Peklo v Olomouci

A to doslova!!! Letošní olomoucký půlmaraton byl medializován jako nejlépe obsazený půlmaraton na světě, jeden z nejkrásnějších závodů u nás, zlatá známka atd. Vrcholem večera měl být vedle Keňanů také třeba Leoš Mareš v rámci charitního běhu a další známé tváře - Vojtěch Bernatský, misska Eva Čerešňáková, reportér Jan Tuna, Jacob Bína a nevím kdo ještě.

Přes týden panovala velká horka, která v sobotu kulminovala. Na dálnici mi teploměr hlásil 38 st, cesta měla 50 st. Olomoucký půlmaron měl být pro mě vrcholem běžecké sezony, poctivě jsem trénovala a i časy nasvědčovaly tomu, že by to mohlo být pod 2 hodiny (tajně jsem očekávala 1:55 – 1:57). V sobotu jsem si už tak jistá nebyla, přece jen to horko nebylo optimální. Od rána jsem poslouchala kázaní maminky – učitelky o špatném vlivu na zdraví a tragické scénaře o mém kolapsu a co potom ty naše nebohé děti. Děti i naše jsem vzala s sebou, aby si tu atmosféru užili.

Z našeho oddílu jsme se na start postavili já, Martin, Berďa, Pája, Filip (zastoupil nepřítomného Homoláče) a Petra. Protože jsme se do Olomouce dopravovali ve třech skupinách, sraz jsme měli domluven až v 18:30 na Dolním náměstí u kašny. Bohužel nám setkání nevyšlo a neexistuje ani hromadná oddílová fotka ze startu. Potkala jsme se jen s Martinem.

V 19:00 odstartováno. Slibované bouřky nikde a tak za již tradičního znění Vltavy vybíháme. První kilometr byl díky mému výchozímu postavení takový šouravý a pak jsem až běžela. Držela jsem si tempo cca 5:30 – 5:50 na kilometr. Bylo mi docela dobře. Atmosféra byla úžasná, lidé kolem trati povzbuzovali, lidé na periferii nás kropili hadicemi a konvemi ze zahrad. Pila jsem, jak to jen šlo. Na cca 11 - tém kilometru mě předběhli vodiči na 2 hodiny a přestala jsem jim stačit. Nešlo to. Cítila jsem, že na osobák to asi nebude. Kolabující běžci kolem mě mi na optimismu nepřidali a tak jsem se rozhodla hlavně doběhnout a na čas se vykašlat. 12. – 16. km byl o přemáhání a pak se mi stala veselá příhoda: potkala jsem Leoše Mareše!!! Byl strašně vtipný, celou cestu dělal blbiny, klobouk dolů. Nejsem jeho skalní fanynka, ale je to fakt borec. Ty jeho hlášky mě úplně dostaly. Zrovna když se chystal jakože nasednout na tramvaj, stačila jsem si s ním plácnout a pozdravit se :-). Posledních 5 kilometrů jsem doběhla v dobré náladě, hlavně přežít. Výsledný čas byl něco přes 2:10, ale v cíli zklamání vystřídala radost. Na konci trati mě navíc povzbudily naše děti s babičkou a dědou a babička, ta si evidentně oddychla, že ty houkající sanitky neodvezly mně.

Po závodě nastalo „déja vu“ jako před 3 lety. Tentokrát jsem blinkala až v Ostravě. Špatně mi bylo celou noc a učitelnica mě přísně kárala: „No to mi řekni, že je to zdraví prospěšné…!!!“ Ráno jsme se otřepala a řekl si, že zkusím tu dvouhodinovou hranici prolomit jindy J. Mám fajné zážitky a záznam na videu s celebritou! (video je velké a tak jsem z něj pořídila na památku aspoň nekvalitní fotku).

Mějte hezké léto! Nikola