. července, kdy výprava ve složení náčelník Radek Kuldan, pomocní učitelé Michaela Böhmová, Oli Stočková, Martin Kotek, Petr Beremlijski a údajně stárnoucí, sílu ztrácející, ve výkonech slábnoucí bývalí studenti Fido a Vláďa vyrazila na cestu.

S Oli jsme si daly sraz ve 4:05 u Penny, a když Oli stále nepřijížděla, tušila jsem první zádrhel. A skutečně. Obě razíme heslo balit věci večer na poslední chvíli. Oli měla brašny půjčeny ode mne, předem nevyzkoušeny. Na sraz tedy dorazila s panickou hrůzou, že to točí, že nemůže šlapat – měla je totiž nasazeny naopak, takže to vypadalo, že si Oli místo Berdi vylosovala pechvogela.  Ale zádrhel vyřešen, brašny otočeny a Oli se začala sunout do čela pelotonu, samozřejmě jen za náčelníka, jej jsme si nikdo předjet nedovolili. Cesta na Svinov pak proběhla už bez nehody, ani Berďa nepíchnul a uštván se nehnal vedle kola k perónu, taktéž jezdícím schodům jsme se umně vyhnuli, neb i s těmi už máme z tour neblahé zkušenosti, a kluci nám navíc galantně naše naložená, tank či jiné obrněné vozidlo  připomínající kola snesli a vynesli do všech schodů.  Ve vlaku se pak každý psychicky připravoval na to, co nás čeká, a v duchu se modlil, aby nebyl nejslabším článkem.  Pak už se na ukazateli objevily Mosty u Jablunkova  a my vyložili kola a chystali se vyrazit. Tu ale přišel Berďa s první geniální myšlenkou, že přece nepotáhne na Slovensko ty těžké drobáky, v nichž měl cca 40 korun a váha cca 10 gramů, tak si za ně nakoupil půl kila tatranek a jiných oplatků, které si naložil do brašen. To se přece vyplatí!!!!!!!! Důležité je optimalizovat váhu kola a nákladu. My nestudovaní optimalizátoři  jsme si své drobáky táhli dál.  Fido s Vláďou ještě někde snídali, neb vyrazili o den dříve, tak jsme se domluvili, že se potkáme cestou. Tour kolem slovenských hranic tedy mohla začít.

První kilometry se nesly v poklidném tempu, živé konverzaci, dokonce i Berďovy touhy po umění byly respektovány a ve Staré Bystrici jsme zajeli na náměstí, abychom si prohlédli tamější orloj a utratili první eura za lahodné kapučínko. To už se k nám přidali i kluci. 

Pak už ale tempo nabralo na obrátkách, neb náčelníkův rozkaz zněl, dokud nebudeme v Roháčích nebo ještě o kus dál, tak nesmíme vytáhnout stany a ani slézt z kola. Z loňské tour, kdy jsme tento úsek jeli v opačném směru, jsem věděla, že stoupání bude náročné, ale sil bylo dost, takže žádné strachy. Jen Berďa přišel s dalším optimalizovaným nápadem. Jak všichni víme, kdo maže, ten jede. Berďa si to ale vyložil po svém, takže před prvním táhlým stoupáním do Oravského sedla se opravdu namazal. A to tak, že byl bílý od hlavy až k patě, takže jsme se všichni o něj museli třít, abychom ho toho opalovacího krému alespoň trochu zbavili.  Kolemjedoucí řidiči si možná mysleli, že jsme zvláštní sorta eskymáků, která se netře o sebe jen nosy, ale celým tělem.  A co je nejhorší, teorie Berďovi nevyšla – sice namazal, ale moc mu to nejelo. 

 První vrchařskou prémii vyhrála Oli. V sedle jsme na sebe ale všichni počkali a frčelo se dál. A to až cca do pěti večer, kdy už jsme věděli, že plán nesplníme a náčelník nás nepochválí. Vláďa se totiž opozdil za skupinou, navíc píchl, neměl náhradní duši ani lepení, takže jsme na něj cca 2 hodiny čekali v autobusové zastávce v Podbielu, než nás dojel, povyprávěl nám historku o honbě za novou duší (nikoli honbou pekelnou, peklo mělo teprve pro mnohé přijít :-) . Pozitivní na tom ale bylo, že náčelník a Berďa se mezitím na lavičce stihli vyspat, sice vypadali jako bezdomovci, ale i tyto bezdomovecké historky budou teprve gradovat.

 Jet dále do hor už ale nemělo smysl, takže jsme postavili stany na stejném místě jako loni a táhlé bezejmenné sedlo nás čekalo hned po ránu.  Noc jsme vesměs probděli, alespoň osádka našeho stanu, neb jsme se do stanu pro dva a půl člověka snažili narvat tři - já, Oli a Berďa, všichni prostorově rozměrnější, ať už na délku, nebo na šířku :-) Berďa uprostřed, takže jsme se o něj v noci s Oli přetlačovaly zadky a snažily se ho každá zatlačit na tu druhou, abychom si vybojovaly trochu prostoru. Marně, vstávalo se tedy s kruhy pod očima, a to byla teprve první noc.

Druhý den nás čekal průjezd Tatrami, takže spousta stoupání. Ale počasí nám opět přálo, slunko žhnulo jak v pekle, naše ruce, ramena chytaly rajčatovou barvu, ale většina ostře (Berďa dle svých slov tupě) šlapala do pedálů. Stoupání ke Štrbskému plesu jsme s velkým předstihem před zbytkem výpravy zdolaly já s Oli, takže jsme měly dost času kochat se místní krásou – kolem nás běhajícími sportovci a projíždějícími cyklisty. Nicméně náš zjev po dvou dnech na kole, probdělé noci a účesech vytvořených hvězdným kadeřníkem – cyklistickou přilbou – v nich evidentně nevyvolával nadšené áááchhh a óóócchhh, tak jsme svůj pohled stočily k horám a čekaly na dojezd výpravy. Skupinové foto a valí se dál. Zasloužený sjezd tatranskou magistrálou do Tatranské Lomnice, kde jsme měli domluvený nocleh u penzionu, kam jezdíme se školou na sportovní kurzy. Viva náčelník, viva pan Poracký!!

   Postavili jsme tedy stany a těšili se na horkou sprchu. První šel samozřejmě náčelník.  Vůbec nepopírám důležitost jeho pohody a čistého těla i mysli  pro zdar výpravy, ale všechnu teplou vodu nám vyčabrat fakt nemusel. S Oli jsme šly do dámské sprchy, bohužel napojené na stejný bojler, a když náčelník tvrdil, že měl vodu teplou, tak z logiky věci jsem začala vodu odpouštět, čímž jsem odpustila poslední zbytek vlažné vody. Ale i studená sprcha je lepší než žádná.  Navíc se rýsovala naděje, že se vyspíme, neb jsme demokraticky odhlasovali v poměru hlasů 2:1, že Berďa bude spát venku, teda na terase. Prostoru bylo tedy dostatek, ale adrenalin nám spát nedovolil, takže druhá probdělá noc. Ráno opět azuro, Tatry se tyčily nad námi, takže nemarníme čas a valíme dál. Cíl Bardějov. Ten se nám sice dobýt nepodařilo, slunko opět žhnulo jako na Sahaře, terén kopcovitý, Východní Tatry, Dunajec, pltě,  stále bylo na co koukat, čím se kochat, co zdolávat, pot se z nás řinul proudem, některým už docházely síly, skončili jsme tedy před Bardějovem. Nocleh u rybníka, sice komárů spousta, ale jak řekl náčelník, když jsou tu pulci (které nikdo neviděl), voda je čistá, můžeme se aspoň umýt. Bardějov jsme dobyli dopoledne dne čtvrtého, kdy už se od nás odpojil Vláďa, jemuž došly síly a horko udělalo své. K němu se přidal i Martin, který má rozum a ví, kdy skončit :-). Dali jsme si tedy poslední společný oběd na krásném bardejovském náměstí (opět trocha kultury pro umlčení Berdi, náčelník, aby měl od jeho brblání chvíli pokoj, ho vyfotil před místním kostelem, zatímco my barbaři jsme hledali, kde čepují birela a dobře vaří) a pak jsme valili dál v pěti. Tentokrát dost terénem, přes pole a louky, polnohospodářskými cestami. Nocleh u Medzilaborců. A protože Berďa ten den měl už kulturu a vymohl si i koupání – sice ve špinavé Ondavě, kde bylo vody sotva po kotníky, ale najednou šla stranou všechna Berďova snaha o kulturnost, náčelníkova hrdost a všichni se cáchali v té kalňačce, ubrali jsme mu za to možnost teplé večeře, takže nákup v Tescu. 

Ostatně pochopila jsem, že výchovná rada mé maminky: "Michalko, ze země nic nejez," není reálná. Nejen že jsme jedli ze země, ale i na zemi. Naše snídaně a večere byly ve stylu nakoupit, sednout před Tesco na zem, skrčit nohy, aby nás dlouhé někdo nezašlápl, a najíst se.  Po večeři následoval už jen dojezd  na nocleh. Ten ale stál za to.

Azyl jsme našli pod monastýrem v Krásném Brodě. Spát pod širákem pod zříceninou kláštera se hned tak nepoštěstí. I když spát je silné slovo. Oli měla širákovou premiéru a udělala na ni obrovský dojem – už nikdy pod širákem spát nebude :-)  Broučci lezoucí z trávy, snášející se z nebe se staly její noční můrou. Takže opět probdělá noc, v pořadí čtvrtá. 

Romantika to ale byla, hvězdičky nad hlavou, světlušky, měsíc vystupující zpoza hradeb….  Navíc studna se železitou vodou. A protože byl den čtvrtý a bylo třeba v rámci hygieny vyprat, mouchy a ovádi se na nás během cesty snášeli a útočili čím dál víc, využili jsme této vody a prali. Když je železitá voda, budeme mít i vyprané věci jako ze železa a kus té síly přejde třeba i do nás. A té síly bylo třeba. Nadešel totiž den pátý a my od Medzilaborců vyrazili směrem k ukrajinské hranici v Ubĺe. Zpočátku jsme měli síly dost a pocit, že můžeme ujet i náčelníkovi, ale nevyplatilo se. Než náčelník použil (slovy Berdi) to, čím se čůrá, my získali náskok a ujížděli jako na Tour de France v krásném pelotonu závratnou rychlostí, očekávajíce náčelníkovu pochvalu, neb tempo si nějaké to slovo chvály opravdu zasloužilo. Leč směr byl špatný, takže když nás uštvaný náčelník dojel, museli jsme se cca 5km vracet. A pak už jsme poslušně respektovali mapu a náčelníka. Ukrajinská hranice tak byla dobyta. Možná bychom ji i nenápadně překročili, kdyby Berďa nemířil do špatného pruhu a nevzbudil pozornost po zuby ozbrojených strážných. Byli jsme tedy vykázáni do patřičných míst, ale aspoň jsme měli důvod spravit si náladu dobrým obědem. A jelikož Berďa měl první záchvaty z horka, kdy odhazoval v kopci kolo v dál a vrhal se do trávy a jako žížalka se v ní snažil skrýt a zchladit (blicí historky zde ani nebudu vytahovat, neb už je to Berďův rituál) a před tour nám všem vyhrožoval, že si bere plavky a nebude je váhat použít, umožnili jsme mu následné vykoupání se v Zemplínské Šíravě.  A tu se Berďovi rozjasnily tváře, rozzářila očka, neb po 5 dnech se na obzoru zjevil první mráček, spíš mráčíček. Berďova radost však nebrala konce, výskal, hýkal, radoval se. Kdyby zrovna neplaval, možná i nějaký rituální taneček na přivolávání mraků by přidal. Půl hodina na plavkovou show však rychle uplynula a byl čas valit to dál. Nocleh opět u rybníčku v Michalovcích. V rámci optimalizace jsme opět jednohlasně odhlasovali Berďův přesun do Radkova stanu, kde se uvolnilo místo po Martinovi. Pro Radka zlomový okamžik, neb kromě Martina je náčelníkův stan pro všechny tabu, pro ženy obzvlášť :-) Berďa byl ale vzat na milost a mohl složit svou hlavu do tohoto posvátného přístřešku. Fido tradičně spal pod širákem, neb jeho výbava na tour se skládá ze dvou igelitek, v nichž má pilku, šupleru,  zlomenou nýtovačku a kdovíjaký ještě vercajk. Stan, karimatku a podobné nesmysly zavrhuje, ale vždycky se nějak vyspí a jaké poklady a součástky z těch tašek je schopen vylovit, to vždy žasneme. Když Berďovi škvrčelo kolo a nikdo nevěděl proč, mysleli jsme, že Fido sestrojí i magnetickou rezonanci. Ale zpět k cestě.

Po další probdělé noci, neb už jsme si s Oli připadaly jako princezny na hrášku, vše nás tlačilo, podvědomě stále v polospánku hlídáme kola, zda se venku něco nešustne… nás čekala další dlouhá cesta, tentokrát přes Slovenský kras.  Dřív, než jsme do něj dorazili, se od nás však oddělil Fido. Rozhodl se, že jih je moc rovinatý, že chce být ve středu večer doma a vzal to rovnou (sice nepotvrzeně, ale ani bychom se nedivili, kdyby po dálnici) středem Slovenska po hlavních cestách přes všecky kopce do Ostravy. Ze sms víme, že dojel a že žije :-) :-) 

A my brázdili podél slovenské hranice dále. Slibované rovinky v nedohlednu, výheň jako v pekle a před námi Selická planina. Nádherná příroda jako na Balkáně (vzpomněla jsem si na přechod Fagaraše, takže i trocha nostalgie, prostě nádhera), brblající Berďa naštěstí zůstal v kopci velký kus za námi, takže jsme nemuseli poslouchat, jak přízemní slova se mu řinula na jazyk a jakými nadávkami častoval náčelníka. My s Oli jsme semknuty při sobě v romské vesnici na vrcholku čekaly na příjezd chlapské části výpravy. Odměnou byl pak úžasný sjezd, který jsme si užili opět všichni až na BB (zkratka pro Brblajícího Berďu :-) Ten se ihned vrhl k dole protékající říčce, nejdřív klekl na kolena, takže připomínal muslima klanějcího se Alláhovi, pak ponořil hlavu a promlouval k rybám. Ty mu asi slíbily vstup do vodního království, neb se BB najednou zvedl a vkráčel doprostřed řeky v botách i cyklistickém oblečení. Pokud čekal, že se řeka před ním rozestoupí, tak marně. Řeka jej ignorovala, tak se do ní natáhl jak široký, tak dlouhý. Tu další cestu (cca 30km) až do kempu v Tornale v mokrých nacucaných cyklistických kraťasech jsem mu fakt nezáviděla. 

 Kemp byl naštěstí otevřen, takže jsme se zkulturnili, osprchovali, oblékli spací věci, já vytáhla konečně svou krásnou kabelku a vyrazili jsme do místní hospody na pivo a víno. V nohách cca 160km.  Budíček jsme ze sedmi posunuli na šest a ráno se rubalo dál. Sedlo před Rimavskou Sobotou ale rozhodlo, že se BB od nás oddělí a vlastní cestou dorazí vlakem do Ovy. Aby to neměl tak jednoduché, obrali jsme ho o poslední eura, rozloučili se, vyslechli si, že jsme blázni, že nikdy nemůžeme za ty zbývající dva dny dojet do Břeclavi, že to je nemožné, že nejsme lidi, ale kyborgové…. taky jsme mu mile popřáli hezkou cestu a valili dál. Cíl Želiezovce, oběd ve Velkém Krtiši. Ten se stal proklínaným místem, neb přívlastek velký si vysloužil ne podle rozlohy, ale podle kopce, na němž ležel. Drtili jsme opět v šílené výhni kopec za kopcem 80km jen s jednou malou přestávkou, neb jako správní kyborgové jsme si vždy určili, kam dojedeme, a dřívější pauza by prostě bylo selhání kyborgů.  Touha být už tam nás hnala tak kupředu, že v jednom kopci jsme si s Oli dovolily předjet i náčelníka. Jen abychom už byly v cíli. V Krtiši jsme vypili snad hektolitry vody, kofoly, birelů…. a pokračovali dále. Želiezovce byly i po těch 80km ještě cca 80km před námi a vedro stoupalo. Kolem páté hodiny, v zapadlé vesnici, na zapadlé autobusové zastávce jsme však museli zaparkovat, neb se přihnala obrovská bouřka a na dvě hodiny nám znemožnila pokračovat. Blýskalo se přímo nad námi a blesky jsou nebezpečné i pro kyborgy. Sotva déšť trochu ustal, sedli jsme zase na kola a voda nevoda valili k Šahám. To nám už Jarynek po telefonu zjišťoval předpovědi počasí, abychom neklesali na mysli. V Šahách jsme podlehli příslibu kempu, leč asi jsme narazili na místního šprýmaře, který nám popsal cestu do míst, kde žádný kemp nebyl. Přespat se tam ale dalo, takže jsme postavili stany, okoupali se v místním kačoku, zalehli a doufali, že do rána přestane pršet. Jarynek psal, že by mělo být ráno hezky, tak jsem zvažovala, jestli z toho bude pochvala třídního učitele nebo důtka. Ráno azuro, takže pochvala.

Budíček v šest se stal už tradicí, navíc jsme před sebou měli poslední dva dny, více než 300km a ztrátu kvůli bouřce. Bylo tedy třeba šlápnout do pedálů.  Spiknul se však proti nám vichr z hor. Celý den jsme šlapali jako proti zdi a vyvrcholilo to u Gabčíkova a na valu kolem Dunaje. Tak jsme rubali, co to šlo, ale tachometr neukázal víc než 10km/h. Marnost nad marnost. Navíc osmý den na cestě, hlava už tupá, zadek v ohni, a těch kilometrů nepřibývá. Normálně by to člověk dal za půl hoďky, my jsme bojovali snad dvě hodiny. Tady jsem nabyla přesvědčení, že po příjezdu domů rotoped vyhodím z okna. Kyborgům docházel fuel. Navíc jsme veděli, že kdybychom se na to vykašlali, ráno, až přejde vítr, si to užijeme, pojede to samo, budeme se kochat. Ale čas nám chyběl, tak jsme dřeli. Když jsme konečně dorazili k hrázi, vlny nás málem smetly. Gabčíkovo bylo jako moře. 

  Překročili jsme tedy Dunaj na druhou stranu a pokračovali po hrázi dále. Světlým bodem tohoto dne a metou, kterou  jsme před sebou viděli všichni tři, bylo, že až slezeme z kola, budeme si moci namazat zadky. Každý ten svůj samozřejmě. Tak hluboko klesly naše představy ráje.  Radkův stan byl pro nás stále tabu. I když jsme se na náčelníka s Oli pověsily, držely se ho jako klíšťata, neb měl mapu, a neustále mu opakovaly úkol, že nás musí dostat do Břeclavi, nesmí to vzdát a nesmíme podlehnout svodu vlaku. Prostě trasa byla dána a my ji zdoláme. Vůbec nechápu, proč jsme byly následně označovány za divoženky, amazonky, nakonec i hydry :-) A tak končil den osmý, den předposlední. V nohách 170km a posledních cca 130 km před námi.

V pátek ráno jsme v šest vytáhli ze stanů svá dobitá těla, opět namazali zadky, které se staly nejopečovávanější částí našich těl, ale zároveň nejbolavější, nasedli na kola a vyrazili k Bratislavě. Tam jsme se sesunuli do křesel ještě zavřené restaurace, uprosili je o kafe. Asi jsme vypadali dost zbídačeně, neb vůbec neprotestovali. Nadopovali jsme se a klestili si cestu Bratislavou k Devínu a dál do Kútů a na Břeclav. Počet minut strávených šlapáním vestoje začal převažovat nad minutami v sedle. Když jsme ale s Oli uviděly ceduli Břeclav 16km, vydolovaly jsme snad z paty zbytky sil, ignorovaly Radkovu touhu meditovat u cedule s označením Česká republika a proluftovat trochu zadek, chopily jsme se řidítek, převzaly velení a v tempu dobyly nádraží. 

Mise splněna, kyborgové přežili. Cca 1250km za 9 dní ujeto, denní průměr 136, přičemž počet neustále narůstal. Nemožné se stalo skutečností. Přeoptimalizovali jsme výpočty BB a dosáhli cíle. Příští rok si asi ta spdéčka fakt pořídím.  Baltské moře příští rok, třes se!!!!! 

A na závěr malé okénko pro výživové specialisty (třeba Stošu). Po devíti dnech znám úchylky celé výpravy a to, na čem kdo ujížděl a po čem ujížděl, nebo naopak neujížděl:

náčelník : Bebe sušenky, nejlépe přímo za jízdy, bez Bebe mu to nešlape

Oli: denně musí mít aspoň kousek salámu, třeba i v deset večer, ale pak jí to teda jede!!!!

Fido: kiwi zelená limonáda ve skleněné láhvi a místní kuchyně – po té mu to nejen jelo, ale i mluvilo místním nářečím

Martin – ten je fajnšmekr, řízečky měl nasmažené z domu a teplé jídlo dvakrát denně, jak jsme to porušili, odjel domů :-) :-)

Vláďa – ten asi letos své motorové jídlo neobjevil, neb oproti jiným tour se dost trápil a vzdal

Berďa – zvláštní instinkt najít vždy to nejtěžší, nejtučnější jídlo v jídelníčku :-), na regálech Tesca… po něm mu to ale fakt nejelo:-)

já – kapučínko, kafe latté – pro ně jsem schopna ujet kus světa navíc, aby ho tam měli a mohla jsem si pochutnat na našlehané pěně.  A taky parenica ke snídani, k obědu i večeři a tři kila jablek v brašnách, kdyby náhodou… co kdyby někde nebyl obchod :-)